Matěj Kozko

zobrazeno 37×

Vložil(a): jitkamety, 26. 3. 2016 8.51

Kterak mnich len proradný, šibal a bezbožník, se dostal k panu Vilému z Rožmberka a jak si při jeho dvoře vedl, až v nemilost upadl a bídnou sešel smrtí

O mnichu Matěji z Rynárce se toho mnoho povídalo. Kdo ví, proč kdysi vstoupil do řádu svatého Benedikta, když byl tak bezbožný a nedbal řádného života. Přesto se mu dostalo vysoké hodnosti opata kláštera Sázavského. Pak se přestěhoval na tučnou prebendu a brzy ho bylo vidět, jak v Praze vytlouká šenky s veselou chasou. Také páni ho rádi zvali k sobě, když měli hosty, aby je pobavil. Veselý opat dovedl při dobrém trunku s pány žertovat třeba až do bílého rána nebo tak dlouho, dokud mu jazyk nevypověděl službu.
Pan Vilém z Rožmberka, vladař na Krumlově, se o mnichu také dověděl a rozhodl se, že ho získá pro sebe.
„Proč má dělat kejkle kdejakým pánům z Nemanic a na Odřichvostu? My vedeme takový dvůr, že si s královským nezadá. Proto půjde ten mnich na Borovany. Tam bude mít dobré bydlo a k nám na Krumlov blíž než do Prahy.“
Když rožmberský regent slyšel, co si pan vladař usmyslel pro potěšení, nebyl zrovna nadšen. U vladařova dvora bylo už dost příživníků a darmojedů, chudáků i pánů s erbem, všelijakých krasořečníků a šejdířů, kteří jeho pána okrádali o čas i peníze. Ale odporovat se pánovi neodvážil, jen uvážlivě řekl:
„Milosti, jak toho mnicha sem ale dostaneme, jestli pražský arcibiskup jinak rozkáže?“
„Bloude jeden!“ rozzlobil se vladař. „Copak my se ho budeme ptát? Pošli mu od nás truhlici plnou zlaťáků a pražské konzistoři pěkné pozdravení, a všechno bude v pořádku.“
Stalo se, jak pan vladař rozhodl. Netrvalo dlouho, broumovský prelát propustil opata Matěje nejen ze Sázavského kláštera, ale i z řádu. Ten hbitě přijal řád svatého Augustina a stal se proboštem borovanského kláštera.
Probošt Matěj přijel na Borovany s jedním koníkem a toho si ještě musel vypůjčit, aby si ten uzel krámů odvezl. Ale hned se mu tu zalíbilo. Pan vladař mu poslal soudek vína na uvítanou a nový probošt ho dal odnést do klášterního refektáře, kde sám zkušeně sud narazil.
„Potěš Tě pánbůh, Matěji! Máš dobrého pána a toho si važ! Ať tedy oba žijeme ve zdraví a on nezapomene na Borovany!“ jedním douškem vypil pohár a rychle si znovu naléval.
Dveře zůstaly pootevřené. Do síně opatrně nahlédli dva mniši, jediní, co tu s proboštem Matějem měli sloužit pánubohu a řádu. Když viděli, jak si probošt nalévá, dostali také chuť na víno. Netroufali si však svého nového představeného rušit v příjemné pohodě, ale nemohli se ode dveří odtrhnout. Dívali se a dívali, jak popíjí.
Než probošt Matěj dopil druhý pohár, zahlédl ty dvě mnišské kutny a zahalasil na ně zvesela:
„Jen pojďte dál, bratři! Já Vás neukousnu a toho vladařského daru Vám rád dopřeju. Jen pojďte, pojďte také ochutnat!“
A páni bratři se nedali dlouho pobízet. S mnoha omluvami se vedrali dovnitř a točili se kolem probošta jeden víc než druhý. Brzy teklo víno proudem do třech pohárů a tak začal Matěj hospodařit na Borovanech.
Druhý den se z opilosti vyspal, poohlédl se trochu po hospodářství a viděl, že jeho předchůdce se o všechno dobře staral. Chlévy a stodoly byly plné, na komoře všeho dostatek. Ale oba mniši zanedlouho poznali, že nový probošt je špatný hospodář a honit je nebude. Zařídili se tedy sami pro sebe a vedli život ze dne na den, nikdo se o nic nestaral.
Pan vladař si brzy vzpomněl a poslal proboštovi po poslu pěknou škartici s pozdravením, aby probošt Matěj přijel na Krumlov. Ten ani chvíli nezaváhal a hned se strojil, že ještě téhož dne vyjede.
„S mocným pánem a vladařem musíme být vždycky zadobře, jinak tu na Borovanech nevydržíme.“
Tak hovořil Matěj a poručil klášter pánubohu, protože na pány bratry raději nespoléhal. Věděl tak dobře jako oni, že nejlépe rozjímají jen u vína. Na Krumlově byl každý den nějaký mumraj. Jedno poselstvo přijíždělo a jiné odjíždělo. Štvanice a turnaje se střídaly s kejklíři a zpěváky. Město bylo plné kupců a kramářů. Řemeslníci měli co dělat, aby na všechnu práci stačili. Když probošt Matěj vjel do krumlovské ulice, nevěděl, kam se má dřív podívat. Nebyla to Praha, ale přece tu bylo tolik života a ruchu, že nad tím kroutil hlavou. Zámek stál na vysoké skále nad řekou, s věží a lomenými střechami. Přes most pod zámkem spěchali lidé sem a tam, Matěj se sotva prodral na svém koni ulicí. Pomalu vyjel až ke bráně, a tam ho pustili dovnitř bez vytáček a koně mu vzali do stájí. Než se probošt vzpamatoval, stál v pěkně malované světnici a vzadu u okna uviděl v křesle pana vladaře Viléma z Rožmberka. Hned sklopil zbožně hlavu a sepjal ruce, potom se sklonil v pokorné pokloně. Ale pan vladař se nedal zmást. „Tak tos Ty, ten veselý mnich, šibal a bezbožník? Dobrého jsem si vybral probošta na Borovany, jak vidím. Vítej na Krumlově a pověz, jak jsi spokojen?“ Matěj byl nerad, že ho pan vladař hned odhalil, ale přesto se nechtěl dát tak lacino. „Milosti! Jsem prostý sluha boží. A když jsi uznal, že mne potřebuješ na Borovanech, nedovedl jsem Tobě odmítnout.“
„Jen tak dál, probošte! To se sluší, abys takto mluvil se svými ovečkami. Já Tě ale pozval pro jinou věc. Umíš prý rozdávat smích a žádnou švandu nepokazíš. I naše urozenost se ráda dobře pobaví a zasměje. Je-li to pravda, rád Tě u svého dvora uvidím, protože dobrá pohoda není nikdy k zaplacení.“
Jak probošt slyšel o platbě a penězích, pookřál na duchu a oči se mu zaleskly. Ohlédl se po stole, ale byl prázdný. Vladař si všiml jeho pohledu a hned chválil vzácné dílo.
„Ten stůl je až z Anglicka, pan bratr mi ho přivezl. Vzácná práce. Jen se dobře podívej, probošte! Takový kousek nikde neuvidíš.“ Probošt Matěj se podíval, ale nevesele.
„Tohle rád věřím. Milosti! Já bych ho však nechtěl, ani kdyby stál ještě jednou tolik, co stojí. Já mám rád každý stůl, který se prohýbá jídlem a pitím, ten má pro mne cenu nejvyšší.“
Pan vladař se dal do smíchu a volal sloužící, aby přinesli hostu něco k občerstvení. Brzy Matěj viděl, že mu jeho šaškovství přináší větší užitek a radost než jeho dobrá prebenda na Borovanech. Dokud mohl, pobýval na Krumlově a točil se kolem pana vladaře a jeho oblíbených pánů. Když už byl tou službou unaven, sebral se a ujel na Borovany, aby se vyspal a odpočinul.
Protože každé řemeslo se musí dělat poctivě, Matěj poznal, že se svými šprýmy by se pánům brzy omrzel. Kdesi sehnal čtyři statné kozly a dal si k nim udělat malý kočárek. Potom je zapřažené tak dlouho proháněl po borovanském dvoře, až je naučil tahat jako koně. Sám s nimi pak všude jezdil, v jedné ruce opratě a v druhé bič, ale tím ty své kozly jen hladil. Nikdy jim neublížil.
Bylo z toho mnoho řečí a také oba páni bratři se dali někde slyšet, že se jejich probošt zbláznil. Když se to Matěj v hospodě dověděl, do kláštera přijel rozzlobený a s bičem v ruce vyhledal oba bratry. Našel je v komoře, kde vyjídali z posledního hrnce naložené maso. Matěj se před ně postavil a začal:
„Já jsem tedy blázen a páni bratři si tady cpou břicha! Kdopak jiný by Vám trpěl takovéhle hospodářství? Do kostela už ani nepáchnete, jak je týden dlouhý, a mne si troufáte před lidmi ještě pomlouvat. Napráskám vám, jak si zasloužíte.“ Na jejich souhlas nečekal. Každého přetáhl několikrát bičem, ale podělil je spravedlivě, aby si bratři nenaříkali, že jeden dostal méně než druhý. Od toho dne měl od nich pokoj a mohl si dělat, co chtěl.
Když se pan vladař dověděl, že má probošt na Borovanech to kozí spřežení, chtěl je hned vidět a poslal pro Matěje. Ten se tedy vydal znovu na Krumlov. Kozli ujeli za den sotva čtyři míle. Každou chvíli se něčeho lekli, anebo dostali chuť se napást. Matěj jim to trpěl a nikam nespěchal. Sám se také rád zastavil v leckteré hospodě, aby se napil. Děcka kolem něho pobíhala a chasa za ním občas po vsích mečela. On se ale nezlobil. Někdy se ohnal bičem, jindy se smál.
Na Krumlově už ho čekali, a v pravý čas, protože pan vladař měl dobré zvědy. Když vjížděl do zámeckého dvora, seběhlo se mnoho panstva. I pan vladař vyšel, aby se podíval na tu podívanou.
„Poslechni, Matěji! Tohle se Ti tedy povedlo,“ pochválil probošta. „Takové spřežení nemá král ani císař.“
„A bůhví, že mít nebude!“ usmál se spokojeně Matěj. „Vždyť to dalo taky něco dřiny, než jsem ty rohatce vycvičil.“
Aby panu vladaři dokázal, jak s nimi umí dobře jezdit, práskl bičem nad hlavou a vozík se rozjel kolem nádvoří. Kozli poslušně běželi, jak se jejich pánu zlíbilo. Potom je zavedl do vladařovy stáje a tam je postavil místo koní. Sám je dobře nakrmil a teprve potom šel do paláce.
Když pan vladař viděl, jak je na své kozly úzkostlivý, přemýšlel, jak by ho poškádlil. Protože Matěj s nimi ve stáji i spal, nechal to na druhý den. Jakmile borovanský probošt odjel s kozly do města, poručil vladař sloužícím, aby ho při návratu nezapomněli náležitě uvítat. Ten zatím jezdil vesele po městě a všude předváděl svoje spřežení. Potom koupil jednoho živého zajíce, dal ho do pytle, a jel na zámek. Večer měla být hostina a takový macek se vždycky hodil pro panské vyražení. Sotva však Matěj projel zámeckou branou, vrata se za ním rychle zavřela a z psince vyrazili psi.
„Héj! Héj!“ křičel Matěj na kozly, kteří se plašili, div postroje nepotrhali.
Ze všech sil držel opratě a bičem se oháněl po psech. Ale ti byli jako vzteklí. Vtom si Matěj vzpomněl na zajíce. Pustil kozly kolem dvora, honem rozvázal měch a zajíc vyskočil ven. Psi se za ním rozběhli. Honili ho sem a tam, jak před nimi kličkoval. V oknech zámku se ozval veliký smích a sám vladař volal:
„Výborně, Matěji! Výborně! Přijď nahoru, ať spolu tu křivdu zapijeme!“
Dlouho trvalo, než se Matěji podařilo kozly uklidnit. Pak je uvázal ve stáji a moc ho to mrzelo, protože si ty své čerty rohaté zamiloval. Měl je raději než lidi. Borovanský majetek se pomalu rozpadal. Občas scházely Matějovi peníze, vždycky něco prodal nebo zastavil a bylo zase dobře. Tak pustil pivovar, dvě krčmy, pole a luka. Jinak celé dny nic nedělal, jen si hrál s kozly a pil. Když se to vladař dověděl, vzal ho za kaplana do krumlovského špitálu, ale Matěj tam nebyl spokojen. Jednou přišel k panu vladaři a prosil ho:
„Milosti! Dobře vím, že jsem špatný mnich, ale mou duši už nikdo nenapraví. Slyšel jsem, že se v Prachaticích uprázdnila fara, dej mě tam. Zde ty své kozly nemám ani kam uložit.“
Vladař se zamračil, protože neměl rád, když mu někdo radil, co má udělat. Na Matěji už mu pramálo záleželo, protože se jeho kozli okoukali a bylo dost jiné zábavy.
„Když chceš, tak běž! Já Tě na Krumlově násilím držet nebudu. Ale jestli mi tu faru zase zplundruješ jako Borovany, vsadím Tě do vězení o chlebu a o vodě.“ Matěj sliboval, že se o faru bude starat, a byl rád, že mu vladař vyhověl. Ještě toho dne se stěhoval s kozly do Prachatic a ve městě si měšťané také oddechli. Co však byly platné všechny sliby, když Matěj měl pořád velikou žízeň a nijak ji nemohl uhasit. Snad by byl vypil i plnou studnu, kdyby dávala víno. A potom těch jeho koz pořád přibývalo. Utěšeně se mu množily, na faře jich měl už celé stádo. Prachatičtí si začali na něho stěžovat, že čpí kozinou. Do kostela chodil málokdy, proto prosili vladaře, aby se nad nimi smiloval a dal jim pořádného faráře. Brzy nato putoval Matěj s kozly na faru kamsi k Třeboni, ale to už nebyl ani on. Nemoc ho trápila, nemyl se a nečesal, vypadal jako nejhorší otrapa. Lidé se mu posmívali, že je Matěj Kozka. Pravdou však bylo, že byl pánem erbovním, ale sám se k tomu už dávno nehlásil. Když se od něho vladařova přízeň odvrátila, bylo s ním ještě hůř. Často neměl ani co jíst, jen o kozí stádo se poctivě staral a v zimě, kdy nebylo žádné pastvy, chodil po staveních a prosil o trochu sena, aby je měl čím nakrmit.
Matěj tak zbůhdarma utratil svůj život v pitkách a zašel na panskou přízeň. Život ho poznamenal a vlasy mu zbělely, byl vychrtlý, kost a kůže, ale nikdo pro něho neměl trochu jídla ani dobrého slova. Jednoho dne zůstal ležet ve světnici mezi kozím trusem a už nevstal. Kozli mečeli hladem, ale nikdo je nepřišel nakrmit. Teprve když vyrazili branku a vyběhli na náves, lidé přišli na to, že Matěj Kozka už nežije.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight