Mulisák 11: Jak to všecko dopadlo

zobrazeno 7×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 12.39

Bubáček či snad už Bubák, Byl mnoho let na zkušené, a to jenom v samých lepších městech. Strašil v Lipsku, ve Vídni i v Budapešti a všude strašil tak výborně a svědomitě, že ho ani nechtěli pustit, když chtěl zase zkusit štěstí jinde. Ale touha poznat co nejvíce krajů nutila jej k cestování do zámořských světadílů, a tak se dostal šťastně do Severní Ameriky. 
Tam vydělal hodně peněz, protože tam strašidla nejsou, a tak neměl také žádnou konkurenci. Jako každý přistěhovalec musel i Bubák překonávat těžké začáteční obtíže: musel se dlouho namáhat, nežli se mu podařilo vystrašit prvního občana nebojácné Ameriky. Těžko tomu přicházeli na chuť, ale pak se jim to začalo líbit a rádi se nechávali strašit. Dělalo jim to dobře asi tak, jako Vám dělá dobře maminčino pošimrání za ušima. 
Měl tedy Bubák v Americe mnoho práce a jen samé štěstí, ale jeho zdraví nesnášelo dobře americké podnebí. Též ho velmi namáhalo strašit v hlomozu a hluku amerických velkoměst, a tak se jednou rozhodl, že se zase vrátí do Evropy, a to zrovna do milého svého Syslova. 
Doma zatím stále ještě strašil starý Mulisák, ale šlo mu to už bídně a velmi ho to namáhalo. Na bezhlavé kobyle už vůbec nechtěl jezdit, a tak to šlo se strašením na Šmejkalce, jak se říká, z kopce. 
Častěji a častěji musela za něho strašit Bouďačka, a to její strašení už také za nic nestálo. Čím dál tím víc hubovala na tu svoji strašidláckou službu a nejvíce mrzoutila, že pro kobylu musela shánět po všech čertech pavučiny. 
Dlouhou chvíli při té noční službě v strašidlácké kanceláři zaháněla spravováním a látáním při blikavém světle svíčky. Přitom někdy ani neslyšela, že jde někdo kolem. Někdy sice slyšela, ale zase zapomněla, proč tam vlastně sedí, a když jí to za chvíli napadlo, musela za nočním chodcem běžet pořádný kus cesty. A běda, když náhodou to byla známá tetka! Bouďačka se s ní hned dala do rozprávky a zapomněla na ni spustit: 
„Bu ..... bu ..... bu!“ 
Po takové noci bývalo pak ráno na Koženém vrchu smutné účtování. Sedě nad prastarou účetní knihou, hleděl Mulisák na tetku přes brejle a ptal se mrzutým hlasem: 
„Tak, tetka, kolikpak bylo dneska vystrašených? Už Vám vidím na nose, že to bylo hodně slabý!“ 
Když uslyšel, že nebylo ani jedno, tu tloukl knihou zlostně o stůl a láteřil, až se celá chata třásla: 
„Milijón ropuch a starých netopejrů! To už se věru, tetko, ani nevyplácí plejtvat na Smejkalce meluzínou, zbytečně tam čučet a celou noc prozahálct! Už je věru čas, aby tu ten kluk byl zpátky ze světa a to strašení vzal jaksepatří do parády!“ 
A tak čím dál častěji to říkal a nejvíc po synovi toužil od té doby, co pomohl Pulcovi do služby u hraběnky Truc ..... Hanzlové. To slýchával Brčálovy chvály na Pulcovu službu panského porybného a radostné povídání, jak si Pulec libuje. Mulisák tu radost skoro Brčálovi záviděl, ale někdy se zase pořádně vychechtal, když mu Brčál vypravoval, jak Pulec dopaluje vodní pytláky a zloděje. 
Hastrman se sám přitom chechtal, až se ohýbal, když vykládal, jak Pulec každého pobertu zkoupe v rybníku. A to tehdy, když chce zloděj lovit ryby do čeřenu, připevněného na dlouhé tyči. To se Pulec vodou potichu přiblíží, chytí za potopený konec hole a trhnutím strhne zloděje do vody. Tam ho párkrát důkladně potopí, vymáchá a pak ho teprve vyhodí na břeh. A to prý je podívaná, jak takový vyděšený pytlák od rybníka upaluje. Ale když má pytlák jenom udici, tak mu na ni čtverák Pulec místo ryby napíchne starou botu a dřevěnou tabulku s nápisem: 
Velectěný lumpe! Hleď zmizet od rybníka, než Tě do něho stáhnu s veškerou úctou hastrman Pulec, Truc ..... Hanzlovský hraběcí porybný. 
Jednou prý se sama hraběnka chtěla přesvědčit, jak porybný Pulec hlídá, a v přestrojení za cikánku šla v noci chytat ryby. To ovšem ještě nevěděla, jak Pulec s pytláky nakládá, a těšila se, že mu za špatné hlídání přísně vyhubuje. Ale dopadlo to zcela jinak. Sotva ponořila čeřen do vody, už byla stržena do rybníka, jako by tam Pulec zrovna na ni čekal. Cítila jak ji něco potopilo hodně hluboko, a to něco že s ní potom sem a tam prudce máchalo. Chtěla zvolat: 
„To jsem já, sama paní hraběnka!“, ale voda jí vtom plným proudem vnikla do úst a div se nezalkla. A byl už také věru čas, že ji Pulec zase na břeh vyhodil. 
On ovšem neměl ani tušení, koho tak důkladně vymáchal, a hraběnka se tím dobrodružstvím také nechlubila. Viděl ji však vrátný, jak se promočená vracela domů, a s Pulcem se pak snadno domluvili, co sejí tu noc u rybníka přihodilo. Pulec měl po několik dnů hodně strachu, aby se paní hraběnka za to nepomstila, ale místo výpovědi dostal za svou ostražitost ještě pochvalu a velikou medaili z nepromokavé látky. 
Starý Mulisák se ovšem těm povídačkám vždy srdečně zasmál, ale potom vždy tím více si přál mít Bubáka doma, aby sám už mohl jít na výměnek. Toužil po tom, starý strašák, toužil, a také se toho konečně dočkal. 
Jedné noci se objevil Bubák náhle v chatě na Koženém vrchu, zrovna když tam byl "na táčkách" hastrman. Oba starci se ho skorém lekli, ale potom jej radostně uvítali a s obdivem si jej prohlíželi, jak je nóbl vystrojen. Tatík ihned také sháněl všecky svoje zásoby a uchystal Bubákovi uvítací hostinu: polévku z březové mízy, škubánky s prachandou z borové kůry, mravenčí vajíčka natvrdo, zmrzlinu z průvanu a ledové kroupy s pampeliškovou omáčkou. K tomu spustil mňoukavou meluzínu s vlčím vytím, až se to po celém vrchu hlučně ozývalo, a tak bylo v chalupě veselo a hlučno. 
Po slavnostní večeři počal Bubák vypravovat, jak se měl ve světě a jak daleko se na svých cestách až dostal. Vykládal otci, jak v pokročilejších zemích moderněji straší, a Brčálovi zase pověděl, jak v mořích jsou bohatí a tlustí hastrmani. A oba starci nestačili údivem vykulovat oči. 
Tak se slavně vrátil Bubák domů ze světa. Několik dnů po dlouhé cestě odpočíval a pak navštěvoval své známé a přátele: syslovského pana starostu, mlynářovu rodinu a milého kamaráda z dětství ..... porybného Pulce. A ti všichni i s tetkou Bouďačkou se nestačili podivovat, jakého Bubák ze sebe udělal pána. 
A po krátkém odpočinku se pustil Bubák do práce. Ale vzal to už všechno, jak se říká, od podlahy a starý Mulisák údivem až vykuloval oči, když mladý Bubák počal strašit po té nové módě. Bubák koupil od sedláka Bartoše starou mlátičku a bez dlouhého vykládání řekl užaslému tatíkovi, že se už se strašením sám dřít nebude a že hned začne strašit strojem. Starou otcovu bezhlavou kobylu prodal pohodnému do Mnichovic a místo na ní projížděl se celé noci po Šmejkalce na staré pneumatice z auťáku. Také stará otcova omechovatělá chata a strašidlácká kancelář se mu už nelíbily, a proto se rozhodl, že co nejdříve kancelář zboří a postaví si tam na strašení velikou moderní továrnu. 
Už také nemumlal sám: 
„Bu ..... bu ..... bu!“, ale troubil při těch strašidelných jízdách na auťáckou houkačku, až se to po celém údolí rozléhalo jako mekot Randákovy kozy. A není také divu, že mu brzo už celé to údolí nestačilo, a že se proto staral, aby strašidláckou živnost co nejvíce zvelebil a rozšířil. A brzy se mu také všecko podařilo. 
Od staré paní hraběnky si najal tři staré hrady: Starou Dubou, Ježov a Valdašín za Černými Voděrady a sám to stačil všechno za noc objet a pořádně prostrašit. Starý Mulisák však kroutil povážlivě hlavou nad synovou neskromností. Pověděl mu, že taková podnikavost brzy zničí jeho síly, a radil mu, aby si vzal tovaryše nebo učedníka. 
Před Brčálem však chválil syna do nebes. Povídal mu jednou: 
„Ten se činí ..... co? Jó, holečku, ten to jinak vede, nežli jsem to vedl já, a uvidíme, než kočka vejce snese, že on bude strašit po celém okrese! Ten kluk povznes naši starou strašidláckou živnost na první podnik v celém širém okolí. Škoda, věčná škoda, že se toho už nedočkal můj nebožtík dědeček!“ 
Ale Syslovští už Bubáka neměli tak rádi, jako měli stále rádi Mulisáka, a také Bubákovi už tak nepřáli. Zlobilo je, že nosí už i ve všední den tvrdý klobouk ..... takzvanou „bouřku„, a že má lepší šaty nežli sám pan starosta a je to přece jenom pouhé strašidlo! 
Bubákovi to však bylo jedno a jen si hleděl své práce. Dal vytisknout a ve vesnicích vylepit veliké plakáty, na kterých zdvořile oznamoval váženému obecenstvu, že na přání chodí strašit i do domů a pro nezbedné děti že zařídil polepšovnu. Na mírné měsíční splátky zřizoval v domech meluzíny, kde je v komínech ještě neměli, a poškozené levně opravoval. A dobrou pověst si hleděl získat tím, že docela chudé lidi strašil zadarmo. 
Přitom se mu čím dál tím lépe vedlo, takže brzy ztloustl jako pan starý z pivovaru. Tím také velmi zlenivěl a zpohodlněl. Už mu bylo zatěžko objíždět každé noci všecky strašidelné stanice, a proto přemýšlel a pátral, jak by si to usnadnil, aby se nemusel namáhat. A brzy na to přišel, jak to udělat. Pořídil si takové skříňky, jaké mívají kupci na dveřích nebo jaké stávají na nádražích a z kterých vypadne balíček čokolády, když se do nich vhodí padesátník nebo dvacetník. Jenže na jeho skříňkách byl nápis: 
„Vhoďte, prosím, dvacetník! Udělá to na Vás: bu ..... bu ..... bu!“ 
Tak měl Bubák potom dost volného času, kterého však využíval k všelijakým radovánkám. Často jezdil až na starý hrad Flákoštajn na úplňkové bály k Bílé paní, která ho vždy velmi ráda viděla. Starý nad tím kroutil hlavou a po dobrém synovi domlouval, aby tolik neutrácel, vždyť sám dobře věděl, jak takové bály vypadají a jaká tam chodívá strašidlácká honorace. A jednou se velmi rozzlobil, když se od Brčála dozvěděl o těch strašidelných skříňkách a o tom, jak Bubák starodávné, ale poctivé strašidlácké řemeslo přespříliš modernizuje a svévolně kazí. 
„To mi, kluku, nepovídej, že je tohle nějaký pokrok!“ křičel potom na Bubáka, že to bylo slyšet až do vesnice. „Tohle není žádný pokrok, to je obyčejná lenost! Ty už jsi to dopracoval tak daleko jako ty všechny lidi, co jsou líný zpívat nebo mluvit, a proto si kupujou na to almárky s klikou, které za ně mluví nebo zpívají! A pamatuj si, co Ti říká starý a zkušený strašidlo: Ty uděláš s těma svýma strašícíma almárkama brzy špatný konec!“ 
A také se to brzy vyplnilo. 
Kluci mu počali házet do strašících skříněk místo dvacetníků knoflíky, nechali se strašit zadarmo a brzy mu ty skříňky polámali. 
To Bubáka tak dopálilo, že všecky skříňky hned rozprodal potulným kramářům a zařídil si s voděradským strašidlem Hudralem továrnu na strašáky do zelí. Dělali je podle Hudralovy fotografie a ti strašáci byli tak podaření, že se jich kluci báli, a šli proto přímo na dračku. A jak dobře hlídali! O tom by Vám mohl něco říci třemblátský starosta Kuneš. Měl na poli pěkné zelí a již delší dobu pozoroval, že se mu hlávky zelí čím dál tím víc a více ztrácejí. Hlídání nebylo nic platné, zelí se ztrácelo dál, až se pan starosta rozzlobil a koupil od Bubáka pořádného strašáka. 
Postavil jej večer do zelí a hned druhý den časně ráno se šel podívat, zdali se nějaké zelí ještě neztratilo. A hle, co uviděl pan starosta, že div radostí neposkočil? A měl věru proč! Nejenže se žádná další hlávka zelí neztratila, ale byly tam ještě všechny ukradené hlávky pěkně uloženy na hromadě. A pan starosta se také přitom dozvěděl, který ferina mu zelí kradl: vždyť zahlédl pořádného ušáka, jak od hromady zelí prchal k lesu, div se nepřerazil! Byl to zajíc, který na to zelí chodil a dělal si na zimu důkladnou zásobu; ale když té noci přihopkoval na pole a zhlédl tam toho strašáka, tak se Vám, milé děti, tolik polekal, že všecky ukradené hlávky honem zase navrátil. 
To byl přece ohromný úspěch, o kterém se hovořilo v celém kraji, ale Mulisákovi se to nelíbilo. Stěžoval si Brčálovi, jak se Bubák kazí: 
„Dyť von ten kluk tajtrdlická těma svýma kejklama zvostudil celej náš strašidláckej stav! V celém našem rodě byly odpradávna jenom samý slušný strašidla, a teď? Teď abych se pro ostudu bál vystrčit hlavu z baráku nebo přijít mezi slušný strašidla! Takovou jsem už měl radost, že mě ten kluk ve všem všudy zastane a že budu mít spokojený vejměnek na svá stará kolena a tu máš, čerte, kropáč! Teď snad už nic jinýho nezbude, než aby mě tetka Bouďačka odvezla i s postelí na trakaři na Šmejkalku, abych tam zas začal strašit po svým starým a poctivým způsobu!“ 
„Bre ..... ke ..... kc ..... keks!“ rozkřikl se hastrman. „Nech už bejt, starej kamaráde. To je tahle nová móda a my starý to už sotva předěláme. Vždyť já to mám, kamaráde, už taky hodně nahnutý. Rybník je čím dál tím menší, že se tam pomalu už nevykoupá ani žába, a ještě si tam obec postavila bidlo s tabulkou a s čertovským nápisem, že je tam koupání přísně zakázáno! A ti nynější kluci, to je panečku taky vypečená banda! Myslíš, že se mi dá některej z nich stáhnout do vody? Kdepak, kamaráde! Zrovna včera jsme chtěl toho rozjeveného kluka Skoblovýho stáhnout jen tak pro legraci do rybníka, ale to jsem, brachu, moc špatně pochodil! Kluk mi dal pojednou tak silnou ránu do nosu, že se mi až v očích zajiskřilo, a já jsem musel kluka pustit. A kluk mi za to ještě strouhal na hrázi mrkvičku: 
„Prohráls to ..... viď? 1:0! Věř mi, kamaráde, kdybych tady nebyl za těch pár století už tak zvyklý, tak bych se sebral a hned odešel za Pulcem do Kozodoj do rybníka!“ 
Tak a podobně si ti staroši často stěžovali. Hubovali spolu na ten nový, nepoctivý svět a říkali si, že ani Bubák s Hudralem se dlouho snášet nebudou. A opravdu to s těmi společníky brzy špatně dopadlo! Jak už to bývá, spoléhal se jeden na druhého, že ten druhý snad udělá objednanou práci. A tak se často stalo, že se lidé nemohli objednaných strašáků dočkat anebo je dostali tak pozdě, že už zelí, mák a ječmen měli dávno z pole doma! Z toho ovšem vznikaly pak mezi společníky časté hádky, až to jednou všecko špatně skončilo. 
Vážený syslovský občan, sedlák Zadina, vrátil jim nově zrobeného strašáka. Stěžoval si, že má nějakou, chybu a že málo straší. Bubák proto dělal Hudralovi výčitky, že strašáka jen tak ledabyle smolil, a vyčetl mu, že raději cvičí netopýry. Zlostný Hudral praštil Bubáka tím strašákem přes hlavu, a tak se potom oba společníci v nevůli rozešli.
Tím však se ta záležitost ještě neskončila. Jak už to bývá, začali si oba společníci škodit, co nejvíce mohli. A nic nebyly platné domluvy starého Mulisáka ani zkušeného hastrmana; mezi Bubákem a Hudralem to nakonec už došlo tak daleko, že se oba počali navzájem strašit! A dělali to tak důkladně a strašili se tak divoce, že se nakonec oba báli ze svých bytů vystrčit hlavy. 
A to Vám snad, milé děti, už ani dál nemusím vykládat, kam až vedla tato nesvornost. Kluci se přestali vůbec bát a zas chodili na lusky a na mák a zajíci s novou chutí kradli zas na polích hlávky zelí. 
A tak se stalo, že oba továrníci přišli o všecko. Továrnu jim sebral bačkorovský hadrník, který jim dodával na strašáky hadry, a ostatní jim zabavil berní úřad pro neplacení daně z obratu. Tak to, milé děti, nakonec dopadne s každým, kdo je nesvorný a kdo hned zpychne, sotva se mu jednou trochu začne dobře dařit! 
Hudral se zas vrátil do svých Černých Voděrad a tam chodil po žebrotě. A Bubák byl rád, když se mohl zase navrátit do své staré strašidlácké kanceláře na Smejkalce. Chodil zase skromně oblečen, spokojoval se i s každým menším postrašením a lidé mu zas počali přát. 
I Mulisák zase znovu okřál a už nezáviděl Brčálovi, že se Pulec v hraběcí službě tak drží. A když se tak někdy oba staří braši sešli při sousedském klábosení, tu si vždycky libovali, jak se jim ti kluci přece jenom dobře vyvedli.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight