Medvěd a myška

Možná že jste už slyšeli pohádku o myšce, ptáčkovi a salámu a chcete vědět, jak se jim nyní daří. 
O ptáčkovi nic nevím, protože teď bydlím ve městě a už drahnou dobu jsem ho nepotkal. Salám už někdo asi snědl. Když ale začnou zjara kvést malé modré květinky, které zaplňují svou zvláštní naivní něhou všechny lesy a rokle, připomínám si vždy příběh, který se udál s malou myškou. 
Jeden medvěd měl rád myšku a žili spolu jako dva dobří přátelé. Medvěd byl nemotora a lenoch. Rád ležel s otevřenýma očima a snil o medových plástech se zlatavými včelami. Zato myška celý den pilně pobíhala a šustila kolem něho. Medvěd ležel a naslouchal jejím krůčkům. Myška mu ustýlala lože. Někdy ji medvěd prosil: 
„Myšičko, prosím Tě, podrbej mě tady pod krkem!“ nebo „Podívej se, prosím Tě, co to mám za uchem!“ Medvěd se nemohl vynadivit myščině píli. Zatímco on jednou zívne, myška už třikrát oběhne hromadu chrastí, na níž leží medvěd. 
Po obědě si sypal do úst celé hrsti ovsa. Myška však seděla způsobně na zadních nožkách a louskala svými bílými zoubky ovesné zrnko. Plevy odhazovala a jedla jen jadérka. 
„Jaké je to dobře vychované dítě!“ radoval se medvěd a byl šťastný, že myška jedla u jeho stolu. 
Když nastala zima, zahrabal se medvěd do hromady chrastí k zimnímu spánku a myška si udělala pelíšek v jeho uchu. 
„Tak a teď budu spát!“ pravil medvěd. „A kdyby se něco dělo, tak mi to řekni!“ Ale myška mu šeptala do ucha pouze medové pohádečky a medvěd podřimoval v polospánku. 
V předjaří zaletěl do lesa takový zvláštní vítr. Bláznivě lomcoval jedlemi, jako by je chtěl probudit ze spánku, strhával zledovatělé chvojí a shazoval šišky. 
„Někdo sem přišel?“ ptal se znepokojeně medvěd. 
„Ano, byl to vítr Šiškotřas a shodil mi šišku,“ řekla myška. 
Po nějakém čase medvěd znovu zavrčel: 
„Myško, neslyšíš něco?“ 
„Ano, ano, slyším, jak voda kape z rampouchů, co visí ze stromů!“ 
„Tak to už budeme muset brzy vstávat!“ povzdechl si medvěd a obrátil se na druhý bok. 
Ležel a ležel, ale pak se pohnul a zeptal: 
„Myšičko, copak je to za rámus?“ 
„To už vody šumí a v řece se lámou ledy. Jaro už je tu. Na pařezu se už lesknou mravenci.“ 
Medvěd se postavil na zadní nohy a zařval tak, že i ptáci v korunách stromů sebou trhli a zatřepetali křídly. Pak se vydal kolébavým krokem k mravencům. 
Roztál sníh a do lesa vešel kocour. Šel opatrně a zvolna kladl své tlapy do mechu. Prohlížel si všechno, co se hýbá, každou spadlou větvičku, každý loňský list hnaný větrem. Kocour byl lovec a rád jedl malé myšky. Celé dny seděl v lese a díval se toužebně na hromadu chrastí. 
Můj ty bože, on se do mě zamiloval ..... myslela si myška, vzrušená jeho planoucím pohledem. 
Jak je krásný, jaké má něžné tlapky. Ne jako můj neohrabaný medvěd ..... A jak se stále myje, jak je běloučký! Ne jako ten můj umouněný medvěd, věčně vyválený v lesním rezavém jehličí ..... 
Jednou večer myška poprosila: 
„Medvídku, nebudeš se na mě zlobit? Chci se trochu projít. Dnes je pěkný večer.“ 
Za hromadou chrastí už na ni čekal kocour se zvednutým huňatým ocasem. 
„Jdi, miláčku, jdi!“ zavrčel medvěd dobromyslně. „Ale brzy se ke mně vrať!“ 
Myška však odešla navždy. 
„Myško! Kde jsi, moje malá myško?“ hořekoval medvěd a utíral si tlapou slzy. Kam padly, tam vyrostly něžné modré kvítky, kterých jsou ještě dnes plné lesy.

Zdroj: www.abatar.cz