Medděd

zobrazeno 42×

Vložil(a): nikihiphop, 14. 3. 2016 23.40

Byl jednou jeden chasník, který se nechal neverbovat k vojsku, držel se statečně a byl vždy první tam, kde zhusta pršely modré fazole. Dokud trvala válka, šlo vše dobře, ale když byl uzavřen mír, byl propuštěn a kapitán mu řekl, aby šel, kam se mu zlíbí. Jeho rodiče byli dávno mrtví a on neměl žádný domov, a tak šel ke svým bratrům, aby mu poskytli přístřeší, dokud opět nezačne válka. Ale jeho bratři byli tvrdého srdce a řekli: „Co si s tebou počneme? Nejsi nám k ničemu, kromě vojačení neumíš nic, tak se koukej životem protlouci sám!“ Neměl nic než svoji pušku, tak si ji hodil na rameno a vydal se do světa. Přišel na jednu rozlehlou pastvinu, na které by nebylo k vidění nic jiného než pár stromů, pod které se posadil a přemýšlel o svém osudu. „Peníze nemám žádné,“ pomyslel si: „nevyučil jsem se ničemu jinému než vojenskému řemeslu a nyní, když byl uzavřen mír, mě nikdo více nepotřebuje, jak to tak vidím, budu muset z toho světa sejít hladem.“

Pojednou to ve vzduchu zasvištělo a když zvednul oči, stál před ním neznámý muž, oblečený v zeleném kabátě, vyhlížel docela dobře, ale měl ošklivou koňskou nohu. „Já dobře vím, co ti schází,“ řekl mu: „peníze a majetek a budeš toho mít, kolik dokážeš unést, ale nejdříve musím vědět, zda se nebojíš, abych nevydával své peníze nadarmo.“ „Voják a strach? To nejde dohromady!“ usmál se mládenec: „Můžeš si mne vyzkoušet!“ „Dobrá,“ odvětil muž: „podívej se za sebe.“ Voják se obrátil a uviděl obrovského medvěda, který se na něj se strašlivým řevem sápal. „Oho!“ zvolal: „Jen počkej, však já tě na tom nose hned pošimrán, aby tě přešla chuť na bručení.“ Strhnul z ramene pušku, zacílil a střelil medvěda do čenichu tak šikovně, že se tento sesunul k zemi a více se nepohnul. „Dobře vidím,“ řekl cizinec: „že odvaha ti nechybí, ale je tu ještě jedna podmínka, kterou musíš splnit.“ „Když mi nepůjde o duši,“ odvětil voják, který dobře věděl, koho má před sebou: „tak ji neodmítnu.“ „To sám uvidíš,“ odvětil ten v zeleném kabátě: „nesmíš se následujících sedm let mýt, holit vousy, stříhat vlasy a nehty a nesmíš se modlit Otčenáš. Dále musíš během těch sedmi let nosit kabát a plášť, které ti dám. Pokud během té doby zemřeš, budeš můj, pokud ovšem těch sedm let přežiješ, budeš svobodný a k tomu ještě dost bohatý pro celý zbytek života.“ Voják myslel na velkou bídu, do které upadnul, a protože už tolikrát smrti koukal do očí, dodal si odvahy a tu smlouvu s pekelníkem uzavřel. Ďábel si stáhnul zelený kabát, podal ho vojákovi a řekla: „Dokud budeš mít na sobě tento kabát a sáhneš do kapsy, vždy vytáhneš plnou hrst zlata.“ Potom stáhnul kůži z medvěda a řekl: „Toto bude tvůj plášť a také tvoje lůžko, neboť na něm musíš spát, do postele ulehnout nesmíš. A díky tomu plášti budeš zván Meddědem.“ A pak ďábel zmizel. Voják si natáhnul kabát a sáhnul do kapsy a našel, co mu čert vyprávěl. Potom přes sebe pověsil medvědí kůži a šel dál do světa, náladu měl skvělou a při tom putování si neodpustil nic, co si může člověk dopřát za peníze. V prvním roce vypadal ještě slušně, ale ve druhém už vyhlížel jako netvor. Vlasy mu zakrývaly celý obličej, vousy mu podaly na prsa jako hrubý koberec, na prstech měl pařáty a jeho obličej byl zašedlý špínou tak, že pokud by na něm zasel člověk řeřichu, jistě by vzešla. Kdo ho viděl, vzal nohy na ramena; ale kam přišel, rozdával peníze chudým, aby se tito za něj modlili a prosili Pána, aby v těch sedmi letech nezemřel; a protože vše dobře zaplatil, tak vždy obdržel i ubytování.

Ve čtvrtém roce přišel do jednoho hostince, ale hostinský ho nechtěl přijmout a dokonce mu ani nechtěl vykázat místo ve stáji, protože se bál, že by tam plašil koně. Ale Medděd sáhnul do kapsy a vytáhnul plnou hrst dukátů, což hostinského obměkčilo a dal mu světničku v zadním dvoře, ale musel mu slíbit, že se nenechá za žádnou cenu nikým spatřit, to by pak jeho dům mohl upadnout do zlé pověsti. Když takto seděl Mědděd večer sám a ze srdce si přál, aby těch sedm let už bylo pryč, tu uslyšel ve vedlejší světnici hlasitý nářek. Měl dobré a milosrdné srdce, otevřel tedy dveře a uviděl starého muže, který usedavě plakal a lomil rukama nad hlavou. Medděd šel k němu, ale muž polekaně vyskočil a chtěl uprchnout. Když však uslyšel příjemný lidský hlas, uklidnil se a Medděd ho přátelskou domluvou přiměl k tomu, aby mu vypověděl příčinu svého soužení. Přišel o celý svůj majetek a jeho dcery budou muset snášet nouzi, neboť byl teď tak chudý, že ani nemůže zaplatit hostinskému a ten ho chce nechat vsadit do vězení. „Když nemáte jiné starosti, milý pane,“ řekl Medděd: „peněz mám dost.“ Nechal si zavolat hostinského, zaplatil mu a tomu nešťastníkovi strčil do kapsy plný měšec zlaťáků. Když byl stařec tak nenadále vysvobozen z bídy, nevěděl, jak by mu poděkoval. „Pojď se mnou,“ řekl: „moje dcery jsou vyhlášené krasavice, vyber si jednu za ženu. Když uslyší, co jsi pro mne vykonal, nebudou váhat. Sice vyhlížíš trochu zvláštně, ale ony tě dají zase do pořádku.“ Meddědovi se to zamlouvalo, a tak šel s ním. Když ho uviděla ta nejstarší, tak strašlivě se při tom pohledu poděsila, že vykřikla a utekla pryč. Ta druhá zůstala sice stát a prohlédla si ho od hlavy k patě, ale potom řekla: „Jak si mohu vzít za muže někoho, kdo nevypadá jako člověk? Divoký medvěd by se mi líbil více, kdyby tu byl a vydával se za člověka, má totiž hezčí kožešinu a bílé tlapy. I když by byl stejně ošklivý, ale na toho bych si zvykla.“ Ta nejmladší ale řekla: „Milý otče, musí to být dobrý člověk, když vám pomohl z nouze, pokud jste mu za to slíbil nevěstu, musíme vaše slovo dodržet.“ Kdyby nebyl Meddědův obličej zakrytý špínou a vlasy, určitě by viděli, jak se mu zachvělo srdce v těle, když ta slova uslyšel. Sundal si z prstu prsten, rozpůlil ho a dívce dal jeho jednu polovinu, tu druhou si ponechal, na tu její polovinu nechal vyrýt svoje jméno a na tu svoji její jméno a prosil ji, aby svoji polovinu prstenu dobře střežila. Potom se rozloučil: „Musím ještě tři roky putovat světem; pokud se pak nevrátím, budeš volná, protože to budu určitě mrtev. Pros za mne našeho Pána, ať zachová můj život.“ Ubohá nevěsta se oblékla do černého a vždy, když pomyslela na svého ženicha, vhrkly ji slzy do očí. Od svých sester se nedočkala ničeho jiného než posměchu a výsměchu. „Dej pozor,“ smála se ta nejstarší: „když podáš svému miláčku ruku, plácne tě prackou.“ „Střez se ho,“ pravila druhá: „neboť medvědi mají rádi sladkosti, a když se mu budeš zamlouvat, sežere tě.“ „Musíš mu dělat vše po vůli,“ pokračovala ta nejstarší: „jinak na tebe bude hrozivě bručet.“ A ta druhá nezůstávala pozadu: „Ale na svatbě budeš mít veselo, neboť medvědi dobře tancují.“ A nevěsta mlčela a nenechala se těmi řečmi zmást.

Medděd zatím putoval světem z místa na místo, kde mohl, konal dobro, bohatě obdarovával chudé, aby se za něj modlili. Konečně, když započal poslední den těch sedmi let, šel opět na onu pastvinu a sedl si pod jeden ze stromů. Zanedlouho to zasvištělo a stál před ním ďábel a celý mrzutý se na něj díval, pak mu hodil jeho starý kabát a přál si zpět svůj zelený. „Tak daleko ještě nejsme,“ odvětil Medděd: „nejprve mne dej do pořádku.“ Ať ďábel chtěl nebo ne, musel přinést vodu a umýt ho, učesat mu vlasy a ostříhat vousy a nehty. A on vypadal opět jako statný voják a byl krásnější než dřív. Když ďábel odtáhnul, hned mu bylo lehko u srdce. Šel do města, nechal si ušít sametový kabát, posadil se do kočáru, taženého čtyřmi šimly a jel do domu své nevěsty. Nikdo ho nepoznal, otec ho měl za urozeného plukovníka a zavedl ho do světnice, kde seděly jeho dcery. Musel se posadit mezi ty dvě starší, nalévaly mu víno, předkládaly mu nejlepší sousta a myslely, že krásnějšího muže na světě ještě neviděly. Jeho nevěsta v černém šatě seděla naproti, po celou dobu ani nezvedla oči, ani nepromluvila. Když se ho nakonec otec zeptal, zda si přeje některou z dcer za ženu, obě ty starší vyskočily a běžely do svojí komnaty, aby si tam oblékly ty nejkrásnější šaty, neboť si obě malovaly, že ony budou ty vyvolené.

Ten cizinec, když osaměl s nevěstou, vytáhl svoji půlku prstenu a hodil ji do poháru s vínem, který pak dívce podal přes stůl. Když nevěsta víno vypila a na dně našla polovinu prstenu, srdce jí poskočilo. Vytáhla druhou polovinu, kterou nosila na stužce na krku, dala je k sobě a ukázalo se, že jsou to dvě části jednoho prstenu. Tu voják pravil: „Já jsem tvůj zaslíbený ženich, kterého jsi viděla jako Medděda, díky Boží milosti jsem opět nabyl své lidské podoby.“ Šel k ní a objal ji a políbil. Zatím přišly obě naparáděné sestry, a když viděly, že ten krásný muž si vybral tu nejmladší a slyšely, že to byl Medděd, běžely plné vzteku a hněvu pryč.

Ta jedna se utopila ve studni, ta druhá se oběsila na stromě. Toho večera někdo zaklepal na dveře, a když voják otevřel, stál tam ďábel v zeleném kabátě a smál se: „Koukej, nyní mám místo jedné duše dvě.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight