Maruška a medvěd

Žili byli dědeček a babička a měli vnučku Marušku.
Jednou se děvčata z dědiny vypravila do lesa na houby a na jahody a zastavila se i pro Marušku.
„Dědečku, babičko,“ škemrala Maruška, „kamarádky jdou do lesa, pusťte mě taky!“ Dědeček a babička řekli:
„No dobře, ale koukej se držet v houfu, abys nezabloudila.“ Děvčata došla do lesa a hned se pustila do hledání hub a sbírání jahod. Maruška chodila mezi stromy, obešla jeden, obešla druhý, tam ji zlákalo mlází, tam keříček, až ztratila kamarádky z očí a zabloudila.
Houkala, volala, ale nikdo se neozýval. Kamarádky ji neslyšely. Maruška chodila lesem, chodila sem a tam, vůbec už nevěděla, kde je. Nohy ji zanesly daleko, do neprostupné houštiny. A tam najednou uviděla chaloupku. Zaklepala, ale nikdo se neozval. Strčila do dveří a ty se samy otevřely.
Maruška vešla dovnitř a sedla si na lavici pod oknem. Seděla a přemýšlela, kdopak asi v chalupě bydlí a proč tu nikoho nevidí.
A bylo to tak: V té chalupě bydlel obrovský medvěd. Jenže právě nebyl doma, odešel do lesa. Večer se medvěd vrátil, našel Marušku a měl náramnou radost.
„Huhuhu,“ zamručel, „teď už Tě nikam nepustím. Budeš bydlet se mnou. Budeš mi topit, vařit mi kaši a každý den mě tou kaší pěkně nakrmíš.“
Maruška si poplakala, ponaříkala, ale co jí zbývalo. Musela zůstat v medvědí chalupě.
Huňáč chodil na celé dny do lesa a pokaždé Marušce nařizoval, aby bez jeho dovolení ze stavení ani nos nevystrčila.
„A jestli utečeš,“ hrozil, „já si Tě stejně najdu a pak Tě sním.“ Maruška začala přemýšlet, jak by utekla, když kolem dokola je všude samý les, když nemá ani potuchu, na kterou stranu se vydat, a zeptat se nikoho nemůže.
Dlouho přemýšlela, až přišla na nápad. Jednou, když se medvěd vrátil z lesa, řekla mu:
„Medvěde, medvěde, pusť mě aspoň na jeden den do vsi, chtěla bych babičce a dědečkovi donést na zub nějakou dobrotu.“
„Kdepak,“ nesouhlasil medvěd, „Ty bys v lese zabloudila. Dej dobroty mně a já je zanesu do vesnice sám.“ Právě to Maruška potřebovala.
Napekla spoustu pirohů, našla obrovskou nůši a řekla medvědovi:
„Pořádně se dívej, dám pirožky do téhle nůše a Ty je odneseš dědečkovi a babičce. Ale pamatuj si, ne abys nůši cestou odkrýval a pirožky ujídal! Já si vylezu tuhle na doubek a budu Tě hlídat.“
„No dobře,“ zamručel medvěd, „dej sem nůši!“ Ale Maruška mu ještě nakázala:
„Zajdi před dům a podívej se, jestli neprší.“
Sotva byl medvěd za dveřmi, Maruška šup! do nůše a mísu s pirožky si položila na hlavu.
Medvěd se vrátil, viděl, že nůše je připravená, dal si ji na záda a vypravil se do vsi.
Sel, šel medvěd smrčinou, šel, šel medvěd březinou, úžlabinou ťapal, do vršků se drápal. Šel cestou necestou, nohy ho začaly bolet, a tak si řekl:
Ještě to nedořekl a Maruška už na něj z nůše volá:
„Já Tě hlídám, já Tě vidím! Nesedej si na soušku, neber si pár pirožků, za dědečkem, za babičkou pospěš si do naší vsi!“
„Ta má ale oči,“ divil se medvěd, „nic jí neujde.“
Vzal znovu nůši na záda a šel dál. Šel, šel, dlouho šel, pak už mu nohy přestaly sloužit, dřepl si a zabrblal:
„Posadím se na soušku, vezmu si pár pirožků.“
Jen dosedl, už ho Maruška znovu z nůše napomínala:
„Já Tě hlídám, já Tě vidím! Nesedej si na soušku, neber si pár pirožků, za dědečkem, za babičkou pospěš si do naší vsi!“
Medvěd si mohl údivem hlavu ukroutit:
„To je ale chytračka! No bodejť. Kdo vysoko sedí, ten daleko vidí.“ Vstal a přidal do kroku.
Došel do vsi, našel chalupu, kde bydlel dědeček s babičkou, a začal mlátit do dveří:
„Buch ..... buch ..... buch! Otvírejte vrata, odmykejte dveře, nesu Vám pirožky od Vaší Marušky.“
Ale psi hned ucítili medvěda a vrhli se na něho. Seběhli se ze všech dvorků a štěkali jako diví.
Medvěd dostal strach, postavil nůši před vraty a uháněl do lesa, jako když mu za patama hoří.
Rámus vylákal dědečka a babičku z chalupy. Vyšli před vrata a tam stojí plná nůše. „Copak v ní asi je?“ povídala babička.
Dědeček nadzvedl pirožky, nakoukl dovnitř a nemohl svým očím uvěřit. V nůši sedí Maruška, živá, zdravá, bez jediného škrábnutí.
Ani se nedá vypovědět, jakou měli oba radost. Objímali vnučku, hubičkovali ji a chválili ji, jak chytře na medvěda vyzrála.