Mulisák 2: Mulisákovo první vystoupení

zobrazeno 13×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 12.32

Hned tu první noc po přistěhování do Syslova požádal Mulisák Brčála, aby mu ukázal to příhodné místo k strašení. Vzal hastrmana na své vzdušné sáně, aby nemuseli trmácet unavené kočky, a vydali se na obhlídku. Vzali to od rybníka kolem starého mlýna dolů k řece Bublané a potom zase druhou stranou vzhůru údolím Šmejkalkou ke Koženému vrchu, až se dostali na to nejsmutnější místo. 
Mulisákovi se to místo ihned zalíbilo a vroucně děkoval Brčálovi, že mu o něm pověděl. 
„Pardyje netopejr, tady to opravdu ještě vypadá jako před sto lety!“ zakvíkl Mulisák radostně. „Tady si, kolego, ještě pár set let pašácky zastraším! Já bych radostí až vyskakoval, jak je tady smutno. To je místo pro strašidlo jako stvořené a nejvíc mě těší, že mě zařízení nebude stát skoro žádné peníze; nic se tu nemusí ničit ani bořit, aby to tu vypadalo pustější. Také je dobře, že tu ječí meluzína ..... ta teď stojí prachů, kamaráde, když se musí zbrusu nová pořizovat! Je tu zkrátka všecko, čeho je k strašení třeba, já se také, kamaráde, hned zítra večer s chutí pustím do strašení!“ 
„Počkat, příteli Mulisáku, teď už to nepůjde tak snadno a lehce, jako to chodívalo, když ses dělal pro sebe v Černých Voděradech!“ promluvil vážně hastrman. „Teď musíš mít, holečku, povolení od starosty, abys tady mohl strašit! Proto si hned ráno k němu zajdeme, aby se zbytečně nemarnil čas a abys mohl už začít!“ 
Druhého dne se tedy oba braši vypravili k syslovskému starostovi. Přinesli mu darem župan z vrbového proutí a párek pěkných netopýrů, aby ho příjemně naladili, a přitom pověděli, proč k němu vlastně přicházejí. Pan starosta je vážně vyslechl a potom k nim promluvil s úřední vážností: 
„Nó, ono by to bylo dobré, kdyby se tu usadilo nějaké strašidlo ..... copak o to! Děcka beztoho už začínají tropit všelijaké nezbednosti a nic už si nedělají z našeho stoletého policajta Mikuláška. Jářku ..... byl bych pro to, abyste strašil, strýčku Mulisáku, ale já Vás přece ještě ani dobře neznám!“ 
„Nu ..... to se tedy snadno spraví, pantáto představený!“ pravil hastrman. „Vy mě dobře znáte jako pořádného hastrmana, a tak mi věřte, že bych Vám sem nějakého nedouka nenasadil. Já vím, že se světem potloukají všelijací ledajací, kteří se vydávají za pořádná strašidla, ale přitom sotva rozeznají noční můru od vrabčáka! Přítel Mulisák však má ta nejlepší vysvědčení; vždyť ..... prokrýlepána ..... strašil jednou i v císařském zámku a potom na všech lepších hradech, zámcích a ve všech nóbl domech!“ 
„No dobrá, dobrá, strýčku hastrmane!“ mluvil vážně pan starosta, už mnohem uctivěji. ,Já Vám všechno věřím a také už ..... tak říkajíc ..... proti usazení strýce Mulisáka v naší obci nic nenamítám. Ale dříve než dám k tomu své úřední povolení, musím něco připomenout: 
Musím upozornit, aby tuhle strašidlo Mulisák neudělal při strašení žádné škody. Aby opatrně zacházel s vichřicí a s meluzínou a také musí dát dobrý pozor, aby těmi svými světýlky a bludičkami nevypálil vesnici! Ať hodně straší kolem zahrad a polí s lusky, aby nám to děcka všecko neroznesla, a když budu vidět, že straší hlavně u mých lusek, nebudu zase hledět na nějaké to slovo a leckams ho k strašení doporučím. 
A jářku ..... hlavně strašte děcka násobilkou sedmi a souhláskami obojetnými ..... těch se děcka bojí víc než čerta! A to by bylo zatím všecko. Doufám, kmotře hastrmane, že nám přivádíte strašidlo poctivé a pořádné, které bude naší obci dělat jenom čest a jehož snahou bude spolupracovat k blahu, ozdobě a rozkvětu obce. A já, jakožto starosta obce, Vám, sousede Mulisáku, přeju u nás hodně zdaru, štěstí a úspěchu!“ 
Tím byla návštěva ukončena a oba braši spokojeně odcházeli. Mulisák si liboval, že tak dobře pochodil, a pevně si po cestě umiňoval, jak si to všechno zařídí a uspořádá, aby mohl řádně strašit k prospěchu obce. A velmi litoval, že zatím, nežli si na Koženém vrchu zařídí nějaké bydlení, bude moci na Šmejkalce strašit jenom obden. 
Hned se tedy pustil do práce a při budování chaty už usilovně přemýšlel, co by tak měl udělat, aby se hned napoprvé v obci uvedl. Mladé strašidlo by jistě na to hned připadlo, ale kmotr Mulisák byl už hodně starý hastroš, a tak mu to vymýšlení dalo hodně práce. Ale zato vymyslel zas něco hodně šikovného, tak šikovného, že z radosti div nerozházel tu svou boudu, kterou sotva předtím usmolil. Už se v duchu viděl, jak mu celá obec děkuje vroucně za tak pašácky vymyšlenou věc k postrašení rozpustilých dětí a jak mu sám pan starosta přichází děkovat v nedělních šatech, ve vyleštěných botách a s navoskovanými kníry. 
A tak se tedy s chutí pustil do práce. Doletěl si na Barabášovy hory k babě Kanimůře a vyprosil na ní podobenku jejího švagra, čerta Haramáše. A doma pak podle té podobenky celý měsíc smolil z černých hadrů a ze starých černých chlupatých kožichů asi metr vysoké čerty. Nadělal jich kopu a pak s nimi nenápadně chodil do statků a do chalup, kde měli plno malých dětí. ..... Bylo to tak asi týden před Mikulášem, který po Syslově tehdy chodil sám ..... bez anděla a čerta. Děti měly před Mikulášem velkou úctu a dlouho předtím se pilně učily, aby dobře uměly všechno, z čeho je Mikuláš bude zkoušet. To Mulisák dobře věděl, a proto rodičům nabízel své čerty asi takto: 
„To je marné, lidé zlatí, děti se musejí něčeho bát! Teď mají strach z Mikuláše, ale ten odejde, a co potom? Potom budou zlobit zas a na pomoc se vezme metla. Říkává se sice: metla vyhání děti z pekla. Inu ..... něco na tom pravdy je, ale rodiče se přitom musí také zlobit a bez pláče, zlosti a křiku se to neobejde! Když si však ode mne koupíte tady toho čerta Haramáše a doma ho postavíte na almaru, aby ho ta rozpustilá cháska měla pořád na očích a pořád z něho měla strach, tak uvidíte, jak budou zticha jako pěny a neodváží se zlobit.“ A rodiče mu věřili. Všechny čerty hned odkoupili a v noci před sv. Mikulášem je nastavěli ve světnicích po almarách, aby na ně děti dobře viděly. A těšili se milí rodiče, že rozpustilé děti budou toho dne jako oukropečkové! Ale těšil se i starý Mulisák. Ležel doma ve své chatě na palandě a jen se nad svým dílem spokojeně šklebil. A opravdu snad čekal, že celý Syslov se starostou v čele (a snad dokonce i s hudbou) mu přijde poděkovat za ten výtvor, kterým sakulentsky zkrotil rozpustilou mládež. 
Ale minul týden, čtrnáct dní, i celý měsíc a ona nepřišla ani noha! „Milión brundibárů,“ pomyslel si Mulisák, „to je skoro nevděčnost!“ a rozhodl se, že se na to podívá sám do Syslova. Ovšem ..... prošmejdí ten Syslov pod neviditelným pláštěm, aby tomu přišel na kloub. 
Oblekl si tedy ten kouzelný plášť a pustil se do Syslova. Sám nebyl od nikoho viděn, a tak se těšil, že uvidí všechny známé rozpustilce, jak se po špičkách a mlčky plíží okolo těch čertů a přitom se neodváží ani okem mrknout na almaru, kde je schováván cukr a sušené švestky. Ale místo toho ..... milijón komárů a brundibárů ..... hned na kraji obce spatřil něco, co ho hrozně dopálilo. 
Sotva pětiletá Nanynka Kudláčková vezla na kočárku jeho čerta. Pečlivě ho ukrývala, zpívala mu, hýčkala jej a kolébala asi proto, aby už konečně usnul a Nanynku nezdržoval v práci. Ale čert byl asi řádně rozeřvaný, nepřestával křičet ani nechtěl usnout, a to už konečně dopálilo i tak mírnou matku, jako je Nanynka Kudláčková. Zlostně čerta popadla a tak mu pěstičkou naflákala, že z něho chlupy lítaly na všecky strany. A hrozně přitom hubovala: 
„Pořád musíš, ty taškáři, zlobit! Táta co nevidět přižene už z pastvy, já mám ještě v plotně tmu a čuník v chlívku kničí hlady!“ 
Však se Nanynka vskutku měla proč tak zlobit. Vždyť ..... prokrýlepána ..... její druh ve hře, Toník Brožků, už opravdu hnal z pastvy domů a byl také nějak dopálen na kozu, kterou táhl za sebou na provázku. A zas Mulisák už ke své zlosti viděl, že ta koza není nic jiného než jeden z těch jeho hrozných čertů, ale tak odrbaný a vyválený v blátě, že už nebyl ani sobě podoben. A Mulisák už věru nestál o to, aby věděl, co se děje s ostatními čerty. Vytratil se ze vsi a polní cestou se ploužil zpátky ke své chatě. Byl rozzlobený, že nekoukal ani vpravo, ani vlevo, a tak by byl málem už na něco šlápl. 
„Taj fujksl!“ ustrašeně vzkřikl a uskočil z cesty do příkopu. „To jsem se, ke všem kozlům, zase jednou polekal! Copak to je? Takové černé zvíře ..... je to velké jako pes a jazyk to má na půl metru vyplazený! I kruť, kozo, levou nohou! ..... vždyť ..... prokrýlepána ..... je to čert vyrobený pro postrach těch syslovských rozpustilou! Prachhadrycucky, to jsem to zas jednou vypral!“ 
Pak Mulisák táhl smutně dále. Měl zlost, že se mu ten první obchod nevydařil a že on byl sám jediný, kdo se dal tím čertem vystrašit!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight