Mulisák 1: Začíná se pohádka o strašidlech

Vesnička Syslov leží stulena uprostřed lesů, které se na západní straně táhnou do nepřehledne dálky. Asi padesát starých dřevěných chalup s doškovými střechami a s dřevěnou zvoničkou uprostřed návsi tvoří celou vesnici. Vedle zvoničky je nevelký rybník s prastarou vykotlanou vrbou a bledý měsíc se v něm zhlíží jako v zrcadle. Osvětlena měsíčním světlem, s věncem černých lesů v pozadí, vypadá vesnička opravdu jako z nějaké pohádky. 
V těch černých lesích jsou mnohá místa, kam pro nedostupnost ještě lidská noha nevstoupila a kam obyvatelé zapadlé vesničky se ani neodváží chodit. A jen si na večerních "táčkách" vypravují, že v těch skalách uprostřed hustých lesů jsou ještě tajemní tvorové, o kterých se vypravuje snad už jenom v pohádkách. Však z těch pohádkových bytostí se u Syslova ještě aspoň jedna zachovala: je to hastrman Brčál, který bydlí v rybníce nad prastarým mlýnem s malým hastrmánkem Pulcem. 
Snad proto se tam ještě udržel, že do Syslova už ani pořádná cesta nevede, z cizinců tam nikdy nikdo nepřijde a domácí občané jej nechávají na pokoji, protože on sám už také nikomu neškodí. Ani malé děti si Brčála tuze nevšímají, když si někdy zajde do vesničky pro tabák, a jen ho pozdraví jako každého jiného dědečka. On sám také s lidmi mnoho řečí nenadělá a jen někdy ve starém mlýně, kam rád chodívá večer na návštěvu, se rozpovídá o starých zašlých časech. A ještě Vám snad mohu o něčem povědět, že si za mlhavých nocí rád někdy vyjede na projížďku s podivným potahem. Čtyři velké černé kočky si zapřáhne do malého vozíčku, ale uhání s ním jako s větrem o závod hlubokým údolím, které se táhne okolo Syslova. 
A teď již musím začít pořádně vypravovat: Mezi vesničkou a černými lesy je hluboké údolí, celé zarostlé olšemi. Někdy se tam prohání meluzína s větrem, ale většinou je tam takové smutné ticho. Jen potůček si tam tajemně bublá a občas smutně zaskřehotá vrána. Proto vesničané tamtudy jdou, jen když opravdu musí, a jsou věru rádi, když z údolí vyjdou zase na kopeček ke třem dubům. 
Jak už jsem řekl, hastrman Brčál se rád projížděl údolími kolem Syslova. Ale ani jemu se v onom smutném údolí nelíbilo a vždy tamtudy projel co možná nejrychleji. Jednou za mlhavé podzimní noci, když projel údolím, zastavil u tří dubů svůj kočičí potah a zahleděl se zpátky údolím. Bylo ticho, jen potůček tiše šuměl a kdesi v lesích zahoukala sova. Hastrman se zahleděl zpět do údolí a zamyslel se. Potom zabručel: 
„Čím to, ke všem kozlům, je, že jsem vždycky rád, když mám tohle smutné místo za sebou? Ten smutek tam na mne zrovna padá a skoro se tam trochu bojím. Je to dost hezké místo, ale něco tam chybí, co by to trochu oživilo!“ 
Kočky už netrpělivě zamňoukaly, ale hastrman je pevně držel, aby se nerozběhly, protože ho zrovna něco rozumného napadlo. 
„Už to mám, co tam chybí! Strašidlo, pardyje puškvorec, strašidlo tam chybí! A to se věru divím, že se tam už dávno nějaké strašidlo neusadilo! Vždyť je to místo pro strašidlo jako stvořené.“ A hastrmanova tvář se rozšklebila radostným úsměvem a žabí oči se ještě více vykulily. 
„Pardyje rákos, to by bylo něco pro kamaráda Mulisáka z Černých Voděrad! On už je tam, chudák, taky jen tak sám, nikdo se ho tam už nebojí a nejvíc ho mrzí, že už v něho nevěří ani staré babičky! Však mi tuhle poslal po strace štěbetalce psaní naškrábané na březové kůře a v tom psaní si mi trpce stěžoval, jak je tou moderní dobou zneuznán a odstrčen. Kolik set let tam poctivě strašil a teď aby šel na stará kolena někam do muzea. A tam prý ho vezmou jenom s tou podmínkou, že se dá sám na svůj náklad vycpat! Ale počkej, kamaráde! Však Ty zase radostí povyskočíš až do vršku borovic, až Ti povím o tomhle pěkném místě. A dlouho s tím otálet nebudu a hned zítra v noci zajedu do Voděrad pro Mulisáka. Vždyť by se nám mohlo snadno stát, že by se tu usadilo jiné strašidlo, a já bych tu měl moc rád starého kamaráda Mulisáka. Alou, vranky, kupředu! Brekekekcs! Kvá, kvá, kvá!“ 
A hastrman Brčál se rozradostněn vracel k domovu. Po celý druhý den se pak s chutí připravoval na radostnou cestu. Těšil se, jak starého kamaráda potěší svou návštěvou, a ještě více zprávou o novém, příhodném místě, kde může Mulisák v klidu strašit. Mazal kolečka netopýřím sádlem, aby cestou v nočním tichu tuze nevrzala, pořádně nakrmil kočičí potah a sám se také slušně oblékl. Vzal si novou čapku, upletenou z dlouhého sítí, nedělní zelený kabát a nové červené botky, které si zrovna den předtím na staré vrbě při měsíčku dodělal. 
Potom ještě dovedl malého Pulce do starého mlýna a tam poprosil panímámu, aby si tam asi týden Pulce nechala. Povídal jí, že se bojí samotného Pulce nechat doma, aby třeba ještě nezapálil rybník. Z toho ovšem malý hastrmánek měl velikou radost a těšil se, jak si spolu vyhrají s mlynářovic synkem. 
A pak se už starý Brčál vydal s chutí na cestu. To víte, že cestoval jen za nočního temna a přes den přespal s kočkami v některém rybníce. Přitom dbal, aby našel rybník s čistou vodou, dosud nezkaženou továrními splašky. A také už snad chápete, proč hastrmani k tahu užívají koček? Ano, protože všechny kočky potmě vidí. 
Šťastně a zdráv dojel Brčál do Černých Voděrad ke svému příteli Mulisákovi. Staré strašidlo radostí až zaplakalo, když Brčála spatřilo, a snášelo vše možné, aby tu vzácnou návštěvu jaksepatří uctilo: víno z ranní rosy, zmrzlinu z jinovatky, mravenčí vajíčka natvrdo a ranní mlhu s mákem. A hned po hostině sbalilo strašidlo své věci. Naložilo je na své vzdušné sáně, a když nastala tma, vydali se na zpáteční cestu. Bez lítosti opouštěl Mulisák své staré působiště, kde sklízel jen nevděk a zneuznání, a těšil se, jak si na stará kolena v starosvětském Syslově zastraší. Když hastrman Brčál pobídl kočky k běhu, obrátil se Mulisák zpět k Voděradům, zahrozil pěstí a zlostně zaskuhral: 
„Však počkejte, nevděčníci! Vy mě jednou s pláčem špendlíčkem budete vyhrabávat, protože takové strašidlo už nikdy mít nebudete!“ 
A tak se stalo, že se v syslovských lesích objevil za týden nový host ..... strašidlo Mulisák.