Modrá kočička

zobrazeno 76×

Vložil(a): jitkamety, 8. 3. 2016 15.05

Za pradávných dob byl živ ve skalní rozsedlině starý, zlostný čert. Byl už před světem asi tisíc let, a když Pán Bůh stvořil zemi, mrzel se čert, že ji nestvořil sám, a byl pln hanby a vzteku. V rozsedlině skalní bydlel proto, poněvadž Stvořitel světa ráčil tenkrát sestoupit na témě vrchů kolem Hrozenkova a tvořil tam ledacos, co potom dýchalo pod sluncem; čert chtěl Pána Boha napodobit a dával dobrý pozor, co se na hrozenkovských kopcích děje. Jenomže dvakrát či třikrát zaspal a ledacos bylo na tom světě vytvořeno, o čem pak čert ani nevěděl.
Přemýšlel čert o tom, jak Pána Boha přetrumfnout, přemýšlel a skutečně cosi vymyslel. Poletovala tenkrát po těch horách malounká, modrooká víla a poletovala i kolem Stvořitele světa. Chytil ji čert, když letěla kolem jeho rozsedliny, a plné uši jí toho nahučel. Povídají, že jí slíbil i věčnou chválu u bílých veverek za devaterou horou, když mu zatepla donese, co zase Ti na hrozenkovských kopcích chtějí udělat.
Tenkrát byl poradcem božím sám svatý Duch. Tak se stalo, že zase jednoho dne přiletěl a vykládal, že kolem jezer a rybníků je příliš ticho.
Křoviny nad vodami že jsou prázdné, nikde ani hlásku, jako by smrt chodila kolem zamlklých vod.
„Inu,“ povídá Pán Bůh, „zapomněl jsem na ty křoviny kolem a na rákosí, ale nějak už to napravíme!“
A dal se do práce.
Rozletěla se modrooká víla k čertu a vyložila mu, co slyšela. Lehl si čert břichem k zemi a začal přemýšlet, co do těch křovin a do rákosí dát, aby tam nebylo tolik smutno. Přemýšlel, přemýšlel, konečně cosi vymyslel a hned se dal také do práce. Vzal placičku, hlavu k ní nastrčil, na hlavu nasadil dvě vypoulené oči, placičce nohy přidělal, zadní dvakrát větší než přední, a když sluníčko vysvitlo, dýchl na to, co vytvořil. A hle! z ruky čertovy seskočila žába, dohopsala k rybníku a začala kuňkat. Uslyšel to Pán Bůh, vesele se zasmál:
„Nu, teď už u rybníka opravdu nebude ticho!“ A dýchl na to, co on vytvořil, a z ruky boží vzletěl slavík s rákosníčkem. K rybníku zaletěli, krásnozvučně se rozepěli, že žábu slyšet nebylo.
Vidno, pohořel čert; sedm dní tancoval na jedné noze a zlostí nehty si hryzal.
Přiletěl zase jednoho dne k Pánu Bohu svatý Duch. Květiny že prý si mu stěžovaly, že není, kdo by z nich med a pyl sbíral, a že už sotva v korunkách všechno snesou.
„Ej, lehká odpomoc!“ řekl Stvořitel a hned dal se do práce.
Slyšela to zase modrooká víla a hned rozletěla se k čertu, aby mu všechno pověděla. Posadil se čert na ostrou skálu, vyskakoval, přemýšlel, div mu hlava nepraskla. Konečně prý na to přišel; nasbíral jehliček v lese a pořád vybíral tenčí a tenčí, až vybral nejtenčí, pak přidělal těm nejtenčím nožičky, na hlavu nasadil dlouhý, přeostrý sosák a ráno, když slunce vyšlo, dýchl na svoje stvoření: mračno komárů vyletělo do světa.
Letělo i kolem Stvořitele, zrovna když byl v nejpilnější práci a tvořil včely. Zahučelo, že Stvořitel nechal na chvíli práce a jenom se za mračnem podíval. A zle se zakabonil. Poznal rázem, že to je čertovo dílo a že bude jenom zemi na škodu, všechno tvorstvo že jenom trápit bude, ale pak mávl rukou, dýchl na svoje včelky a mračno veselých včel rozletělo se do luk a do zahrad. Přehlušily komáří bzukot, a co práce do večera vystavěly!
Vidno, zase pohořel čert; ze zlosti balvany do údolí shazovat začal a naházel jich, že řeka údolím téci musela. A udělaly se zlé víry na vodách a mnoho lidí v nich později zmizelo.
Zase seděl Pán Bůh se svatým Duchem a vykládali si, vykládali, co by na světě mohlo být nového a dobrého. Usmyslel si Stvořitel světa, že udělá malou, hravou myšku. Každého ona prý o něco okrade, ale bude z toho docela dobře živa, oživí ztracený kout, zahvízdá si do tiché noci, na půdách si zacupitá.
Slyšela to zase modrooká víla, hned rozletěla se k čertu a vyložila mu, co slyšela. „Udělal jsem minule komáry hubenější včel a jenom tím jsem to prohrál!“ řekl si čert a udělal velikou myš, pořádné zuby dal jí do huby a na konec těla ocas jako prut silný. A ráno, když slunce vyšlo, dýchl na svou myš a ..... krysa rozeběhla se do světa. Nač přišla, hned to začala hlodat a rvát.
V ten čas dodělal Pán Bůh myšku, dýchl na ni a pustil ji z ruky. Roztančila se, rozběhla se, ale nedoběhla daleko. Najednou kde se vzala, tu se vzala, objevila se čertova strašná myš, lapla malinkou a pohltila ji. „Tato dravá myš se mi nelíbí,“ řekl Pán Bůh, „ale proč vytvořil ji čert v stejnou dobu se mnou? Jistě někdo vypráví mu, o čem se tu vykládá, a čert dílo moje potom jenom kazí.“
Dozvěděl se o té řeči čert, a to se rozumí, měl z toho radost, jakou radost! Tančil, vyskakoval, po zádech se z rozkoše drbal, vyplazoval jazyk na celý svět.
„A ty čertovy žáby také se nějak rozmohly, ryby pomalu nemohou ve vodě pro ně plovat,“ řekl rozmrzen svatý Duch. „Ej, pošlu na ně hada!“ povídá Pán Bůh a dal se do práce .....
Slyšela to zase modrooká víla, hned zaletěla k čertu a pověděla mu, co Pán Bůh udělá. Rozesmál se čert ..... to prý je nějakého rámusu s hadem! Vzal prut, dvakrát ho ohnul a prohnul, vyřezal v prutu špičatou hlavu, zasadil do huby dva ostré zuby a ráno, když slunce vyšlo, dýchl do svého hada; jedovatá zmije vyskočila z ruky ďáblovy.
Nebyl Stvořitel ještě hotov se svým hadem, když tu zavrtělo se něco před ním v písku a velká zmije vztyčila hrdě před Pánem Bohem svou hlavu. Zadíval se na ni Pán Bůh, byla celá zlatá, ale v jejích ústech byl jed: chmátl najednou po ní, vzal štětec a udělal jí po zlatém těle velký černý klikatý pruh, aby ji každý poznal. Určitě, že čertu zase někdo všechno vyžvatlal, ale kdo?
„Hm, hm, hm, hm!“ zabzučel tu velký černý roháč a usadil se na boží dlani, „hum, hum! Já vím, kdo to čertu vykládá, včera jsem i slyšel. Modrooká víla to dělá, ano, ano, hum, hum!“
Chytli modrookou vílu, přivedli ji před Pána Boha. Přiznala se, zaplakala. „Ani nevíš, co už jsi poslala zla na svět svým žvatláním!“ řekl jí Stvořitel. „A že jsi pořád musela poslouchat a byla tak zvědavá.“
Pokynul svou mocnou rukou, a hle! Z víly stala se kočička, pěkná modrooká kočička. Zamňoukala žalostivě a opatrně začala se brouzdat trávou ..... Zavolali na ni. Neobrátila se. Byla hluchá.
Od těch dob všechny modrooké kočky jsou hluché! A když mají jedno očičko modré, neslyší na jedno ucho.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight