Ne chudoba, ale bohatství činí z člověka mudrce

Žil, byl jeden muž, který byl nadmíru rozumný, zkušený a rozšafný, a když si nevěděli v obci s něčím rady, měl vždy po ruce radu. Ale protože byl velmi chudý, jeho rady platily v obci za bláznovství, mohl říkat, co chtěl, nevyslyšeli ho. Tak si jednoho dne řekl:
„Inu, nebylo by špatné, kdyby ses vydal do světa a zbohatl, pak by Tě lidé ctili a Tvého slova si hleděli.“ Měl se k řeči se svojí ženou a ona přitakala, a tak vytáhnul do světa a zůstal tam celých dvacet let. Našel si službu u velkého pána a celý ten čas mu věrně sloužil jako pasák koz. Když uběhlo dvacet let, padnul na něj stesk a měl se k loučení. Pán měl pro to stýskáni pochopení, a tak nechal na počest svého věrného pasáka zabít kozla, jeho kůži naplnit zlaťáky a stříbrňáky a k tomu přidal ještě koně. Než padlo spánembohem, dal mu pán ještě poslední ponaučení:
„Dám Ti radu a té se věrně drž, abys nebyl nešťastný. Až přijdeš domů a popadne Tě vztek, potřikrát ho uhas dříve, než něco uděláš.“
Když muž přišel do své vsi, obrátil se k sousedovi, kde se představil jako cizinec, protože chtěl svoji ženu překvapit. A za chvíli ji opravdu uviděl! Šla domů a doprovázel ji nějaký mladý muž. Takový elegán v klobouku, vystrojený jak na nějakou svatbu!
Kde se vzal, tu se vzal, přichvátal běs žárlivosti, ale dříve, než se mohl postavit k dílu, muž si vzpomněl na radu svého pána a svůj vztek opanoval. Večer se vydal ke svému domu a podíval se oknem dovnitř, tu seděla jeho žena s mladým mužem u stolu a společně jedli a pili a vypadali nadmíru spokojeně. A byli tu zase! Žárlivost a uražená pýcha, bolest nad tou zradou a nářek nad tím nevděkem. Muž zaťal pěsti, ale v tom okamžiku se mu vynořila před očima tvář jeho pána a on podruhé svůj vztek opanoval.
Vrátil se na noc k sousedovi, ale celou noc oko nezamhouřil. Ráno slyšel souseda, jak mluví se ženou:
„Podívej, u sousedky mají dneska svatbu, to bude ale hezký den!“ I posedli ho běsové nenávisti:
„Jen počkej ty nevěrnice, za to mi zaplatíš! Tvé dny jsou spočítány!“ Běžel ven, že ji na místě zastřelí, ale oči jeho pána ho zastavily v půli cesty a on se opanoval potřetí. „Půjdeš tam, obžaluješ ji a pak budeš teprve trestat.“ řekl si muž, obléknul se a vydal se do svého domu.
Jen pojďte dále,“ volala jeho žena přátelsky, ale nepoznala ho a myslela si, že je to nějaký cizinec. Bylo v ní tolik radosti, že se nemohla udržet a hned toho muže zvala dál a řekla mu, že musí být jejím hostem, protože zrovna dneska vystrojila svatbu svému synovi a to je její největší štěstí, jen škoda, že tu není její milovaný muž, který už dvacet let žije v cizině a nedává o sobě slyšet. A při těch posledních slovech jí bylo rázem do pláče. Muž tam stál rázem jako solný sloup a nějakou chvíli ze sebe nic nevypravil, neboť se v hloubi srdce styděl za to, že o své ženě tak mrzce smýšlel, o své ženě, která mu zůstala tak věrná, a nemálo se styděl také za to, že na svého syna docela zapomněl. Konečně řekl:
„Neměl Váš muž nějaké znamínko, podle kterého byste ho poznala, kdyby zase přišel?“
„Ano,“ řekla žena „na prsou měl mateřské znaménko.“ Tu odhalil cizinec svá prsa a žena mu padla kolem krku. „Můj milovaný muži!“ a od samé radosti ztratila na hodnou chvíli řeč. Nakonec se vzpamatovala a zavedla otce k synovi; to Vám bylo radosti. Tak veselou svatbu, jak se toho dne v tom domě slavila, by člověk těžko pohledal.
A protože byl muž bohatý, co řekl, brali lidi za bernou minci a on konečně došel vážnosti. Jednoho dne ve společnosti vyprávěl, že večer zapomněl pluh ve slámě a světe div se! do rána ho sežraly myši. Lidé valili oči, ale žádného ani nenapadlo, aby mu řekl, že je to lež vylhaná. Tu se muž rozzlobil a řekl:
„Když jsem říkal pravdu, nikdo mi nevěřil, protože jsem byl chudý, když ale lžu, nikdo o tom nepochybuje jen proto, že jsem bohatý!
Tak to chodí na tomto světě!“