Neuvěřitelná dobrodružství tří lovců

Tři lovci přišli ke slanisku číhat na jelena, ale jeden o druhém nevěděli. Jelen vyšel, všichni tři namířili a zároveň vystřelili. Pak šli všichni tři jelena stáhnout.
Svorně ho stáhli, a ten nejstarší z nich řekl:
„Zastřelili jsme toho jelena všichni tři a jeden o druhém jsme nevěděli. Patří tedy každému z nás celý a podělit se o něj nemůžeme. Uděláme to tak: Sedneme si u ohně a každý z nás bude vyprávět, co se mu přihodilo. A čí vyprávění bude nejzajímavější, tomu dáme jelena.“
Všichni s ním souhlasili. Rozdělali oheň, sesedli se kolem něho a nejmladší začal vyprávět:
„Jednou tak chodím po lese, a tu slyším chrochtání. Vydal jsem se tím směrem, chrochtání už se ozývalo docela blízko, ale pořád jsem nic neviděl. Vylezl jsem tedy na strom, a jak jsem tak koukal, vidím, že úžlabinou jde obrovský kanec. Namířil jsem na něj a vystřelil, ale netrefil jsem. Znovu jsem nabil a vystřelil ..... zase vedle. Nabil jsem potřetí, pečlivě jsem zamířil a trefil jsem kance pod ucho. Svalil se a bylo po něm.
Tak velikého kance jsem ještě neviděl a řekl jsem si, že si ho musím přeměřit. Sedl jsem si na něj a měřím. Najednou cítím, jak se zvedá vítr, napřed slabý, jen listí padalo ze stromů, potom silnější a nakonec to zafičelo tak silně, až jsem se bál, že mě vítr z kance shodí. Pevně jsem se chytil kance za kly a dívám se, co to? Nad námi kroužil nesmírně veliký orel. Popadl kance i se mnou a vynesl nás na vysokou skálu, kde měl hnízdo. Bylo to tak vysoko, že na útěk nebylo ani pomyšlení. Tam nás orel položil a zase odletěl.
Když byl pryč, rozhlédl jsem se a uviděl jsem v tom hnízdě spoustu lidských koster. Kolem byly rozházené zbraně, a já jsem si řekl: Se mnou je konec, odtud už nevyváznu, tak aspoň shodím dolů nějaké ty zbraně, snad je tam jednou někdo najde a napadne ho, co se stalo. Nasbíral jsem zbraní plnou náruč a hodil jsem je dolů. Pak jsem se posadil a přemýšlel jsem.
Jak tak sedím, přiletěla dvě orlata a sedla si do hnízda. Až přiletí jejich matka, myslím si, dají se do mě. Skočil jsem mezi ně a jedno z těch orlat jsem podřízl. Pak jsem mu rychle usekl křídla a pevně jsem si je přivázal k rukám. Stejně je po mně, tak ať mě aspoň orli nesežerou, řekl jsem si a vyskočil jsem z hnízda. Začal jsem křídly mávat a vida, vyletěl jsem ještě výš. Tak jsem křídla roztáhl a pomalu jsem kroužil, až jsem dosedl na zem. A z těch zbraní, co jsem vyhodil z hnízda, jsem si vybral tuhle dýku a tuhle šavli,“ řekl nejmladší lovec a ukázal jim svou dýku a šavli. „Tak tohle jsem zažil já. Teď mi povězte, co jste zažili Vy.“
Prostřední se dal do vyprávění:
„Já jsem jednou v lese zastřelil srnku. Stáhl jsem ji, vykuchal, zanesl do své boudy, pak jsem napíchl kus vnitřností na rožeň a začal jsem je opékat.
Tu se ke mně z lesa přikradl lesní muž a sedl si proti mně. Čichl k masu, a jak bylo ještě nedopečené, začal je rvát z rožně a cpát si je do huby. Neřekl jsem nic a nabodl jsem na rožeň celou kýtu. Hned jak začala vonět, pustil se lesní muž i do ní. Nacpal se, rozvalil se u ohně a usnul.
Sotva usnul, přitáhl jsem z lesa pořádný špalek a přikryl jsem ho svým kožichem. Do pušky jsem nabil dvě kulky a schoval jsem se za křoví. Netrvalo dlouho a lesní muž se probudil. Podíval se na ten špalek, a protože myslel, žé jsem to já, nalehl na něj svojí ostrou hrudí a rozštípl ho na dva kusy. Vystřelil jsem na něho, lesní muž zařval a zmizel v lese.
Ráno jsem se vydal po jeho stopě. Přišel jsem k jakési chýši opřené o skálu, a z té se ozýval pláč a nářek. Vešel jsem dovnitř. Visela tam kolébka z jelení kůže a v ní leželo nemluvně. Jak mě spatřilo, přetrhlo povijan a skočilo po mně. Dlouho jsme zápasili, než jsem je přemohl. V koutě seděly tři ženy a naříkaly.
„Co je s tím netvorem, co sem přišel?“ zeptal jsem se jich.
„To my nevíme. Včera se vrátil celý nesvůj, zavřel se tamhle v té komoře a od té doby nevystrčil nos.“ odpověděly mi.
Varovaly mě, abych tam nechodil, ale já jsem na to nedbal a vrazil jsem do té komory. Lesní muž tam ležel mrtvý. Vrátil jsem se k ženám a povídám jim:
„Proč pláčete? To je Vám líto netvorů?“
„Ale kdepak, těch nám líto není. Samy nad sebou pláčeme, samy sebe litujeme.“ řekly mi.
„A proč se litujete?“
„My jsme tři sestry. Vyšly jsme si do lesa a lesní muž nás chytil a odvlekl sem. Pláčeme proto, že o nás nikdo neví a že nemáme co jíst.“ odpověděly mi.
„Tím se netrapte,“ řekl jsem jim. Jestli víte, odkud jste, já Vás domů odvedu.“
„Chvála bohu, snad máme přece aspoň trochu štěstí.“ zaradovaly se ženy.
„Měl ten lesní muž nějaký majetek?“ zeptal jsem se jich.
„Dva džbány zlata,“ řekly.
Vzaly ty džbány a já jsem je odvedl do jejich vesnice. O to zlato jsem nestál, ale ony mi přece jeden džbán daly, a rozloučili jsme se. To je moje příhoda,“ skončil prostřední lovec.
Tak přišla řada na třetího.
„Já zase jsem si jednou řekl, že nejvíc zvěře je jistě v lese, kam ještě lidská noha nevkročila. Vydal jsem se takový les hledat. Jdu a jdu, a když už jsem si myslel, že tak daleko se jistě ještě nikdo nedostal, zastihla mě noc. Rozestlal jsem kožich a uložil jsem se ke spaní.
Časně ráno jsem se zase vydal na cestu. Chodil jsem po tom lese sem a tam, a tu jsem uslyšel z hloubi lesa lidské hlasy. To se mi jenom něco zdá, řekl jsem si a šel jsem dál.
Ale hlasy se ozvaly znovu, a tak jsem se vydal tím směrem. A podivná věc. Najednou jsem narazil na ohradu plnou zvěře ..... jelenů a laní. A mezi nimi se procházeli stařec se stařenou. Kousek dál měli vědro, do kterého lili mléko těch laní, a u toho vědra si hrála holčička.
V té chvíli jeden neposlušný kolouch odběhl od matky a nechtěl se dát chytit. Stařec běhal za ním celý udýchaný, ale dohonit ho nemohl.
Jen ho nech, neposluchu,“ řekla ta stařena, ,však on uvidí, až se dostane do rukou tamhle tomu lovci.“
Já jsem se dlouho nerozmýšlel, namířil jsem na toho koloucha a bác! A v té chvíli zmizela ohrada i jeleni, po stařeně a starci ani stopy, jen raněný kolouch se zmítal na mechu a vedle něho stála holčička.
Šel jsem k nim, oba jsem si je naložil na záda a vrátil jsem se domů.
Doma jsem zavolal bábu a povídám:
„Koukej, co Ti nesu!“
Děti nemáme a milá holčička se u nás měla jako v bavlnce. Hýčkali jsme ji, tím nejjemnějším masíčkem jsme ji krmili, až z ní vyrostlo pěkné děvče.
Byla urostlá, štíhlá jako proutek, uměla se dobře chovat a ani trochu hloupá nebyla. Ze všeho nejlépe se naučila šít. A jak se takové věci rychle roznesou, brzy si k ní chodili dávat šít až ze sousedních vesnic a všichni byli náramně spokojeni.
Vždycky, když jsem přišel domů, nechala šití a utíkala mi naproti.
„Ty už jsi tady, tatínku? Jakpak ses měl celý den? Ukaž šaty, zašiju Ti je a vyperu!“
A tak to šlo pořád. Starala se o mne, jak mohla. Velikou radost jsem z ní měl.
Kde jsou pěkná děvčata, tam se s chlapci obyčejně dveře netrhnou. Ale za ní nikdo nechodil. A ona si také žádného chlapce ani nevšimla. Bylo nám to divné, říkali jsme si: Je dobře, že zůstává pořád s námi, ale co že ani kamarádky nemá?
Jednoho dne za mnou přišla, objala mě kolem krku a povídá:
„Tatínku.“ Pak si sedla vedle mne a jenom smutně koukala.
„Copak je, dcerko?“ ptám se jí.
„Ty mě už nikdy neodvedeš zpátky?“ řekla mi.
Trhl jsem sebou, ale neřekl jsem nic. Bábě jsem to ani nepověděl, darmo bychom se oba rozplakali. Vzal jsem pušku a šel jsem na lov.
Za nějaký čas, když už jsem myslel, že na to zapomněla, přišla zničeho nic zas. Sedla si, a když jsem se jí zeptal, co je jí, řekla mi zase totéž. Co jsem měl dělat? Řekl jsem to bábě, ta se rozplakala, a já, abych tomu ušel, jsem šel zas na lov.
A když se mě zeptala potřetí, proč ji neodvedu zpátky, viděl jsem, že na to myslit nepřestane. A rozhodl jsem se, že ji tedy odvedu.
Bába nám nachystala jídlo na cestu a šli jsme. Radovala se jako malá: Už jdeme domů! Už mě vedou k tatínkovi! Celou cestu si prozpěvovala, vesele vyprávěla a já mlčel jako zařezaný.
Tak jsme šli, až jsme přišli do toho lesa. Na místě, kde stávala ohrada, jsme se zastavili a rozhlížíme se. A ona pořád povídá jakoby nic.
„Sem jsi taky chodil lovit, tatínku? Tady jsi taky střílel srnky?“
Ale já jsem ze sebe nemohl slova vypravit.
Najednou se zeptala:
„Pročpak nesundáš tu kabelu, co tamhle visí?“
Koukám, a opravdu, na jednom stromě visela nějaká kabela.
Ohlédl jsem se, ale kde nic tu nic, dívka byla pryč.
Tak jsem sundal tu kabelu a koukám jako u vyjevení: byla plná zlata. To mi dala za vychování. Ale zlato mi ji nahradit nemohlo.“
Když třetí lovec dovyprávěl svůj příběh, všichni seděli mlčky u ohně. Nevěděli, komu patří jelen. A tak ho nakonec rozdělili, každý si vzal svůj díl a rozešli se do svých domovů.