Nosáč

zobrazeno 27×

Vložil(a): jitkamety, 5. 4. 2016 11.54

Královským manželům v jedné daleké zemi se narodil synek. Měl krásné velké oči, velice bystré, roztomilá ústa a vůbec celý byl velmi hezký. Ale nos měl velký až hrůza, trčel mu z obličeje jako mrkev.
Co se kvůli tomu nosu král nazlobil a královna naplakala! Dvořané, ti falešníci, je přesvědčovali, že všichni slavní rytíři a králové měli velký nos. Po straně však nepojmenovali malého prince jinak než Nosáč. Lichotivé dvořanské řeči nešťastné rodiče přece trochu utěšovaly. Čím déle se na synka dívali, tím více se jim líbil. A nakonec synkův velký nos pokládali za kdovíjakou znamenitost.
Nosáč rostl a začal si všímat světa kolem sebe. Dvorní básníci pro něho vymýšleli příběhy o statečných a krásných princích: všichni se prý vyznamenávali kromě hrdinných kousků velkým nosem; malý nos měli v těch příbězích jen lidé hloupí a bázliví.
Na královský dvůr začali přijímat za dvořany jen lidi s velkým nosem. Kdo měl nos malý, ten se tam lepšího místa nedomohl. Dvořané doma tahali potají své děti za nosík, aby jim ho aspoň trochu povytáhli. Ale nebylo to nic platné: nosíky dětí zůstávaly pořád stejné; byly velmi hezké, i když vedle princova nosu vypadaly jako knoflíčky.
V zámku dali opravit všechny podobizny starých králů a královen, všem se přimaloval velký nos. Když princ povyrostl, často se ptával rodičů:
„Jak to, že máte tak malé nosíky?“
Neuměli mu na to odpovědět a Nosáč si jich už tolik nevážil. Pokládal velký nos za takovou přednost, že by ho byl nedal ani za deset království.
Vyrostl v statného jinocha, i chtěli ho oženit. Předložili mu obrazy sedmi princezen. Vybrali pro něj samé nosaté, jen jedna z nich měla malý, trochu zvednutý nosík, ale velmi jí slušel. Byla to Liběnka, dcera sousedního krále, přidali její obraz k ostatním, aby souseda neurazili.
„Tak si vyber, milý synu,“ pravil král, „všechny jsou bohaté a mají mocné otce a všechny o Tebe stojí.“
Přitom si král nenápadně stoupl před obraz Liběnčin, aby si ho princ nevšiml a nerozzlobil se, co mu to dávají za nevěstu.
Nosáč chodil od obrazu k obrazu, u jedné princezny se mu nelíbily oči, u druhé ústa, u třetí vlasy, u čtvrté čelo, u páté brada a Šestá se mu zdála celá ošklivá.
„Nelíbí se mi žádná,“ řekl nakonec.
Tu zpozoroval, že je tu ještě jedna podobizna.
„Jdi trochu stranou, tatínku,“ řekl králi, „podívám se ještě na ten obraz, co máš za zády.“
Král, nerad, odstoupil od obrazu. Všichni dvořané, co při tom byli, se chtěli princi zavděčit a dali se do náramného smíchu.
„To není nos, co má ta princezna,“ volali, „to je fazolka!“
Nosáč stál dlouho před Liběnčiným obrazem. Slyšeli, jak vzdychá, a čekali, co z toho bude.
Nosáč se obrátil k obrazu a řekl:
„Nechci za ženu jinou než tuhle.“
Všichni z toho byli celí zkoprnělí a Ti, co se prve Liběnce smáli, dostali strach a začali ji vychvalovat.
„Víš, princi,“ řekl ten nejchytřejší, „žena nemusí mít velký nos. U mužů je to něco jiného, ale u ženy jsou hlavní oči. A princezna Liběnka má oči jako zářivé hvězdy. Je vidět, že máš vkus.“
NosáČ mu dal hned váček dukátů. „Jako hvězdy, jako hvězdy,“ opakovali honem ostatní, ale už nedostali nic.
Druhý den vypravili k sousednímu králi posly, že se chce Nosáč oženit s jeho dcerou. Liběnka se dala na cestu za ženichem, nádherné komonstvo ji provázelo a dvacet vozů, vysoko naložených výbavou, jelo za nimi.
Nosáč jí vyjel naproti. Setkali se v dubovém lese na hranicích obou království. Nosáč sestoupil z koně, aby nevěstu uvítal. Ale místo ní vystoupil z kočáru škaredý netvor, půl člověk a půl tlustý, vypelichaný kocour. Zaprskal pod vousy a zvolal:
„Hledej si Liběnku, kde chceš, Nosáči. Nebudeš ji mít dřív, dokud se pořádně nerozzlobíš na ten svůj Šeredný nos!“
Po těch slovech netvor zmizel v dutině starého dubu. Nosáč poručil, aby dub hned porazili. Dub se skácel a z kmenu vyrazil docela obyčejný kocour a zmizel v křoví.
Princ se vrátil domů bez nevěsty. Sedm dní nejedl, sedm nocí nespal. Rodiče viděli, jak hubne a bledne, nebylo na něm pomalu nic než ten velký nos. A ten nos jako by k princi ani nepatřil: čím více princ chřadl, tím více nos prospíval. Žal a smutek mu šly k duhu, protáhl se ještě o kus a hezky zrůžověl.
„Přece Tě nenecháme umřít,“ řekl osmého dne král. „Jdi a vyhledej v lesích mou kmotřičku vílu, už nejednou nám vytrhla trn z nohy.“
Nosáč se hned vydal na cestu. Putoval lesem den, noc a ještě den, až přišel k chaloupce. Byla to zvláštní chaloupka: nestála na zemi, ale na čtyřech vysokých, tenoučkých stéblech trávy metlice. Nosáč slezl z koně a zaklepal na dveře.
Otevřela mu drobná stařenka, zdála se lehoučká, jako by z pavoučí byla.
„Pojď dál, chlapče,“ zvala Nosáče, „už Tě čekám.“
Nosáč se neměl k tomu, aby se vyhoupl na práh, který byl dost vysoko, bál se, že se tenká stébla zlomí a chaloupka sesype.
„Jen se neboj,“ pravila stařenka, „ta stébla by i obra unesla, je v nich síly jako v borovém kmenu.“
Nosáč vešel do hezké světničky a stařenka zvedla k očím brýle, aby si hosta mohla lépe prohlédnout. Trvalo to dlouho, než si brýle nasadila, měla nos hrozně maličký, brýle jí na něm nechtěly držet.
„Panečku, Ty máš pořádný nos,“ zvolala stařenka a dala se do smíchu.
„A co Ty to máš, babičko, mezi očima?“ smál se Nosáč. „To není nos, to je hrášek.“
Tak se chvíli jeden druhému smáli, až Nosáč řekl:
„I což, nechrne teď naše nosy, babičko. Buď tak hodná a dej nám něco jíst, já i můj kůň sotva na nohou stojíme.“
„Hned, hned,“ řekla stařenka. „Kampak tak chvátáš ?“
„Hledám kmotřičku vílu,“ odvětil Nosáč.
„To jsem přece já, holečku. Byla jsem Tvému otci za kmotru. Měla jsem ho vždycky ráda, měl tuze hezký nos, ani velký, ani malý, ale takový, jaký má být.“
„A co se Ti nelíbí na mém nosu?“ ptal se Nosáč. „Chybí mu snad něco?“
Stařenka se znovu rozesmála:
„Což o to, nechybí mu nic, naopak, hodně mu toho přebývá. Na tom však nezáleží, i člověk s dlouhým nosem může být hodný. Budu Ti vyprávět o Tvém otci a dědečkovi, i pradědečka jsem znala, i praprapradědečka, byla jsem tenkrát vílou velmi spanilou.“
„Milá babičko,“ řekl Nosáč, „rád si všechno vyposlechnu. Ale dej, mi prosím Tě, něco k večeři, nejedl jsem od rána.“
„Ubohý hochu, hned budeš mít, co hrdlo ráčí. Nemysli si, že Tě budu mořit dlouhým povídáním, vypovím Ti všechno čtyřmi slovy, nemám dlouhých řečí ráda. Dlouhé povídání, to je horší než dlouhý nos. Ba, znala jsem dobře Tvého dědečka, Tvého pradědečka, i prapradědečka, i praprapradědečka. O všech Ti něco povím. Začnu praprapradědečkem.“
Nosáče ty dlouhé řeči přestaly bavit. Ale že byl zdvořilý, řekl:
„Už se nemohu dočkat, až mi budeš vyprávět, i večeři nechám večeří. Ale můj kůň je nerozumný tvor, slyšíš, jak venku ržá hladem a podupává. Už potřebuje obroku.“
„Jdi tedy na půdu, je tam seno a oves, nakrm ho, zatím Ti připravím večeři.“
Nosáč šel nakrmit koně. Když se vrátil, už bylo prostřeno. Stařenka s ním zasedla ke stolu a on se s chutí pustil do jídla. Ať teď povídá co chce, myslel si.
Stařenka opravdu nedala jazyku ani chvilku pokoje, mluvila a mluvila a pořád ještě byla u praprapradědečka.
Najednou uprostřed řeči zvolala:
„Milý chlapče, prosím Tě, nenahýbej se tolik nad pečínku. Pro ten Tvůj dlouhý nos nevidím, co mám na talíři.“
„Co pořád máš proti mému nosu ? Ještě řekni, že ten kus nosu, co se Ti nedostává, ukradli pro mne.“
„Ale, ale,“ odvětila stařenka, „vím dobře, jak je Ti nos na obtíž. Ale už o něj ani slůvkem nezavadím. Budu si myslet, že je to docela obyčejný nos, ačkoli by z něho byly tři pořádné nosany.“
Nosáč už mlčel a jedl. Stařenka vyprávěla a vyprávěla. „Jak je to hrozné,“ říkal si Nosáč v duchu, „když někdo neví o své vadě. Jistě jí odmalička říkali, že mnoho řečí nenadělá, a ona tomu dodnes věří.“ Ani ho nenapadlo, že je to s ním zrovna tak.
Protože stařenka byla pořád ještě u praprapradědečka, Nosáč viděl, že se nikdy nedostane k tomu, proč sem přijel.
I vstal, že prý kvůli důležité věci musí jet dál, poděkoval babičce za večeři a odešel. „Důležitá věc, důležitá věc,“ slyšel ještě, jak stařenka jako pro sebe říká, „to bude asi ten jeho nos.“
Když se Nosáč rozjel do temného lesa, padl na něj smutek. Domů zpátky se vracet nechtěl, i řekl si, že bude bloudit světem jako potulný rytíř a že se mu snad přece podaří Liběnku najít.
Putoval dlouho a kudy jel, všudy se mu zdálo, že se lidé zbláznili. Každý se mu smál pro jeho dlouhý nos. Měl kvůli nosu hodně šarvátek, aby posměváčky přesvědčil, že má nos jaksepatří, a div o něj v mnohé bitce nepřišel. Nakonec se začal lidem vyhýbat. Putoval liduprázdnými končinami a lesy, až se jednou dostal ke skleněnému zámku.
Bylo vidět dovnitř. Světla tam plála, hudebníkům se smyčce v rukou jen kmitaly, krásně oblečení dvořané tam tančili, ale ani slova, ani zvuku nebylo slyšet ven.
V tom spatřil Nosáč za skleněnou stěnou stařenku vílu. Seděla tam s mladou dívkou. Dívka k němu byla obrácena zády a stařenka víla pořád mluvila. „Ještěže ji není slyšet sem,“ řekl si Nosáč a musel se smát, jak se jí rty rychle pohybují a ani na chviličku se nezastaví.
Stařenka ho zpozorovala. Chtěl rychle sednout na koně a ujet, bál se, že bude musit vyslechnout praprapradědečkův příběh. Stařenka se na něj usmála a to mladé děvče se po něm ohlédlo. Nosáč zůstal stát jako přimražen. Poznal v dívce ztracenou nevěstu, princeznu Liběnku. Stařenka na něj kývala, aby šel dál, a vedla Liběnku ke skleněné stěně. Nosáč jí Šel vstříc jako očarován.
Liběnka mu podala ruku k políbení, stáli od sebe sotva krok. Nosáč jí chtěl ruku aspoň přes sklo políbit. Sklonil se, ale ať dělal co dělal, ať se točil jak točil, ústy se nemohl a nemohl ke sklu dostat, dlouhý nos mu překážel.
„Zatrápený nos!“ vzkřikl, „mám ho jen pro zlost.“
Sotva to dořekl, skleněný palác se rozsypal na milión kapiček rosy, tanečníci a hudebníci zmizeli, jen Liběnka stála na krok od Nosáče a za ní usměvavá stařenka. Nosáč byl rázem zdráv, objal nevěstu a sklonil se k její tváři. Tu si teprve všiml, že se mu dlouhý nosan proměnil v docela obyčejný nos. Liběnka mu pošeptala, jak velice mu sluší. Kdyby mu byla v tu chvíli ještě pošeptala, aby z těch rosných krůpějí znovu postavil skleněný zámek, hned by se byl dal do díla, tolik síly v sobě cítil.
„Konečně jsi se zbavil té falešné pýchy,“ pravila stařenka víla. „Abych Ti k tomu pomohla, schovala jsem Liběnku v skleněném zámku a místo ní jsem Ti poslala svého starého kocoura. Jistě mi odpustíš.“
Nosáč stařenku vílu objal a zatočil se s ní jako s mladicí. „Pozor, pozor,“ křičela stařenka, „ještě mi shodíš čepeček, už mám pod ním hodně málo vlasů! Tos měl vidět, jak jsem uměla tančit zamlada. Tvůj praprapradědeček se na mne při měsíčku často dívával, když byl na čekané. Nechal srnce srncem a měl oči jen pro mne. Ach, tenkrát jsem uměla tančit! Pavouček natáhl od stromu ke stromu nit a já na ní tančila, dokud měsíček nezašel.“
Jak Nosáč slyšel o praprapradědečkovi, honem stařence poděkoval, posadil Liběnku před sebe na koně a jel domů nejkratší cestou, jak mu stařenka ukázala. Velmi se divil, že byl tak blízko domova, dorazili tam za půl hodinky.
Nosáč a Liběnka se hned vzali a šťastně spolu žili. I v království se žilo veseleji. Dvořané už nepovytahovali dětem nosánky, pro úřad se nevybírali lidé podle nosu, ale podle toho, co měli v hlavě. Dlouhé nosy vyšly z módy. Dvorní básníci museli skládat nové příběhy a dvorní malíři měli na léta práce, než všechny obrazy starých králů a královen přemalovali. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight