Nesmrtelný Kostěj

Byl jeden car a měl tři syny, byli už odrostlí. Tu jim nesmrtelný Kostěj unesl matku. Nejstarší syn jel ji hledat a nevrátil se. Prostřední taky tak, jel a víc ho nespatřili. Tehdy řekl nejmladší syn, Ivan carevič, otci:
„Tatíčku, dovol, půjdu hledat mamičku.“
Otec nechtěl a řekl:
„Bratři zmizeli, a Ty chceš taky odjet. Umřu zármutkem!“
„Tatíčku, dovol nedovol, pojedu.“
Když otec viděl, že jinak nechce, dal mu na cestu své požehnání. Ivan šel si pak vybírat koně, ale žádný se mu nehodil: na kteréhokoli položil ruku, klesl.
I šel smutně po městě a potkal babičku:
„Co jsi tak smutný, Ivane careviči?“
„Vari, babo, položím na Tě ruku a druhou připlácnu, a bude omáčka.“
Baba druhou uličkou oběhla kolem a potkala zas Ivana, řkouc:
„Pozdrav pánbůh, Ivane careviči! Co jsi tak smutný?“
Ivan si myslel:
„Proč se mě ta baba ptá? Může mi snad pomoci?“ I řekl jí.
„Hleď, babičko, nemohu si najít dobrého koně.“
„Blázínku, soužíš se a babičce nesvěříš!“ řekla babička, „pojď se mnou.“
I vedla ho k hoře a ukázala na jedno místo:
„Tu kopej.“
Ivan carevič odkopal zemi a spatřil železné dvéře se dvanácti zámky; zámky hned utrhal, dvéře otevřel a vešel pod zemi: i byl tu přikován na dvanácti řetězích bohatýrský kůň; ten jak ucítil svého jezdce, zařehtal, vzepjal se a všech dvanácte řetězů přetrhal. Ivan carevič vzal na sebe bohatýrské odění, dal koni uzdu a sedlo čerkaské, babičku obdařil penězi a řekl:
„Spánembohem, babičko!“
Potom vsedl na koně a jel.
Dlouho jezdil, až konečně přijel k nějaké velmi vysoké a příkré hoře; nikterak nebylo možné na ni vyjet. Tu taky našel u té hory své bratry; i pozdravili se a jeli pospolu.
Přijeli k železnému kamenu, vážil půl druha sta pudů a bylo na něm napsáno:
„Kdo ten kámen vyhodí na horu, bude mít na ni cestu.“ Starší bratři nemohli ten kámen ani pozvednout, a Ivan carevič najednou jej na horu vyhodil, a hned ukázaly se mu v hoře schody. Ivan nechal tu koně, napustil z malíku do skleničky trochu krve, podal bratřím a řekl:
„Jestliže krev ve skleničce zčerná, tedy mě nečekejte: to bude znamení, že jsem zahynul!“
Potom se s bratry rozloučil a šel na tu horu. Tam dlouho lesem chodil, až přišel k nějakému velikému domu; v tom domě žila carevna, kterou Kostěj taky byl unesl. Ivan chodil kolem ohrady, nemoha dvéře najít. Carevna ho spatřila, vyšla na balkón a zavolala naň:
„Tuhle v ohradě je skulina, dotkni se jí malíkem, a dvéře se udělají.“
I stalo se tak.
Ivan vešel do domu, panna ho přivítala, dala mu jíst a pít a vyptala se ho, kdo je a co chce. I pověděl jí, že jde, aby matku svou vysvobodil od Kostěje. A panna řekla:
„Těžko k matce Tvé se dostat, Ivane careviči! On je skutečně nesmrtelný ..... zabije Tě. Má tu meč padesát pudů těžký; pozdvihneš-li ho, tedy jdi dál.“
Ivan carevič netoliko pozdvihl meč, ale také jím vzhůru máchnul a pak šel dál. Přišel ke druhému domu, a protože věděl, jak otevřít, vešel tam a tu svou matku našel; objali se a plakali oba. Ivan také zde zkusil sílu svou, vyhodiv kouli nějakou, která vážila půl druha tisíce pudů.
Nastal čas, kdy obyčejně Kostěj domů přicházel, a matka schovala Ivana. Tu Kostěj přišel a řekl:
„Fi, fi! Ruskou kůstku tu nevidět ani o ní neslyšet, a ruská kůstka mi přišla sama na dvůr! Kohos tu měla? Ne syna?“
„I pánbůh uchovej! Sám jsi kdes lítal po Rusi a nahltal se ruského pachu, a teď se Ti o něm zdá,“ odpověděla matka Ivanova a lichotila se k němu, vyptávala se na ledacos a řekla:
„A kde je Tvá smrt, nesmrtelný Kostěji?“
„Moje smrt,“ odpověděl Kostěj, „je tam a tam: stojí tam dub, pod dubem truhlice, v truhlici zajíc, v zajíci kachna, v kachně vejce, a v tom vejci moje smrt.“
Pak ještě chvilku tu zůstal a uletěl.
Ivan carevič potom se rozloučil s matkou a vydal se na cestu pro smrt nesmrtelného Kostěje. Šel dlouho cestou, nejedl a nepil, i pomyslel si z hladu:
„Kéž by se mi nyní něco naskytlo!“
A hle, tu vlček! Ivan ho chce zabít; ale z brlohu vyskočila vlčice a řekla:
„Nezabíjej mé dítě; budu Ti prospěšná!“
„Budiž!“ pomyslel si Ivan, pustil vlčka a šel dál.
Vidí vránu.
„Počkej, na té si pochutnám!“ a chtěl ji zastřelit.
A vrána řekla:
„Nezabíjej mě, budu Ti prospěšná.“
Ivan se rozmyslel a pustil ji.
Přišel k moři a zůstal na břehu stát. V tom vymrštila se štička na břeh. Ivan ji chytil a pomyslel si:
„Teď se najím.“
Kde se vzala tu se vzala stará štika a řekla:
„Nezabíjej, Ivane careviči, mé dítě, budu Ti prospěšná.“
Ivan taky tu štičku propustil; potom si sedl na břeh a přemýšlel, jak se dostat přes moře. Štika věděla, co si myslí; i položila se přes moře a Ivan přešel po ní jako po mostě.
Přišel k tomu dubu, kde byla smrt Kostějova; našel tu truhlici, otevřel ..... zajíc vyskočil a utekl. Tu se pustil za ním vlk, kterého Ivan ušetřil, chytil zajíce a přinesl. Ivan vzal zajíce, rozpáral, i vyletěla z něho kachna a tatam. Kde se vzala tu se vzala vrána s vráňaty a za kachnou, chytila ji a přinesla. Ivan sebral vejce, ale potom je upustil do moře. Štika mu je zas přinesla; pak si lehla přes moře a Ivan po ní přešel a vrátil se k matce.
V tom přiletěl Kostěj nesmrtelný a řekl:
„Fi, fi! Ruskou kůstku tu nevidět ani o ní neslyšet, a ruského člověka tu cítit.“
„Co to povídáš, Kostěji? Nikoho tu nemám,“ odpověděla matka Ivanova.
A Kostěj opět řekl:
„Jsem nějak nemocen!“
Ivan stisknul vajíčko a Kostěj od toho bolestí se svíjel. Potom Ivan vyšel, ukázal vajíčko a řekl:
„Hle, Kostěji nesmrtelný, Tvoje smrt!“
Kostěj padl před ním na kolena:
„Nezabíjej mě, Ivane careviči! Budeme dobrými přáteli, celý svět nám bude poddán.“
Ale Ivan se nedal oklamat, rozmáčknul vajíčko a Kostěj nesmrtelný umřel.
Potom Ivan a matka jeho vzali s sebou, čeho bylo třeba, a vydali se na cestu domů; na cestě stavili se u té carevny, ke které Ivan nejprve přišel, a vzali ji s sebou; až potom přišli k té hoře, kde bratři Ivanovi stále ještě čekali.
Tu řekla ta panna:
„Ivane careviči, vrať se ke mně domů; zapomněla jsem svatební šaty, briliantový prsten a nešité střevíčky.“
Ivan spustil matku a svou nevěstu carevnu dolů; bratři je přijali, pak vzali provaz a přeřezali ho, aby Ivan nemohl se spustit, a matce i panně pohrozili, aby doma nic o Ivanovi neřekly. Když přišli domů, radoval se otec, že se mu děti a žena vrátily, ale pro Ivana se rmoutil.
Ivan pak vrátil se do domu své nevěsty, vzal svatební prsten, ty šaty a střevíce; potom přišel na tu horu, a když nemohl dolů, hodil prstenem z ruky do ruky. Tu se mu zjevilo dvanáct mládenců:
„Co poroučíte?“ řekli.
„Přeneste mě z této hory.“
A mládenci hned jej spustili. Ivan si dal prsten na prst, a oni zmizeli.
Když přišel do své země a do toho města, kde otec a bratři jeho zůstávali, zastavil se u jedné babičky:
„Co nového, babičko, ve Vaší zemi?“
„Ba co, panáčku! Naše paní carová byla zajata u nesmrtelného Kostěje; její tři synové šli ji hledat, dva ji našli a vrátili se, ale třetí, Ivan carevič, se nevrátil, a nevědí, kde je, a car se pro něj rmoutí. A ti synové s matkou přivezli nějakou carevnu a nejstarší chce se s ní oženit; ale ona ho nejprve posílá někam pro svatební prsten, anebo aby jí takový dali udělat, jaký potřebuje; a kolikrát už to vyhlašovali, ale nikdo se ještě nenašel.“
„Jdi, babičko, řekni carovi, že ten prsten uděláš, a já Ti pomohu,“ řekl Ivan carevič.
Babička se hned ustrojila, běžela k caru a řekla:
„Vaše carské Veličenstvo, já ten svatební prsten udělám.“
„Udělej, udělej, babičko, budeme tomu rádi,“ řekl car, „ale neuděláš-li, přijdeš o hlavu.“
Babička celá ustrašená přišla domů, a Ivan spal, udělal si z babičky žert. Babička plakala a hubovala, že ji podvedl, až k smrti, až z toho pláče potom usnula.
Ráno pak Ivan vstal a babičku budil:
„Babičko, vstávej, jdi a dones prsten; ale ať za něj více nevezmeš nežli dukát. A budou-li se ptát, kdo prsten dělal, řekni, že ty sama; o mně nepovídej.“
Babička se zaradovala a prsten donesla; nevěstě se líbil.
„Takový chci mít!“ řekla.
I přinesli babičce plnou mísu zlata; ale ona si vzala jen jeden dukát.
Car řekl:
„Copak si, babičko, tak málo bereš?“
„Nač mi tolik toho, Vaše carské Veličenstvo, budu-li potom potřebovat, však mi dáš.“
Potom po nějakém čase roznášely se pověsti, že nevěsta posílá ženicha pro svatební šaty, anebo aby jí takové dali ušít, jako potřebuje. Babičce i to se podařilo, neb Ivan pomohl, a svatební šaty přinesla. Potom přinesla také nešité střevíčky, a vzala si pokaždé jen po dukátu a říkala, že ty věci sama udělala.
Proslýchalo se, že ten a ten den bude u cara svatba. Když ten den přišel, nařídil Ivan babičce:
„Dávej, babičko, pozor, až nevěstu přivezou na oddavky, pak mi pověz.“
Babička nepropásla. Ivan carevič oblékl hned na sebe carské šaty, vyšel a řekl:
„Hleď, babičko, kdo jsem já!“
Babička mu k nohám padla:
„Panáčku, odpusť, že jsem na Tebe hubovala.“
„Bůh odpouští.“
Přišel do chrámu; bratr jeho tam ještě nebyl. Postavil se vedle nevěsty; oddali se spolu a vedli do paláce. Na cestě potkal se s nimi ženich, bratr nejstarší, a uviděv, že nevěstu vedou s Ivanem carevičem, s hanbou zpátky se vrátil.
Otec radoval se nad Ivanem, zvěděl o věrolomnosti bratrů, a když bylo po svatbě, starší syny své ze země vypověděl a Ivana careviče udělal svým nástupcem.