Medvídek Pú: 17. Tygr se odnaučí skákat

zobrazeno 13×

Vložil(a): vendy.z, 4. 7. 2016 19.45

Jednoho dne seděl Králíček s Prasátkem před Púovým domkem a poslouchali Králíčka a Pú seděl s nimi. Bylo ospalé letní odpůldne a Les byl plný něžných šelestů a Púovi se zdálo, že na něho všecky volají: 
„Neposlouchej Králíčka, poslouchej nás.“ A tak se pěkně a pohodlně uvelebil, aby se mu lépe neposlouchalo Králíčka, a občas otevřel oči a řekl: 
„Hm!“ a pak je zase zavřel a řekl: 
„Svatá pravda!“ a Králíček občas velmi vážně řekl: 
„Rozumíš, co myslím, Prasátko,“ a Prasátko velmi vážně přikývlo na důkaz, že rozumí. 
„Zkrátka a dobře,“ řekl Králíček, když byl konečně s řečí hotov. „Tygr teď začíná být tak divoký, že je načase, abychom mu dali za vyučenou. Co myslíš, Prasátko?“ 
Prasátko řeklo, že Tygr je opravdu velmi divoký, a kdyby si Králíček vymyslel nějaký způsob, jak ho tomu odnaučit, byl by to znamenitý nápad. 
„To si myslím,“ řekl Králíček. „Co Ty tomu říkáš, Pú?“ 
Pú sebou trhl, otevřel oči a řekl: 
„Náramně.“ 
„Jak to, náramně?“ zeptal se Králíček. 
„To, jak jsi právě říkal,“ řekl Pú. „Docela jistě.“ 
Prasátko šťouchlo Púa loktem tak, aby přišel k sobě, a Pú, který byl už zase duchem někde jinde, se zvolna zvedl a pomalu se probíral. 
„Ale jak to uděláme?“ zeptalo se zvědavě Prasátko. „Jakpak mu dáme za vyučenou?“ 
„To je právě to,“ řekl Králíček. 
Slovo „vyučenou„připamatovalo Púovi, že už je někde slyšel. 
„Kryštůfek Robin mě chtěl jednou učit nějakému skloňování a časování, ale nešlo to.“ 
„Co nešlo?“ zeptal se Králíček. 
„Jak to, že to nešlo?“ zeptalo se Prasátko. 
Pú zavrtěl hlavou. 
„Nevím,“ řekl. „Zkrátka to nešlo. O čem jsme to mluvili?“ 
„Pú,“ řeklo Prasátko vyčítavě, „copak jsi neposlouchal, co Králíček říká?“ 
„Poslouchal jsem, ale měl jsem nějaký chomáček v uchu. Řekl bys to ještě jednou, Králíčku?“ 
Králíčka nikdy nemrzelo něco opakovat, a tak se zeptal, odkud má začít, a když Pú řekl, že tam, kde mu přišel ten chomáček do ucha, a Králíček se zeptal, kdy to bylo, a Pú řekl, že neví, protože dobře neslyšel, Prasátko to rozřešilo a řeklo, že se právě pokoušejí vymyslit nějaký způsob, jak přimět Tygra, aby přestal skákat, protože i když ho máme rádi, nedá se popřít, že moc skáče. 
„Ach tak?“ řekl Pú. 
„Je ho všude plno,“ řekl Králíček. „To je to.“ 
Pú usilovně přemýšlel, ale co si vymyslel, nebylo k ničemu. 
„Mám nápad,“ řekl Králíček, „a tady je. Pozveme Tygra na dlouhou výzkumnou cestu, někam, kde ještě nikdy nebyl, a ztratíme ho tam a na druhý den ráno ho zase najdeme a ..... to mi věřte ..... bude to pak docela jiný Tygr.“ 
„Proč?“ zeptal se Pú. 
„Protože to bude ponížený Tygr. Protože to bude smutný Tygr, tesklivý Tygr, zkrotlý a ohleduplný Tygr, jeho výraz bude říkat: Králíčku, jak jsem rád, že Tě vidím. Tak je to.“ 
„Bude taky rád, že vidí mne a Prasátko?“ 
„Jistěže.“ 
„To je dobře,“ řekl Pú. 
„Já bych nechtělo, aby byl pořád smutný,“ řeklo Prasátko nejisté. 
„Tygři nikdy nezůstanou smutní,“ vykládal Králíček. „Dostanou se z toho úžasně rychle. Ptal jsem se na to Sovy, abych měl jistotu, a řekla mi, že to tak je. Když však docílíme toho, aby se Tygr cítil zkrotlý a smutný jen na pět minut, vykonali jsme dobrý skutek.“ 
„Souhlasil by s tím Kryštůfek Robin?“ zeptalo se Prasátko. 
„Ano,“ řekl Králíček, „řekl by: ,Vykonalo jsi dobrý skutek, Prasátko. Byl bych to udělal sám, ale mám zrovna něco jiného na práci. Děkuju Ti, Prasátko. A Tobě, Pú, taky. '„Prasátko tím bylo velmi potěšeno a hned pochopilo, že to je vlastně dobrá věc, co chtějí udělat Tygrovi, když to dělá Pú a Králíček s ním, a až se ráno vzbudí, už z toho nebude mít strach, třebaže je velmi malé zvířátko. Zbývala tedy jen otázka, kde Tygra ztratí. 
„Vezmeme ho k severní točně,“ řekl Králíček, „protože k ní vede dlouhá výzkumná cesta, a Tygrovi tedy bude dlouhá výzkumná cesta zpátky trvat taky dlouho.“ 
Teď byla řada na Púovi, aby byl potěšen, protože on první našel severní točnu, a až tam přijdou, Tygr uvidí nápis: 
„Objevená Púem, Pú ji našel.“ A to teprve se Tygr dozví, co snad dosud nevěděl, jaký je Pú Medvěd. Takový je on Medvěd. 
Dohodli se tedy, že nazítří ráno vyrazí a že Králíček, bydlící blízko Klokanice, Klokánka a Tygra, půjde teď domů a zeptá se Tygra, co bude dělat zítra, a řekne mu, jestli nemá nic na práci, což aby šli na výzkumnou cestu a pozvali také Púa a Prasátko. A když řekne Tygr "Ano", bude všechno v pořádku, a když řekne "Ne" .....
„To neřekne,“ řekl Králíček. „Přenechte to mně.“ A už uháněl pryč. 
Na druhý den bylo docela jinak. Místo aby bylo horko a slunečno, bylo zima a mlhavo. Púovi to bylo celkem jedno. Ale když si vzpomněl na všechen ten med, který včeličky nebudou moci posbírat, bylo mu jich líto. Řekl to Prasátku, když pro něho přišlo; a Prasátko řeklo, že myslí spíše na to, jak by mu bylo zima a smutno, kdyby bylo den a noc ztraceno nahoře v lese. Ale když přišli ke Králíčkovu domku, řekl Králíček, že takový den je pro ně jako stvořený, protože Tygr bude pořád skákat a utíkat napřed, a jakmile jim zmizí z očí, utečou opačným směrem a už je nikdy nespatří. 
„Vůbec nikdy?“ řeklo Prasátko. 
„Dokud ho zase nenajdeme, Prasátko. Zítra nebo kdy to bude. Pojďme. Už na nás čeká.“ 
Když přišli ke Klokanici, Klokánek čekal taky, a protože byl dobrý přítel Tygrův, nemohli ho potřebovat; ale Králíček s prackou na ústech pošeptal Púovi: 
„Přenechte to mně,“ a běžel ke Klokanici. 
„Myslím, že by Klokánek neměl chodit,“ řekl. „Aspoň dnes ne.“ 
„Proč ne?“ zeptal se Klokánek, ačkoli neměl poslouchat. 
„Je škaredá zima,“ řekl Králíček a vrtěl hlavou. „A ráno jsi kašlal.“ 
„Jak to víš?“ zlobil se Klokánek. 
„Ale Klokánku, Ty jsi mi nic neřekl,“ řekla Klokanice vyčítavě. 
„To mi jen zaskočilo,“ řekl Klokánek, „to nebyl kašel, o kterém bych Ti musel říkat.“ 
„Dnes nepůjdeš, milánku. Až jindy.“ 
„Zítra?“ řekl radostně Klokánek. 
„Uvidíme,“ řekla Klokanice. 
„Vždycky jen uvidíme, a nikdy se nic nestane,“ řekl Klokánek smutně. 
„V takovémhle počasí stejně nikdo nic nevidí, Klokánku,“ řekl Králíček. „Pochybuji, že dojdeme daleko, a dnes odpoledne všichni ..... všichni ..... á, tady jsi, Tygře. Pojď! Sbohem, Klokánku! Dnes odpoledne budeme ..... pojď, Pú! Hotovi? Dobrá. Pojďme.“ 
A tak šli. Napřed šli Pú, Prasátko a Králíček spolu a Tygr kolem nich obíhal v kruzích a pak, když byla cesta užší, šli Králíček, Prasátko a Pú jeden za druhým a Tygr běhal kolem nich v obloučcích a pak, když křoví po stranách stezky začalo píchat, běhal tam před nimi a občas skočil na Králíčka. Čím výše přicházeli, tím byla mlha hustší, takže jim Tygr každou chvíli zmizel, a když mysleli, že tam není, najednou se zas objevil a řekl: 
„Tak pojďte,“ a než mohli něco říct, už byl pryč. 
Králíček se otočil a kývl na Prasátko. 
„Příště,“ řekl. „Řekni to Púovi.“ 
„Příště,“ řeklo Prasátko Púovi. 
„Co příště?“ řekl Pú Prasátkovi. 
Náhle se Tygr objevil, skočil na Králíčka a zase zmizel. „Teď!“ řekl Králíček. Skočil do jámy vedle cesty a Pú a Prasátko skočili za ním. Plazili se podrostem a poslouchali. Když člověk chvíli klidně poslouchal, bylo v Lese velmi ticho. Nic neviděli ani neslyšeli. 
„Psst,“ řekl Králíček. Bylo slyšet cupot ..... a zase ticho. 
„Haló!“ volal Tygr a znělo to tak blízko, že by bylo Prasátko málem vyskočilo, kdyby nebyl Pú na něm skoro seděl. 
„Kde jste?“ volal Tygr. 
Králíček šťouchl Púa a otáčel se po Prasátku, aby do něho šťouchl, ale nemohl je najít, a Prasátko dýchalo v mokrém podrostu co nejtišeji a bylo velmi statečné a vzrušené. 
„To je divné,“ řekl Tygr. 
Chvíli bylo ticho a slyšeli, jak Tygr cupe odtud. Ještě chvíli čekali, až bylo v Lese tak ticho, že je to až děsilo, a Králíček vstal a protáhl se. 
„No tak?“ zašeptal pyšně. „Vida! Neříkal jsem Vám to?“ 
„Myslel jsem,“ řekl Pú, „myslím ..... .“
„Ne,“ řekl Králíček. „Přestaň! Utíkej! Honem!“ A všichni utíkali odtud s Králíčkem v čele. 
„Teď už,“ řekl Králíček, když uběhli kus cesty, „můžeme mluvit. Co jsi chtěl říct, Pú?“ 
„Nic zvláštního. Proč jdeme tudy?“ 
„Protože je to cesta domů.“ 
„Aha!“ řekl Pú. 
„Myslím, že je to víc vpravo,“ řeklo Prasátko neklidně. „Co Ty myslíš, Pú?“ 
Pú se podíval na své pracky. Věděl, že jedna je pravá a jedna levá a že když pozná, která z nich je pravá, tak ta druhá musí být levá, ale nikdy nevěděl, jak začít. 
„No ..... “ řekl pomalu. 
„Pojďme,“ řekl Králíček. „Vím, že je to tudy.“ 
Šli dále. Po deseti minutách se zase zastavili. 
„To je hloupé,“ řekl Králíček, „ale teď opravdu ..... To se rozumí. Pojďme.“ 
„Už jsme tu,“ řekl Králíček za chvíli. „Ne, nejsme ..... “ 
„Tak,“ řekl Králíček zase za deset minut, „teď bychom přece měli být ..... nebo jsme přece trochu víc vpravo, než jsem myslel ..... ?“ 
„To je divné,“ řekl Králíček opět po deseti minutách, „jak v mlze vypadá všecko stejně. Všiml sis toho, Pú?“ Pú řekl, že ano. 
„Ještě že známe Les tak dobře, jinak bychom mohli zabloudit,“ řekl Králíček za půl hodiny a zasmál se tak bezstarostně, jak se jen člověk může smát, když zná Les tak dobře, že nemůže zabloudit. 
Prasátko se přitočilo zezadu k Púovi. 
„Pú!“ zašeptalo. 
„Copak, Prasátko?“ 
„Nic,“ řeklo Prasátko a vzalo Púa za pracku. „Chci jen, aby ses mi neztratil.“ 
Když už měl Tygr dost čekání na ostatní, až ho dohoní, a oni nepřicházeli, a když ho už omrzelo, že nemá, komu by říkal „Povídám, pojďte,“ rozhodl se, že půjde domů. Běžel tedy zpátky; a když ho Klokanice uviděla, první, co řekla, bylo: 
„To jsi hodný, Tygře. Přišel jsi zrovna včas na sílivou medicínu,“ a nalila mu ji. Klokánek řekl pyšně: 
„Já už jsem měl,“ a Tygr ji spolkl a řekl: 
„Já taky,“ a pak se s Klokánkem kamarádsky pošťuchovali a Tygr náhodou překotil asi tři židle a Klokánek náhodou překotil jednu židli naschvál a Klokanice řekla: 
„Běžte si ven.“ 
„Kam máme běžet?“ zeptal se Klokánek. 
„Můžete mi jít nasbírat trochu šišek,“ řekla Klokanice a dala jim košíček. 
Šli tedy do lesa k Šesti borovicím a házeli po sobě šiškami, až zapomněli, proč tam přišli. Nechali košík pod stromy a šli k obědu. 
A právě když dojídali oběd, strčil Kryštůfek Robin hlavu do dveří. 
„Kde je Pú?“ zeptal se. 
„Tygříčku, kde je Pú?“ zeptala se Klokanice. Tygr vykládal, co se stalo, a Klokánek přitom vykládal o tom, jak mu zaskočilo, a Klokanice jim říkala, aby nemluvili oba najednou, takže to trvalo hezkou chvíli, než Kryštůfek Robin pochopil, že Pú, Prasátko a Králíček v mlze nahoře v Lese zabloudili. 
„To je u Tygrů zvláštní,“ zašeptal Tygr Klokánkovi, „že Tygři nikdy nezabloudí.“ 
„A proč, Tygře?“ 
„Prostě nezabloudí,“ vysvětloval Tygr. „Tak je to.“ 
„Musíme je tedy hledat,“ řekl Kryštůfek Robin. „Pojď, Tygře.“ 
„Musíme je jít hledat,“ vysvětloval Tygr Klokánkovi. 
„Mohu je jít taky hledat?“ zeptal se Klokánek dychtivě. 
„Dnes ne, milánku,“ řekla Klokanice. „Až jindy.“ 
„Můžu je jít hledat, až zase někdy zabloudí?“ 
„Uvidíme,“ řekla Klokanice, a Klokánek, který už věděl, co to znamená, šel do kouta a zkoušel tam vyletět z kůže, jednak, že to chtěl zkusit, a jednak, že nechtěl, aby Kryštůfek Robin a Tygr viděli, jak ho to mrzí, že jdou bez něho. 
„Jisté je,“ řekl Králíček, „že jsme nějak zabloudili.“ 
Odpočívali chvíli v pískovišti nahoře v Lese. Pú už začínal mít toho pískoviště právě dost a měl je v podezření, že je všude pronásleduje, protože ať vyšli kterýmkoli směrem, vždycky přišli nakonec k němu, a pokaždé když se jim vynořilo z mlhy, řekl Králíček vítězoslavně: 
„Už vím, kde jsme!“ a Pú řekl smutně: 
„Já taky.“ A Prasátko neříkalo nic. Pokoušelo se vymyslit něco, co by tak řeklo, ale nepřipadlo na nic jiného než na: 
„Pomoc, pomoc!“ a to bylo přece hloupé, když byl Pú a Králíček s ním. 
„Tak tedy,“ řekl Králíček po dlouhé pomlce, když mu nikdo neděkoval za tu hezkou vycházku, „myslím, že bychom se už měli sbírat. V kterou stranu to zkusíme?“ 
„Což kdybychom,“ řekl Pú zvolna, „jakmile ztratíme pískoviště z dohledu, zase se je pokusili najít?“ 
„A k čemu to?“ řekl Králíček. 
„No,“ řekl Pú, „hledáme cestu domů a nenalézáme ji, tak jsem myslel, když budeme hledat pískoviště, jistě je nenajdeme, a to bude dobré, protože pak možná najdeme, co jsme nehledali, a to by mohlo právě být, co jsme ve skutečnosti hledali.“ 
„To nemá hlavu ani patu,“ řekl Králíček. 
„To nemá,“ řekl Pú skromně. „Ale mělo to, když jsem začal. Ale pak se s tím něco stalo.“ 
„Kdybych šel pryč od pískoviště a pak zas k němu, samozřejmě bych je našel.“ 
„No já jen myslel, že bys je možná nenašel,“ řekl Pú. „Jen jsem si to tak myslel.“ 
„Zkus to,“ řeklo Prasátko znenadání. „Počkáme tu na Tebe.“ 
Králíček se Prasátkově pošetilosti zasmál a odešel do mlhy. Když ušel sto metrů, obrátil se a šel zpátky ..... Když na něho Pú s Prasátkem čekali dvacet minut, Pú vstal. 
„Vždyť jsem si to myslel,“ řekl Pú. „A teď pojďme domů, Prasátko.“ 
„Ale Pú,“ zvolalo Prasátko rozčileně, „copak znáš cestu?“ 
„Ne,“ řekl Pú. „Ale mám ve spížce dvanáct hrnků medu a už mě několik hodin volají. Dosud jsem je dobře neslyšel, protože Králíček pořád mluvil, ale když nikdo nic neříká, jen těch dvanáct hrnků, poznám to, Prasátko, odkud volají. Pojďte me. 
Vyšli spolu. A Prasátko dlouho nic neříkalo, aby nerušilo hrnky; a pak najednou zakviklo ..... a zavýsklo ..... , protože už poznávalo, kde je; ale ještě si to netroufalo říct nahlas, kdyby to snad přece nebylo ono. A když si bylo tak jisto, že už nezáleželo na tom, jestli je slyšet hrnky, ozvalo se před nimi volání a z mlhy se vynořil Kryštůfek Robin. 
„No, vida,“ řekl Kiyštůfek Robin jakoby nic, aby nepoznali, jakou měl starost. 
„Tu jsme,“ řekl Pú. 
„Kde je Králíček?“ 
„Nevím,“ řekl Pú. 
„No, snad ho Tygr najde. On Vás totiž trochu hledá.“ 
„Musím si ale jít domů pro něco,“ řekl Pú, „a Prasátko taky, protože jsme to ještě neměli, a tak ..... .“
„Půjdu s Vámi a budu se dívat,“ řekl Kryštůfek Robin. 
A tak šel domů s Púem a díval se na něho hezky dlouho ..... a zatímco se díval, Tygr lítal po Lese a křičel a volal na Králíčka. Až ho konečně velmi zkrotlý a smutný Králíček uslyšel. Zkrotlý a smutný Králíček uháněl mlhou po hlase, až se z mlhy najednou vyklubal Tygr; přívětivý Tygr, velkolepý Tygr, veliký a hodný Tygr, Tygr, který, skáče-li vůbec, skáče tak krásně, jak jen Tygři skákat umějí. 
„Ach Tygře, to jsem ale opravdu rád, že Tě vidím,“ zvolal Králíček.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight