Lvy a plachetnice: 1. Námořník parníček

Ve staroslavném městě Leningradě, v Taurické ulici číslo 7, žil jednou námořník jménem Parníček. V Parníčkově pokoji stála železná postel, na stěně visel talíř s namalovanými Lvy. A pak tam byl stůl, na stole ležela mořská mušle a lodní hřeb. 
Ráno co ráno se námořník probouzel, bral mušli ze stolu a tiskl si ji k uchu: poslouchal, jestli už nešumí moře. Jednoho dne se vzbudil, dal si mušli k uchu a vida ..... šumělo! Nejvyšší čas vyplout! pomyslel si Parníček. A rychle postavit novou loď. 
Sebral ze stolu hřeb a vyšel na ulici. Ušel asi tak čtyřicet kroků a zahnul do Taurického parku. 
Vykračuje si parkem, a tu jde proti němu neznámý člověk v pruhovaném tričku a s deštníkem v ruce. 
V životě jsem neviděl, že by námořníci chodili s parapletem, řekl si Parníček. Ale ten s deštníkem už byl u něho a povídá: 
„Promiňte, prosím, kudypak se jde k moři?“ 
„Taky tam mám cestu,“ povídá Parníček. „Svezte se se mnou.“ A tak šli spolu. 
„Rozumějte,“ vysvětloval ten člověk s deštníkem, „lékaři mi doporučili pobývat na mořském vzduchu. Mám totiž velice chatrné zdraví: jíst mi nechutná, kašel mě zlobí, vrže mi v kolenou. Věčně jenom lítám po doktorech, ani nemám kdy chodit do práce.“ 
„A já,“ povídá Parníček, „zrovna potřebuju námořníka: jdu stavět loď. Vyplujem spolu na moře.“ 
„I to to,“ povídá ten člověk s deštníkem. „Kdepak já a na moře!“ 
Parníček se dopálil: 
„Tak proč potom, nosíte námořnické tričko? Jste snad suchozemský námořník?“ 
„Přesně tak, odjakživa jsem suchozemský. A tohle tričko jsem koupil čirou náhodou.“ 
Parníček se rozzlobil ještě víc, ale vtom vidí, že na cestičce leží truhlička. Bledě modrá, s dvěma uchy. 
„Kdepak se tu vzala ta truhlička,“ podivil se Parníček. „Čí asi je?“ 
„Nejspíš ničí,“ povídá ten člověk s deštníkem. „Víte co, kouknem se, co v ní je. Že by snad léky?“ 
„Uvidíme,“ povídá Parníček a v duchu si myslí: Co já s léky! Takhle elektrická žehlička kdyby tam byla, kalhoty už potřebují vyžehlit jako sůl, věčně si je žehlím jako zastara: šups s nimi na noc pod matraci. 
Vytáhl z kapsy zavírací nůž, povolil jím víko a cvak! Víko odskočilo a v truhličce: kocour! Zrzavý, se zelenýma očima.

Kocour hups! a pryč. Parníček za ním. A člověk s deštníkem jakbysmet. Kocour peláší po cestičce, oni taky. Kocour přes plot, ti dva zrovna tak. Kocour vyšplhá na strom, Parníček natáhl ruku, ohnul ten strom k zemi a už drží kocoura za hřbet. 
Donesli ho zpátky, posadili do truhličky, zaklapli víko, funí a oddychují. 
„Fuj, kolena mě bolí jako čert!“ povídá člověk s deštníkem. „A ten kašel. Kch, kch, kch! Co asi ten kocour vevnitř? Pojďte, mrkneme se.“ 
Odklopili víko a v truhličce místo kocoura ..... opička! Poskočí si, hups! z truhličky a pryč. Oni za ní. Opice šupsne pod lavičku, ti dva taky. Opička na houpačku, oni zrovna tak. Opička šup! pod kolotoč a je ta tam. Parníček nadzdvihl kolotoč, vytáhl opičku, odnesl ji zpátky, posadil do truhličky a zaklapl víko. 
„Uf,“ povídá člověk s parapletem. „Kde se tu vzala ta opice? Byl tam přece kocour. Koukneme se radši ještě jednou.“ 
Otevřel víko a v truhličce ..... žehlička! Pěkná, elektrická, dokonce i se šňůrou. 
„To je pane žehlička!“ povídá Parníček. „Teď budu mít svoje námořnické kalhoty vyžehlené natošup. Vezmu si ji domů. Počkejte tu na mě. Jak se vlastně jmenujete?“ 
„Stěpan Petrovič Botičkin. Ale kamarádi mi říkají Flok. Proč, já nevím.“ 
„Jakápak záhada. Jste jako špejle, tak proto Flok.“ 
Parníček vzal truhličku do podpaží a ubíral se domů. A suchozemský námořník Flok zůstal v parku a čekal. Chodí po cestičce sem a tam, a vtom proti němu tři lvi ..... 
Ale to už je zase jiná pohádka.