Mistr Kopýtko

Mistr Kopýtko byl malý, vyzáblý ale čiperný mužík, který ani okamžik klidně nepostál. Jeho tvář, z které čněl předlouhý nos, byla poďobaná od neštovic a mrtvolně bílá, o vlasy měl šedivé a rozježené, očka malá, ale šmejdil jimi ustavičně sem a tam. Vše viděl, vše haněl, věděl všechno nejlépe a měl vždycky pravdu. 
Šel třeba po ulici, divoce máchajíc rukama, a najednou uhodil děvečku, která nesla vědro vody, až byl tou vodou zmáčen a divoce se na ni osopil, ať se ona kouká, kudy jde. 
Řemeslem byl švec a pracoval s takovým fortelem, že jezdil s dratví tak usilovně, že každého, kdo se dost daleko od něj nedržel, pěstí do těla uhodil. Žádný tovaryš u něj déle jak měsíc nevydržel, neboť mistr Kopýtko i na té nejlepší práci stále něco viděl. Brzy byly stehy křivé, jedna bota delší, podpatek vyšší než ten druhý, kůže nedostatečně změkčená. 
„Jen počkej“, řekl učedníkovi: “já Ti ukážu, jak se kůže správně změkčuje“ a popadl řemen a uštědřil mu pár ran na záda. 
Všechny nazýval lenochy, neboť on sám nedokázal ani čtvrthodinku v klidu posedět. Jednou třeba jeho žena brzičko ráno vstala a rozdělala oheň, tu on vyskočil z postele a bosý běžel do kuchyně a na ni ječet začal, zda ona mu chce dům podpálit, že oheň jako kdyby celého vola chtěla péci, rozdělává, že dřevo peníze stojí a takto ho na mizinu přivede. 
Jindy stály děvečky u necek a smály se a vyprávěly si, když mistr Kopýtko jim stanul za zády a zle se na ně osopil, že jako husy kejhají a pro to plané žvanění na práci zapomínají, a k čemu je jim nové mýdlo, že to je bezbožné plýtvání a nadto hanebná zahálčivost, neboť ony svoje krásné ruce tak šetří, místo aby prádlo řádně drhnuly. Nakonec, když chtěl rozhořčen odejít, zakopl o vědro plné louhu a převrhl ho, až byla cela kuchyň zaplavena. 
Nebo stavěli nový dům, to přišel k oknu a díval se ven a bručel si po vousy, že stavějí zdi z červeného pískovce, že ten nikdy nevyschne a lidi v domě budou pak stále nemocní, že je vidět, jak tovaryši špatně kameny na sebe skládají, že do malty by patřil spíše štěrčík a ne písek, že se dočká chvíle, kdy těm lidem dům na hlavy spadne. Sedl si zase a udělal pár stehů, ale pak netrpělivě vyskočil, strhnul si svoji koženou zástěru a že těm lidem do svědomí promluvit musí, vyběhl ven. 
Tam se pustil do tesařů, že příliš daleko zašli, copak si myslí, že trámy jim takhle budou rovně stát, že to přece jednou všechno v základech povolí. A vytrhl jednomu tesaři sekyru z ruky, že mu ukáže, jak se tesat správně musí, ale zrovna kolem projížděl vůz plně naložený hlínou, odhodil sekeru a hulákal na sedláka, který kráčel vedle vozu, zda-li se on pravda nezbláznil, že zapřáhl mladého koně za plně naložený vůz, že to nebohé zvíře se mu každou chvíli k zemi svalí. Sedlák neřekl však nic a mistr Kopýtko běžel rozezlen do své dílny. 
Sotva k práci usednul, podal mu učedník jednu botu. Tu se mistr Kopýtko na něj osopil, co že to je, že on mu přece několikrát pravil, že nemá podešev tak velkou vykrajovat, že kdo si takovou botu koupí, když na ní není nic k viděni jen podešev, že si přeje aby jeho příkazy byly do písmenka plněny. A tu mu učedník odpověděl, že on tu botu přeci nešil, že to je ta bota, kterou mistr sám odhodil, než ven vyběhnul a on mu ji teď jen podal, a že jemu by se ani anděl na nebesích nezavděčil. 
Jednou v noci se mistru Kopýtkovi zdál sen, že umřel a vydal se na cestu do nebe. Když tam přišel, zprudka zabušil na nebeskou bránu a bručel, že na dveřích klepadlo není, že on si svoje klouby musí odříti. 
Otevřel mu apoštol Petr a divil se, kdo si tak nedočkavě vstupu žádá: 
„Ach, to jsi ty, mistře Kopýtko? Rád Tě pustím dovnitř, ale musím Tě varovat, abys od svého zvyku vše hanět, co v nebi spatříš, upustil, sic Tě něco zlého potká.“ 
„Ach své napomenutí si můžete ušetřit“ odvětil mistr Kopýtko „já dobře vím, co se sluší, a zde je, díky bohu, vše v pořádku a nic k hanění jako na zemi.“ 
Vstoupil dovnitř a procházel se po širých prostorech nebeských sem a tam. Ohlížel se doleva a doprava, ošíval se a brumlal si stále něco pod vousy. V tom uviděl dva anděly, jak nesou jeden trám. Bylo to právě ono břevno, které jeden v oku měl, zatímco v očích druhých hledal třísky. Andělé nenesli však břevno po délce, ale na šíř. Tu si mistr Kopýtko pomyslel, viděl-li někdo takový nerozum, avšak mlčel a nakonec zůstal klidný, však je to jedno, jak trám nesou, rovně nebo napříč, když všady projdou a vskutku vidím, že nikde nenarazili. 
Brzy potom uviděl jiné dva anděly, jak vodu ze studně do sudu nabírají, a v té chvíli uviděl, že ten sud je děravý a voda ze všech stran crčí ven. Oni napájeli zemi deštěm. 
„Tisíc hromů“ vybuchl ale včas se naštěstí zarazil a pomyslel si, že možná je to pouhá kratochvíle, dělají si legraci, a provádějí nesmyslné věci, zvláště tady v nebi, ale že on vidí, že tu nikdo lenošivý není, každý něco dělá. 
Šel dál a uviděl vůz, který zůstal v hluboké díře vězet. 
„Žádný div,“ řekl opodál stojícímu muži, „když je tak nerozumně naložený, copak tam máte?“ 
„Zbožná přání“ pravil ten muž, „ale nějak jsem do něj nešťastně strčil a vůz mi uvíznul.“ 
Konečně přišel anděl a zapřáhnul dva koně. Ale mistr Kopýtko bručel, že dva koně stačit nebudou, ještě dva bude třeba zapřáhnout. A opravdu druhý anděl přiváděl další pár koní, ale nezapřáhl je dopředu, nýbrž dozadu je přivázal. No to bylo již na mistra Kopýtka moc a vybuchl: 
„Ťulpasové, copak to děláte? Copak to kdy kdo viděl, co svět světem stojí, tímto způsobem koně zapřahat? Vy si asi myslíte ve své ješitné zpupnosti, že všechno nejlíp víte, co?“ 
Chtěl ještě pokračovat, ale jeden z nebešťanů ho popadl za límec a vší silou ho postrkoval ven z nebeské říše. Před bránou ještě pohledl mistr Kopýtko směrem k vozu a viděl, jak se čtyři koně vznesli s vozem do výše. 
A v tom okamžiku se mistr Kopýtko probudil. 
„Tak to na nebi chodí trochu jinak, než na zemi“ řekl si mistr Kopýtko „a člověk musí více odpouštět, ale kdo se může trpělivě dívat, když se koně zapřahají dopředu i dozadu. Dobrá, mají křídla, ale kdo to měl vědět? Je to koneckonců velké bláznovství, koňům, kteří mají rychlé nohy, ještě křídla připínat. Ale musím vstávat, jinak mi v domě udělají kdoví jaké bláznivé věci. Je to přece jen štěstí, že jsem opravdu neumřel.“

Zdroj: www.abatar.cz