Nemocný král a jeho tři synové

zobrazeno 18×

Vložil(a): jitkamety, 29. 3. 2016 14.31

Byl jednou jeden král a toho už dlouhá léta trápila těžká nemoc a žádný z nejvyhlášenějších lékařů v říši mu nedokázal pomoci. Už skoro nejedl a nepil a pomalu ztrácel všechnu naději, že by se mohl někdy uzdravit. Jedné noci měl ale prazvláštní sen: Ocitl se v nádherné zahradě v nějaké cizí zemi, kde stála jabloň obsypaná zlatými jablky. A on dostal na to jablko neodolatelnou chuť, už natahoval ruku, aby si jedno utrhnul a snědl, neboť v tom snu najisto věděl, že až ho sní, úplně se uzdraví. Ale v tom okamžiku zaklepal na dveře sluha a král se probudil.
„Vyrušil jsi mne z toho nejkrásnějšího snu!“ zvolal „Ale možná jsi mne probudil do naděje. Jdi a zavolej mé syny.“ Když princové přišli, obšírně jim vyprávěl svůj sen a prosil je, aby se do té snové země vydali a přinesli mu zlaté jablko. A protože princové byli milující synové, s radostí souhlasili, a tak se na cestu vydal nejprve ten nejstarší.
„Jestliže se do roka nevrátím, už mne nečekejte.“ pravil princ, rozžehnal se s nemocným otcem a bratry a vyrazil na cestu.
Jel a jel a za nějaký čas dorazil do hlubokého černého lesa, kde potkal staříka, který ho poprosil o kousek chleba.
„Už tři dny jsem bez jídla a nemám žádné peníze, abych si něco koupil. Smilujte se prosím, milý pane!“ Ale princ ho netrpělivě odbyl a jel dál a dál, stále hlouběji do jedlového hvozdu. Večer přijel k osamělému hostinci, který ležel v samotném srdci lesa. Unavený a hladový se tam zastavil, posilnil se a šel brzy spát. Když chtěl ale druhého dne pokračovat v cestě, vešly do jeho světnice dvě překrásné dívky a úsměvy a lichotkami ho přemlouvaly, aby se ještě chvíli zdržel a pro ukrácení dlouhé chvíle si s nimi zahrál karty. Tu princ docela zapomněl na svého nemocného otce i na důležitý úkol, zůstal s dívkami a hrál karty, dokud neprohrál všechny peníze. Protože ale doufal, že jednou vyhraje a o své věci nechtěl přijít, zadlužil se u hostinského. Ale prohrál i ty vypůjčené peníze a už u sebe neměl nic, co by mohl vložit do hry. Když se ho hostinský ptal na jméno a původ, nepověděl mu to, dokonce zamlčel i to, že je jeden z královských synů. Tak ho nechal hostinský sebrat, vrhnout do žaláře a řekl:
„Máš lhůtu dva roky, když mi do té doby neřekneš své jméno a nezaplatíš své dluhy, budeš viset na šibenici!“
Tak uplynul rok a nejstarší princ se nevrátil. Vydal se tedy na cestu ten prostřední. Také on přišel do hlubokého jedlového hvozdu a potkal staříka, který ho požádal o almužnu, ale zachoval se jako jeho bratr a žebráka nepřátelsky odbyl. Potom jel dál, dokud nepřijel do osamělého hostince uprostřed lesa. Tam sestoupil z koně, přenocoval v té světnici, kde před rokem spal jeho bratr, a brzičko ráno chtěl jet dál. Když mu ale na oči přišly ty dvě půvabné dívky, rázem na otce i jeho záchranu zapomněl. Zůstal sedět v hostinci a dnem i nocí hrál karty, a tak přišel o všechny peníze a k tomu ještě nadělal velké dluhy. Vedlo se mu stejně jako bratrovi, skončil ve vězení.
Když opět uplynul rok a ani druhý princ se nevracel, chtěl se na cestu do cizí země vydat ten nejmladší. Ale k tomu, aby ho poslal do světa, neměl král pražádné chuti, protože tohle byl jeho nejmilejší syn. Obával se, že by se mu mohlo stejně jako jeho bratřím něco zlého stát. Ale princ na něj naléhal dnem i nocí, a tak král nakonec svolil, aby se na dalekou pouť vydal i jeho poslední syn. Když princ dorazil do hlubokého lesa, narazil na otrhaného a k smrti vyčerpaného žebráka, který seděl pod jedním dubem. Bez váhání sáhnul do torny a vtisknul starci do dlaně celý dukát. Potom s ním ještě chvíli setrval v přátelském hovoru, vyprávěl mu o svém nemocném otci a jeho snu o jabloni života a o své cestě k té zázračné zahradě. Stařec ho vyslechnul a řekl:
„Nu, přeji Ti mnoho štěstí! Ale střez se, abys kupoval maso pro šibenici!“ Princ sice nevěděl, co tou radou stařec mínil, ale ze srdce mu poděkoval a jel dál, dokud nepřijel k hostinci v lese. Hostinský stál ve dveřích a lákal ho hezkými slovy, aby k němu a k jeho dvěma krásným dcerám zavítal, ale princ na řeči nedbal a jel dál svou cestou.
Po dlouhém, předlouhém putování dorazil do země, kde napotkal ani človíčka, nebyla tu žádná vesnice ani město, žádný statek ani dvůr, nic, jen nespočet druhů ptáků a zástupy rozličné zvěře, která byla nezvykle důvěřivá a krotká. Zvířata ho obstoupila a v dlouhém průvodu doprovázela ke svému králi, prastarému havranovi, který žil uprostřed lesa na jednom mohutném dubu. Havran prince pozdravil lidským hlasem a zeptal se ho, kdo je a co ho do jeho říše přivedlo. Tu mu princ vyprávěl sen svého otce a ptal se, zda toto není ta země, ve které leží zahrada s kouzelnou jabloní.
„Ano,“ odvětil havran „toto je země se zahradou života, ale vše, co v ní žije, je zakleto. Možná jsi Ty ten šťastlivec, který by ji mohl vysvobodit. Až budeš v zahradě, utrhni také pro mne jedno zlaté jablko, pak se uzdraví nejen Tvůj otec, nýbrž i já a mí poddaní nabudou své lidské podoby!“
„Rád splním Tvé přání,“ řekl princ „jen mi řekni, co mám udělat!“
„Jdi rovnou a bez váhání do zahrady, vede k ní zlatý most. Před návratem ale navštiv ještě zámek, měj se ale na pozoru a nezdržuj se tam příliš dlouho!“ radil mu havran.
Princ se vydal ihned na cestu lesem a zvířata ho doprovázela až k zahradě. Když dorazili k zlatému mostu, zvířata zůstala stát a dále kráčel sám. Most hlídali dva zlověstní lvi, ale princ šel neohroženě dál a vstoupil do zahrady. Svět takovou nádheru ještě neviděl! Tolik překrásných a přenádherných podivuhodných květin a bylin, stromů a křovin. Ale princ se stěží rozhlédnul, pospíchal rovnou k zázračnému stromu, utrhnul dvě zlatá jablka a pečlivě je uložil do torny. Když se obrátil, uviděl uprostřed zahrady bílý mramorový zámek. Kolem sloupů u brány se svíjeli dva obří hadi, vrhali na prince studené pohledy a výhružně mu syčeli v ústrety, ale on se nezalekl a vešel do zámku. V jednom velkém sále objevil překrásnou dívku.
„Můj princi, jsi můj zachránce!“ volala radostí bez sebe „Už dlouho na Tebe čekám! Nyní jsi konečně přišel a vysvobodíš mne, ubohou královskou dceru i všechny, kdo jsou tu se mnou zakleti.“ A princ, který si krásnou princeznu na první pohled zamiloval, ji po královsku políbil, pak jí nasadil na prst svůj prsten a v té chvíli se sobě zaslíbili. Najednou ale strašlivě zařvali lvi, kteří střežili zlatý most, a princezna řekla:
„To je znamení! Nyní musíš odejít. Pospěš si! Buď však bez obav, až přijde ten pravý čas, opět se uvidíme!“ Tak princ opustil zámek i zahradu a sotva byl v lese, celá ta nádhera za ním se rozplynula jako krásný sen.
Zvířata, která ho doprovázela k zahradě, na něj trpělivě čekala a vedla ho opět ke stromu moudrého havrana. Ten prince radostně přijal a ihned snědl zlaté jablko. Sotva tak učinil, změnil se v krále a z těch stovek zvířat se stali opět lidé. Města a vesnice, statky a dvory, které byly pohřbeny v zemi, se opět vynořily a byly ještě krásnější než kdysi. Ze všech oken vlály pestré prapory a radost a jásot nebraly konce, každý si přál vidět prince, aby mu poděkoval za zázračné vysvobození. Král by mu rád věnoval celé království, ale princ měl jediné přání, brzy vidět svého otce a navrátit mu zlatým jablkem zdraví, a proto se rozloučil a vydal se na cestu domů.
Jel a jel, až dorazil do velkého města, ve kterém vlály na městské věži dva černé prapory, a tak se jednoho muže zeptal, cože to má znamenat.
„To je prosté.“ odvětil muž „Jsou to už dva roky, kdy v blízkém hostinci nadělali dva cizinci velké dluhy a ty dodnes nezaplatili. Protože jsou ale zatvrzelí a odmítají říct, jak se jmenují a odkud pocházejí, mají být ráno před východem slunce pověšeni.“
„A to je nemůže nikdo zachránit?“ zeptal se princ.
„Ale ano,“ odvětil muž „když se najde někdo, kdo za ně zaplatí dluh dva tisíce dukátů, budou volní.“ Princ měl neblahé tušení, kdo by Ti dva odsouzenci mohli být, vydal se tedy k soudci a oba svoje bratry vykoupil. Princové svého zachránce nepoznali, ale když jim nabídnul, aby jeli s ním, souhlasili. Když pospolu nějakou chvíli putovali, dal se princ svým bratrům poznat a vyprávěl jim, jak daleko odtud našel zahradu se zázračným stromem a ukázal jim také to jablko, které veze nemocnému otci. To oba bratři vyslechli se skrytou závistí a jejich mysl pomalu otrávily černé myšlenky. Když pár dní nato jeli kolem jedné hluboké propasti, vrhli se zezadu na bratra, shodili ho ze skály dolů, zabili jeho koně, vzali zlaté jablko a ujížděli na zámek svého otce. Král se zaradoval, když se dva starší synové objevili. Snědl jablko a od té chvíle byl zase zdravý a čiperný jako kdysi, ale přesto byl smutný z toho, že ten nejmladší se ze světa nevrátil. Princové mu totiž nalhali, že v jedné cizí zemi nalezli koně nejmladšího bratra na okraji jedné propasti, bratr bude jistojistě už dávno mrtvý.
Ano, to by si ti dva zlosynové jistě přáli, ale náš Pán zamýšlel jinak. Princ zůstal při tom pádu do černoty viset ve větvích mohutného jasanu. Celý den se bezvýsledně snažil z bezedné propasti vysvobodit, když tu uslyšel nějaký hlas:
„Princi, to jste Vy, kdo se tam dole vznáší mezi životem a smrtí?“
„Ano, to jsem já. Moji závistiví bratři mne jako poděkování za to, že jsem je vykoupil z rukou kata, shodili do propasti. Řekněte mi, kdo jste a pomozte mi. Pomozte!“
„Já jsem ten žebrák, kterému jste prve daroval celý dukát. Copak jsem Vám neříkal, abyste nekupoval maso pro šibenici? Protože jste to ale Vy, ještě jednou Vám pomohu.“ Tak žebrák v poslední chvíli prince zachránil. Ten mu nastotisíckrát děkoval, bohatě jej obdaroval a potom se vydal svízelnou, úmornou a bezmála nekonečnou cestou na královský zámek.
Byl to zrovna rok, kdy princ našel zahradu života a k životu vrátil zakletou princeznu v mramorovém zámku, aby ji učinil svojí nevěstou. Ta zatím porodila krásného chlapečka a vydala se v doprovodu tisíce rytířů na dlouhou pouť, aby v daleké říši vyhledala svého muže. Už tři měsíce byla na cestě, když se konečně ve sluneční záři zatřpytily věže královského zámku. Princezna vojákům poručila rozbít tábor a na cestu, která vedla k zámku, nechala položit drahocenný šarlatový koberec. Pak vyslala ke králi posla s výzvou, aby k ní poslal nejmladšího syna, jinak na zámek zaútočí silou a obrátí ho v popel a prach. Co si měl král počít? „Odkud by mohla ta cizí princezna vědět, který je z nás ten nejmladší?“ řekl nejstarší princ:
„Pojedu já, otče!“ Králi nezbylo, než ho nechat jít. Když princ uviděl drahocenný šarlatový koberec, neodvážil se na něj a jel vedle cesty. Z toho bylo ovšem princezně ihned jasné, že on není ten pravý, poručila mu, aby co nejrychleji obrátil a poslal toho pravého. Tak to jel zkusit prostřední syn, ale i tomu bylo líto vzácného koberce, takže se princezna rozhněvala, poslala ho zpět s výhrůžkou, že pokud se do tří dnů neobjeví ten pravý, srovná město se zemí. Z toho byl král zoufalý:
„Co mám dělat? Můj nejmladší syn je mrtev a nikdo mi ho nevrátí zpět. Raději jsem měl zemřít já, nemusel jsem se dočkat toho, že můj zámek lehne popelem.“ Dva dny a dvě noci seděl král zamyšleně a beze spánku na svém trůnu a nedoufal v záchranu.
Ráno třetího dne se křivolakou cestičkou na otcovský hrad vrátil nejmladší princ. Ačkoliv byl tím dlouhým putováním celý zemdlený a unavený k smrti tak, že ho nohy sotva nesly, oblékl si svoje nejkrásnější šaty, vyskočil na koně a jel za princeznou. Bez zaváhání jel rovnou a pyšně, jak se patří na královského syna, uprostřed toho nádherného koberce.
„To je on!“ vykřikla princezna a pospíchala mu v ústrety, vystrojena jako nevěsta a na rukou nesla synka. Objali se a políbili; plakali štěstím a radostí. Smějící se princ hladil dítě i jeho matku po vlasech a řekl:
„Nu, nyní jsi opravdu moje milovaná žena.“
Potom předstoupili před starého krále a ten jim dal otcovské požehnání. Ale protože nechtěli žít ve společném domě s nevěrnými bratry, odjeli zpět do vlasti krásné princezny, kde se nastěhovali do mramorového zámku. Narodilo se jim ještě mnoho zdravých a krásných dětí a byli šťastní a spokojení až do konce svých dní.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight