Modrý ptáček

Jednou před mnoha a mnoha lety umřela jedna máma a zůstal po ní vdovec s malým děvčátkem; jmenovalo se Baruška. Její tatínek byl hodný a na ženění neměl dlouho ani pomyšlení. Ale když musel potom sám vařit, mýt, prát a ještě přitom viděl malou Barušku roztrhanou a neučesanou, tu si řekl: 
„Tak to dál nejde. Musím se oženit a přivést dítěti novou maminku.“ 
Nevyhlídl si žádnou mladici, ale vdovu, která měla taky jedno dítě a taky děvčátko jako on. Říkali jí Hančička. Myslel si: 
„Já budu mít rád její dítě jako svoje, a ona potom taky nebude dělat mezi dětmi rozdíl.“ 
Ale přepočítal se. Macecha nemohla Barušku vystát, nechtěla ji ani vidět, den co den ji vyháněla hned ráno z domova pást husy a dávala jí s sebou na celý den jenom malou bramborovou placku. To se ví, že při takové hubené stravě děvčátko bylo hnedle kost a kůže. Táta, když se večer vrátil domů z práce, smutně se díval, jak se mu dítě tratí před očima, ale nenapadlo mu nic zlého. 
Při vší bídě rostla Baruška jako z vody a hezká byla jako obrázek. Jednou zas tak pásla husy na mezi a ony se jí zatoulaly do ječmene. Když Baruška viděla, kolik tam nadělaly škody, polekala se, co tomu řekne macecha. Sedla si pod keř a dala se do pláče. Plakala strachem i lítostí, vzpomínala si na nebožku mámu, vzdychala po ní a volala: 
„Mámo, má zlatá mámo! Pojďte si pro mě, pojďte si pro mě!“ 
Kde se vzal, tu se vzal, najednou sedí u ní na keři malý ptáček a štěbetá lidskou řečí: 
„Baruško, beruško, dál se už nebudeš soužit, odteďka já sám Ti budu sloužit.“ 
Baruška mohla na ptáčku oči nechat, jak se jí líbil. Byl celý modrý jako nebe, hlas měl líbezný jako stříbro a peří na sobě jako sametové. 
„Toho mně jistě posílá máma,“ napadlo Barušce, měla ptáčka od té chvíle ráda a nic se ho nebála. Lítal k ní každý den, pokaždé jí přinesl plást medu k obědu a pokaždé jí zazpíval: 
„Baruško, beruško, nesu Ti z lesů medu plást, než ho sníš, já budu za Tebe husy pást.“ 
To se ví, že se teď Baruška spravovala, ztloustla, líce jí zčervenaly, až si toho povšimla macecha. 
„To děvče se nějak sbírá, po vodě a plackách člověk nekyne. Copak asi jídá?“ 
Šla jednou potajmu za ní a vidí, co se děje. 
„Počkej, já Ti ukážu!“ pomyslela si a celá zlostná vrátila se domů. Druhý den ráno dala svému děvčátku máslovou buchtu a poroučela: 
„Haničko, dnes poženeš husy Ty!“ 
Baruška se dala do lítostivého pláče, naříkala a prosila, aby ji nechali pást husy, až se macecha rozhněvala a zavřela ji do slepičí posady. Hodila jí tam kůrku chleba a postavila k ní hrneček vody. 
V poledne jako jindy přilítl na pastvu modrý ptáček, uviděl Hančičku a hned se ptal: 
„Kdepak je má Baruška, beruška? Nesu jí z lesů medu plást a jdu za ni husy pást.“ 
„To musíš za ní do slepičí posady, máma ji tam zavřela,“ zasmála se škodolibě Hančička a chroupala máslovou buchtu. 
Ptáček hned odliti a rovnou namířil k Barušce. Ta seděla v koutku v posadě, vzpomínala na ptáčka a plakala, až jí srdíčko usedalo. 
„Neplač, má Baruško, beruško,“ ozvalo se jí najednou zrovna nad hlavou, a když Baruška zdvihla hlavu, modrý ptáček tu. 
„Nesu Ti cukrovou hruštičku, abych Ti potěšil dušičku,“ 
šeptal jí líbezným hláskem, zase si s ní hrál, pěkně jí zpíval, hladit se nechal a slíbil, že přiletí zítra zas. Baruška snědla hruštičku a hned jí bylo blaze jako v nebi. 
Druhý den opravdu přiletěl a zazpíval: 
„Baruško, beruško maličká, nesu Ti červená jablíčka, nesu je z rajské krajiny, chutnají lip než maliny.“ 
Když je Baruška snědla, hned celá krásou rozkvetla jako růže, až se tomu macecha tuze divila, když jí zas ráno strkala do posady hrneček s vodou a kůrku chleba. Dávala zase pilně pozor a dopad la v poledne ptáčka, jak vlítl k Barušce do posádky, něco jí nesl v zobáčku a zazpíval ptačí řečí, které macecha nerozuměla: 
„Baruško, beruško, nesu Ti košíček, najdeš v něm mandlový oříšek.“ 
Ani to doříci nemohl, vtom macecha chytila kámen a hodila jím po ptáčku. Ten se lekl a odletěl. 
„Počkej, já Ti dám!“ hrozila macecha ještě za ptáčkem a potom se dala do Barušky: 
„Mé nešťastné dítě, chudák Hančička, mrzne na pastvě, hubne, chodí bílá jako bledule, a ty, neplecho jedna, Ty si budeš hovět jako nějaká princezna?“ Hned přinesla náruč šípkových prutů, do posady napíchala špendlíků a jehel, co se jich tam vešlo, celou ji opletla trním a pomazala lepem, takže chudáčka Barušku v posadě ani vidět nebylo. Krčila se tam smutná, hladová, slabá, ani oříšek si pro smutek rozlousknout nemohla. 
Další den časně ráno, když ještě macecha spala, přilítl modrý ptáček k posadě. Slyší Barušku naříkat, vidí všude plno jehel, trní a špendlíků, ale nic nedbá, hledá, hledá, až si našel místečko a prodral se dovnitř k Barušce. 
Byl samá krev, samá rána, modrá peříčka měl vytrhaná, nožičky poškrabané, křidélka odřená, až se lítostí nad ním Baruška dala do usedavého pláče. Taky ptáček smutně zaplakal a povídá: 
„Dnes jsem tu naposledy!“ 
Tu se dala Baruška do ještě většího nářku a prosila se sepjatýma rukama: 
„Můj ptáčku Modr áčku, pro všecko na světě, neopouštěj mě!“ 
„Musím, má Baruško, beruško, není žádná pomoc,“ smutně odpověděl ptáček, „dnes v noci přišlo nám nařízení, náš ptačí král nás volá, zima už se blíží, všichni ptáčkové bratříčkové už odletěli, já jsem tu poslední, a podívej se na mě, samá rána, samá krev, vždyť bych tu zahynul. Buď tu spánembohem, víckrát nepřijdu,“ a ztratil se, Baruška nevěděla kam. Víckrát opravdu nepřiletěl. Baruška div si v posadě nezoufala. Macecha ji trýznila čím dál tím víc, táta se o ni nestaral, ani se nepřišel na ni podívat, slovíčkem ji potěšit. A tu, když jí bylo nejhůř, vzpomněla si, že má ještě od ptáčka Modráčka oříšek. Rozlouskla ho, a jak ho snědla, hned pocítila ve všech údech sílu; hned taky přestala plakat a marně naříkat, rozbila posadu, vyskočila z ní, rovnou běžela k tátovi a povídá: 
„Já už tu nemohu vydržet. Já musím za svým ptáčkem Modráčkem, já bez něho nemohu být živa, já bych steskem umřela.“ 
„Vždyť je zima na krku, zmrzneš někde na cestě,“ bránil jí táta a rozmlouval jí to, jak nelíp uměl, ale neubránil. 
Tak Baruška šla a šla, kam ji oči vedly. Na samý večer přišla do hrozného černého lesa a v tom lese k malé dřevěné chaloupce, a hned kurážně zaklepala zkřehlou ručičkou na okýnko.
„Kdopak to klepá? Dobrý, nebo zlý?“ ozval se uvnitř hlas, 
„Tuze dobrý,“ odpověděla hned Baruška. 
Dvéře se otevřely a na prahu stojí stará šedivá babička. „Baruško, kdepak se tu bereš,“ hned ji babička poznala a vedla ji dál do světničky, kde měla teplo jako v lázni. 
„Jdu za svým modrým ptáčkem a už nemohu dál, nohy mě už neunesou,“ žalovala Baruška a hned si sedla ke kamnům. 
„Tády nemůžeš zůstat,“ povídá jí starostlivě babička, „já mám za muže Vítr, ten se za chvilku vrátí. Kdyby Tě tu uhlídal, hned by Tě na kusy roztrhal a roznesl po světě. Musí si na Tebe zvyknout, a jestli si zvykne, máš vyhráno, poradí Ti a pomůže. Schovej se zatím tuhle do kamnovce.“ 
Baruška hned poslušně vlezla do kamnovce, babička ji přikryla dřevěným poklopem, a už se rozšuměl les, v komíně to zahvízdalo, okna i dvéře se zatřásly, do světnice se přihnal babiččin muž Vítr a hned spustil: 
„Šumy, šumy, šumy, šum, člověčiny plný dům, kohopak tu, ženo, máš a kdepak ho schováváš?“ 
Čichal přitom, až mu v nose hvízdalo, točil se okolo kamen, ale nenapadlo mu podívat se do kamnovce. 
„Jestli neublížíš, tak Ti to povím,“ slibovala babička. 
„Neublížím, jestli je to dobrý člověk,“ povídá Vítr. 
„Tuze dobrý,“ usmála se babička, odklopila poklop a z kamnovce vyskočila Baruška. 
„Á, Baruška!“ jako starou známou přivítal ji Vítr; znal ji dobře z pastvy. „Ty jistě hledáš svého modrého ptáčka, viď? Toho už víckrát neuhlídáš, ten má za tři dni svatbu.“ 
„To já musím hned za svým zlatým ptáčkem Modráčkem,“ dala se do pláče Baruška a zdvíhala se, že půjde. 
„Počkej tu do rána, odpočiň si. Já Tě ráno vyprovodím, sama bys tam nedošla.“ 
Baruška se ani rána dočkat nemohla, vstala ještě dřív než Vítr a tuze prosila, aby jí ukázal cestu. 
„Obuj tuhlety mílové boty, jdi pořád k východu, až přijdeš k navlas takové chaloupce, jako je tady ta. Tam zůstává můj bratr Měsíc. Toho pozdravuj, a on Ti poví dál.“ Postavil před ni pár lehkých střevíců a odletěl. Babička jí ještě ukázala, jak je má na bosé nožky obout, na cestu podala jí hrušku, takovou, jako jí nosil modrý ptáček, a řekla: 
„Tu hrušku rozkroj, až Ti bude zle.“ 
Baruška za všecko poděkovala, dala si hrušku do mošničky a vyšla z chaloupky. Ale jak udělala krok, vždycky byl dlouhý deset mil, a tak jí cesta ubývala. Než se nadála, přišla na samý večer opravdu k chaloupce. Měsíček stál u okna připravený na cestu a jeho babička ho ještě oprašovala, aby se hodně leskl. 
„Á, Baruška jde k nám,“ zasmál se na Barušku Měsíček ještě dřív, než mohla vyřídit pěkné pozdravení od bratra Větra. „Ty jistě hledáš svého modrého ptáčka, viď? Toho už víckrát neuhlídáš, ten má za dva dni svatbu s ptačí princeznou.“ 
Baruška se dala do pláče. 
„Neplač, chudinko,“ pohladil ji Měsíček, „odpočiň si a vyspi se. Až se k ránu vrátím, poradím Ti, co a jak.“ 
Baruška zase ani dospat nemohla. Slyšela, jak se k ránu tiše vrací unavený Měsíček z pouti, a hned vyskočila. 
„Tu máš mílové boty, jdi pořád k východu, až přijdeš k navlas takové chaloupce, jako je má. Tam zůstává můj bratr Slunce, toho pozdravuj, a on Ti poví dál. Já si musím jít odpočinout.“ 
Babička jí pomohla obout nové střevíce, lehké a dost velké, takže je mohla natáhnout přes ty staré, podala jí na cestu zrovna takové jablíčko, jaké jí nosíval modrý ptáček, a řekla: 
„To jablko rozkroj, až Ti bude zle.“ 
Baruška zase za všecko poděkovala a vykročila. Šlo se jí tuze lehce a každý její krok měřil dvacet mil, ale přece to trvalo dlouho, než spatřila za vysokou ledovou horou krčit se malou chaloupku, celou osvětlenou, jako by hořela. To tam sedělo Sluníčko na velkém krbu, odpočívalo a dřímalo. Jak zašustily kroky, hned pozdvihlo víčka, usmálo se na Barušku a povídá: 
„Á, tu je Baruška! Čekal jsem, jestli přece přijdeš. Máš nejvyšší čas. Hledáš svého modrého ptáčka. Ten má zítra svatbu s ptačí princeznou v ptačím městě.“ 
„Kdepak leží to město?“ hned se dychtivě ptala Baruška. 
„Ty bys tam sama nedošla, vyspi se u nás a já Tě ráno vyprovodím.“ 
Babička ustlala Barušce na zem a ona hned tvrdě usnula, takže ji ráno museli budit. 
„Vstávej, Baruško,“ volalo Slunce, už na cestu připravené, „obuj si rychle mílové boty a pojď za mnou!“ 
Babička zase jí pomohla obout třetí pár střevíců, do ruky jí strčila oříšek, zrovna takový, jako jí nosíval ptáček Moďráček, a pošeptala jí do ouška: 
„Ten ořech si schovej a rozlouskni ho, až Ti bude nejhůř.“ Potom ji pustila ven. 
Baruška ani neměla čas jaksepatří poděkovat. Jak udělala krok, už byla třicet mil, ale sluníčko taky pospíchalo; měla co dělat, aby mu stačila. Za každým krokem měnil se kraj. Sněhy i ledy přestaly, tráva se zelenala, stromy kvetly, květy voněly, jako v ráji bylo na zemi. A když slunce stálo na poledni, uviděla Baruška před sebou podivné město, plné všelijakých věží a věžiček, všecky zvony tam zvonily jako z nejčistšího stříbra, krásný zpěv se rozléhal daleko široko a plno lidí pospíchalo k městu. 
Sluníčko v tu chvíli schovalo se za mrak a Baruška jako u vidění ptala se lidí: 
„Kampak to pospícháte, lidičky?“ 
„Do ptačího města, modrému ptáčku na svatbu. Královská dcera bere si ho za muže,“ odpovídal kdekdo Barušce radostně. 
Baruška se lekla, až pod ní nohy zdřevěněly, ani hnout se z místa nemohla. Ale brzo se vzpamatovala a rozběhla se za lidmi. Cesta už jí tak neubývala, i podívá se a vidí, že je bosa, jako když vyšla z domova. Ale běžela, co jí nohy stačily, a přiběhla, když se svatba zrovna hrnula z kostela k hostině, která měla trvat tři dny. 
„Už je po oddavkách,“ píchlo Barušku až u srdce. Stoupla si honem do řady mezi diváky a spatřila modrého ptáčka s pěkným peřím měňavým, jak se vede s královskou dcerou. Srdíčko jí poskočilo radostí, ale hned zase usedalo žalostí, když nevědomky vykřikla: 
„To je můj ptáček Modráček, můj znejmilejší miláček!“ 
Ale protože křičel a slávu provolával každý, kdo hrdlo měl, žádný si toho nevšiml, ani modrý ptáček ne, v tlačenici Barušku dopředu nepustili, a tak svatba přešla, zástupy hrnuly se za ní a Baruška zůstala za chvíli sama samotinká. Sedla si na kostelní schody a dala se zase do pláče: 
„Je po všem, přišla jsem pozdě!“ 
„Až Ti bude zle, rozkroj tu hruštičku,“ slyší najednou Baruška, jako by jí někdo šeptal do ouška. 
Sáhla hned do mošničky, vytáhla hrušku, kudličkou ji rozkrojila a vidí, že jsou v ní složeny stříbrné šaty, hebké jako pavučina. I střevíčky, i punčošky, všecko tam měla. Hned se oblékla a šla po městě. Kdekdo se po ní ohlížel, protože tu jaktěživ žádný takovou krásu neviděl. Došla až před královský zámek, kde seděla celá svatba za stoly, a tam se před okny zastavila. 
Hned vyšla ven královská dcera a povídá: 
„Ty máš krásné šaty, lepší než já, neprodala bys mi je?“ 
„Prodala.“ 
„Tak co za ně?“ 
„Abych navečer sama směla promluvit aspoň jedno slovíčko na Tvého ženicha.“ 
„A třeba deset!“ zasmála se nevěsta a pozvala Barušku, aby navečer k ní přišla a šaty přinesla. Při obědě potom nalívala modrému ptáčku tolik ptačího vína, až se opil. A když k němu navečer Baruška přišla, mluvila na něho a volala ho, ležel jako zabitý. Ráno dala princezně s těžkým srdcem stříbrné šaty a v šerkovém kabátku s mošničkou na ruce šla smutná zpátky ke kostelu. Sedla si na práh a myslí: 
„Co teď dělat?“ 
„Až Ti bude hodně zle, rozkroj to jablíčko,“ slyší najednou šeptat Měsíčkovu babičku. 
Spěšně sáhne do mošničky, nahmátne jablíčko, kudličkou je rozpůlí a vidí, že jsou v něm složeny zlaté šaty, hebké jako plamínek. Rychle si je oblékla a jde rovnou před královský zámek. Tam zase všichni hosté seděli pohromadě, jedli, pili, dobrou vůli spolu měli, venku před zámkem hrála muzika, tancovalo se a zpívalo. Když přišla Baruška, všecko ztichlo a užaslo nad tou krásou. 
„Zač ty šaty?“ vyběhla hned nevěsta před zámek. 
„Za jedno slovíčko se ženichem.“ 
„Třeba za deset! Přijď ke mně navečer.“ 
Opila zase do němoty modrého ptáčka, a když k němu přišla navečer Baruška, ani o sobě nevěděl; marně ho budila nejsladšími jmény, marně se s ním vadila, marně mu to vyčítala. Ráno svlékla zlaté šaty, odevzdala je princezně a sama zas kráčela smutná ke kostelu, sedla si do koutku, tuze si stýskala, ale vtom si vzpomněla na oříšek. 
„Až Ti bude nejhůř, rozlouskni si tuhleten oříšek,“ slyší šeptat Sluníčkovu babičku. Hned se přikrčila do koutku, kudličku z kapsy ven, nahmátla oříšek a po hmatu ho v mošně rozlouskla; z mošny vyšlehla zář, až musela Baruška obě oči přimhouřit. Teprve když si zvykla, vidí, že v oříšku jsou složeny diamantové šaty. Hebké byly jako pára, blýskaly se jako rosa, když na ni svítí ranní slunce, a když v nich Baruška vyšla z kostela, hrály všemi barvami jako boží duha. 
Celé město se po ní obracelo, ale ona šla rovnou cestou před královský zámek. Tam už byli všichni veselí, zpívali, výskali; to se ví, tři dni jíst a pít, to je co říct, a můžeme si myslet, jak to tam vypadalo. 
Baruška jako čerstvá růžička procházela se před okny sem a tam. 
„Zač ty šaty?“ vyběhla za ní ze zámku rozpálená nevěsta. 
„Za jedno slovíčko se ženichem.“ 
„A třeba za deset!“ zavýskla si královská princezna a pozvala Barušku, aby zas přišla navečer, až bude po hostině. 
Ale modrému ptáčku už bylo tuze divné, proč ho jeho nevěsta každý den opíjí ptačím vínem. Neříkal žádnému nic, ale přivázal si pod zobáček na volátko kožený pytlíček a místo do volátka pouštěl víno do něho. Kvečeru stavěl se opilým, ulehl do lože, dělal, jako by spal, ale čekal, co se bude dál dít. 
A dělo se! Po chvilce se otevřely dvéře, zas se opatrně zavřely, ozvaly se lehké kroky a blížily se k loži. Ptáček už chtěl vyskočit, když vtom slyšel zanaříkat: 
„Probuď se, probuď, můj ptáčku Modráčku, můj znejmilejší miláčku!“ 
„Baruško!“ vykřikl modrý ptáček, po hlase ji poznal, a když se na ni podíval, oči mohl na ní nechat. Stála tu u jeho lože v diamantových šatech, měsíček oknem na ni svítil a pohrával si s diamanty. Takovou krásu ani ptáček, co je na světě, neviděl. 
„Jakpak ses sem dostala? Kdopak Ti cestu ukázal?“ šveholil ptáček, Baruška si musela sednout k němu na lože a povídat mu celou noc, co a jak bylo. 
„Vidíš, Baruško, my jsme si souzeni. Já jsem tu princeznu nechtěl ani vidět, ale ona chtěla mne, a král mě tuze nutil. Teď se už ani krále nebojím. Hned ráno půjdeme spolu k němu.“ 
Venku už svítalo, vstával pěkný den. Král seděl na trůně a zrovna snídal, když k němu přišel modrý ptáček. Šel k němu sám, Barušku nechal zatím stát za dveřmi. 
„Copak si tak časně přeješ?“ usmál se král na svého zetě. 
„Pane králi,“ povídá ptáček, „rád bych se Tě na něco zeptal.“ 
„Tak se ptej!“ 
„Ztratil jsem zlatý klíč od svého zámku, dostal jsem nový, ale ten je jenom stříbrný. Teď jsem našel ten zlatý, takže mám dva, a to nedělá dobrotu. Poraď mi, který mám zahodit.“ 
„Ten nový!“ bez velikého rozmýšlení rozhodl král. 
„Tak sem pojď,“ obrátil se ke dveřím modrý ptáček, a dovnitř vešla Baruška v diamantových šatech. 
I starému králi se zatajil dech nad takovou krásou. 
„To je ten starý a pravý klíč k mému srdci,“ vykřikl ptáček. 
Teď teprve vzešlo králi světlo. 
„Pryč z mých očí!“ rozkřikl se a hnal se s mečem po Modráčkovi. Ale v tu chvíli skočila k ptáčkovi Baruška, popadla ho do náručí a oběma rukama přitiskla si ho k srdci. Ale netiskla už ptáčka, tiskla krásného prince s modrým peřím na klobouku, na ramenou visel mu dlouhý plášť měňavý, po straně kord a na nohou měl všecky mílové střevíce, co dal Barušce Vítr a jeho bratři Měsíc a Slunce. 
Než se král z leknutí vzpamatoval, už byl rytíř i s Baruškou bůhsámví kde. 
Jenom my jsme se tu ještě dověděli, že si za diamantové šaty koupili krásný zámek a vzkázali pro tátu, jestli chce, aby k nim přišel, že se bude mít do smrti dobře. A to se ví, že šel. 
Na tom zámku visel zvonec, a to je pohádky konec. Za pěkného počasí, lidičky, povím Vám, bývá ten zvonec slyšet až sem k nám.

Zdroj: www.abatar.cz