Monoauga

zobrazeno 57×

Vložil(a): jitkamety, 30. 4. 2016 12.40

Pršelo. Velké kapky deště dopadaly na zem jako kameny a nemilosrdně s sebou braly každého, kdo se jim postavil do cesty. K nebi stoupala bílá pára. Monoauga byla motýlí tanečnice. Za slunečních dnů její křídla hrála všemi barvami a když se točila okolo divizny, pestrobarevné volánky jí vlály do stran jako tisíc malých vrtulek. Tento den ale netančila. Šla jako ve snu pod mokrými listy a opatrně našlapovala do vlhké hlíny. Takové vlhko dělá motýlkům moc špatně, a proto se před ním musí dobře chránit. Monoauga se schoulila pod list husí ťapky a začala vzpomínat na to jak byla ještě malá housenka s barevnýma očkama a jak se kroutila na listech bojínku a kousala a kousala. Pak se zakuklila. Jééé! To bylo žůžo! Teploučko a suchoučko všude kolem. A najednou? Světlo! Světlo! Světlo! „Vstáváme!“ volalo to kolem. „Už je čas žít!“ volalo to pořád dokola. Inu, nedá se nic dělat, musím vstát. Hladím si křídla, aby byly barvy pěkně živé; načechrávám si i volánky, aby při všech mých piruetách, obratech, otočkách a spirálách pěkně vlály na všechny strany a vylétám do světa.
Je krásné sluníčkové počasí. Broučci si hrají v trávě a já letím tančit nad květy pampelišek a sedmikrásek. Všichni se dívají, mávají, tleskají. Mají radost, když se mi podaří zvlášť krkolomná vlnka nebo vzdušný skok. Jednou se na mě přiletěl podívat i třpytivý Drahokámek. Ve sluneční záři vypadal jako obrovská létající kapka rosy. Vylétala z něj barevná duha a za večerního stmívání fialově světélkoval. Tuze jsem se mu líbila ..... a on mně taky ..... Když jsme k sobě přiletěli úplně blizoučko, odrážela jsem se v něm jako v zrcadle. Moje barvy byly v tu chvíli vždycky sytější a zářivější i když už byla noc. Tykadla se nám proplétala, křídla ševelila tichou tmou a my jsme spolu létávali vysoko, vysoko ..... Až do dne, kdy přišel prudký liják. Všichni se běželi rychle schovat pod listy a kameny. Klopýtala jsem mezi stonky trávy, abych našla suché místo, když najednou slyším nějaké slabé syčení. Ohlížím se po tom zvuku a ve výšce nade mnou vidím Drahokámka. Utíká před deštěm, proto letí prudce dolů. „Tady, tady jsem!“ volám a roztahuju doširoka křídla, aby mě lépe viděl. Střemhlav se přibližuje. Letí přímo na mě a ..... Byla to dešťová kapka. Dopadla těžce jako kámen. Malátně našlapuju do vlhké hlíny a sedám si pod list husí ťapky .....
„Drahokámku?“
„Ano?“
„Kam to letíme?“
„Ke sluníčku, kde už budeme pořád spolu a kde je teplo a sucho a žádný déšť.“
„To je zvláštní ..... nemáváme křídly a přesto se pohybujeme ..... Proč tam letíme?“
„Protože musíme. Je to jako s řekou. I ona musí někam téct. Pak se vypaří, ale vznikne znova, někde jinde. Tak i my. Z louky letíme ke sluníčku a za čas se zase vrátíme zpátky, na jinou louku. Je to pořád dokola. Tak pojď. ..... Vidíš to světlo ..... ?“
Mezitím z louky stoupala bílá pára. To se stane vždy, když motýlci opouští zemi a letí ke sluníčku za teplem a suchem. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight