Medvídek Pú: 15. Králíček má napilno a poznáme, co dělá Kryštůfek Robin dopoledne

zobrazeno 4×

Vložil(a): vendy.z, 4. 7. 2016 19.44

Králíček viděl, že ho čeká perný den. Sotvaže se probudil, cítil svou důležitost, jako by všechno záviselo na něm. Dnes by tak mohl NĚCO USPOŘÁDAT nebo NAPSAT VYHLÁŠKU PODEPSANOU KRÁLÍČEK nebo ZJISTIT, JAKÉHO MÍNĚNÍ JSOU OSTATNÍ. Bylo to skvostné ráno, právě se hodící k tomu, aby si zaběhl k Púovi a řekl mu: 
„Tak dobrá, řeknu to Prasátku,“ a běžet k Prasátku a říci mu: 
„Pú myslí, ale snad bych měl napřed navštívit Sovu.“ Byl to takový vůdcovský den, kdy každý jen říká: 
„Ano, Králíčku,“ a „Ne, Králíčku,“ a čeká, až co Králíček řekne. 
Vyšel z domku, začenichal do teplého jarního jitra a přemítal, co podniknout. Nejblíže byl dům Klokanice a před jejím domkem byl Klokánek, a ten uměl ze všech v lese skoro nejlépe říkat: 
„Ano, Králíčku,“ a „Ne, Králíčku„; ale byl tam teď také ještě ten divný skákavý Tygr; byl to takový Tygr, že byl skoro vždycky o míli napřed, když jsi mu ukazoval cestu, a když jsi konečně došel na místo a řekl pyšně: 
„Tak, tady jsme!“, nebylo po Tygrovi ani vidu ani slechu. 
„Ne, ke Klokanici ne,“ řekl si Králíček zamyšleně a přitom si kroutil kníry na sluníčku; a aby se pojistil, že tam nepůjde, obrátil se nalevo a odběhl opačným směrem, směrem k domku Kryštůfka Robina. 
„Koneckonců,“ řekl si Králíček, „Kryštůfek Robin si mne váží. Má sice rád Púa a Prasátko a Ijáčka a já je mám taky rád, ale co je to platno, mají tak málo rozumu. Nestojí to za řeč. 
Váží si taky Sovy, a kdo by si jí taky nevážil, když umí napsat MYSLIVEC, třebas ne správně; ale pravopis není všecko. Jsou dni, kdy Ti vůbec nepomůže, že umíš napsat MYSLIVEC. A Klokanice, ta se jen stará o Klokánka, a Klokánek je moc malý a Tygr k ničemu není, protože moc skáče, takže když na to přijde, opravdu nezbývá nikdo kromě mne. Půjdu se podívat, zdali Kryštůfek nechce něco podnikat, a udělám to sám. Dnes je k tomu právě vhodný den.“ 
Spokojeně cupital kupředu, za chvíli přešel potok a přišel k místu, kde bydleli jeho přátelé a příbuzní. Připadalo mu, že dnes je jich tu ještě víc než obyčejně; pokynul jednomu či dvěma Ježkům, jimž neměl kdy podat ruku, několika jiným řekl nadutě: 
„Dobré jitro, dobré jitro„, těm menším pak vlídně: 
„A, vida, vida ..... “, potom jim zamával prackou přes rameno a už byl pryč; zanechal za sebou takové pozdvižení a poplach, že se někteří členové rodiny Brouků, mezi nimi i Franta Pospěš, pustili honem k Stokorcovému lesu a rychle lezli na stromy v naději, že než se to semele, ať už je to co chce, budou až nahoře a jaksepatří všechno uvidí. 
Králíček pospíchal po kraji Stokorcového lesa a každou minutu rostlo jeho sebevědomí a brzy přišel ke stromu, kde bydlil Kryštůfek Robin. Zaklepal na dveře a několikrát zavolal a šel kousek cesty zpátky a stínil si prackou oči před sluncem a volal nahoru do koruny stromu, pak se rozhlédl kolem dokola a volal: 
„Haló!“ a „Povídám!“ 
„To jsem já, Králíček!“, ale nic se nehnulo. Zůstal tedy stát a poslouchal a všechno se zastavilo a poslouchalo s ním a Les byl na slunci velmi opuštěný a tichý a klidný, až najednou sto mil nad ním se rozezpíval Skřivánek. 
„To je hloupé!“ řekl Králíček. „Odešel.“ 
Vrátil se k domovním dveřím, aby se o tom ještě jednou přesvědčil, a právě se obracel s pocitem, že má zkažené jitro, když spatřil na zemi papír. Byl v něm špendlík, jako by byl spadl ze dveří. 
„Aha!“ řekl radostně Králíček. „Už zase nová vyhláška!“ 
Stálo tam:

ODEŠEL JSEM, HNED TU BUDU (K.R.)

„Aha!“ řekl Králíček. „Musím to říct ostatním.“ A důležitě odběhl. 
Nejblíže tamodtud bydlela Sova, a tak Králíček zamířil do Stokorcového lesa. Přišel k Soviným dveřím, zaklepal a zazvonil a zaklepal, až konečně Sova vystrčila hlavu a řekla: 
„Jdi pryč, já přemýšlím ..... á, to jsi Ty?“ Takhle vždycky začínala. 
„Sovo,“ řekl Králíček úsečně, „ty a já máme mozek. Ostatní mají v hlavě slámu. Musí-li se tu v Lese o něčem přemýšlet a když říkám přemýšlet, tok myslím přemýšlet ..... , dokážeme to jen Ty a já.“ 
„Ano,“ řekla Sova. „To jsem taky právě dělala.“ 
„Přečti mi tohle.“ 
Sova vzala od Králíčka cedulku Kryštůfka Robina a rozčileně na ni hleděla. Uměla sice napsat své jméno SOAV a uměla napsat myslivec tak, že jsi poznal, že to není hajný, dovedla taky docela dobře číst, když se jí nikdo nedíval přes rameno a neříkal stále „No tak?“, a dovedla ještě ..... 
„No tak?“ řekl Králíček. 
„Ano,“ řekla Sova a tvářila se moudře a jistě. „Chápu, co myslíš. Nepochybně.“ 
„No tak?“ 
„Právě,“ řekla Sova. „To se ví.“ A po menším přemýšlení dodala: 
„Kdybys byl nepřišel za mnou, byla bych přišla já za Tebou.“ 
„Proč?“ zeptal se Králíček. 
„No, právě proto,“ řekla Sova a těšila se, že se rychle něco stane, co jí pomůže z úzkých. 
„Včera ráno jsem šel navštívit Kryštůfka Robina,“ řekl Králíček vážně. „Nebyl doma. Na dveřích měl cedulku!“ 
„Tuhle cedulku?“ 
„Jinou, ale bylo na ní skoro totéž. To je divné.“ 
„Zvláštní,“ řekla Sova. Zase se zahleděla na cedulku a na malý okamžik jí cosi svitlo, že Kryštůfkovi Robinovi něčeho ubude. „Co jsi udělal?“ 
„Nic.“ 
„To je nejlepší,“ řekla Sova moudře. 
„Tak co?“ řekl zase Králíček, jak Sova očekávala. 
„Bodejť by ne,“ řekla Sova. 
Chvíli nemohla už na nic jiného přijít; a pak najednou dostala nápad. 
„Pověz mi, Králíčku,“ řekla, „co bylo přesně na první cedulce. Je to velmi důležité. Na tom nejvíc záleží. Jak zněla přesně první cedulka?“ 
„Vlastně to bylo stejné jako na téhle.“ 
Sova na něho hleděla a přemýšlela, nemá-li ho shodit ze stromu; ale věděla, že na to má vždycky dost času, a pokusila se tedy ještě jednou dovědět se, oč jde. 
„Přesné znění, prosím,“ řekla, jako by byl Králíček nic neřekl. 
„Stálo tam: ,Odešel sem. Hnet tu budeme. ' Stejně jako zde, jenomže zde je ještě ,Moc práce' a ,Hnet tu budeme'.“ 
Sova si ulehčeně oddychla. 
„Ahá!“ řekla Sova. „Teď už víme, na čem jsme.“ 
„Ano, ale kde je Kryštůfek Robin?“ dodal starostlivě Králíček. „To je hlavní.“ 
Sova se zase podívala na cedulku. Při svém hlubokém vzdělání ji přečetla jako nic. "Odešel sem, Hnetubudeme. Moc práce, Hnetubudeme" co jiného se také dalo na cedulce očekávat? 
„Ale to je docela jasné, co se stalo, milý Králíčku,“ řekla, „Kryštůfek Robin někam odešel s Hnetubudeme. Má moc práce s Hnetubudeme. Viděl jsi poslední dobou v našem Lese nějakého Hnetubuda?“ 
„Nevím,“ řekl Králíček. „Na to jsem se chtěl právě zeptat. Jak vypadá?“ 
„No,“ povídá Sova, „Hnetubud skvrnitý neboli býložravý je ..... “
„Vlastně,“ povídá, „je to spíše jakýsi ..... “
„Ovšem,“ povídá, „záleží totiž na ..... “
„No,“ povídá Sova, „abych řekla pravdu, já nevím, jak vlastně vypadá,“ přiznala se Sova. 
„Tak Ti pěkně děkuju,“ řekl Králíček. A běžel k Púovi. Sotva ušel kousek cesty, zaslechl nějaký hřmot. Zastavil se a poslouchá. To si Pú prozpěvoval. „Nazdar, Pú,“ řekl Králíček. „Nazdar, Králíčku,“ řekl Pú zasněně. „Už sis zase složil novou písničku?“ 
„Tak trochu jsem si ji složil,“ řekl Pú. „Není to nic moc chytrého,“ pokračoval skromně, „však víš proč, Králíčku: ale někdy to tak na mne přijde.“ 
„Ach tak!“ řekl Králíček, který nikdy nečekal, až na něho něco přijde, ale sám to vždycky popadl. „Jo, tak co jsem chtěl: 
neviděl jsi někde v Lese skvrnitého čili býložravého Tlnetubuda?“ 
„Ne,“ řekl Pú. „Ne, totiž vlastně, ale ne,“ řekl Pú. „Viděl jsem právě teď Tygra.“ 
„To mi není nic platné.“ 
„Bodejť,“ řekl Pú. „Vždyť jsem si to hned myslel.“ 
„Viděl jsi Prasátko?“ 
„Ano,“ řekl Pú. „To Ti asi taky není nic platné?“ zeptal se pokorně. 
„Nu přijde na to, jestli něco vidělo.“ 
„Vidělo mě,“ řekl Pú. 
Králíček se posadil vedle Púa na zem, ale připadal si tak mnohem méně důstojný, a proto zase hned vstal. 
„Koneckonců hlavní je tohle,“ řekl Králíček. „Co teď dělává Kryštůfek Robin dopoledne?“ 
„Myslíš jaké věci?“ 
„No, ano, můžeš mi říci, viděl jsi ho dopoledne něco dělat? Tyhle dni?“ 
„Ano,“ řekl Pú. „Včera jsme spolu snídali. U Borovic. Přichystal jsem malý košíček, takový pomenší, slušný košík, zkrátka pořádný koš, notně napěchovaný.“ 
„Ano, ano,“ řekl Králíček, „ale myslím později. Viděl jsi ho mezi jedenáctou a dvanáctou?“ 
„No,“ řekl Pú, „v jedenáct hodin ..... v jedenáct hodin ..... no, v jedenáct hodin, víš, to se obyčejně vracím domů. Mívám totiž to či ono na práci.“ 
„Ve čtvrt na dvanáct?“ 
„No ..... “ řekl Pú. „V půl?“ 
„Ano,“ řekl Pú. „V půl ..... nebo ještě později ..... to jsem ho mohl vidět ..... “ 
Ale když tak o tom přemýšlel, shledal, že Kryštůfka Robina poslední dobou mnoho nevídal. Alespoň ne dopoledne. Odpoledne, to ano; večer, to ano; před snídaní, to ano; hned po snídani, to ano. 
„Ale pak řekne: ,Na shledanou, Pú,' a už běží.“ 
„To je právě to,“ řekl Králíček. „Kam?“ 
„Snad něco hledá?“ 
„Co?“ zeptal se Králíček. 
„To jsem se chtěl právě taky zeptat,“ řekl Pú. A pak dodal: 
„Snad hledá nějakého ..... nějakého ..... .“
„Skvrnitého čili býložravého Hnetubuda?“ 
„Ano,“ řekl Pú. „Takového nějakého. Jestli tu snad není.“ 
Králíček si ho přísně změřil. 
„Tak se mi zdá, že mi nejsi nic platný,“ řekl. 
„To nejsem,“ řekl Pú. „Ale aspoň se snažím,“ řekl pokorně. 
Králíček mu za to poděkoval a řekl, že teď půjde za Ijáčkem, a chce-li Pú, může jít s ním. Ale Pú cítil, že na něho přichází další sloka jeho písničky, a tak řekl, že počká na Prasátko, a dal sbohem Králíčkovi; a tak Králíček odešel. 
Ale zatím se Králíček setkal s Prasátkem první. Prasátko toho dne časně vstalo a šlo si natrhat kytičku fialek; a když je natrhalo a postavilo v hrnečku doprostřed domečku, napadlo mu najednou, že Ijáčkovi ještě nikdy nikdo nenatrhal kytičku fialek, a čím dále o tom přemýšlelo, tím se mu zdálo smutnější být zvířetem, kterému nikdy nikdo nenatrhal kytičku fialek. Pospíchalo tedy zase ven a říkalo si: 
„Ijáček, fialky,“ a pak zase „Fialky, Ijáček„, aby nezapomnělo, protože už byl takový den, a natrhalo jich velikou kytici a běželo s nimi celé rozradostněné a vonělo k nim, až došlo k Ijáčkovi. 
„Ach Ijáčku,“ začalo Prasátko trochu nejistě, protože Ijáček byl právě zaměstnán. 
Ijáček zvedl pracku a naznačoval mu, aby šlo pryč. 
„Až zítra,“ řekl Ijáček. „Nebo pozítří.“ 
Prasátko se přiblížilo, aby vidělo, co tam má. Ijáček měl na zemi tři větévky a díval se na ně. Dvě větévky se na jednom konci dotýkaly, ale na druhém ne, a třetí ležela přes ně. Prasátko si pomyslelo, že je to snad nějaká past. 
„Ijáčku,“ začalo znovu, „já jsem jenom ..... .“
„To je malé Prasátko?“ řekl Ijáček a stále upřeně hleděl na větévky. 
„Ano, Ijáčku, já ..... .“
„Víš, co je tohle?“ 
„Ne,“ řeklo Prasátko. 
„To je A.“ 
„ó,“ řeklo Prasátko. 
„Ne Ó ..... A,“ řekl Ijáček přísně. „Cožpak neslyšíš, nebo si myslíš, že jsi učenější než Kryštůfek Robin?“ 
„Ano,“ řeklo Prasátko. „Ne,“ řeklo zas Prasátko rychle. A přistoupilo ještě blíže. 
„Kryštůfek Robin řekl, že je to A, a tak je to A ..... dokud na to ovšem někdo nešlápne,“ dodal Ijáček zachmuřeně. 
Prasátko honem uskočilo a přivonělo k fialkám. 
„Víš, co znamená A, Prasátko?“ 
„Ne, Ijáčku, nevím.“ 
„Znamená učenost, znamená vzdělání, znamená všechno to, co Ty a Pú nemáte. To znamená A.“ 
„Ó,“ řeklo zase Prasátko. „Totiž, chci říci, opravdu?“ rychle vysvětlovalo. 
„Povídám Ti. Lidé sem chodí do Lesa a říkají: ,Co takový Ijáček, copak ten je?' Procházejí se tu a říkají si: ,IIm, hm!' Ale vědí snad, co je A? Nevědí. Pro ně jsou to jen tři větvičky. Ale pro vzdělané ..... všimni si dobře, Prasátko ..... pro vzdělané, ne snad pro nějaké Púy a Prasátka, je to veliké, báječné A. Ne,“ dodal, „jen tak něco, na co může každý ohrnovat nos.“ 
Prasátko couvlo, jaksi nesvé, a ohlíželo se, odkud by přišla nějaká pomoc. 
„Hele, Králíček,“ řeklo radostně. „Nazdar, Králíčku!“ 
Králíček přistoupil blíž, pokynul Prasátku a řekl: 
„No vida, Ijáček,“ jako někdo, kdo za chviličku už zase řekne: 
„Sbohem!“ 
„Chtěl jsem se Tě na něco zeptat, Ijáčku. Copak je teď s Kryštůřkem Robinem vždycky dopoledne?“ 
„Co je tohle, nač se teď dívám?“ řekl Ijáček a stále na to hleděl. 
„Tři větvičky,“ řekl Králíček bez váhání. 
„Vidíš,“ řekl Ijáček Prasátku. „A teď odpovím na Tvou otázku.“ 
„Děkuju,“ řekl Králíček. 
„Co dělá Kryštůfek Robin dopoledne? Učí se. Vzdělává se. Dloubá ..... myslím, že tak to řekl, ale možná, že také jinak ..... dloubá nebo snad hloubá ve vědě. A já svým skromným způsobem ..... já taky dělám to, co on. Tohle je, například ..... .“
„A,“ řekl Králíček, „ale ne moc podařené. No, už musím jít a říci to ostatním.“ 
Ijáček pohlédl na své větvičky a pak na Prasátko. 
„Co řekl Králíček, že to je?“ zeptal se. 
„A,“ řeklo Prasátko. 
„Řeklo jsi mu to ty?“ 
„Ne, Ijáčku, neřeklo. Nejspíš to ví.“ 
„Ví? Myslíš, že Králíčci vůbec vědí takové věci?“ 
„Ano, Ijáčku. Králíček je chytrý.“ 
„Chytrý!“ řekl Ijáček pohrdavě a pevně šlápl na své tři větvičky. „Vzdělání!“ řekl Ijáček trpce a skočil na svých šest větviček. „Co je učenost?“ zeptal se Ijáček a vyhodil svých dvanáct větviček do povětří. „Když ji i Králíček zná! Haha!“ 
„Já myslím ..... 
„začalo Prasátko nejistě. 
„Nemysli!“ řekl Ijáček. 
„Já myslím, že jsou fialky pěkné,“ řeklo Prasátko. A položilo kytičku před Ijáčka a odběhlo. 
Druhý den ráno byla na dveřích Kryštůfka Robina cedulka:

ODEŠEL JSEM, HNED TU BUDU (K.R.)

A proto všechna zvířátka v Lese ..... snad jen kromě skvrnitého a býložravého Hnetubuda ..... už vědí, co dělá Kryštůfek Robin vždycky dopoledne

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight