Mlsný Mehmed

Žila kdysi stará vdova, které se říkalo kmotra Faty, a ta měla jediného syna, Mehmeda. Byl to výrostek s hlavou plnou svrabu a neustále ho honila mlsná.
Jednou se takhle procházel po bazaru a uviděl před krámkem tuze velikou hromadu všelijakých sladkostí. Začaly se mu sbíhat sliny, ale v kapse neměl ani floka. Co udělat? Šikovně se přitočil ke krámku a už byla pěkná hromádka pochoutek jeho. Jenže kupec ho uviděl a spustil:
„Zaplať mi za mé nejlepší cukroví!“
Čím ale mohl Mehmed platit? Sběhli se lidé a poradili kupci, aby ho prodal do otroctví.
„Kdo by si koupil takového prašivého budižkničemu?“ nedůvěřoval té radě kupec, ale přece jenom vedl Mehmeda po bazaru a vykřikoval:
„Otrok na prodej! Otrok na prodej!“
Přišli až k čajovně, kde sedělo čtyřicet šprýmařů. Když uslyšeli vyvolávání, řekl nejstarší z nich:
„Kupme si toho chlapce, bratři. Může nám pomáhat v domácnosti.“
Protože jim ještě zbylo něco peněz, brzy se s kupcem domluvili a Mehmeda odvedli k sobě.
To bych Vám nepřál vidět, jak to u nich vypadalo! A tak se Mehmed rovnou ujal koštěte. Všechno zametl a vymyl tak, že by to lip nedokázalo ani čtyřicet hospodyň. Potom uvařil dobrý čaj a přichystal oběd. Šprýmaři byli na výsost spokojeni a libovali si, jak dobře koupili.
Jednou se všichni opili a kteréhosi napadlo:
„Kdo si troufne zatlouct hřebík do polorozpadlé lázně za hřbitovem ?“
Nikdo nesebral odvahu, a tak nejstarší řekl:
„Pošleme tam Mehmeda.“
Zavolali chlapce a on souhlasil:
„Pročpak bych nešel? Vždyť to není žádná těžká práce.“
Vzal kladivo, strčil si hřeb za pás a šel. U lázně si posunul beranici do týla a uhodil na hřebík. V odpověď se ozval výhrůžný hlas:
„Zlořečený Mehmede! Co si to dovoluješ?“
Chlapec se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Rozmáchl se tedy znovu a zase někdo zařval:
„Copak neslyšíš, zatrolenče? Netluč hřebíky do mého domu!“
V té chvíli stěna praskla a na Mehmeda se vrhl džin. Byl vysoký jako minaret a hlavu měl jako kopuli mešity. Popadl chlapce a chtěl mu rozbít hlavu o zeď. Ale Mehmed se nedal, chytil džina kolem pasu a stiskl tak, až mu zapraštěly kosti a slezla jedna vrstva kůže.
Džin se vysmekl a vzal do zaječích, ale Mehmed ho na poslední chvíli chytil za nohu. Džin jí trhl a chlapci zůstala v ruce ponožka. Mehmed ji schoval za pás a pak konečně mohl zatlouct hřebík. Když byl hotov, zamířil na bazar.
Nechrne ho jít a já Vám povím o čtyřiceti šprýmařích.
Ti mezitím vystřízlivěli a vidí, že chlapec není doma. Nejstarší se po něm začal vyptávat.
„Sám jsi ho přece poslal zatlouct hřebík do staré lázně za hřbitovem!“
Nejstarší se zastyděl a zahořekoval:
„Co jsem to udělal? Vyhnal jsem ho na jistou smrt!“
A tak se sebrali a pospíchali k lázni, aby nešťastníka pohřbili.
Nechrne je běžet a Vy poslouchejte o Mehmedovi.
Ten přišel jako vždycky na bazar. A sotva uviděl hrozinky, chalvu a mandle, začaly se mu zase dělat lakominy. Už si je chtěl nechat zajít, ale vtom si vzpomněl, že má za pasem ponožku.
„Poslouchej, kupče, kolik sladkostí mi dáš za tohle?“ a ukázal ponožku.
Jen ji kupec uviděl, začal vyvádět:
„Měl jsem čtyřicet párů takových ponožek a někdo mi je všechny ukradl! Teď jsem chytil zloděje!“
A hned volal správce bazaru se stráží.
„Přinesl jsem si tu ponožku ze staré lázně za hřbitovem,“ vymlouval se Mehmed.
„Nelži! Tam byli jinačí pašáci než Ty a nikdy se žádný z nich nevrátil.“
Správce bazaru kázal kupce i Mehmeda odvést k šáhovi.
„Tenhle prašivec mi ukradl čtyřicet párů ponožek, ó pane vesmíru,“ žaloval obchodník. A šáh hned povolal kata.
„Achich ouvej,“ zabědoval Mehmed. „Napřed vyslechni i druhou stranu, a pak teprve se sháněj po katovi.“
„Co si to dovoluješ, prašivý darebo? Dám Tě okamžitě podříznout jako jehně! Ale abys poznal, že jsem milostivý, uděluju Ti slovo.“
Mehmed tedy všechno dopodrobna vypověděl a dodal:
„Kéž se upevní Tvé zdraví, ozdobo panovnického stavu! Dej nám čtyřicet dní lhůtu. Když já nepřinesu ponožky, jako je tahle, propadl jsem hrdlem. A když je nepřinese kupec, pak mně budou patřit všechny pochoutky z jeho krámu.“
„Dobře,“ souhlasil šáh, ale kupec se začal ošívat:
„Uvaž své dobrodiní, nejspravedlivější vládče. Nevěř tomu otrapovi. Vždyť nám za sebe ani nemůže nechat nic do zástavy. Pustíme ho a máme ho vidět. Uteče bůhví kam.“
„Máš pravdu,“ tahal se za vousy šáh a nevěděl, co dělat.
„Nabízím ne jednoho rukojmího, ale hned čtyřicet, ó pane nad osudy bezmocných,“ vmísil se Mehmed.
Ale opusťme ho teď a Vy poslouchejte, co Vám chci povědět o čtyřiceti šprýmařích. Ti se opatrně připlížili k lázni a vidí: hřebík ční ze zdi a po Mehmedovi ani stopy. Šli tedy na bazar, jestli se něco nedovědí. A tam uslyšeli, že Mehmeda odvedla stráž k šáhovi.
„Bratři,“ řekl nejstarší šprýmař. „Musíme mu pomoci.“
A honem pádili do šáhovy soudní síně a vidí, jak se kolem Mehmeda podezřele ochomejtá kat. Sotva je chlapec zahlédl, ukázal na ně:
„Tamhle přichází moje záruka! Copak řekneš teď, obchodníku?“
Co mohl kupec říci? Nezbývalo mu nic jiného, než souhlasit.
Druhého dne časně zrána si Mehmed hodil přes ramena mošnu a vydal se do světa. Přitáhl si řemínky na botách a kráčel po rovině, po dolině, po loukách i přes kopce, až nakonec se zatoulal na mořský břeh. V přístavu stál koráb, který se právě chystal odplout. Mehmed neotálel a nasedl na něj.
Plavili se den, plavili se dva. Třetího dne se dostali doprostřed moře. A kde se vzala tu se vzala, najednou před nimi obrovská velryba.
„Běda nám,“ zaúpěl kapitán. „Kupci a obchodníci, pospěšte si! Hoďte některý té obludě svého otroka, jinak nám rozbije loď a všichni zahyneme!“
Jenomže kupci a obchodníci se začali hádat. Nikdo nechtěl kvůli ostatním obětovat svůj majetek. Ať to udělá ten druhý!
Mehmed je poslouchal a pak navrhl:
„Seberte sto zlaťáků a já skočím do moře sám. Když se zachráním, budou peníze mé, když ne, dejte je mé matce, kmotře Faty.“
Kupci se zaradovali a brzy byly zlaťáky pohromadě. A Mehmed skočil do moře, jak slíbil. Jednou rukou chytil velrybu za horní čelist, druhou za spodní. Velrybě se sice sloupla vrstva kůže, jak se namáhala, ale Mehmeda přece málem spolkla. Na poslední chvíli se chytil za kroužek, který měla v nose, a vytrhl jí ho. Velryba zařvala bolestí a Mehmeda vyplivla až na palubu.
Mehmed schoval kroužek za pás a řekl obchodníkům:
„Udělal jsem, co jsem řekl. Kde jsou peníze?“
Ale protože nebezpečí už bylo zažehnáno, kupcům se nechtělo zlaťáky vysolit.
„Pěkně Tě pohostíme a budeme vyrovnáni.“ nabídli mu.
Když Mehmed uviděl všechny ty datle, fíky, hrozinky a sladký hrášek, neodolal. Hned se do pochoutek pustil a netrvalo dlouho, měl všecko v sobě.
Mezitím koráb přistál. Mehmed vystoupil na pevninu a ani se s proradnými kupci nerozloučil. Zase kráčel po rovině, po dolině, po loukách i přes kopce, až ho nohy nakonec donesly k jakémusi městu.
Bylo to ale divné město. Brána otevřená, na bazaru vyložené zboží, z ohnišť se kouřilo, chleba se pekl v pecích. Nikde však ..... na ulici, na náměstí, v domech ..... ani živáčka.
Mehmed tu uštípl rahatu, tam slupl hrozinku, až prošel napříč celým městem. Za protější bránou narazil na hluboko vyšlapanou pěšinu.
„Nejspíš po ní odešlo celé město,“ napadlo ho a pustil se po ní taky. Pěšina ho vyvedla na pahorek, potom z něho dolů a už stál před pochmurnou pevností s důkladně zavřenými vraty. Nerozmýšlel se a zabušil na ně.
„Zatrachtilý Mehmede, co tu hledáš?“ ozvalo se zevnitř. „Když sem zaběhne mul, poláme si nohy, když přiletí pták, vykloubí si křídla!“
Mehmed však řekl posměšně:
„Neplácej! Kdybys byl bohatýr, neschovával by ses. Jestli se mě nebojíš, ukaž se!“
Země se zatřásla, vrata vypadla z veřejí a před Mehmedem stál bohatýr. Vysoký jako minaret, hlavu jako kopuli mešity a kníry jako snopy zastrčené za uši. Chytil Mehmeda za ruku a chtěl s ním praštit o zem. Jenomže ten mu ji tak stiskl, že bohatýrovi slezla vrstva kůže. Nakonec byl rád, když ruku vyškubl a mohl se dát na útěk. Mehmedovi zůstal v dlani jenom prsten, který protivníkovi svlékl z prstu. Schoval ho za pás a pokračoval v cestě.
Še! deset dnů a deset nocí a jedenáctého večera přišel k nedobytnému zámku. Jeho věže se ztrácely v oblacích a dovnitř se nemohla dostat ani myš. A Mehmed by se byl tak rád vyspal pod střechou! Obešel hradby, ale nikde nenalezl ani škvírku. Až nakonec si všiml, že v jednom místě prýští hradbami voda. Vsoukal se tedy do otvoru, sedřel si přitom prašivou kůži z hlavy, ale přece jenom se dostal dovnitř.
Nikdo nikdy nespatřil tak nádherný sad. Byl naplněn slavičím tlukotem, stromy se v něm zvedaly k modrému nebi a na každé větvi visely roztodivné plody. Chlapec už je chtěl ochutnat, ale pak si řekl:
„Pozor, Mehmede, to není obyčejný sad!“
Nevěděl, kam se obrátit a tu uslyšel zurčet vodu, jako by to hráli nejlepší hudebníci. Šel tedy za zvukem a uviděl fontánu vyloženou acháty a perlami. Vedle ležel koberec a na něm spousta nejvybranějších pochoutek. Mehmed se dlouho nerozmýšlel a sedl si k té hostině. A když všechno snědl, schoval se za růžový keř.
Netrvalo dlouho a přiletěly tři holubice. Jen dosedly do trávy, proměnily se ve tři spanilé dívky. Každá jako by říkala slunci: nevycházej, stačí, že jsem vyšla já!
Dívky se velmi divily, že jsou mísy a talíře prázdné.
„Kdybych věděla, že nám to snědl Mehmed, syn kmotry Faty, odpustila bych mu,“ povídá první. „Deset let jsme se, sestřičky, neviděly. Bydlela jsem po celou tu dobu v jedné staré lázni za hřbitovem a každého, kdo tam zabloudil, jsem postrašila tak, že padl na místě mrtev. Pak ale přišel Mehmed a přemohl mne. Chtěla jsem utéci, jenomže on mě chytil za nohu a stáhl mi ponožku, kterou jsem pletla sedm let a která se nikdy neroztrhá. Ještě že jsem zachránila holý život! Ale kdyby tu byl Mehmed s námi, vzala bych si ho za manžela.“
„Každý, kdo se dostane Mehmedovi do rukou, se zlou se potáže,“ přidala se druhá. „Já žila deset let v moři. Ze všech lodí mi ochotně házeli něco na zub. Najednou se tam ale objevil Mehmed a vytrhl mi kroužek z nosu. Taky bych si Mehmeda vzala za muže.“
„Sestry,“ začala nejmladší a nejlíbeznější. „Já bydlela v pochmurné pevnosti a lidé se mě tak báli, že raději opustili město. Potom však přišel Mehmed. Popadl mě za ruku a stiskl, že mám dodnes pochroumané prsty. Vyprostila jsem se, ale můj nejvzácnější prsten zůstal v jeho dlani. Kéž bytu byl mezi námi, tak ráda bych se za něho vdala!“
Mehmed je vyslechl a pak vystoupil z růží.
„Jsem tady, krasavice!“ zavolal. „Nejdříve mi však přinesete devětasedmdesát ponožek, které patří k téhle. Potom se domluvíme o dalším.“
Kde se vzaly tu se vzaly, byly ponožky před ním. Mehmed je nastrkal do mošny a řekl:
„Ožením se s tou z Vás, která mě nejrychleji dopraví domů.“
Nejstarší se zamyslela a povídá:
„Stačí mi na to týden.“
Prostřední ji přetrumfla:
„Mně tři dny.“
A nejmladší se zapýřila a zašeptala:
„Zítra můžeš poobědvat doma.“
Mehmeda potěšilo, že nejrychlejší je právě ona. A tak zavolal soudce a sepsali manželskou smlouvu.
Druhý den časně ráno ho jeho žena proměnila ve stéblo a sebe v holubici, vzala stéblo do zobáčku a vzlétli. Před polednem byli u bran Mehmedova rodného města. Tam se proměnili zase v lidi.
„Schovej se tu někde, milá choti,“ požádal Mehmed. „Zaběhnu domů pro čádor. Bez závoje nemůžeš jít na ulici.“
Pospíchal za matkou, ale ta se do něho pustila:
„Kde bych měla vzít závoj? Copak jsi mi někdy nějaký koupil? Ani ty, nezdárníku, ani Tvůj nebožtík otec!“
Nakonec si ale přece vzpomněla, že ze závoje ušila polštář. Rychle ho rozpárala, a tak jak byl, olepený peřím, dala závoj synovi. Mehmed svou manželku zahalil a odvedl ji městem k chatrči kmotry Faty.
Dlouho však se doma nezdržel a vypravil se podívat na bazar. Cestou kolem krčmy si vyprosil trochu vody z rýže, kterou chtěl krčmář vylít, a začal popíjet. V tom se ale sběhl shluk lidí a celá tlupa zamířila k šáhovu paláci. A jeden z tlupy, jak se tlačil kolem Mehmeda, mu misku rozlil.
„Co to děláš, hlupáku?“ rozčilil se Mehmed.
„Všichni běží na tu podívanou a jenom Ty se napájíš,“ okřikl ho ten člověk.
„Na jakou podívanou?“ zeptal se Mehmed.
„Dnes vypršela lhůta, kterou dostal syn kmotry Faty. A protože po něm není ani vidu, ani slechu, chystá se poprava čtyřiceti rukojmích.“
Mehmed se bouchl pěstí do čela, nechal zbytek vody vodou a uháněl domů. Tam popadl mošnu a rovnou na popraviště! Kat už zvedal meč, když se Mehmed prodral k šáhovi a ukázal mu ponožky. Na poslední chvíli dal panovník znamení, aby se poprava nekonala.
„A kde je kupec?“ zeptal se Mehmed. „Ať se pochlubí svými ponožkami.“
Velice nerad přitáhl obchodník ranec. Každý hned na prvý pohled poznal, že jeho ponožky pletly ženy v sousedních vesnicích. Všechno jeho zboží mělo tedy připadnout po právu Mehmedovi, ale šáh řekl:
„Nejdřív mi ty ponožky dej, a pak uvidíme.“
Taková nespravedlnost Mehmeda pobouřila, a tak odsekl:
„Kdyby Ti oči závistí z důlků vylezly, nedostaneš ani jedinou. To si radši nechám zajít chutě na kupcovy sladkosti. A teď propusť rukojmí!“
Pak Mehmed podělil šprýmaře zázračnými ponožkami, a nejstarší z nich řekl:
„Vracíme Ti svobodu, synu. Když se Ti zachce, můžeš jít třeba do všech čtyř světových stran najednou. A kdyby Ti někdo ublížil, pověz to nám. Budeme umět se Tě zastat!“
Mehmed odešel domů. Nějaký den s ním žila žena spokojeně, ale pak mu řekla:
„Byla jsem zvyklá na větší pohodlí, než mám v chatrči Tvé matky. Běž k moři a ponoř do něho prsten, který jsi mi vzal. Z vody vystoupí mořský muž a Ty mu přikaž, aby vystavěl palác skvělejší, než má sám šáh.“
Poslechl ji Mehmed a všechno se událo, jak řekla. Ráno se zvedal nad okolní chýše velkolepý palác. A žena byla spokojená. Zato šáh, když to uviděl, zrovna zežloutl závistí. Hned zavolal Mehmeda a zhurta se do něj pustil:
„Postav mi ještě krásnější palác, než máš ty. A chci, aby stál přímo na hladině moře.“
„Smiluj se, spravedlivý vladaři! Kdo to jaktěživ viděl, stavět palác na vodě?“
„Nevykládej mi tu rozumy,“ rozezlil se šáh. „Buď bude palác stát, jak říkám, nebo přijdeš o hlavu!“
Mehmed se vrátil celý zarmoucený ke své ženě. Ta ho objala a začala se vyptávat:
„Pověz, můj milovaný, co Tě trápí? Ať se Tvé starosti stanou mými.“
S těžkým srdcem jí Mehmed vyprávěl, co po něm šáh chce.
„A to je všecko?“ zasmála se ulehčené žena. „Zajdi k němu a řekni, že potřebuješ čtyřicet dnů lhůty. Třicet devět dnů se budeme radovat a těšit ze života, čtyřicátého dne všechno zařídím.“
A opravdu. Třicet devět dnů spolu prožili v samých radovánkách. Navečer posledního dne řekla Mehmedovi jeho žena:
„Běž zase k moři a ponoř prsten. Až se objeví mořský muž, pověz mu, co potřebuješ.“
Mehmed znovu udělal, jak mu řekla. A sotva se začalo rozednívat, žena ho probudila:
„Podívej se z okna!“
Skutečně ..... nad mořskou hladinou se zdvíhal čarokrásný palác.
„Teď běž k šáhovi a řekni, že se může stěhovat.“
Šáh se nedal dlouho přemlouvat. Přikázal vezírovi i všem svým příbuzným, ať si vezmou rodiny a jdou s ním do mořského paláce.
Večer žena Mehmedovi řekla:
„Teď s sebou vezmi kroužek, co jsi vytrhl z nosu mé sestře, běž k moři a hoď ho do vody. Objeví se mořský muž a zeptá se, co si přeješ. A Ty mu přikaž, ať se palác, ve kterém je šáh s celou svou družinou, propadne na dno. Mořský muž se pokusí vykrucovat, ale Ty trvej na svém. Pak Tě požádá, abys mu pomohl. Ty odmítni a běž po svých. Nesmíš se však, kdyby se dělo co se dělo, ohlídnout!“
Mehmed zašel na pobřeží a zase se událo všechno tak, jak mu žena pověděla. Jenomže když už byl u schodů svého paláce, napadlo ho:
„A co se stane, jestli se ohlédnu?“
Otočil hlavu a v té chvíli zkameněl. Když ho uviděla jeho žena, vyběhla ven a stáhla mu prsten, který jí vzal u pochmurné pevnosti. Rozmáchla se a prsten hodila do moře. A Mehmed se zase změnil v člověka.
Ohlížel se po novém šáhově paláci, ale v místech, kde před chvílí stál, hrály si jenom vlnky.
Lidé se dověděli, že starý závistivý šáh zahynul, a zvolili si místo něho Mehmeda. Ten povolal ke svému dvoru čtyřicet šprýmařů a udělal z nich své rádce.
A pak dlouho panoval milosrdně a spravedlivě, takže si o něm lidé dodnes vděčně vyprávějí.