Mulisák 9: Pulcova krasojízda s kočkami

Jak jsem Vám už řekl, hastrmanův Pulec nejraději kamarádil s Bubáčkem a s mlynářovým Vašíkem, protože se s nimi snášel nejlépe. Někdy si však také rád zaběhl mezi jiné syslovské děti, když Bubáček nebo Vašík nebývali doma. Ale i syslovské děti si s Pulcem rády hrály a nešidily ho, protože se přece jen trochu bály starého hastrmana. Věřily, že by jim to starý sakulentsky oplatil, až by se šly někdy do rybníka vykoupat. A proto jej syslovští kluci jen tak někdy škádlívali, že jeho tatík jezdí jenom s kočkami a že se sám musí proměnit v koně, když chce někdy kočkám pomoci vytáhnout těžší náklad. A chlubili se, že jejich otcové si to mnohem lépe zařídili, že si mohou, kdykoliv jen chtějí, zapřáhnout koně nebo krávy do vozu a vozit se od rána do večera. Pulec se zpočátku pro to často zlobíval, ale později se těm škádlením jenom usmíval. Ale jednou se rozhodl, že těm posměváčkům ukáže, jaká je s kočkami krásná jízda, a jen vyčkával, až odjede tatík někam na návštěvu. A tak jednou, když se starý Brčál vydal na Kožený vrch navštívit Mulisáka, provedl Pulec všecko, co si umínil. 
Umyl a vyčistil jejich starý vozík a potom do něho zapřáhl čtyři vyparáděné kočky. Byly zrovna hodně odpočinuté, a proto není divu, že letěly ke vsi jako vítr, když je Pulec pobídl k běhu. Ten den kvečeru bylo na syslovské návsi plno dětí a to víte, že mezi nimi ihned nastal velký poprask, když se Pulec zjevil na návsi. Kluci udivením poulili oči, když viděli, jak Pulec v plném letu objíždí náves kolem dokola jako krasojezdec v nějakém cirkuse. Potom Pulec zastavil a posměšně volal na překvapené kluky: 
„No tak, kluci, běžte tedy taky honem domů, zapřáhněte Vaše koně nebo krávy a budeme se tady předjíždět! No, hýbejte se přece, ať vidím, že si to můžete opravdu dovolit a vozit se, kdy Vás to jen napadne, jako se vozím teď já! Ono to však, chlapečkové, nejde viďte, a tak se tady musím tedy projíždět sám!“ Potom mlaskl na kočky a zase jako vítr letěl klukům kolem nosu přes kostrbatou náves. 
Kluky to furiantství náramně dopalovalo a honem přemýšleli, jak by Pulcovi jízdu pokazili. Byly mezi nimi chytré hlavy, ježaté i pačesaté ovšem za sebou. Vořech pod stromem cvakal zlostně ostrými zuby, ale jenom naprázdno. Vyštěkl si také vztekle, ale hned zas mrzutě zakňučel, protože mu Pulec spadl rovnou na záda. A nyní bych Vám, milé děti, přál vidět a slyšet ten cirkus, který děti ztropily nad neslavným koncem Pulcovy krasojízdy. Chechtaly se, až se ohýbaly, skákaly po jedné noze, tleskaly rukama a zpívaly do taktu: 
„Ra ..... ta ..... ta, ra ..... ta ..... ta! Pulec spadl do bláta!“ A do toho zlostně štěkal Vořech, který nepřestával vztekle vyskakovat na strom. 
Tu teprve Pulec poznal, že se neměl tolik vychloubat a že každá pýcha předchází pád! Tušil, že kočky dolů z topolu nedostane, dokud bude Vořech na návsi, a dostával strach, že se zatím tatínek vrátí domů z Koženého vrchu. 
„Heleď, Franto, odveď si toho psa domů!“ zkusil Frantu zastrašit. „Ty víš dobře, že psi musejí být nyní pořád uvázaný a že Váš tatínek by musel platit velikananánskou pokutu, kdyby četník viděl Vašeho psa volně běhat po návsi!“ Ale Franta se mu vysmál: 
„I helemese! Von de na mě s pokutou! A to si zase takovýma věcmi na mě hned tak nepřijdeš a my Jarabáci se hned tak nelekneme! Napřed pěkně popros, abych Vořecha domů odvedl, a já ho taky potom odvedu. Ale poroučet mi nesmíš!“ 
„To se ví, jen ať Pulec pěkně poprosí!“ chechtaly se děti. 
Pulec chvilku zlostně hleděl na šklebícího se Frantu a pak se podíval vzhůru do vršku topolu. Viděl, jak se už valem stmívá a že je už opravdu nejvyšší čas, aby se s kočkami vrátil do rybníka. Proto se rozhodl, že nafoukaného Frantu poprosí. 
„Frantíku, pěkně Tě prosím, buď tak dobrý a odveď domů Vořecha,“ odříkával, ačkoliv se mu ta slova na jazyku válela jako nedozrálé slívy. Děti se na něj dívaly posměšně a Franta stál nafouklý jako holub. 
„To nebylo dobře, Pulče,“ huhňal zlomyslný Franta. „To musíš poprosit ještě jednou a zkroušeněji a ne, jako bys mi poroučel!“ Pulec odříkával prosbu ještě jednou a tak poníženě, jak si Franta přál. „A to ještě nebylo dost dobře,“ chechtal se Franta. „Řekni, to ještě jednou a ještě zkroušeněji!“ Ale teď se do toho vložily druhé děti. 
„A to zas ne, milý Franto!“ volaly všechny najednou. „Pulec Tě už dvakrát pěkně poprosil, tak drž řádně slovo a učiň, co jsi slíbil, nebo jich pár od nás dostaneš!“ 
Jak vidíte, milé děti, měly syslovské děti velký smysl pro spravedlivé jednání a naráz se přestaly Pulcovi vysmívat, když viděly, že chce Franta Pulce zbytečně ponižovat. A tu náhle Pulce něco napadlo. 
„Frantíku, když odvedeš Vořecha, tak Tě za to svezu po návsi třikrát kolem dokola,“ povídal zkroušeně. 
„No tak dobrá!“ nafoukl se Franta. Byl však v duchu rád, že to přece jenom ještě vyhraje, a také si nechtěl všecky děti rozhněvat. „Ale třikrát je málo. Pulče, já chci nejmíň desetkrát!“ poroučel si pyšně. Pak vzal Vořecha za obojek a odváděl ho k domovu. „Teď zavolej kočky dolů a Frantovi ujeď!“ naváděli kluci Pulce. Ale ten jim odpověděl: 
„Ne, já jsem Frantovi řekl, že ho svezu, a také splním, co jsem slíbil! To budete koukat, jak ho svezu!“ 
Potom přivolal kočky dolů z topolu a opravoval popletené postraňky. Zatím také Franta přiběhl a v duchu se divil, že mu Pulec neujel. Pomyslel si něco o hloupém hastrmánkovi, když se pohodlně usazoval do vozíku a rozhlížel se pyšně po ostatních dětech skoro jako kníže pán. A kluci měli na Pulce skoro zlost, že tak Frantovi ochotně povoluje. 
Potom si také Pulec usedl a jízda kolem návsi začala. Bylo už hodné šero, kočky si očima svítily na cestu a věru, že to vypadalo jako světla reflektorů nynějších automobilů. Vozík lehce klouzal po kamení, jako kdyby letěl, a Franta výskal jako o veselce. Děti by si byly přály, aby Pulec Frantu někde zvrhl, ale Pulec přesně splnil, co slíbil: desetkrát objel náves a pak se i s Frantou rychle pustil ze vsi k rybníku. 
„No, pospíchá kluk domů,“ pomyslel si Franta. „Tak se ještě pěkně svezu k rybníku.“ Větší děti za nimi utíkaly a velmi Frantovi záviděly, že se za svou zlomyslnost ještě krásně povozí. Ale dlouho je ta závist netrápila! Hastrmanským kočkám sice nestačily, přece však doběhly tak blizoučko k rybníku, že dobře viděly, jak Pulec s Frantou letí po hrázi a z hráze rovnou na dlouhou lávku, která z hráze vedla ke stavidlu, postavenému už ve vodě rybníka. 
Tu se děti zarazily a se zatajeným dechem sledovaly divokou jízdu. Slyšely, jak Franta na Pulce něco křičí a zvedá ruce do výšky a pak viděly, jak z konce lávky sletěl vozík do rybníka! Slyšely hlučné žblunknutí a pleskot a viděly, jak se Franta jako kapr válí ve vodě. Už věru měly o Frantu strach, když se ve vodě i několikrát potopil, ale oddechly si, když pojednou Franta z vody vylétl až na břeh a tam se roztáhl jako žába. A to jim bylo zase velmi k smíchu. 
Zatím se Franta zvedl ze země a zlostně hrozil směrem k rybníku. Voda z něho crčela proudem a z bot ji musel všechnu vylít, aby mohl vůbec chodit. Táhl domů jako zmoklá slepice, a když se dohrabal k dětem, počaly hned všechny kolem něho poskakovat a volat do taktu: 
„Ra ..... ta ..... ta, ra ..... ta ..... ta, to už není náš Franta! To je nový hastrman, umáčený tatrman!“ 
„Však já si na Pulce počíhám!“ zahrozil Franta ještě jednou k rybníku a pak se dal do běhu. Boty mu na nohou čvachtaly a promočené šaty na něm pleskaly. A děti houfem za ním, dokud nedoběhl k plotu jejich zahrady a nezavřel za sebou vrátka. 
Druhého dne ráno seděl Franta za křovím u pěšiny, která vedla od rybníka k vesnici, a tam čekal, až tamtudy půjde Pulec do školy. Sliboval si zlostně, jak s tím hastrmanským klukem zatočí, ale Pulec nepřicházel. Franta čekal a čekal a domníval se, že má do školy dost času, dokud také Pulec nepůjde, ale konečně se mu již přece jenom zdálo, že slunce je už hodně vysoko. Rozhodl se tedy, že si na Pulce počká jindy, a sypal rychle do školy. 
Nevěřil, že by bylo do školy už pozdě, ale když doběhl na náves a žádné děti před školou neviděl, dostal strach a táhl do školy tak pomalu, jako když ho tam někdo strká. A když vstoupil do třídy, byl uvítán posměchem všech spolužáků a pan učitel mu řekl:
„Ivánek, hle, do školy jde! Syp se, Franto, tamhle do kouta a pamatuj si, že do školy se musí chodit včas!“ 
„No, tohle mi tak ještě chybělo,“ pomyslel si Franta zlostně a ohlédl se tam, kde sedával Pulec s Bubáčkem. A jak se podivil, když tam spatřil Pulce, jak se spokojeně usmívá a šklebí. To nemohl věru dost dobře pochopit, jak se Pulec mohl dostat do školy, a umínil si, že si na něj počká blíže rybníka. 
A tak se druhého dne opakovalo totéž! Franta číhal u samého rybníka a číhal tam tak dlouho, až zase přišel pozdě do školy a zase musel z trestu stát v koutě za kamny. A hastrmanův Pulec zase byl už dávno ve škole! Z toho byl už Franta Janek! Ale zlost ho pomaloučku přecházela a zato počal hořet zvědavostí, kudy a jak se jen mohl Pulec dostat do školy? To tajemství mnohem více dráždilo jeho klukovskou fantazii nežli touha po pomstě. 
Franta chápal, že v tom bude nějaké kouzelné dobrodružství, a proto se rozhodl, že se raději s Pulcem smíří, nežli by se dal trápit takovou záhadou. Proto dával o přestávce po Pulcovi pozor, a když ho samotného zastal na chodbě, zastavil ho a přátelsky mu řekl: 
„Poslouchej, ty hastrmánku, vem už kozel, že jsem musel stát na hanbě! Já rád na to zapomenu, že to bylo kvůli Tobě, když mi povíš pravdu a prozradíš, kudy a jak ses včera a dnes dostal do školy!“ 
Pulec se na Frantu díval chvilku podezřele, jako by mu nevěřil, ale pak si řekl, že bude pro něj lépe, když se s Frantou po dobrotě vypořádá, nežli se mu pořád vyhýbat. 
„To je pro mne, milý Franto, lehká věc! Pták chřástal Tě slyšel na paloučku nad rybníkem vyhrožovat a hned mi to přilétl vyštěbetat. Já to vzkázal Bubáčkovi a on přilétl včera i dnes až do naší staré vrby a ve svém neviditelném plášti mě odnesl až na chodbu školy. Proto jsi mě neviděl!“ 
Při té řeči kulil Franta na Pulce údivem oči a pak řekl na omluvu svých nezdarů: 
„No jó! To je potom věru těžká věc na Tebe číhat! To by prohrál i ten nejchytřejší kluk! No, ale abys věděl, já jsem, Pulče, začal a já tedy Ti už dám pokoj. A poslouchej Pulečku, nemohli byste mě taky v tom kouzelném plášti někam s sebou vzít? Třebas jenom někam na lusky, pardyje pometlo, to by bylo něco a já bych se tím docela spokojil!“ A oči mu svítily touhou jako kocourovi. 
„Dobrá, Franto, vezmeme Tě tedy někdy s sebou,“ řekl Pulec dobrácky, „ale Franto, nikomu už o tom ani muk!“