Mořská panna

zobrazeno 19×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.02

Jeden mládenec slyšel pověst o mořské panně. Od té doby ztratil klid. Omrzelo ho prošlapávat šedou brázdu v oraništi a neměl zájem o otcovskou chalupu skloněnou k zemi, kde z očazených stropních trámů visely svazky heřmánku a žitných klasů. V neděli, když na dvoře pod lipami začaly hrát dudy, už nespěchal do tance s vesnickými děvčaty. Jako omámený bloudil po lese a v jeho samotě ho provázela vidina mořské panny se zlatou korunou na hlavě. V zeleném lesním přítmí kráčela mezi stromy před chlapcem, otáčela občas hlavu a dívala se na něj přes rameno očima ztěžklýma steskem. A když jednou pil z lesního potoka, opřen rukama o zelený trávník na břehu, a naslouchal, jak vodní kapky kanou z jeho rtů zpátky do vody, mihla se mu před očima usmívající se tvář vodní víly ..... jen stébla trav se zavlnila. A průzračný proud odnášel za ní dlouhá vlákna trávy jako nějakou zelenou vlečku. 
Mládenec nebyl schopen se uklidnit. Vzal si otcovo stříbro a matčin zpěvník, které zdědil po jejich smrti, a vydal se do širého světa. Drobné polní kvítky ho provázely rozzářenýma očima. Na okrajích cesty v zelených listech svítila zelená rosná srdíčka: když kráčel kolem nich, každý květ se otvíral a nabízel mu svou duši. Odnášel s sebou něžnou heřmánkovou vůni, šedý pel chrp a věčně zelenou vzpomínku na rozkvetlý šeřík. Každá mezička mu nabízela své dary. Chladivé vánky jako neviditelné včely přilétaly z březových hájů, z luk i polí a dotýkaly se jeho čela, tváří i ramen a svěřovaly mu svoje bohatství. Avšak největším chlapcovým bohatstvím byl matčin zpěvník. Byly v něm písně krásné jako ti andílci s baculatými tvářemi na oltáři starého vesnického kostelíka, v jejichž úsměvu slyšel nebeskou hudbu. 
Osvěžen něžným chladivým vánkem z polí kráčel chlapec do světa a mladistvá ramena netížilo nic než otcovo stříbro a matčiny písně; ale to vůbec nebylo těžké břímě. 
Stále víc se vzdaloval svému rodnému kraji, protože chtěl uvidět Rigu a řeku Daugavu, po které už tři dny táhla hejna velkých ryb. Jejich šupinaté hřbety se pohybovaly po vodní hladině jako plovoucí lesní jedle ..... pomyslel si chlapec, když za úsvitu kráčel kolem kangarských kopců a v ranní modři ho pomalu míjely temné koruny lesních stromů, připomínající ploutve ryb, jež tři dny táhly Daugavou. 
Všechno se mu zdálo tak obrovské a obdivuhodné jako ptáčeti, které se právě proklovalo ze skořápky ven. V prvních dnech mu taková připadala i Riga. I modravý opar v ulicích, kde soumrak rozsvěcoval rudě řady oken, vnímal jako řeku s třpytivými břehy z křišťálového skla. 
Dokud chlapci stačilo stříbro po otci, všude ho přijímali a dávali mu všechno, oč požádal; ale když už neměl v kapse ani kousíček stříbra, přestali se k němu znát. A chlapec uviděl, že ti uhlazení pánové byli všehovšudy jen falešní lovci v kalných vodách života, kteří uznávali výhradně toho, kdo měl v rukou plno stříbrných šupinek. Teď se k němu obrátili zády a chlapec viděl, že Riga je pouze jedno veliké tržiště. A kdo neměl nic na prodej, byl tu zbytečný. Chlapec měl jen dvě ruce. Nabízel je na trhu i na překladištích, ale rukou bylo všude víc než dost Chodil, jako kdyby mu stiskli hrdlo. A jak tak chodil po lesklých kočičích hlavách, přepadla ho strašná žízeň, až se mu zatmělo v očích. Kolena se mu chvěla a podlamovala. Zatoužil sklonit se k svému rodnému potoku v polích, z něhož kdysi pil a přitom naslouchal, jak kapky vody kanou z jeho rtů zpátky do vody. Tak chodil, až došel k staré kašně na opuštěném náměstí, kde si ve stínu jasmínu hrály děti a pili holubi. Světlý pramen klokotal v kamenné nádržce. Chlapec nabral vodu do dlaně a zvolna popíjel s takovým tichým něžným pocitem, jako kdyby potkal přítele. Na chvíli ten doušek osvěžil jeho srdce i duši. Pak si zhluboka povzdechl a šel dál. Odcizení a samota mu sevřely srdce. Vytáhl z tlumoku matčin zpěvník a otevřel ho se slzami v očích. Zlatá ořízka zazářila v slunečním světle a vítr listoval ve stránkách. Uviděl to jeden pán, přistoupil k mládenci a zeptal se ho, zda nechce tu knihu prodat. Chlapec nevěděl, co má dělat. Trápil ho hlad. Mezi těmi cizími lidmi se cítil ještě opuštěnější a nešťastnější než dítě, které zbloudilo v lese a s pláčem stále ještě nezapomíná sbírat jahody v mechu, tušíc, že někde blízko je dobrotivá ruka živící obyvatele lesa. Zaradoval se, že ho cizí člověk oslovil, a knihu mu po kratším váhání prodal. Za písně pán nic nenabízel. Byly to staré písně, jaké už zpívají jen andílci ve vesnickém kostelíku, ale přezky byly zlaté a chlapec za ně dostal několik stříbrných mincí. 
Nějaký čas bylo zase všechno dobré. Když si kupoval chléb, mohl s pekařem prohodit pár slov ..... pár obyčejných slov. Ta však byla pro něho stejně nezbytná jako kus černého chleba. Tak cizí si připadal v tomhle městě. A brzy se opět ocitl bez haléře. Bloudil po ulicích, ztrácel se v davu, ale všude ho pronásledovaly mlčenlivě myšlenky jako tupá bolest. Jedny radily ..... odpočinout, jiné ..... pít. Až dorazil k jakési studni a chvějící se dlaní z ní nabíral vodu. Vodní proud mu rychle protekl mezi prsty. Ústa stačila zachytit jen několik krůpějí, které skanuly do hrdla jako slzy. Bylo mu hrozně a nejraději by se obrátil k nějakému dobrému a silnému člověku a hlavou mu spočinul na rameni. Přece jen to byl sotva odrostlý venkovský chlapec, jenž se ztratil v rižských ulicích. Větrům a vůním z polí, které tak vysoko zvedaly jeho chlapeckou hruď, tu bylo těsno. Hledaly prostor, hledaly křídla k návratu zpět do rodného kraje. 
Chlapec věděl, že kdesi na břehu Daugavy stojí jako socha nějaký dobrý člověk s chrpami, rohlíčky a stuhami za pasem. Ty mu věnovali nešťastní vesničané, když se na něho obraceli s prosbou o pomoc. K Velkému Kryštofovi, patronu rižských nosičů, vorařů a lodníků, přišel tedy i on. Ovázal mu mocné koleno pestrou stužkou a prosil, aby ho přenesl přes Daugavu, přes její špinavě hnědé vlny na druhou stranu ..... na vzdálené břehy Kurzemska. Možná že tam, u kraje cesty, kde květiny začínají brzy kvést, stojí někde malý domek, kde na něho čekají, kde bude zapotřebí jeho silných rukou. Ale Kryštof stál bez hnutí a široká hnědá tvář sochy lhostejně hleděla k Daugavě. Kdoví, zda chlapci chtěl opravdu pomoci nebo to byla čirá náhoda, ale nějaký muž ho zezadu oslovil ..... ať prý jde s ním, že mu dá práci. A chlapec šel. Došli až k rybímu trhu, kde v kádích ležely umírající ryby. Zavalité kramářky je odtamtud vytahovaly snědýma rukama, plnýma rybích šupin. Chlapec viděl, jak se ve vodě svíjejí tmavé rybí hřbety, neboť ryby lovily žíznivými ústy vodní bubliny, a slyšel tlumené vzdechy vycházející z bezmocně rozevřených úst, když hokyně tloukla oběťmi o kraj kádě. To všechno přehlušovaly výkřiky prodavačů, ale on slyšel jen ty vzdechy, které ho provázely jako tichá tišen. 
Poblíž stála jakási prkenná bouda. Lidé tu vcházeli i vycházeli. 
„Mořská panna! Mořská panna! Přistupte blíž! Vejděte!“ četl chlapec s údivem nápis nad vchodem. Na špinavém prahu stál rozkročený obchodník s rybami s velkou koženou prkenicí za pasem a od návštěvníků vybíral vstupné. 
Vstoupil do boudy. V kádi, kolem níž se tísnil dav, ležela mořská panna jako bez života. Jen podle prsou, která se zvolna zvedala a klesala, bylo možné poznat, že je ještě živá. Nazelenalé vlasy měla rozpuštěné na holých ramenou a zpod pootevřených víček dopadalo něžné jantarové světlo na její skráně. V temné vodě ležela jako ryba ocasní ploutev. Ať si ji prohlížel kdokoli, vždy ležela s přivřenýma očima ve vlastním jasu, který pronikal pootevřenými víčky jako světélkující oblázky z nazlátlého říčního dna. 
Mořská panna, jež vylákala chlapce z malé vesničky do širého světa, ležela tu v kádi na rybím trhu jako žíznící ryba. A chlapcovou povinností bylo starat se o ni. Obchodník s rybami si ho na to najal. Nešlo o těžký úkol. Musel vyměňovat vodu v kádi a večer uklízet boudu. V noci mořskou pannu hlídal a spal na slamníku u dveří. A když pak měsíc v noční tmě ohmatával boudu a zlatavé paprskovité prsty prostrkoval škvírami mezi nedbale přibitými prkny, chlapec se smutkem v srdci vzpomínal na pradávnou pověst o jantarovém zámku na mořském dnu, kde prý bydlívala mořská panna. Kde asi zůstal ten jantarový zámek! 
Jednoho časného rána, když měsíční svit na mořské hladině byl už bílý jako vroucí mléko, vyplavala zpívající mořská panna na hřebeni vlny na povrch a zamotala se do rybářských sítí. Rybáři ji vylovili, omráčili několika údery vesel, zabalili do kožených zástěr a v kádi ..... společně s rybami ..... dopravili do Rigy. Tam ji koupil podnikavý obchodník s rybami a v narychlo postavené boudě ji začal lidem ukazovat jako mořský zázrak. Chlapec o ni pečoval s tichým smutkem. Podlahu posypal každé ráno bílým pískem a do kádě vždy vhodil nějakou vodní květinu nebo leknín, aby víle připomínaly živou vodu. Chtěl ji probudit z netečného spánku, do jakého upadají bytosti z jiných světů, když se dostávají do zemského ovzduší, z onoho položivota, v němž vegetuje větévka myrty pod zaprášeným skleněným poklopem. Jednou ráno, když se k ní chlapec přiblížil s čerstvými květinami, otevřela víla oči, v nichž četl němá slova: Ano, vidím Tě, zůstaň se mnou! Neodcházej! a zas upadla do spánku. 
Když chlapcovu duši opět sevřela nahromaděná tíseň a tupá bolest a měl touhu sklonit se nad rodným potokem v polích, když už mohl naslouchat jen svému vlastními srdci, přicházíval v noci k mořské panně, přivinul se k jejím prsům jako k orosenému trávníku a líbal její spící rty. I ve tmě viděl, jak otevřela oči. 
„Miláčku ..... tady Ti nic neřeknu. Pojď se mnou do mého jantarového zámku, tam Ti všechno povím ..... ,“ promluvila, jako kdyby blouznila a zas upadla do spánku. Chlapec přemýšlel: O čem mi asi poví? Zdálo se mu to tak krásné, že byl ochoten jít kvůli tomu s vílou třebas na samé mořské dno. 
Chlapec se chystal utéci s mořskou pannou. Ještě nejednu noc pak spolu hovořili. A když chlapec slíbil, že ji odveze do jantarového zámku, uvěřila mu a probudila se. Jestliže ve dne ještě ležela v kádi s přivřenýma očima, přiměl ji k tomu stud. Skrývala svou duši za očními víčky, protože byla nahá. 
Obchodník s rybami netušil nic zlého. Plně důvěřoval nevinnému vesnickému chlapci. Kdysi vyslechl jeho prostoduchou modlitbu k Velkému Kryštofovi a pochopil, že našel právě takového pomocníka, jakého hledal. Ale chlapec se mezitím chystal na cestu. Obstaral si starou dřevěnou pramici, do ní položil celou náruč vonných březových větviček a ukryl je až do příchodu noci. Když nad Daugavou dohasly poslední večerní ohně a vlny plynuly v předjitřní dřímotě, odnesl chlapec mořskou pannu k řece a uložil ji na voňavé větvičky. Pak mocně odrazil loďku od břehu a vyplul doprostřed Daugavy, kde se nechal unášet proudem. 
Mořská panna odhodila z nahých ramen plášť, do něhož ji chlapec zahalil, a dívala se přes okraj loďky do vody, vdechujíc lačně vzduch prosycený mlhou. Chlapec ji chtěl přikrýt. 
„Není mi zima,“ řekla. „Hřeje mě mlha a měsíční světlo ..... Chceš mi snad něco říct? Polož si tedy mou ruku na srdce. Slovům já tak dobře nerozumím. Má duše je němá. Rozumím jen vlnám. Polož mi ruku na prsa a já ucítím tep Tvého srdce.“ 
Chlapec jí dal svou ruku. A kdyby se tenký lipový lístek zachvěl mezi jejich dvěma srdci, obě by to současně pocítila. 
Ale chlapec nebyl schopen unést to hluboké tiché štěstí a ze rtů mu plynul proud vřelých slov. Tu mořská panna oběma rukama objala jeho hlavu a přitiskla si ji k ňadrům. 
„Chlapče, milý chlapče! Nenuť mě říkat slova!“ pravila v sladké bolesti. „Jako mrtvá visí vlákna mořských chaluh, když je mladý rybář vytahuje přes zábradlí své loďky. Jsou živé pouze ve svém živlu, tam v hloubce. Taková jsou i moje slova. Raději mlč a já Ti je povím tam dole. Tam Tě jimi ovinu jako nekonečnými náhrdelníky z rudých korálů ..... “ 
Chlapec se odmlčel. Hlavu sklonil na prsa mořské panny a naslouchal, jak se v nich chvějí nesčetné vodní květy. Něžně ho ovíjely a lákaly v hlubinu. 
Mlha zahalila obě těla a vlny odnášely na moře chlapcovu loďku. Tam spolu opustili loďku a sestoupili dolů po zvonivých stupních vln. 
Staří generálové Sumci je přivítali s hlubokými poklonami. Tritoni troubili na trubky z rudě zabarvených škeblí a dvorní dámy ..... houfy třpytivých Rybek ..... je doprovázely do jantarového zámku. Co mu tam mořská panna pověděla, to se nikdo nikdy nedozvěděl ..... 
„Trala ..... la, trala ..... la,“ zpívá si rybářův synek nakloněný přes okraj loďky a hledí do vody, neukáže-li se tam věž jantarového zámku, zatímco otec natahuje sítě. Také on slyšel dávnou pověst o mořské panně. Ale před ním se třpytí jen chladivá modř. A jestli se tam něco zabělá, je to pouze věž z mraků, jež se z klidné nebeské výše shlížejí dole ve vodě. 
Ty věže leží tak hluboko, že se jich žádná rybářská síť nedotkne. Ani zpívající mořská panna nevyplave už na povrch na hřebeni vlny. Bojí se, že by se zamotala do rybářských sítí a že by se znovu ocitla na rybím trhu.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight