Medvídek Pú: 5. Prasátko se setká s ohromným Sloniskem

zobrazeno 4×

Vložil(a): vendy.z, 4. 7. 2016 19.35

Jednou si spolu povídali Kryštůfek Robin, Medvídek Pú a Prasátko. Tu Kryštůfek spolkl sousto, které měl právě v ústech, a povídá jakoby nic: 
„Viděl jsem Slona, Prasátko.“ 
„Co dělal?“ zeptalo se Prasátko. 
„Jen tak se potuloval,“ řekl Kryštůfek Robin. „Myslím, že mě neviděl.“ 
„Taky jsem jednou jednoho vidělo,“ řeklo Prasátko. „Aspoň si myslím,“ řeklo. „Ale možná, že to nebyl on.“ 
„Já taky,“ řekl Pú a uvažoval, jak asi Slon vypadá. 
„Nebývá je tak často vidět,“ řekl Kryštůfek Robin jen tak. 
„Teď ani ne,“ řeklo Prasátko. 
„V téhle roční době ne,“ řekl Pú. 
Pak mluvili o něčem jiném, až bylo načase, aby Pú s Prasátkem šli spolu domů. Zpočátku, když klopýtali po pěšince na pokraji Stokorcového lesa, ani spolu mnoho nemluvili, ale když přišli k potoku a pomohli si navzájem přejít po kamenech a kráčeli bok po boku podrostem, dali se do přátelského rozhovoru o tom i onom, a Prasátko řeklo: 
„Jestli víš, co myslím, Pú,“ a Pú řekl: 
„To si taky myslím,“ a Prasátko řeklo: 
„Ale naproti tomu musíme, Pú, pamatovat na to,“ a Pú řekl: 
„Právě že, ačkoliv jsem to na okamžik zapomněl.“ A pak, když přešli k Šesti borovicím, Pú se rozhlédl, zda je někdo neposlouchá, a řekl slavnostně: 
„Prasátko, už jsem se rozhodl.“ 
„Pro co ses rozhodl, Pú?“ 
„Rozhodl jsem se, že chytím Slona.“ 
Pú kývl několikrát hlavou, když to řekl, a čekal, že Prasátko řekne: 
„Jak?“ nebo: 
„To nemůžeš, Pú!“ nebo něco takového povzbudivého, ale Prasátko neřeklo nic. Prasátko totiž mrzelo, že na to nepřipadlo první. 
Pú ještě chvíli čekal a pak řekl: 
„Udělám si na něj past. A musí to být důmyslná past, musíš mi proto pomoct, Prasátko.“ 
„Pú,“ řeklo Prasátko, už zase zcela spokojené, „pomohu Ti.“ A pak řeklo: 
„Jak to uděláme?“ a Pú řekl: 
„To je právě to. Jak?“ A pak si sedli a přemítali. 
Medvídkovi nejdříve napadlo, aby vykopali hlubokánskou jámu, a Slon přijde a spadne do ní a ..... 
„Proč?“ řeklo Prasátko. „Jak to, proč?“ řekl Pú. „Proč by tam spadl?“ 
Pú se podrbal prackou na nose a řekl, že Slon půjde kolem a bude si pobroukávat nějakou písničku a dívat se po nebi, 
jestli nebude pršet, a tak si nevšimne hlubokánské jámy, až už bude napolo v ní, a pak už bude pozdě. 
Prasátko řeklo, že je to moc dobrá past, ale co když už bude pršet? 
Pú se zase podrbal na nose a řekl, na to že ještě nepomyslel. Pak mu zazářila očka a řekl, že když už bude pršet, Slon se bude dívat po nebi, jestli se zas vyjasňuje, a tak si nepovšimne hlubokánské jámy, až bude napolo v ní ..... A to už bude pozdě. 
Prasátko řeklo, že když se objasnila i tato okolnost, je to opravdu důmyslná past. 
Pú byl na to velmi hrdý a připadalo mu, že se Slon už skoro chytil, ale byla tu ještě jedna věc, kterou bylo třeba uvážit, totiž: Kde se má ta hlubokánská jáma vykopat? 
Prasátko řeklo, že nejlepší bude přímo tam, kde bude Slonisko stát, zrovna než do ní spadne, jen asi o stopu dál. 
„Ale to nás uvidí kopat,“ řekl Pú. 
„Neuvidí, když se bude dívat do nebe.“ 
„Ale něco vytuší,“ řekl Pú, „když se náhodou podívá dolů.“ Dlouho přemítal a pak smutně dodal: 
„Není to tak lehké, jak jsem si myslel. Nejspíš proto se skoro nikdy žádný Slon nechytí.“ 
„To asi,“ řeklo Prasátko. 
S povzdechem vstali, a když si vytáhli několik bodlin, zase se posadili; a celý čas si Pú v duchu říkal: 
„Kdybych jen na něco připadl!“ Byl totiž přesvědčen, že někdo hodně chytrý by jistě Slona chytil, jenom vědět, kudy na to. 
„Dejme tomu,“ řekl Prasátku, „že bys chtělo chytit mne. Jak bys to udělalo?“ 
„Asi takhle„řeklo Prasátko. „Udělalo bych past, dalo bych do ní lahvičku medu a Ty bys ho ucítil a vlezl tam za ním ..... “ 
„A já bych šel za ním,“ řekl Pú všecek vzrušen, „ale moc opatrně, abych si něco neudělal, a dostal bych sé k lahvičce s medem a nejdřív bych olizoval okraj, jako by tam už nic nebylo, víš, a pak bych poodešel a rozmyslel si to a zase se vrátil a začal lízat zprostředka a potom ..... 
„No dobře, na tom nesejde. Ale byl bys v pasti a já bych Tě tam chytilo. Ale teď jde o to, co rádi Sloni. Já bych myslelo, že žaludy, nemyslíš? Nasbíráme jich hromadu. ..... Povídám, vzbuď se, Pú!“ 
Pú, který se pohroužil do velmi krásného snu, sebou trhl a řekl, že se mnohem spíše dá nachytat na med než na žaludy. Prasátko s tím nesouhlasilo; a byli by se o to málem pohádali, ale Prasátko si včas uvědomilo, že kdyby dali do pasti žaludy, muselo by je nasbírat, ale dají-li tam med, bude musit přinést Pú trochu ze svého, a proto řeklo: 
„Dobrá, tak tedy med„, právě když Pú na to přišel také a chtěl říci: 
„Dobrá, tak tedy žaludy.“ 
„Med,“ řeklo si Prasátko zamyšleně, jako by to už bylo rozhodnuto. „Já vykopu jámu a Ty jdi zatím pro med.“ 
„Výborně,“ řekl Pú a batolil se pryč. Jakmile přišel domů, šel rovnou do spížky, stoupl si na židli a sundal velikou láhev medu z nejhořejší přihrádky. Bylo na ní napsáno MET, ale pro jistotu sňal papír a podíval se na něj, a opravdu to vypadalo jako med. „Ale jeden nikdy neví,“ řekl Pú. „Pamatuju se, že strýc jednou říkal, že viděl sýr, který měl zrovna takovou barvu.“ Vyplázl tedy jazyk a pořádně si lízl. „Ano,“ řekl „je to med. Docela jistě. A řekl bych, med až na dno. Ledaže by někdo ze žertu dal ke dnu sýr. Snad bych měl jít trochu hloub ..... pro ten případ, že by ..... že by Sloni neradi sýr ..... jako já ..... A!“ zhluboka si oddychl. „Nemýlil jsem se. Je to med až dolů.“ 
Když se tedy o tom přesvědčil, odnesl lahvičku Prasátku. Prasátko se podívalo nahoru z hodně hluboké jámy a řeklo: 
„Přinesls?“ a Pú řekl: 
„Ale láhev není plná,“ a hodil ji dolů Prasátku a Prasátko řeklo: 
„To není! Víc Ti nezbylo?“ A Pú řekl: 
„Ne.“ A bylo to pravda. 
Prasátko postavilo tedy láhev na dno jámy, vyškrábalo se nahoru a šli spolu domů. 
„Tak dobrou noc, Pú,“ řeklo Prasátko, když přišli k Púovu domku. „Sejdeme se ráno v šest u Borovic a podíváme se, kolik se nám chytlo do pasti Slonů.“ 
„V šest, Prasátko. A máš nějaký provázek?“ 
„Ne. Na co provázek?“ 
„Abychom ho na něm mohli přivést domů.“ 
„Ach tak! ..... Ale já myslím, že Sloni jdou na zahvízdání.“ 
„Někteří snad jdou a jiní zase ne. U Slonů se to nikdy nedá říct předem. Tak dobrou noc!“ 
„Dobrou noc!“ 
A Prasátko klusalo ke svému domku, nad nímž byl nápis VSTUPDOLESA S. , zatímco Medvídek se už ukládal k spánku. 
Za několik hodin, když se už noc dávala na ústup, se Pú náhle probudil a bylo mu nějak nanic. Znal už ten pocit od dřívějška, a věděl, co znamená. Má hlad. Sel tedy do spížkv, vystoupil na židli, natáhl se na nejhořejší poličku a ..... nic nenašel. 
„To je divné,“ pomyslel si. „Vím přece, že jsem tam měl láhev medu. Plnou láhev, plnou medu až po okraj, a bylo na ní napsáno MET, abych to poznal, že v ní je med. To je moc divné.“ A začal přecházet sem tam, přemítal a pobroukával si takhle:

Přece jsem si to nepoplet! 
Vždyť vím, že jsem tam míval med, 
protože se tam nápis čet: 
MET.

Přebroukal si to už třikrát jako nějakou písničku a vtom si vzpomněl. Dal ho do důmyslné pasti na Slony. 
„To je hloupé!“ řekl Pú. „To má člověk z toho, když se snaží být na Slony hodný.“ 
A zase vklouzl do postele. 
Ale usnout nemohl. Čím víc to zkoušel, tím méně mohl spát. Zkoušel počítat ovce ..... při tom člověk někdy krásně usne ..... , a když to nepomáhalo, zkoušel počítat Slony. Bylo to ještě horší. Protože každý Slon, kterého napočítal, se pustil rovnou k Púově láhvi s medem a všechen med snědl. Pú ležel chvíli zkroušeně, ale když už pětistý osmdesátý sedmý Slon si olizoval tlamu a liboval si: 
„Moc dobrý med, nepamatuju se, že bych kdy okusil lepší,“ Pú už to nevydržel. Vyskočil z postele, vyběhl z domu a uháněl rovnou k Šesti borovicím. 
Slunce ještě spalo, ale podle toho, že obloha nad Stokorcovým lesem byla jasná, dalo se očekávat, že se už probouzí a co nevidět vstane. V pološeru vypadaly Borovice chladně a opuštěně a hlubokánská jáma se zdála ještě hlubší a Púova láhev od medu na dně vypadala tajemně, byl to jen jakýsi tvar a dost. Ale když se Pú naklonil blíže, poznal po čichu med, vyplázl jazyk a začal se olizovat. 
„To je hloupé,“ řekl Pú, když vstrčil nos do láhve. „Slon mi to vylízal.“ Pak se zamyslel a řekl: 
„Ba ne, já jsem to vylízal. Už jsem na to zapomněl.“ 
Opravdu, vylízal skoro všechen med. Ale na dně trošku zbylo, vstrčil tedy hlavu rovnou do láhve a dal se do lízání ..... 
Za nějakou chvíli se probudilo Prasátko. Sotva se probudilo, řeklo si: 
„Ach!“ a pak odvážně: 
„Ano,“ a pak ještě odvážněji: 
„Je to tak.“ Ale mnoho odvahy necítilo, protože mu v mysli stále kmitalo slovo „Slon„. 
Jak asi vypadá Slon? 
Je divoký? 
Přijde opravdu na zahvízdání? A jak přijde? 
Má vůbec rád Prasátka? 
A jestli je má rád, záleží mu na tom, jaký je to druh Prasátka? ' 
A jestli Prasátka nemá rád, udělá výjimku u Prasátka, jehož dědeček se jmenoval VSTUPDOLESA STANISLAV? 
Nedovede si odpovědět na žádnou z těchto otázek ..... a asi za půl hodiny se má poprvé setkat se Slonem! 
Ovšem, bude s ním Pú a ve dvou je hned mnohem veseleji. Ale co když jsou Sloni moc zlí na Prasátka i na Medvědy? Nebylo by lepší dělat, jako by ho bolela hlava, a nejít vůbec k Šesti borovicím? Ale co když bude moc krásně a v pasti nebude žádný Slon a ono zůstane ležet jen tak pro nic za nic celé dopoledne v posteli? Co má dělat? 
Pak mělo chytrý nápad. Půjde potichoučku k Šesti borovicím, nakoukne opatrně do pasti a podívá se, zda je tam nějaký Slon. Když tam bude, vrátí se domů do postele. Když tam nebude, nepůjde do postele. 
A tak šlo. Nejdřív si myslelo, že nebude v pasti žádný Slon. A potom zase, že tam bude, a čím přicházelo blíže, tím jistěji vědělo, že tam bude, protože ho tam už bylo slyšet hrozitánsky řádit. 
„Achich, Achich, achich,“ šeptalo si Prasátko. A nejraději by bylo uteklo. Ale mělo pocit, že když už je tak blízko, že se musí aspoň podívat, jak takový Slon vypadá. Přiblížilo se tedy k pasti a nahlédlo do ní. 
A zatím celý ten čas se Medvídek Pú marně pokoušel dostát hlavu z láhve. Čím více jí kroutil, tím těsněji tam vězela. „To je hloupé!“ říkal si v láhvi, a zase „Pomoc!“ a ponejvíce „Ouvej!“ Zkoušel ji o něco rozbít, ale protože nic neviděl, nešlo to; a pokoušel se vylézt z pasti, ale protože neviděl nic než láhev, a to ještě špatně, nemohl najít cestu. A tak nakonec zdvihl hlavu, bolestně, zoufale zavyl ..... a právě v tom okamžiku nahlédlo Prasátko do jámy. 
„Pomoc, pomoc!“ volalo Prasátko, „Slon, Strašlivý Slon!“ a uhánělo odtud, co mu síly stačily, a vykřikovalo: 
„Pomoc, pomoc, Strašlivé Slonisko! Pomoc, pomoc, Slonivé Strašisko!“ A nepřestalo křičet a uhánět, až přiběhlo k domu Kryštůfka Robina. 
„Copak se Ti stalo, Prasátko?“ řekl Kryštůfek, který právě vstával. 
„Slo .....“ křičelo Prasátko a sotva dechu popadalo. „Slo ..... Slo ..... Slonisko!“ 
„Kde?“ 
„Támhle,“ řeklo Prasátko a mávlo prackou. 
„Jak vypadá?“ 
„Jako ..... jako ..... Jakživ jsem nevidělo tak velikou hlavu, Kryštůfku Robině. Ohromná, jako ..... jako já nevím co. Velikánská ..... no, jako ..... já nevím ..... jako něco strašně obrovského. Jako velikánská láhev.“ 
„Tak,“ řekl Kryštůfek Robin a obul si střevíce, „půjdu se na to podívat. Pojďme!“ 
Prasátko se už nebálo, když šel Kryštůfek Robin s ním, a tak šli. 
„Už ho slyším, Ty ne?“ řeklo Prasátko stísněně. 
„Něco slyším,“ řekl Kryštůfek Robin. 
Byl to Pú, tloukl hlavou o kořen stromu, který našel. 
„Vidíš!“ řeklo Prasátko. A přitisklo se ke Kryštůfku Robinovi. 
Najednou se dal Kryštůfek Robin do smíchu ..... a smál se ..... a smál ..... a smál. A jak se tak smál ..... bum, uhodil Slon hlavou o kořen, láhev se rozbila a vynořila se Púova hlava ..... 
Tu poznalo Prasátko, jak bylo hloupoučké, a tak se stydělo, že uteklo rovnou domů a vlezlo si do postele, protože je rozbolela hlava. Ale Kryštůfek Robin a Pú šli společně k snídani. 
„Ach Medvídku!“ řekl Kryštůfek Robin. „Mám Tě moc rád!“ 
„Já Tebe taky,“ řekl Pú.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight