Nedosněný sen zlatnického tovariše

zobrazeno 31×

Vložil(a): jitkamety, 30. 4. 2016 12.44

Byl jednou jeden kupec a ten měl mladičkého synka. Sám však už byl tuze starý, sešlý, sotva se duše v jeho těle držela.
Sezval jednou kupec své přátele a řekl jim:
„Jsem už starý a nedočkám se, až mi syn doroste. Proto Vás prosím, abyste splnili toto moje přání. Až umřu, prodejte všechen můj majetek. A až chlapci bude dvanáct let, dejte ho vyučit dobrému řemeslu, které si vybere. Až se pak vyučí, dejte mu všecky peníze, aby si zařídil dobrou živnost. O to Vás prosím.“
Krátce nato kupec opravdu zemřel.
Přátelé splnili jeho vůli. Všechen jeho majetek prodali, a když bylo chlapci dvanáct let, vzali ho a vodili po bazaru od mistra k mistrovi, aby si vybral řemeslo, které by se mu líbilo. A on si vybral zlatnictví.
Chlapec si své řemeslo velice oblíbil. Pracoval od slunka do slunka a mistr si ho nemohl vynachválit. Učil se rok, učil se dva, tři a naučil se všemu, co uměl i jeho mistr. A tak ho mistr z učedníka udělal tovaryšem.
Jednou si mistra zavolal sám král, dal mu deset zlaťáků a dva drahokamy a přikázal mu, aby z toho zhotovil dva prsteny.
Zlatník vzal zlato i kameny, odešel do dílny, svěřil všecko tovaryšovi a šel domů na oběd.
Tovaryš usedl v krámě, položil hlavu na stůl a usnul, jako by ho do vody hodil.
Král měl ve zvyku občas se převléknout za mnicha a vypravit se se svými rádci mezi lid. To aby na vlastní oči viděl, jak žije lid v jeho království. A zrovna v tu hodinu, co tovaryš usnul v zlatníkově krámu, se král takto převlékl a vydal se na bazar. Zašel sem, zašel tam, zašel i do zlatníkovy dílny a spatřil tam tovaryše, jak tvrdě spí a na stole královské zlato a drahokamy.
Král opatrně sebral zlato a drahokamy, dal tovaryšovi pořádný pohlavek a rychle vyběhl ven.
Tovaryš vyskočil všecek rozespalý a vidí, že je v dílně sám.
„Ach, bože!“ zvolal. „Proč jsi dopustil, aby se mi můj sen nedozdál? Učiň, ať ten, kdo mi dal pohlavek, nedojde svého štěstí v životě, jako já jsem ho nedošel ve snu!“
Král ovšem všecko slyšel a zatoužil vědět, jaký zvláštní sen se to zdál zlatnickému tovaryši. A když se vrátil do svého paláce, hned pro něho poslal.
„Tak pověz, jaký se Ti zdál sen dneska v poledne, když jsi usnul v dílně,“ otázal se král tovaryše, když ho přivedli.
„Ať ještě dlouhá léta moudře panuješ nad námi, moudrý králi,“ odpověděl tovaryš. „Ale na Tvou otázku neodpovím.“
„Když neodpovíš, ztratíš hlavu,“ varoval ho král.
„Neodpovím.“
„Dobrá,“ řekl král a přikázal, aby zlatnického tovaryše vsadili do hluboké jámy, nahoře ji zakryli tlustými prkny, na prkna navalili kameny a tak ho nechali tři dny.
Čtvrtého dne si král myslel, že už zlatnického tovaryše hlad a žízeň přivedly k rozumu, a znovu si ho dal zavolat. A zeptal se ho opět, co že se mu to zdálo za sen.
„Ať ještě dlouhá léta panuješ v naší říši, moudrý králi,“ řekl tovaryš, „ale nepovím.“
A to už se král doopravdy rozhněval a kázal tovaryše znova uvrhnout pod zem, aby tam zemřel hladem a žízní.
Seděl tovaryš v díře a uvažoval:
„Ze země rostou stromy a obilí, ze země vytékají prameny, země musí přece uživit i mě. Budu jíst hlínu a neumřu ani hlady, ani žízní.“
A začal hrabat hlínu. Hrabal, hrabal, až vyhrabal starý nůž, a pak už se mu hrabalo lip a brzy nahrabal pořádnou hromadu hlíny. Okusil ji, ale ani trošku mu nezachutnala.
„Nu, snad si časem zvyknu,“ povzdychl si tovaryš a hrabal dál.
A najednou ucítil, že hlína je nějaká měkká, sypká, a tu se před ním objevil vchod do jakési chodby. Tovaryš se dal tou chodbou, přišel ke schodům, vylezl po nich nahoru a tam uviděl dvířka. Otevřel je a zůstal stát jako očarovaný.
Ocitl se v nádherné komnatě, kde na pohovce spala krásná dívka a před pohovkou na stolku stála mísa s pilavem a s pečenou husou na něm. Vedle byl pak džbán s ovocnou šťávou.
Zlatnický tovaryš nezaváhal, všecko snědl a vypil, pak se sklonil nad dívkou a políbil ji na obě tváře. A honem odešel do své jámy.
Ta dívka nebyla nikdo jiný než králova dcera.
Když se probudila, hned poznala, že u ní někdo byl. Mísa byla prázdná, džbán vypitý a na tvářích ji ještě hřály polibky.
„Třeba ten nezvaný host přijde zítra zase,“ usoudila princezna, „musím ho vyčíhat.“
To se rozumí, že nazítří se zlatnický tovaryš vypravil k princezně znova. S chutí opět snědl pilav s husou, vypil džbán, a když chtěl princeznu políbit, ta vyskočila z pohovky a chytila ho za ruce.
„Kdo jsi a co tady děláš?“ vykřikla. „Sem se ani had po svém břichu nedoplazí, sem ani pták na svých křídlech nezaletí. Jak ses sem dostal? Povím to svému otci králi a ten Ti dá useknout hlavu.“
„Raději si vezmi mou hlavu sama,“ povzdychl si mládenec. „Aspoň mě vysvobodíš z lásky k Tobě, co mě tak mučí. Jenom ta láska mi dala odvahu, abych se sem vloudil.“
Princezna se na něho podezíravě podívala, pak se podívala na prázdnou mísu a džbán a pravila:
„Nejsi ten mládenec, co nechce mému otci vyprávět svůj sen?“
„Jsem„řekl tovaryš.
„Ale mně ten sen povíš, když mě tak miluješ, že?“
Chasník však zavrtěl hlavou:
„Nepovím.“
Dívka se usmála.
„Líbíš se mi, a proto Ti pomohu. Právě přišli poslové od frangistánského krále a přivedli tři koně. Otec má uhodnout, jak je který kůň starý. Když neuhodne, frangistánský král obrátí celé naše království v prach a popel. Otec si neví rady, ani nikdo z jeho nazírů a vezírů. Vzpomene si i na Tebe a Ty mu tu hádanku rozluštíš.“
„Ale copak já poznám, jak je který kůň starý?“ ulekl se tovaryš.
„I poznáš,“ řekla princezna. „Zavedeš koně ke žlabu a nasypeš jim ovsa. Tříletý kůň se nažere, dvouletý vstrčí nos do ovsa a bude frkat, jednoletý žrát nebude, ještě žlabu nepřivykl.“
A opravdu, hned nazítří vytáhli zlatnického tovaryše z jámy a přivedli ho ke králi. Král se podivil, myslel, že mládenec bude hlady sotva stát na nohou, a on se zatím usmíval a zdálo se, že v jámě ještě ztloustl.
„To je tím,“ vysvětloval tovaryš, „že se živím hlínou. Z hlíny roste obilí a stromy, z hlíny vytékají prameny vody, z hlíny pochází všechen život, z hlíny i já tloustnu.“
„Ty jsi nějaký moudrý,“ ušklíbl se král. „Třebas si budeš vědět rady i s hádankou frangistánského krále.“
A zašel se zlatnickým tovaryšem do stáje, kde stáli tři koně.
„Teď mi pověz, jak je který starý,“ řekl král.
Mládenec nasypal koním ovsa do žlabu a opravdu, tříletý se nažral, dvouletý vstrčil do ovsa nos a zafrkal, roční kůň pak jenom stál, vůbec nežral.
Frangistánští poslové se divili, když mládenec hned poznal stáří koní, a král byl tuze spokojený.
„Všecko Ti odpouštím,“ řekl zlatnickému tovaryšovi. „Pustím Tě na svobodu, ale musíš mi povědět svůj sen.“
„Ať dlouhá léta vládneš ve své říši, slavný králi, ale nepovím.“
A tak král zase kázal tovaryše uvrhnout do jámy.
Po pravdě řečeno, tovaryš měl trochu strach, že se král smiluje a propustí ho na svobodu. Už se mu stýskalo po princezně a nemohl se dočkat, až ho zase uvrhnou do hluboké jámy.
Za nějaký čas pravila princezna zlatnickému tovaryšovi:
„Frangistánský král poslal mému otci tři jablka, aby určil, z které sklizně je které. Když neuhodne, nenechá frangistánský král z naší říše kámen na kameni. Uvidíš, že otec pro Tebe co nevidět pošle.“
„A jak já uhodnu tu hádanku?“ otázal se mládenec.
„Snadno,“ řekla princezna. „Vhodíš jablka do džbánu s vodou! Jablko z letošní sklizně spadne ke dnu a jen pomalu vyplave. Jablko z loňské sklizně vyplave rychle. A jablko z předloňské sklizně se ani neponoří.“
Nazítří si zase přišli pro zlatnického tovaryše královi sluhové.
„Ta hlína Ti nějak svědčí,“ řekl král, když si prohlédl vězně. „Zase jsi ztloustl.“
„To je tím, mocný králi, že už jsem si zvykl a hlína mi zachutnala. Teď už bych ji nevyměnil ani za pilav s pečenou husou.“
Pak předložili mládenci tři jablka, aby určil, z které jsou sklizně. A ten poručil přinést džbán s vodou, vhodil do něho jablka a snadno hádanku uhodl.
Frangistánští poslové zase jenom kroutili hlavami nad moudrostí zlatnického tovaryše a odjeli pryč.
„Už dvakrát jsi zachránil mou říši,“ řekl pak král zlatníkovi. „Splním Ti všecko, co si budeš přát a co bude v mé moci. Ale musíš mi povědět svůj sen.“
Zlatnický tovaryš jenom zavrtěl hlavou.
„Ať ještě dlouhá léta slavně panuješ, dobrý králi, ale nepovím.“
Frangistánský král nechtěl ani věřit svým uším, když mu poslové znova vyprávěli o moudrosti zlatnického tovaryše, a chtěl ho sám vidět a vyzkoušet. Poslal proto ke králi znova posly se vzkazem, že už nebude trápit jeho říši, ale že mu král musí poslat svého moudrého hadače.
Tovaryš se hned všecko dověděl od princezny a tuze zesmutněl:
„Jak obstojím před frangistánským králem, když mi neporadíš?“
„Neboj se,“ těšila ho princezna. „Král Ti už nebude dávat hádanky, ale uloží Ti nějaký nesplnitelný úkol.“
„To je ještě horší!“ naříkal chasník.
„Není,“ smála se princezna. „Nesplnitelný úkol splnit nemůžeš. Ale musíš se umět chytře vymluvit.“
Druhý den opět odvedli zlatnického tovaryše ke králi. A král ho hned poslal do Frangistánu. Litoval sice, že přišel o tak moudrého mládence, ale zase byl rád, že už snad bude mít od mocného a ukrutného frangistánského krále pokoj.
Frangistánský král se podivil, když uviděl skromného mládence, který už dvakrát prokázal svou ohromnou moudrost, a pravil:
„Mnoho znamenitého jsem o Tobě slyšel, ale chtěl bych se o Tvé moudrosti přesvědčit sám. Vezmi si tenhle kus ocele a ušij mi z něho měkounký a teplý kabátec,“ a podal mládenci kus ocele.
Zlatnický tovaryš si vzpomněl na radu moudré princezny a řekl:
„Nic snazšího, mocný králi, jen mi musíš k tomu dát nit z téhle vody,“ a vzal džbán a vylil jej králi do klína.
Král vztekle vyskočil, ale hned se vzpamatoval, usmál se kysele a řekl:
„Věřím Ti, že bys snadno ten kabátec z ocele ušil, jenomže já nejsem tak dovedný a neumím z vody upříst nit. Budu tedy musit i nadále nosit kabátec z ovčí vlny. Ale i tak Ti náleží odměna. Dám Ti všecko, co si budeš přát. Dám Ti i svou dceru za ženu a polovici království k tomu.“
Zlatnický tovaryš však zavrtěl hlavou:
„Ať dlouhá léta panuješ, mocný králi, ve svém království, ale takovou odměnu si nezasloužím. Mám jenom jedno přání. Pošli mě zase domů!“ A hluboce se uklonil.
Frangistánský král se zamračil, ale co slíbil, splnit musel. Řekl jen:
„Dobrá, jeď si domů! A vyřiď svému králi, že si přeju, aby mezi mnou a jím byl věčný mír.“
Když se vrátil zlatnický tovaryš domů, hned se ohlásil u krále.
„Jak to, že Tě frangistánský král propustil?“ podivil se panovník.
„Byla to jediná odměna, kterou jsem si přál, i když mi sliboval svou dceru a půlku království k tomu. A Tobě, mocný králi, vzkazuje, že si přeje, aby mezi Tebou a jím byl věčný mír.“
„To že mi vzkázal frangistánský král?“ zvolal radostně král. „Opět jsi zachránil mou říši. A já Ti dám taky svou dceru a půlku svého království, jenom mi musíš povědět svůj sen.“
Zlatnický tovaryš se usmál, hluboce se uklonil a řekl:
„Ať dlouhá léta panuješ ve své polovici říše, moudrý králi, teď už Ti svůj sen mohu povědět. Tehdá se mi zdálo, že sedím v Tvém křesle, na jednom koleni že houpám Tvou dceru a na druhém dceru frangistánského krále. Frangistánská princezna mě chtěla políbit, ale já jsem uhnul a chtěl jsem políbit Tvou dceru. A vtom jsem dostal pohlavek, až mě hlava zabrněla, a já se probudil. Proto jsem se rozzlobil, že jsem nedosnil své štěstí, a proto jsem prosil boha, aby ani ten ničema, co mě vzbudil ze sna, nedošel svého štěstí.“
„A víš, že ten pohlavek jsem Ti dal já?“ zasmál se král.
„Kdo jiný by mě taky pohlavkoval než otec dívky, kterou jsem chtěl políbit,“ zasmál se zase mládenec.
Tak zlatnický tovaryš přece jenom svého štěstí došel a Vy, přátelé, také svého štěstí dojděte! 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight