Medvěd a čáp 2

Jednou šel medvěd lesem a našel kus oslího masa. Měl hlad, a tak se do masa zakousl. Hryže, hryže a vtom ho najednou cosi silně píchne do hrdla. V mase byla ostrá kost a ta teď vězí v medvědím hrdle.
Medvěd si chtěl kost vytáhnout, ale medvědí tlapa je příliš hrubá na takovou práci. A tak se milý medvěd musel koukat, kdo by mu mohl pomoci.
Jak se tak rozhlíží, vidí z lesa běžet vlka.
„Bratře vlčku, to je dobře, že jdeš. Prokaž mi, prosím Tě, službičku a vytáhni mi kost z krku. Já snad jinak umřu bolestí.“
„Copak, copak, bratříčku medvěde? Kost, říkáš? V krku?“
„Ano, v krku, bratře vlčku.“
„A jakápak, bratříčku medvěde?“
„Z oslího masa, bratříčku vlku, z oslího masa.“
„Z oslího masa, bratře medvěde? Prosím Tě, proč se honíš za masem? Vždyť je na světě tolik jablek, hrušek, malin a ostružin! Maso hltat, to může i škodit.“
„Bratře vlčku, já teď nechci slyšet rady, já potřebuju vytáhnout kost.“
„No, no, starouši, jen pomalu. Tos měl napřed hezky okusit jatýrka a pak se zvolna pustit do kýtiček a do ostatního masa. A teprve nakonec jsi měl hryzat kosti. Ale pomaloučku a jednu po druhé. Tak by se Ti nic nestalo.“
„Jenže mně se stalo, bratře vlčku, a prosím Tě o pomoc.“
„O pomoc? Ty mě? Tomuhle já přece nerozumím. Já a tahat kosti z krku! To leda snad kmotra liška, ta často hryže kosti, a snad si s tím bude vědět rady. Kdepak, kosti jsi neměl vůbec hryzat.“
Medvěd už povídavého vlka neposlouchal. Viděl, že se od něho pomoci nedočká. Šel tedy hledat kmotru lišku. Našel ji na pasece.
„Pěkně vítám, kmotříčku medvěde,“ zdravila liška, „jakpak se vede? Copak se stalo?“
„Ale, kmotřičko liško, uvázla mi kost v krku a teď mě tam píchá a bolí. Nemohla bys mi ji vytáhnout?“
„Ach, kmotříčku medvěde, jak ráda bych Ti pomohla! Nemohu však. Jak bych tam dosáhla? Sama s tím mívám trápení. Ale poradím Ti. Snad kmotr čáp by si s tím věděl rady. Ten už mi nejednou tahal kuřecí kosti z hrdla. To bys viděl, jakou sílu má v zobáku! Kdepak já, kmotříčku.“
A liška poodběhla, aby k ní medvěd nepřišel příliš blízko.
Co dělat? Rozzlobený a utrápený medvěd šel tedy hledat čápa. Našel ho až u jezírka ,na kraji rákosí.
„Bratříčku čápe, konečně Tě vidím. Kdybys věděl, jak dlouho už Tě hledám. Chci Tě o něco poprosit. Požádat o službičku.“
„Ty mě, medvěde?“
„Ano, právě Tebe. Představ si, že jsem jedl oslí maso. Byla v něm ostrá kost a ta se mi zapíchla do hrdla. Ach, jak to bolí! Prosím Tě, bratříčku, vytáhni mi tu kost, jinak snad umřu bolestí. Dám Ti za to, co jen budeš chtít. Jen mi, prosím Tě, rychle pomoz.“
Čáp se už nevyptával. Poručil medvědovi, aby otevřel tlamu. Podíval se mu do krku, pak natáhl zobák a zasunul jej do hrdla. Za chviličku, dříve než se to řekne, byla kost venku.
„Tak vidíš, medvěde, tady máš to Tvoje trápení. A teď bych rád viděl tu slíbenou odměnu.“
„Jakou odměnu? Co to meleš? Co Ti kdo slíbil? Buď rád, že jsem Ti neukousl hlavu, když jsi ji měl v mé tlamě. Z té se nikdo živý nedostane. Buď rád, že jsem Tě za to nechal naživu. Já ..... medvěd, Tebe ..... čápa naživu!“
A než stačil čáp cokoli říci, medvěd se obrátil a odběhl zpátky do lesa.