Nejkrásnější nevěsta

zobrazeno 43×

Vložil(a): jitkamety, 18. 3. 2016 15.47

Za těch dávných časů, kdy víly ještě zapřahaly jelínky do kočárů a trpaslíci bydlili v lese hned za chalupou, žil v jedné vsi sedlák, který měl tři syny. Kryštofa, Filipa a Michala. Kryštof a Filip pomáhali otci na poli i ve stodole, ale Michal ležel celé dny za pecí. Lidé si o Michalovi mysleli, že je hloupý. Michal si nemyslel nic. Ležel za pecí a o nic se nestaral.
Otec byl už starý a byl by rád hospodářství rozdělil mezi syny. Jak jim o tom řekl, začal se Kryštof s Filipem hádat. Oba chtěli pole pod lesem, oba chtěli louku na stráni, stejnou stračenu i stejného vraníka. Jenom Michal nechtěl nic. Ležel na peci a zíval.
„Tak Vy tak?“ povídal otec, „když nechcete hospodařit spolu, dám celé hospodářství jednomu z Vás. Kdo z Vás mi převede do tří let nejkrásnější a nejbohatší nevěstu, ten dostane všechno co mám. Ostatní nedostanou nic.“
Tak museli bratři do světa, i Michal musel dolů z pece a svázat si raneček. Uložil si do něho kus černého chleba, kozí sýr a sváteční oblek.
Za vsí přešli bratři na rozcestí. Kryštof řekl:
„Jdi, Michale, napřed, vyber si nějakou cestu.“
Michal dlouho nevybíral, pustil se rovnou za nosem.
Kryštof s Filipem si řekli, že půjdou na opačnou stranu. Hloupý Michal si jistě vybral nejhloupější cestu.
Michal se ani neohlédl, jen se díval před sebe. Divil se, jak je svět veliký, a všechno se mu zdálo nové. Jak by ne, když tak dlouho vylehával za pecí. Brzy se dostal do lesa, plného květin a ptáků. Tady se Michalovi líbilo. Posadil se u potoka, rozbalil raneček a dal se do jídla.
„Ach, čichám chlebíček, to je vůně, to je vůně,“ uslyšel pojednou za sebou hlásek.
Michal se otočil a uviděl za sebou mužíčka v šedivém kabátku a zelené čepičce.
„Když máš chuť, vezmi si se mnou,“ přistrčil Michal jídlo mužíčkovi.
Jedli oba a zapíjeli vodou z potoka. Michal při jídle vyprávěl, jak ho doma neměli rádi a proč vlastně jde do světa.
„A to je mi líto, to je mi líto,“ povídal mužíček, „ale nic si z toho nedělej.“ Vytáhl z kapsy hřeben a pročesal Michalovi vlasy. Sotva je pročesal, hned se mu zatočily do kadeří.
„A teď si oblékni sváteční šaty,“ radil mužíček.
Michal se převlékl a byla radost na něho pohledět. Mužíček mu ukázal cestu:
„Jdi Michale, pořád tudy, ani nalevo, ani napravo, vždycky prostředkem.“
Michal se vydal na cestu, jak mu mužíček poradil, a les byl hustší a hustší. Teprve navečer vyšel Michal z lesa a stanul před nádhernou zahradou. V zahradě někdo líbezně zpíval. Vrata do zahrady byla otevřená, Michal vstoupil dovnitř a rozhlížel se. Všechno tu kvetlo, vonělo a třpytilo se a na stromech uzrávalo ovoce, jaké Michal ještě nikdy neviděl. Šel a obracel hlavu na všechny strany, až uviděl besídku, z které zpěv vycházel. Když přišel blíž, zpěv zmlkl a z besídky vyběhla krásná panna.
„Kdo jsi a co tu hledáš?“ zeptala se Michala.
„To je dlouhé povídání,“ řekl Michal a začal panně vyprávět o domově, o bratrech i o tom, proč musel do světa. Dlouho si povídali a jeden druhému se zalíbili. Michal si myslel: Kde bych ve světě našel takovou krásnou nevěstu?
Panna si myslela: Kdyby mě tenhle hezký mládenec požádal o ruku, hned bych přikývla. Slovo dalo slovo a Michal a krásná panna si řekli, že od sebe neupustí, ať se děje co se děje.
Zatím se setmělo a panna odvedla Michala do zámku. V zámku seděla na trůně z květin matka krásné panny, mocná víla.
„Maminko,“ povídala panna, „vedu Ti Michala. Nikoho jiného si nevezmu za muže než jeho.“
„Vím, o čem jste spolu rozmlouvali,“ řekla víla, „jen pozor, dceruško, pozor. Dcery víl si nemají brát za muže lidské syny.“
Ale krásná panna prosila a prosila, až víla svolila. Začali chystat svatbu. Ze všech stran se sjížděly víly, rusalky přitančily ze svých vodních zámků až do hodovní síně a skřítkové, průhlední, jako by je někdo utkal z měsíčních paprsků, zpívali tak jemně a líbezně, že se to ani vypovědět nedá. Michal nevěděl, kam se podívat dřív, co dřív poslechnout. A což teprve, když začali nosit na stůl! Michal jaktěživ taková jídla neviděl. Ochutnával ode všeho, dal si ještě jednou i dvakrát a nakonec si ještě přidal. Pro jídlo skoro zapomněl na svou krásnou ženu.
Svatba trvala sedm dní a sedm nocí. Osmého rána zámek ztichl. Víly se vrátily do hor a do lesů, rusalky do jezer a do studánek a skřítkové se rozběhli na palouky a do skal. Michal si žil jako pán. Jenom se procházel se ženou po zahradě nebo po zámku, jinak neměl nic na práci. A když se mu přece někdy zastesklo po domově, zazpívala mu žena veselou písničku a bylo po stesku.
Tak žili nějaký čas jeden pro druhého a oba pro radost. Ale Michalova žena se zamykala vždycky jednou za týden v komoře. Copak tam asi dělá, přemýšlel Michal. Ale žena nechtěla nic prozradit. Říkávala:
„Na to se mě, muži, neptej. Kdyby ses moje tajemství dověděl, navždycky bychom se museli rozloučit.“
Proč bychom se museli rozloučit, bručel si Michal a zvědavost ho trápila víc a víc. Jen trošku se podívat do komory, jenom na malou chviličku.
Jednou se žena zase zavřela do komory. Michal si pospíšil za ní, potichu se sehnul ke klíčové dírce a podíval se dovnitř. Jak se vylekal! Uprostřed komory stála jeho žena a měla kozlečí nohy. Když se vzpamatoval, stál na louce a po zámku ani památky.
Teď se dal Michal do nářku, viděl, že měl ženu poslechnout. A jak naříkal a zlobil se na sebe, kde se vzal, tu se vzal, před ním mužíček v šedivém kabátku a zelené čepičce.
„Tys to pěkně provedl,“ povídal mužíček, „pročpak jsi byl zvědavý? Lehko sis štěstí pokazil, těžko je budeš hledat. Jdi do světa a hledej zámek se zlatou střechou. Žádný člověk o něm neví, ale snad Ti o něm poví slunce.“
Mužíček domluvil a zmizel. Michal přestal bědovat. Co jsem pokazil, napravím, řekl si. Když mi nemůže poradit nikdo jiný než slunce, půjdu za sluncem. Ulomil si pěknou lískovou hůl a vydal se na cestu. Putoval nalevo, putoval napravo, prošel světem tam a zpátky, ale slunce nemohl najít. Často se mu zdálo, že k slunci už dochází, ale tu se schovalo a ukázalo se na druhé straně. Někdy se obloha zatáhla a slunce se mu ztratilo. Dlouho chodil, předlouho.
„Ten mužíček byl asi podařený ptáček,“ zlobil se Michal, „namluvil mi, abych se vydal k slunci, a jistě se mi někde posmívá.“
Huboval, ale šel dál a nezastavoval se. Najednou se začal kolem něho vzduch ohřívat a bylo tepleji a tepleji. Pak uviděl nad lesem velikou záři a mezi stromy něco svítilo jako oheň. Michal se rozběhl tím směrem a musel přimhouřit oči ..... tolik světla se kolem něho rozlilo. Za lesem stál průsvitný skleněný domeček, v domečku sedělo slunce a předlo na kolovrátku nejkrásnější zlaté nitě. Hlavu mělo ohnivou, plnou jisker, a šaty z purpurového hedvábí, čím dál dolů temnějšího, a střevíce jako uhel. Michal by se byl rád vyptával, ale nemohl se k slunci přiblížit. Ještě dva tři kroky a byl by uhořel. Schoval se za křoví a volal:
„Slunce, sluníčko, všechno vidíš a o všem víš. Pověz mi, prosím Tě, kde leží zámek se zlatou střechou?“
Slunce zvedlo hlavu, plameny z něho vyšlehly, jako když se přihodí do kamen suchý klest. Zasvítilo do všech koutů i koutečků, ale zámek se zlatou střechou neuvidělo.
Obrátilo k Michalovi horkou tvář a povědělo:
„Zámek se zlatou střechou nemohu najít. Jestli se chceš dovědět lepší zprávu, jdi za mým bratránkem, za Měsícem. Bratránek svítí v noci a vidí, co nevidím já.“
„Šel bych k Měsíci, ale neznám cestu!“ zavolal Michal za křovím.
„Vrať se do lesa a jdi na tu stranu, kde je největší tma,“ odpovědělo Slunce a dalo se do předení zlatých nití, aby dohonilo, co zameškalo.
Půjdu, řekl si Michal, půjdu, a kdybych měl do smrti chodit světem, zámek se zlatou střechou musím najít. Vydal se na cestu tam, kde byl nejtemnější les, a putoval devětkrát devět dnů a nocí. Po dlouhém putování uviděl zvečera za kopcem stříbrné světlo. Obešel kopec a za kopcem stál skleněný domeček. V domečku seděl střeček se stříbrnými vlasy i vousy, na modrém kabátku se mu leskly stříbrné knoflíky a na střevících stříbrné přezky. Skleněná světnice byla plná třpytivých mušek, jako by drahokamy dostaly křídla a poletovaly kolem stařečka sem a tam. Některé mušky vyletovaly z domečku ven a svítily tisíckrát líp než svatojánští broučkové. A zima byla v té krajině, že se Michal třásl jako osika.
„Copak mi chceš?“ zeptal se stříbrný stařeček Michala.
„Ach milý stařečku, jistě jsi Měsíc,“ řekl Michal, „Slunce mě k Tobě posílá. Svítíš v noci a vidíš věci, které Slunce nevidí. Pověz mi, prosím Tě, kde leží zámek se zlatou střechou.“
Měsíc si prohrábl stříbrné vousy, až se široko daleko rozlévala třpytivá záře. Stříbrné mušky vyletěly z domečku a svítily jako o závod. Stařeček se rozhlížel na všechny strany, rozhlížel se, ale nadarmo.
„Nevím, nevím,“ povídal, „zámek se zlatou střechou nemohu najít. Jestli se chceš dovědět lepší zprávu, jdi za mým bratránkem větrem. Bratránek vítr věje i tam, kam se slunce ani měsíc nedostanou.“
„Šel bych, ale neznám cestu,“ řekl Michal.
„Cestu poznáš podle červánků na obloze,“ odpověděl měsíc. „Můj bratránek bydlí tím směrem.“
Michal poděkoval, a když se na obloze ukázaly červánky, vydal se na tu stranu. Za devětkrát devět dnů a nocí přišel k veliké hoře. Hora měla čtyři vchody. Jeden nahoře, jeden dole, jeden vpravo a jeden vlevo. Vítr seděl uvnitř a foukal hned z jednoho, hned z druhého otvoru.
Michal se pustil k dolnímu vchodu, ale vtom vítr zafoukal tak silně, až Michal upadl. Pomalu se zvedal a ohmatával si kosti. Tu ho vítr zpozoroval, vystrčil hlavu ven z hory a zeptal se, co Michal před horou pohledává.
„Větře, větře,“ povídal Michal, „nesu Ti pozdravy od Měsíce a Ty bys mě málem rozmačkal.“
„Od měsíce, od mého bratránka?“ řekl vítr, „tak pojď dál.“
Zadržel na chvíli svůj mocný dech a vpustil Michala do hory. V hoře měl vítr světnici, kolem každé stěny dlouhou lavici a uprostřed stůl a lampu. Lampa svítila a Michal si mohl bratránka pěkně prohlédnout. Div se ho nepolekal, jaký to byl břichatý obr. Jistě měl místo břicha obrovský měch. Dlouhý zelený plášť se na něm třásl, a jak vítr tajil dech, hvízdalo mu v hrdle a v nose jako na podzim v komíně.
Michal se bratránka trochu bál, ale statečně mu vypověděl, co ho potkalo a koho hledá.
„Já o zámku se zlatou střechou nevím,“ řekl vítr, „počkej, zavolám své pomocníky, foukají po celém světě, snad nám některý z nich poradí.“
Pak se vítr přivalil k horní díře a zafoukal z ní tak silně, až to vzduchem zahučelo a zaburácelo. Za chviličku se slétli pomocníci. Podobali se svému mistru ve všem, jen byli menší než on. Posadili se na lavice podél stěn a vítr se jich začal vyptávat. Pomocníci věděli hodně, jak to na světě vypadá, jen o zámku se zlatou střechou nevěděl nikdo. Vítr kroutil hlavou a povídal:
„Mám ve světě už jen jednoho jediného pomocníka. Jestli nebude ani ten nic vědět, nikdy se, Michale, o svém zámku nedovíš.“
Najednou se přihrnul s náramným supěním poslední pomocník. Zdržel se, protože foukal až někde na konci světa. Sedl si k ostatním na lavici a vítr se ho hned zeptal, jestli snad neviděl takový a takový zámek.
„Jakpak ne,“ pověděl pomocník, „zrovna letím odtamtud, sušil jsem tam prádlo. Věšela je tam krasavice s kozlečíma nožkama. Co jsem usušil, to znovu zamokřila slzami. A také vím, že dříve se kozlečích nožek nezbaví, dokud ji nenajde její muž.“
Jak Michal uslyšel o své ženě, radostí by byl zpíval. Byl by se nejraději dal do běhu, kdyby věděl kam.
„Ukaž Michalovi cestu a postarej se o něho,“ poručil vítr pomocníkovi.
Pomocník vyšel s Michalem před horu a zamyslel se.
„Když poběžíš vedle mne, nestačíš mi a uletím Ti,“ povídá pomocník, „nedovedu chodit pomalu; když do Tebe fouknu, ublížím Ti. Ale neboj se, víš co? Posadíš se mi na záda a poprosíme mistra, aby nás k zámku odfoukl.“
Michal se posadil pomocníkovi na záda, mistr nadul tváře a zafoukal. Byl to let! Dva dny letěl Michal vzduchem mezi nebem a zemí, teprve třetího dne se s ním pomocník snesl dolů k zámku se zlatou střechou. Michal mu chtěl poděkovat, ale kde byl větru konec! Odletěl a vanul zas jinde. Místo pomocníka uviděl Michal svou ženu. Rozběhl se k ní, objali se a políbili. I víla přišla ze zámku a usmívala se.
„Kdybys mě nebyl, Michale, tak pilně hledal, nikdy bys mě už neuviděl,“ řekla Michalovi žena. A byla krásná jako dřív a po kozlečích nožkách ani památky.
Teď žili zase šťastně a nic jim nechybělo. Mnoho vody uplynulo, než si Michal vzpomněl na otce a na bratry. Bratři se jistě vrátili s nevěstami domů, jenom já jsem svou ženu otci ještě neukázal ..... rozvažoval. Pozval svou mladou ženu, aby se s ním podívala do vsi. Žena oblékla nejkrásnější šaty a víla jim přikouzlila kočár. Nebyl to ledajaký kočár, nepřijel, přiletěl, jako by měl křídla, celičký se blyštěl jako zlatý dukát a táhlo ho šest sněhobílých běloušů. Michal se ženou nastoupili, zamávali víle a začala jízda. Cestou necestou, lesem i polem, kolo nikde nenarazilo a Michal se ženou seděli jako v peřinách. Zastavili až před otcovou chalupou.
„Kdopak to k nám jede?“ divil se otec, když uviděl krásný kočár a bělouše.
„Do naší vesnice zabloudil nějaký král,“ povídali bratři.
Celá vesnice se sběhla ke kočáru, nikdo nechtěl podívanou zmeškat. Michal šel se ženou do chalupy a otec, bratři a jejich ženy se mu ukláněli.
„Proč se mi klaníte?“ povídal Michal. „Na téhle peci jsem líhal, z téhle mísy jsem jídal, já jsem, táto, Michal.“
Teprve teď se mu podívali do tváře a poznali ho. Otec měl velikou radost. Podívejme, jak si Michal uměl ve světě poradit! Bratři by Michala nejraději viděli za devíti horami. Měli strach, že nad nimi vyhrál a že bude chtít hospodářství.
Michal jim poznal na nose, čeho se bojí. Proto jim řekl:
„Nic nepotřebuji, mám sám všeho dost.“
Když to bratři uslyšeli, zaradovali se a zvali Michala, jen aby u nich zůstal, jak dlouho bude chtít. O tom nechtěl Michal ani slyšet. Všechny v chalupě obdaroval, tátu posadil vedle své ženy do kočáru, práskl bičem a buďte tu pěkně zdrávi!
Kdybyste někdy přišli k zámku se zlatou střechou, můžete Michala navštívit. A jestli mé pohádce nevěříte, poví Vám ji sám.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight