Madlenka a lesní tajemství

Madlenka byla šikovná, hodná a pracovitá holčička, která bydlela ve velkém městě. Měla milou maminku, hodného tatínka a trošku starší sestřičku Zuzanku, která ji sice občas zlobila, ale přesto ji Madla měla moc ráda. 
Byla to přece její sestřička. A nesmíme zapomenout na nejmilejšího kamaráda, zlatého kokršpaněla Toma. 
Všichni spolu spokojeně žili ve třípokojovém bytě ve vysokém panelovém domě. Přesto, a možná právě proto, měli moc rádi výlety do přírody – hlavně za Madlenčinou babičkou, která bydlela v horské chaloupce uprostřed lesa. Vždy, když tam s rodinou přijeli, byla Madla nadšená. Milovala šumění lesa a jeho vůni, posedávání na polštářích mechu, běhání po loukách spolu s Tomem a napínavé pozorování lesních zvířátek. Často chodívala na dlouhé procházky. Nejprve s maminkou, tatínkem a Zuzankou, to když byla ještě malá. 
Později, když už byla větší a znala všechny cestičky v lese nazpaměť, mohla po dovolení do lesa sama. Psa Tomíka brala vždy s sebou. Když pak přišel čas vrátit se domů, babička u chaty zazvonila na zahradní zvoneček. Jakmile Madlenka uslyšela cinkání, hned věděla, že musí co nejrychleji pelášit domů. Tak si užívala pokaždé, když babičku navštívila. 
Jednou, když se znovu vydala na jednu ze svých průzkumných cest po lese, zahlédla zajíčka se srnkou, jak společně spokojeně oždibují jakýsi lesní keříček. Všechna zvířátka v lese už Madlenka s Tomem dávno znala, takže se jich ani nebála, když se k nim zvědavě přiblížili. 
„Co to tam asi okusují?“ řekla si Madlenka jen tak pro sebe. Najednou – a věřte, děti, že to Madlu pěkně vyděsilo – se zajíček otočil, otevřel svou malou tlamičku a povídá lidským hlasem: 
„My přece jíme výborné lesní borůvky, copak je neznáš?“ Jak se Madla lekla, posadila se přímo na keřík obsypaný modrými bobulkami. Zvířátka přece nemluví! 
„Neboj se nás, Madlenko,“ uklidňovala ji srnečka, „protože ses odmalička chovala k lesu hezky a vždy jsi tu byla hodná, odměnil Tě schopností rozumět lesním zvířátkům!“ 
Madlenka se trochu vzpamatovala a vstala. Zjistila, že se jí borůvky rozplácly na kalhotách. Trošku se bála, aby nebyly jedované, ale srnečka ji hned poučila: 
„Neměj strach, i Ty můžeš borůvky bez starosti jíst. Nejsou jedovaté, ba naopak, jsou výborné a opravdu moc zdravé!“ Pak si na něco vzpomněla a dodala: „Viděla jsem tetu Vlastičku z vesnice, jak je chodí v létě často sbírat. A nejen borůvky, ale i další různorodé lesní plody, jako třeba rudé maliny, černé ostružiny, červený rybíz a šípky z keřů. Také jsem ji viděla u cesty dávat do košíku jablíčka, špendlíky a švestky ze stromů a ze zahrádky za domem otrhávat lískové oříšky, zelené fazolky a červená rajčátka.“ 
Madlenka už se úplně přestala bát. Byla na sebe pyšná, že si zasloužila takovou poctu rozumět zvířátkům. Stále trochu udiveně, ale vesele, si s nimi začala povídat. Byla moc zvědavá, proč a nač teta Vlasta sbírá všechny ty věci, a tak se na to zvířátek zeptala. 
„Taky mě to zajímalo,“ odvětil zajíček, „tak jsem se jednou odvážil, vplížil jsem se za okýnko Vlastiny chaloupky a pozoroval, jak se Vlasta v kuchyňce činila,“ řekl a trošku se přitom začervenal. „Zrovna se zaobírala malými hříbečky, co si ten den našla na paloučku v lese. Hodila je do hrnce a v jiném chvíli něco vařila. Nakonec všechno smíchala dohromady a nandala do průhledných sklenic s barevnými víčky,“ dokončil zamyšleně zajíček. „A málem bych zapomněl: všechny ty sklenice označila bílou nálepkou a na tu napsala – houby s octem, Vlasta. Jednu po druhé je pak pečlivě uklidila do spížky, kde už bylo naskládáno mnoho jiných barevných a polepených sklenic,“ dodal. 
„A víš co se s těmi sklenicemi dělo dál?“ zajímala se Madla. 
„To vím zase já“ vložila se do toho srnka. „jistila jsem to v zimě když jsem šla na Vlastinu zasněženou zahrádku okusovat seno z hromádky, kterou tam pro nás přichystala jako každý rok. To abychom přes zimu neumřeli hlady, protož v lese ani na poli nic neroste,“ oznamovala. „chtěla jsem tetičku pozdravit a okýnkem jsem spatřila, že právě usedá k snídani. A co nevidím, vyndala jednu sklenici s nápisem borůvková marmeláda, rozšroubovala ji a nabrala si lžičkou kus té marmelády na chleba s máslem. Tak to tedy je, schovává si ve spíže na zimu to, co roste v létě, aby nikdy neměla nedostatek,“ zakončila pyšně chytrá srnka. 
Madla ještě dlouho seděla na mechu a povídala si se zvířátky o všech možných dobrotách, co se dají schovat na zimu do spíže. Seděla by tam snad dodnes, kdyby se lesem neozval cinkot zvonku svolávající všechny na večeři do chaloupky. Vstala tedy, rozloučila se se zajíčkem a srnkou a pelášila domů. 
Zpátky ve městě se chtěla Madla podělit o všechny novinky se svými kamarády. Ti po ní ale jen zmateně pokukovali a nevěřili, že je možné v přírodě najít přes rok tolik dobrot, natož aby bylo možné si je schovat až do zimy! Madla se však nedala a rozhodla se co nejvíc těch dobrých plodů nasbírat a s tetou Vlastou je připravit. 
Teta byla nadšená že se Madla o všechno tak zajímá. S radostí jí se vším pomohla a vysvětlila jí jak se ty dobroty zavařují Když se po práci Madla rozhlédla po kuchyňce, oči jí zářily, jak běhaly po hromadě různě barevných sklenic s rozličnou náplní a popisky, jako: 
rybízová marmeláda, oříšky v medu, zelené fazolky, švestkový kompot, krájená rajčata a mnoho dalších, podepsaných velkými písmeny MADLA, aby se nepopletly s Vlastinými. 
Všechny sklenice pak s tatínkem odstěhovali do spíže v městském bytě. Přišla zima a v lese, na zahrádkách ani na polích opravdu nic nerostlo. Madla ale věděla o plné spížce, a tak se těšila na všechny ty dobroty. Každé ráno si s celou rodinkou mazali marmeládu na chleba, k obědu mívali zavařenou zeleninu, pekli štrúdl ze zavařených jablíček a po večeři si maminka s tatínkem dokonce občas trošku usrkli domácího ořechového likéru, který pro ně speciálně připravila teta Vlasta. Madlenčini spolužáci jen záviděli výborné svačinky s ovocnými marmeládami, ale také její rozzářené oči a zdravě červené tvářičky, které jistojistě získala díky všem těm domácím dobrotám. Už se jí nikdo nesmál a Madlenka musela dál a dál vysvětlovat, co se dá v přírodě najít a jak to uschovat do zimy. 
Následující zimu už nechodila s modrou pusou od borůvek do školy jen Madla, ale i její kamarádi, kteří si libovali, jak je zábavné a skvělé zavařovat všechny ty dobroty. 
A Madlenka stále jezdí k babičce na chaloupku, běhá s Tomem po lese a povídá si se zvířátky, i když už není malá holčička.

Zdroj: www.abatar.cz