Medvídek Pú: 19. Ijáček Sovín a Sova najde dům se do něho nastěhuje

zobrazeno 7×

Vložil(a): vendy.z, 4. 7. 2016 19.47

Pú se zatoulal do Stokorcového lesa a zastavil se na miste, kde stával kdysi Sovin dům. Teď to vůbec nevypadalo jako dům; vypadalo to jako větrem vyvrácený strom; a jakmile dům vypadá takhle, je načase, aby si člověk hledal nový. Pú našel ráno pod dveřmi tajemné poselství: 
Hledám nový dům pro sovu ty také králíček. 
a zatímco si lámal hlavu, co by to mělo znamenat, přišel Králíček a přečetl mu to. 
„Dám to všem,“ řekl Králíček, „a vysvětlím jim to a všichni budou hledat. Pospíchám, sbohem.“ A už byl pryč. 
Pú šel zvolna za ním. Měl něco lepšího na práci než hledat pro Sovu nový dům; musel složit píseň o starém. Neboť to slíbil Prasátku už moc dávno, a kdykoli se od té doby setkali, Prasátko sice přímo nic neříkalo, ale to se dalo tušit, proč; a kdykoli se někdo zmínil o písničkách nebo stromech nebo bouřlivých nocích, Prasátku zčervenala špička nosu a rychle mluvilo o něčem docela jiném. 
„Ale není to lehké,“ řekl si Pú, když se díval na někdejší Sovin dům. „Protože básně a písně člověk nemůže popadnout, ty musí člověka samy napadnout. A Tobě nezbývá nic jiného než jít tam, kde by Tě našly.“ 
Cekal pln naděje ..... 
„Tak,“ řekl Pú po dlouhém čekání, „začnu ,Zde leží lesní velikán', protože tu opravdu leží, a uvidím, co z toho bude.“ 
A bylo z toho toto: 
Zde leží lesní velikán. 
Zde leží strom ten mohutný, 
jejž sklátil živel ukrutný. 
V něm Sova mívala svůj stan 
a ten je rozkotán. 
Ach běda, lítá vichřice 
tak zhoubně v Lese řádila, 
až Sovin domek sklátila. 
Hned s třeskem slítly puklice. 
Bouchlo to velice. 
„Jen klid! Jen klid!“ dí Prasátko. 
Náš život visí na vlásku, 
leč spraví to kus provázku. 
Záchrana přijde zakrátko. 
Jen počkat drobátko. 
A již se vznáší do výše 
a mrštně šplhá ke schránce 
náš přeudatný zachránce. 
Žádný z nás ani nedýše. 
Ach, kdo to popíše! 
lile, už mu kyne skulina, 
pouhá to škvíra na psaní. 
Snad vyklouznout mu zabrání. 
Zda chvěje se náš hrdina? 
Zda strachy zesiná? 
Ni brvou nehne. Sláva mu! Škvírou se dere lopotně. Pro pomoc běží ochotně, spěch otáleti nedá mu, nekouká na jámu. 
O pomoc volá z plných plic. 
Na smrt se vydal bez bázně, nehleděl ani na strázně. Celý Les už mu běží vstříc. Zda dokázal kdo víc? 
Sláva Ti, Prasátko, sláva! Medvídek chválu Ti vzdává! 
„Tak to by tedy bylo,“ řekl Pú, když si to třikrát předzpíval. „Dopadlo to sice jinak, než jsem očekával, ale nic naplat. Musím to teď jít zazpívat Prasátku.“ 
Hledám nový dům pro sovu ty také králíček ..... 
„Co je tohle?“ zeptal se Ijáček. Králíček mu to vysvětlil. „Co se stalo s jejím starým domem?“ Králíček mu to vysvětlil. 
„Nikdo mi nic neřekne,“ řekl Ijáček. „Nikdo mě neinformuje. Počítám, že příští pátek to bude sedmnáct dní, co se mnou naposled někdo promluvil.“ 
„To jistě není sedmnáct dní ..... .“
„Příští pátek,“ vysvětloval Ijáček. 
„A dnes je sobota,“ řekl Králíček. „Tak to by bylo jedenáct dní. A já sám jsem tu byl před týdnem.“ 
„Ale nemluvili jsme spolu,“ řekl Ijáček. „Nemluvil totiž napřed jeden a potom druhý. Řekl jsi mi: 
„Nazdar!“ a mihl ses kolem. Viděl jsem Tvůj ocas už nějakých sto honů odtud na kopci, když jsem přemýšlel o odpovědi. Chtěl jsem říci: ,Co? ..... jenže už bylo pozdě.“ 
„To víš, měl jsem naspěch.“ 
„Žádná vzájemnost,“ pokračoval Ijáček, „žádná výměna myšlenek. Nazdar. ..... Co? ..... tohle přece k ničemu nevede, zvláště když té druhé osobě je při druhé půli rozmluvy vidět už jen ocas.“ 
„Je to Tvoje chyba, Ijáčku. Vždyť Ty k nám jaktěživ nepřijdeš. Jsi tady pořád v tom koutě Lesa a čekáš, až přijdou druzí k Tobě. Proč nepřijdeš Ty k nim?“ 
Ijáček chvíli mlčel a přemýšlel. 
„Na tom může něco být, co říkáš, Králíčku,“ řekl konečně. „Zanedbával jsem Vás. Musím se víc pohybovat. Musím víc mezi lidi.“ 
„Děkuju Ti, Ijáčku. Zajdi si k nám, kdykoli se Ti zachce.“ 
„Děkuju Ti, Králíčku. A když někdo řekne hodně nahlas: 'Hrom. do toho, je tu Ijáček!' mohu zase klidně odejít.“ Králíček stál chvíli na jedné noze. 
„Tak já musím zase jít,“ řekl. „Mám dnes hodně práce.“ 
„Sbohem,“ řekl Ijáček. 
„Co? Ach tak, sbohem. A kdybys náhodou přišel na pěkný dům pro Sovu, dej nám vědět.“ 
„Povedu to v patrnosti,“ řekl Ijáček. Králíček odešel. 
Pú potkal Prasátko a šli spolu do Stokorcového lesa. „Prasátko,“ řekl Pú trochu plaše, když šli chvíli mlčky. „Ano, Pú?“ 
„Pamatuješ se, jak jsem Ti řekl, že ctihodný Pú složí Píseň, 
víš o čem?“ 
„Složil jsi ji, Pú,“ řeklo Prasátko a začervenalo se kolem nosu. „Ach ano, já vím, že jsi ji složil.“ 
„Složil jsem ji, Prasátko.“ 
Ruměnec se pomalu šířil Prasátku až za uši a tam zůstal. „Opravdu, Pú,“ zeptalo se chraptivě. „O tom ..... o tom ..... jak tenkrát, víš ..... opravdu jsi ji složil?“ 
„Ano, Prasátko.“ 
Najednou Prasátku zahořely špičky uší a pokoušelo se něco říci; ale i když si dvakrát odkašlalo, nic ze sebe nevydalo. A tak Pú pokračoval: 
„Má sedm slok.“ 
„Sedm?“ řeklo Prasátko co nejlhostejněji. „Píseň nemívá tak často sedm slok, že ne, Pú?“ 
„Nikdy,“ řekl Pú. „Myslím, že se to dosud nestalo.“ 
„Ostatní už to vědí?“ zeptalo se Prasátko a sebralo na cestě klacek a zase ho zahodilo. 
„Ne,“ řekl Pú. „A chtěl jsem vědět, co je Ti milejší: jestli Ti ji mám zazpívat hned, nebo počkat, až najdeme ostatní, a pak ji zazpívat všem?“ 
Prasátko se zamyslelo. 
„Myslím, že by mi bylo milejší, kdybys mi to zazpíval hned teď a potom kdybys to zazpíval nám všem. Protože pak by to slyšeli všichni, ale já bych mohlo říci: ,Ach ano, Pú už mi to řekl,' a dělat, že neposlouchám.“ 
Pú mu tedy přezpíval všech sedm slok a Prasátko neříkalo nic a nehýbalo se a celé zářilo. Vždyť ještě nikdy nikdo nezpíval: Sláva Prasátku! Když Pú skončil, bylo by Prasátko rádo slyšelo jednu sloku ještě jednou, ale nechtělo si o ni říkat. Byla to ta sloka, která začínala: 
„Ni brvou nehne„, a ten začátek se mu zdál velmi důmyslný. 
„Opravdu jsem tohle všecko dokázalo?“ řeklo konečně. 
„No,“ řekl Pú, „totiž aspoň v básni ..... v básni ..... ano, dokázalo jsi to, Prasátko, protože báseň praví, že jsi to dokázalo. A odtud se to lidé dovědí.“ 
„Ach tak,“ řeklo Prasátko. „Protože já ..... já myslím, že jsem přece jen trošku mžikalo. Jen ze začátku. A tam stojí, že jsem ani brvou nehnulo. Tak je to.“ 
„Ty jsi mžikalo jen v duchu,“ řekl Pú, „a to je právě od malého zvířátka nejstatečnější.“ 
Prasátko si blaženě povzdychlo a zamyslelo se nad sebou. Ano, je opravdu STATEČNÉ ..... 
Když přišli k Sovímu starému domu, byli tam všichni až na Ijáčka. Kryštůfek Robin jim říkal, co mají dělat, a Králíček jim to hned vzápětí opakoval, kdyby snad někdo neslyšel, a pak to všichni dělali. Měli provaz a vytahovali ze starého domu Soviny židle, obrázky a jiné věci, aby je mohli přestěhovat do nového domu. Klokanice byla dole a přivazovala věci a volala nahoru na Sovu: 
„Tuhle špinavou starou utěrku už nepotřebuješ, viď a co tenhle koberec, je samá díra,“ a Sova odpovídala rozzlobeně: 
„To se ví, že potřebuju! Hlavní věc je správně rozestavit nábytek, a není to vůbec žádná utěrka, je to má šála.“ Klokánek tam každou chvíli sjel a s příštím nákladem se zase vezl zpátky; Klokanici to trochu rozčilovalo, protože nikdy nevěděla, kde právě Klokánek je. Dostala proto zlost na Sovu a řekla, že její dům je pro ostudu, celý vlhký a špinavý, a že bylo už načase, aby spadl. Jen se podívejte na ten trs muchomůrek tamhle v koutě! Sova se tedy podívala dolů trochu překvapeně, protože o tom nevěděla, a pak se krátce zachechtala a začala vykládat, to že je mycí houba, a když někdo nepozná ani mycí houbu, když na ni kouká, je to s ním ale už moc špatné. „No, no!“ řekla Klokanice a Klokánek se přidal, že se musí podívat na Sovinu houbu: 
„A, tady je. Ale Sovo, Sovo! To není žádná houba, to je hubec, a víš, co to je hubec? To když je houba už celá ..... 
„a Klokanice řekla honem: 
„Ale Klokánku!“, protože tak se přece nemluví s lidmi, kteří umějí napsat slovo MYSLIVEC. 
Ale když přišel Pú a Prasátko, byli už zase všichni v nejlepší shodě a ustali v práci, aby si trochu odpočinuli a poslechli si Púovu novou píseň. Potom všichni říkali, jaká je hezká, a Prasátko řeklo, jako by se ho to netýkalo: 
„Pěkná, že? Totiž jako báseň.“ 
„A což Tvůj nový dům? Už sis ho našla, Sovo?“ 
„Zatím si pro něj našla jméno,“ řekl Kryštůfek Robin a žvýkal nečinně kousek trávy, „teď už jen potřebuje najít dům.“ 
„Říkám mu takhle,“ řekla Sova důležitě a ukázala jim, co právě vyrobila. Bylo to čtyřhranné prkýnko a na něm bylo namalováno: SOVÍN

 

Právě v tomto vzrušujícím okamžiku někdo vyrazil z Lesa a vrazil do Sovy. Prkýnko upadlo na zem a Prasátko s Klokánkem se nad ně zvědavě sklonili. 
„Ach, to jsi ty,“ řekla Sova zlostně. 
„Nazdar, Ijáčku!“ řekl Králíček. „Vida, vida! Kdepak jsi byl?“ 
Ijáček si jich nevšímal. 
„Dobré jitro, Kryštůfku Robině,“ řekl a přitom odstrčil Klokánka a Prasátko a posadil se na SOVIN. „Jsme tu sami?“ 
„Ano,“ řekl Kryštůfek Robin a usmíval se pro sebe. 
„Řekli mi ..... ta novinka si našla cestu až do mého zákoutí ..... , že jistá osoba hledá dům. Našel jsem jí ho.“ 
„To je od Tebe hezké,“ řekl vlídně Králíček. 
Ijáček se po něm zvolna ohlédl a pak se zase obrátil ke Kryštůfkovi Robinovi. „Něco se k nám přichomejtlo,“ šeptal hlasitě. „Ale to nevadí. Neohlížejme se na to. Půjdeš-li se mnou, Kryštůfku Robině, ukážu Ti ten dům.“ 
Kryštůfek Robin vyskočil. 
„Pojď, Pú,“ řekl. 
„Pojď, Tygře,“ zvolal Klokánek. 
„Půjdeme taky, Sovo?“ zeptal se Králíček. 
„Okamžik,“ řekla Sova a sebrala svou tabulku, která se zase objevila. 
Ijáček na ně mával, aby nechodili. 
„Chceme se s Kryštůfkem Robinem jen trochu projít, a ne se s někým strkat,“ řekl. „Jestli chceš s sebou vzít Púa a Prasátko, budu se těšit z jejich společnosti, ale chci mít dost vzduchu.“ 
„No dobře,“ řekl Králíček a byl rád, že může na něco dohlížet. „Vyneseme zbývající věci. Tak, Tygře, kde je provaz? Co je s Tebou, Sovo?“ 
Sova právě shledala, že z její nové adresy je MAZANINA, zakašlala přísně na Ijáčka, ale nic neříkala a Ijáček s kusem SO VINA na zadečku si vykračoval se svými přáteli odtud. 
A tak za chvíli přišli k domu, který Ijáček našel, a než došli k němu. Prasátko šťouchlo Púa a Pú šťouchl Prasátko a říkali si: 
„Je to on!“ a „To není možné!“ a „Opravdu to je on!“ 
A když k němu došli, byl to on. 
„Zde!“ řekl Ijáček hrdě a zastavil se před Prasátkovým domkem. „A je na něm jméno a všechno!“ 
„Jéje!“ zvolal Kryštůfek Robin a nevěděl, má-li se smát či co. 
„Zrovna se hodí pro Sovu. Nemyslíš, Prasátko?“ 
A tu vykonalo Prasátko šlechetný skutek a udělalo to jako ve snu a myslelo přitom na krásná slova, co o něm Pú složil. 
„Ano, je to dům pro Sovu jako stvořený,“ řeklo velkomyslně. „A doufám, že v něm bude šťastná.“ A pak dvakrát vzlyklo, neboť v něm samo bývalo taky velmi šťastné. 
„Co Ty tomu říkáš, Kryštůfku Robině?“ zeptal se Ijáček trochu starostlivě, neboť tušil, že tu není něco v pořádku. 
Kryštůfek Robin se musel napřed na něco zeptat a nevěděl, jak do toho. 
Konečně řekl: 
„Je to moc hezký dům, a když Ti dům spadne, musíš jít jinam, že ano, Prasátko. Co Ty bys dělalo, kdyby Ti spadl dům?“ 
Než si to mohlo Prasátko rozmyslit, odpověděl Pú za ně. 
„Přestěhovalo by se ke mně,“ řekl Pú, „viď Prasátko?“ 
Prasátko mu stisklo pracku. 
„Děkuju Ti, Pú,“ řeklo. „Strašně rádo.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight