Lucerna

zobrazeno 24×

Vložil(a): jitkamety, 18. 3. 2016 13.20

Bylo to za časů, kdy ještě robota tížila venkovský lid. Někde opravdu těžce, někde už jen tak zbytkem. Ale nikdo ji neměl rád. Ani mladý mlynář Libor, který často nemohl spát, jak ho to hnětlo. A to šlo jen o lucernu, o starou zaprášenou lucernu, která se povalovala na půdě mezi harampádím!
A přece na tu lucernu nemohl mlynář Libor ani pomyslit. Byla s ní spojena povinnost doprovázet s rozžatým světlem vrchnost, když si vrchnost vzpomněla, cestou od mlýna k lesnímu zámečku kolem prastaré lípy. Tím hůř, že právě kolem lípy, o kterou mlynář už dlouho vedl se svým panstvem spor.
Jinak netížilo mlynáře Libora pranic. Měl svou práci, měl u sebe svou starou babičku a veselou náladu ve mlýně obstarávala Hanička, mladé, čiperné děvče, které si vzal mlynář jako sirotka k sobě a o něž se staral, když o opuštěné stvoření na zámku neměli zájem. Časem se mu Hanička zalíbila a on jí a vypadalo to, že jednou budou svoji.
Babička leccos pamatovala a mlynář se jí často vyptával. Její řeči si pak zapisoval na památku do tlusté knihy vázané v kůži.
Jako toho dne, kdy mu babička vyprávěla o Sibylině proroctví. Sibyla byla věštkyně, ani se nevědělo, kdy vlastně žila, ale pokolení za pokolením si o ní vyprávělo.
„Přivalí se hrozná vojna a bude bída a hlad a se všemi, lidmi bude zle. Dvanáct dní potrvá strašný boj a krev poteče v potocích, až třináctého dne se otevře hora Blaník a vojsko, které tam čeká, vyjede na pomoc české zemi v čele se svatým Václavem na bílém koni,“ říkala babička hrůzostrašným, tajemným hlasem a mlynář si zapisoval, jak stačil.
Někdo zaťukal na dveře. Panský mušketýr. Přerušil babiččino vypravování a oznamoval mlynáři, co mu nese.
„Abyste vzal, mlynáři, na vědomí, že přijede naše paní kněžna a pan vrchní jí uchystá slavnostní přivítání. K tomu si vybral Vás, který máte v čele sedláků přijet na koni na zámek a přednést kněžně uctivé říkání.“
„Já?“ napřímil se mlynář. „Já mám oslavovat vrchnost za to, že mi upírá mé právo? Že chce porazit prastarou lípu, která pamatuje děda mého děda? Jen se hezky vraťte s nepořízenou, mušketýre, nepojedu nikam.“
„Vyřídím,“ cvakl mušketýr podpatky. „Ale je tu ještě něco. Máte tady to hezké děvče ..... “
„Které zůstane doma stejně jako já,“ skočil mu mlynář do řeči. „Ať si pan vrchní vítá kněžnu sám. Jazyk má na to dost mrštný.“
„Vyřídím,“ řekl vztekle mušketýr, který věděl, že si to odnese za mlynáře. „Však pan vrchní říkal, jak jste zpupný. Ale zkrotnete, až sem přijdu stran té staré lucerny ..... “
Nedomluvil. Mlynář ho vytlačil ze světnice a přibouchl za ním dveře. Byl silný a statný, nemusel se mušketýra bát.
„Vidíš, babičko, jak to dnes chodí,“ obrátil se k stařence.
„Za našich časů nebývalo lip,“ pokývala stařenka, „a horší časy ještě přijdou, jak věštila Sibyla ..... “
„I nepřijdou, babičko,“ odporoval jí mlynář, „jen se člověk nesmí hned poddat. Ale toho psaní už pro dnešek nechám. Práce čeká.“ Zavřel knihu a šel se podívat do mlýnice.
Stařenka si povzdechla a odbelhala se ven, sednout si pod jabloň na zahrádce.
Ve světnici bylo ticho, v němž tikaly jen hodiny a doléhal vzdálený pískot ptáků zvenku.
Klid porušil dívčí zpěv. To byla Hanička, hezká dívka, nejlepší zpěvačka na kůru, jak o ní říkal učitelský mládenec Zajíček.
A Zajíček tomu rozuměl, i když třel bídu. Na muziku byl na slovo vzatý odborník a žádná svatba nebo pohřeb se bez něho neobešly.
Hanička vběhla do světnice. Na lavici vysypala plnou zástěru lučního kvítí. Otevřela mlynářovu knihu a mezi několik listů založila proutky mateřídoušky. Sňala starý mateřídouškový věneček se zdi a zavěsila nový, který čerstvě uvila.
Zvenku zazněly housličky. Hanička se zarazila. Pak se usmála a zakývala hlavou. Poznala Zajíčka. Otevřela dveře:
„Jen pojďte dál, pane učitelský, poznala jsem Vás podle houslí. Copak nesete?“
„Rád bych se poradil, Haničko. Mám starosti,“ říkal nesměle Zajíček.
„Tak jen počkejte, hospodář tu bude každou chvíli. Máte už nějaké naděje, pane Zajíčku?“
„Skoro žádné, Haničko.“
„A co tomu říká Vaše Dornička?“
„Však právě pro ni se trápím. Chtěl bych si ji vzít, ale copak mohu? Ani nevíš, Haničko, jaká je to bída dělat učitelského mládence a dokonce na dvou školách najednou. Co jen se naběhám přes vrchy a luka z Lohova do Buková, z jedné školy do druhé, ať prší nebo praží slunce, osm let už to tak dělám a naděje na zlepšení žádná.“
„Však je mi Vás kolikrát líto, pane Zajíčku,“ litovala ho Hanička. „My tu leckdy o Vás mluvíme, jak musíte spát na půdě u sedláků a hrát při všech příležitostech a přitom se ani dosyta nenajíte.“
„Kdyby jen to, milá Haničko. Ale obě paničky mých pánů kantorů mě pokládají za svou služku. Jedné musím nosit vodu, štípat dříví, kosit trávu, druhé opatrovat caparty. Ale já už vím, jak na to!“
„Utečete s Dorničkou do světa?“
„Vypovím to naší nové kněžně. Prý je dobrá. Podívej, všechno jsem to sepsal do žádostí, dokonce veršem, a tu supliku přečtu samé paní kněžně.“
„A to máte odvahu předstoupit před ni?“
„Napřed jí zahrajeme kasací, však víš, kdo, já, Sejtko, Zima a Klásek, ta naše muzikantská čtyřka, a pak, pak si dodám odvahy, odkašlu si, vytáhnu supliku a ..... “
„..... ohnu poníženě hřbet!“ vmísil se do toho mlynář Libor, který právě vstoupil. „Je mi Vás líto, Zajíčku.“
„Vám se to lehko řekne, pane mlynáři. Ale co mám dělat, když jsem chudý?“
„Vzmužte se a uvidíte! Mějte hrdost!“
Zajíček zesmutněl. „Když mně nade všecko jde o mou Dorničku, pane mlynáři. A pro ni strpím všechno.“
„A právě tím ztrácíte, Zajíčku„, povzbuzoval ho mlynář. „Zatínat pěstí pouze v kapse mnoho nepomůže. Jen o tom přemýšlejte!“ A mlynář se obrátil k Haničce. „Jsi hodná, že jsi natrhala kvítí. Dokonce's uvila čerstvý věneček. Pro mne jsi taky natrhala něco?“
„Mateřídoušku, máš ji přece tak rád. A taky ještě koření pro babičku,“ vykládala Hanička. A tajemně zašeptala:
„A tady trochu Černobýlu na našeho ..... hastrmana!“
Zasmála se a už byla pryč.
Zajíček se zeptal:
„On Vás pořád ještě hastrman trápí, pane mlynáři?“
„Trápí, netrápí, ale zlobí,“ rozčiloval se mlynář. „Dneska ráno mi například zastavil mlýnské kolo, dareba. A kdyby jen tropil ty své neplechy. On se zakoukal do naší Haničky a nedá jí pokoj. Pořád po ní kouká a nejraději by vlezl až do stavení. Ale já mu ukážu, zač je toho loket!“
„Každý máme své,“ vzdychal Zajíček.“ Já bídu, Vy zas vodníka.“
„A lucernu!“ dodal mlynář.“ Jenže já žádnou supliku skládat nebudu. Budu stát na svém právu a uvidíme, zdali je vrchnost ještě tak mocná, jako bývala. A podívejme,“ přihlédl z okna, „neběží snad za Vámi?“
„Kdopak?“ lekl se učitelský.
„Klásková,“ usmál se mlynář a otevřel dveře, do nichž se vřítila opravdu Klásková. Její muž Klásek hrával společně se Zajíčkem, Sejtkem a Zimou.
„Není tady?“ rozkřikla se Klásková. „Jako můj muž.“
„Kláska jsem neviděl,“ zavrtěl mlynář hlavou.
„Tak snad byl u Vás, Zajíčku, co?“ obrátila se Klásková na učitelského, který zrozpačitěl a koktal:
„U mne? Jestli jako byl? Totiž ..... jak bych Vám řekl ..... “
„Tak už jsem doma!“ nenechala ho Klásková domluvit. „Jak se takhle vykračujete, je mi nad slunce jasnější, že jste se domluvili. Ten lhář mi nabulíkoval, že prý si zaskočí do mlýna kvůli mletí. A přitom jsem viděla, jak si tajně strká klarinet pod kabát.“
„Ale on byl opravdu u mne,“ přiznával Zajíček. „Měli jsme mít zkoušku.“
„A neměli! Jen se ho zastávejte, už Vám nevěřím ani slovo. To spíš tady karty mi řeknou, kde je. S dovolením.“ A vytáhla karty a začala je rozkládat na stůl. „Aha, tady!“ zvolala po chvíli vítězně. „Vidíte ji? Nějaká osoba ženského pohlaví mi stojí v cestě. Dokonce vdova. No, počkej, Klásku, já Ti to osladím!“
„Věříte kartám,“ káral ji mlynář, „ale kampak dojde člověk s kartami. Hlavou a srdcem se musí na všechno.“
„Opravdu, paní Klásková,“ vmísil se nesměle učitelský, „váš muž byl u mě, ale pak šel na zámek, sám jsem ho tam poslal, kvůli té kasací, jestli ji budeme smět zahrát paní kněžně.“
„Já mu sama zahraju kasací, až ho budou brnět uši!“ vzkřikla Klásková. A byla by se ještě dál rozčilovala, nevběhnout do jizby poplašená Hanička.
„Libore, Libore,“ popadala dech, „už zase na mne kňoural!“
„Cože? A kde?“ zahromoval mlynář.
„Sedí na mlýnském kole a všude na keře rozvěsil ty své pentličky, aby mě nalákal do vody,“ stěžovala si Hanička.
„To jako vodník?“ zasvítily oči Kláskové. „Takové je to mužské plemeno! A odkdypak Vás obtěžuje?“
„Není to tak dlouho,“ vysvětloval mlynář, „ale zato nám ne a ne dát pokoj. Jen karabáč na něho platí!“
„Jako na to mužský plemeno vůbec,“ přikyvovala ochotně Klásková. „A víte co, mlynáři? Já ho spořádám za Vás! Dostane to za toho mého!“
A než ji mohli zadržet, vyhrnula se ze dveří jako velká voda.
Mlynář za ní. Ale zahlédl jen, jak něco zeleného mizelo pod vodou. Vodník, když spatřil Kláskovou, která na něho křičela:
„Já Ti dám, ty mlsoune vodní!“ nechal všeho, spustil se s kola a rychle se vrátil do svého podvodního hospodářství.
Klásková chvíli čekala u vody, zdali se vodník objeví. Pak se obrátila a mazala hledat svého muže. Mlynář mávl rukou a šel za svou prací.
Hanička zatím vzala natrhané kvítí a odnesla je usušit na půdu. Měla tam už jen málo místa. Pokusila se tedy odklidit staré krámy do kouta a najednou se zalesklo proti ní sklo. Byla to ta prastará lucerna, jaké se už dávno nedělaly, celá zaprášená. Haničce se líbila. Oprášila lucernu a snesla ji dolů. Napadlo ji, že by šiji mohla zavěsit k mlýnskému kolu, aby tam v noci bylo trochu světla a nemusela se bát vodníka. Ale přece jen měla pocit, že dělá něco nedovoleného. Snad tam tu lucernu ukryli schválně a Hanička ji měla na půdě nechat. Proto, když uslyšela, že někdo přichází, radši postavila lucernu stranou ke kamnům, kde nebyla vidět.
„Tady jsi, Haničko,“ usmála se na ni babička, vstupující do světnice. „Kdepak jsi byla?“
„Natrhat kvítí, babičko. A uvila jsem věneček. Koření pro Vás jsem dala sušit na půdu. Chcete se tam podívat?“
„I to to, děvečko,“ zpěčovala se babička. „Vždyť bych tam v té tmě musela o něco klopýtnout.“
„Tak si rozsvítíme lucernu, babičko.“
„Lucerna je dobrá ..... ale takhle v noci, když nějaký pocestný zabloudí a najednou z dálky uvidí míhat se světýlko ..... Tady doma ani za to nestojí ji rozsvěcet.“
„Mně připadá lucerna jako skleněný zámek, babičko,“ zasnila se Hanička. „A když se uvnitř rozsvítí, tak si myslím, že rozsvítili v zámku a že tam tančí princ s princeznou ..... “
„Co Ty všechno nevidíš v obyčejné lucerně. A to myslíš tu naši starou?“ podivovala se babička.
„Našla jsem ji na půdě a snesla ji dolů,“ přiznala se Hanička. „Podívejte, jak je krásná.“ A přinesla lucernu z koutu u kamen a ukazovala ji babičce.
„Tos neměla dělat, nešťastné dítě,“ zhrozila se babička. „Libor ji ani vidět nemůže. Lucerna mu připomíná tu nemilou povinnost, která je břemenem našeho mlýna.“
„Nikdy jsem o tom neslyšela, babičko,“ divila se Hanička. „Povězte mi o tom.“
„On o tom nerad mluví. Ale já Ti to řeknu. Kdykoli si naše vrchnost vzpomene, musí zdejší mlynář tu starou lucernu rozsvítit a v kterýkoli čas, i kdyby to bylo v létě o polednách, musí doprovodit vrchnost odtud až k lesnímu zámečku.“
„Kolem naší prastaré lípy, viďte babičko?“
„Tak, tak, a proto to Libora tak hněte. Zvláště když nám chce teď vrchnost právo na lípu upřít a dát ji porazit.“
„Tak já zas lucernu odnesu na půdu,“ řekla smutně Hanička.
Ale neodnesla. Ve dveřích se objevil nešťastný Klásek s klarinetem pod paží a sotva popřál dobrého večera, hned se ptal po učitelském.
„Pan Zajíček tu byl před chvilinkou,“ sdělovala mu ochotně Hanička. „Ale hlavně Vás tu hledala Vaše žena. Nějak byla na Vás nazlobená.“
„Nazlobená?“ divil se Klásek. „Ta ani neví, co je to hněv, jak je hodná. Učiněný anděl.“
„Zato Ty si nezadáš s čertem!“ zaznělo mu za hlavou. Klásková stála ve dveřích, ruce v bok. „Kdepak ses toulal, co?“
Klásek nestačil schovat klarinet pod kabát. Jen koktal:
„Ale, ženuško, kdepak bych se toulal. Na zámku jsem byl, Kačenko. Kvůli té kasací.“
„Já jsem Tvá kasací a jinam nechoď!“ rozehnala se po něm Klásková, ale chudák už se uhnul a mazal s klarinetem pryč, co mu nohy stačily. A Klásková za ním. Ještě z dálky bylo slyšet její nazlobený hlas.
„Vidíš, děvečko,“ poznamenala babička, „takhle to vypadá, když si jeden s druhým nerozumí. Modlím se, abys Ty dostala toho pravého. Jistě už ho máš v srdci.“ Hanička se začervenala. „Mám, babičko. Ale jak to můžete vědět?“
„Vím, vím,“ pokyvovala babička s úsměvem. „A víc mi nemusíš říkat. Ale teď bych ráda někam uklidila tu zatrápenou lucernu. Pomoz mi ji odnést do komory, aby ji Libor neviděl. Zbytečně by se zlobil.“
Hanička vzala lucernu a otevřela babičce dveře. Postavila lucernu do komory, když zaslechla hlasy. Jeden patřil mlynáři, druhý byl cizí. Přepadla ji zvědavost. Opustila babičku a přikradla se ke dveřím. Cizí hlas zněl domýšlivě a nepřátelsky. Podle toho, co říkal, pochopila Hanička, že asi patří panu vrchnímu ze zámku.
„Mušketýr už mi hlásil, mlynáři, jak jsi zpupný,“ káral nadutě pan vrchní mlynáře. „Že prý máš za nedůstojné vítat naši paní kněžnu. Nechci tomu ani věřit, proto přicházím, abych Tě slyšel na vlastní uši. Vím, že jsi furiant a rabulista, ale doufám, že máš rozum. Tak co? Uvítáš paní kněžnu a předneseš blahopřání?“
„Za to, že mi chcete porazit naši prastarou lípu?“ ozval se nebojácně mlynář.
„Přijdeš nebo ne, se ptám?“ štěkl pan vrchní.
„Ne!“ zněla stručná odpověď.
„Dobrá,“ švihl pan vrchní hůlčičkou. „Ale to Tvé děvče přijde?“
„Ani ta nepřijde, pane vrchní,“ odmítl mlynář. „Staral se snad o ni někdo ze zámku, když osiřela? Ujal jsem sejí a vychoval ji. Proto je má i teď, když vyrostla v krásný květ. čert Vás všechny na zámku vem a dejte nám pokoj!“
„Furiante!“ zasoptěl správce. „Poznáš, co sklidíš. Ale jednu věc nesmíš odmítnout. Aha, už rudneš. Však víš, co myslím. Lucernu. Lucernu! Ještě dneska ji pověsíš nad dveře, aby byla po ruce, až se panstvu uráčí navštívit lesní zámeček. A rozsvícenou!“
„V tom uposlechnu,“ řekl mlynář temně, „a tím jsme domluvili.“
Ale viděl už jen správcova záda. Hanička jen tak tak uskočila, aby se s panem vrchním nesrazila. Mlynář ji spatřil mezi dveřmi.
„Nebojíš se, Haničko?“ řekl vlídně.
„Jsme v právu,“ pohlédla mu Hanička statečně do očí. Mlynář ji pohladil po tváři. „Však i pan vrchní ví, že nemůže všechno.“ Ale zamračil se, když si vzpomněl na svou povinnost. „Bůhvíkde se na půdě válí, ta protivná lucerna,“ řekl mrzutě.
„Našla jsem ji tam náhodou,“ přiznala se Hanička „a snesla jsem ji dolů do komory.“
„Dobře jsi udělala,“ přikývl mlynář, „budu ji muset zavěsit nad dveře. Ale podívej!“ A ukázal oknem. „Už je tu zas!“
Kdo jiný než vodník. Zíral na Haničku skrze okenní sklo. Když viděl, že ho dívka spatřila, milostně zakňoural:
„Haničko, zlatíčko! usměj se, sluníčko!“
„No počkej!“ popadl mlynář karabáč a hnal se ven. Vodník nečekal. Žbluňk! a byl ve vodě.
Ale nemyslete si, že to vodníka odradilo. Když nebyl mlynář nablízku, vylézal z vody a rozvěšoval na křoví pestrobarevné pentličky, červené, modré, hnědé, zelené, a doufal, že Hanička, až půjde kolem, po některé sáhne a spadne do tůně. Tam už by byla v jeho moci.
Jednou takhle zas rozvěšoval vodník pentličky a najednou slyší něčí hlas:
„Že Ti není hanba, starý blázne! Pentličky!“
Otočil se a on to známý vodník Ivan.
„Ty nejsou pro mne,“ řekl Ivanovi, „to líčím na Haničku z mlýna.“
„Máš rozum, Michale?“ ušklíbl se Ivan. „Nebojíš se Udí?“
„Chtěl bych ji za ženu a mít s ní tucet dětí,“ zakňoural Michal a kroutil očima při představě, jak by to bylo pěkné.
„Toho křiku, praní, piplání!“ bručel Ivan. „Dej mi pokoj! Pryč od lidí, říkám. Mě teď vyštvali z mého rybníka. A víš proč? Konšelé se usnesli, že rybník vypustí a vysuší!“
„Ale tady není místo pro dva,“ ohražoval se Michal. „Kampak máš namířeno?“
„Do jezírka u lesního zámečku. Tam bude klid. Nanejvýš nějaká ta babka s chrastím, ale ta uteče, když na ni mrknu.“
Dívčí hlas volal mlynáře:
„Libore, Libore, kde jsi?“
„Slyšíš?“ zamžoural Michal. „To je ona.“ Ale Ivan raději zmizel a pospíchal k lesnímu jezírku. Michal vyčkal, až se dívka objevila, a pak zakňoural:
„Haničko, zlatíčko! Postůj, sluníčko!“
Hanička vytrhla od pasu proutek Černobýlu a mávla proti hastrmanovi.
„Zmiz!“ křikla. Michal se celý zkroutil nelibostí, protože Černobýl má kouzelnou moc, a po hlavě padl rovnou do tůně.
„Protiva vodník!“ ulevila si Hanička.
Z křoví se vynořila trojice šumařů. Zajíček, Sejtko a Zima. Nebylo jim do smíchu a přece se usmívali. To ta jejich muzika.
„Zkoušíme si cestou kasací pro paní kněžnu,“ hlásil Zajíček. „Pan vrchní nám nedovolil zahrát na zámku, tak se chystáme do lesního zámečku, kam prý má paní kněžna namířeno.“
„Jen pan Klásek Vám chybí,“ poznamenala Hanička.
„Snad ho panímáma pustila,“ zamrkal na ni lišácky Zima. „Přijede s pytlem na trakaři, jinak by nesměl.“
Uslyšeli Kláska volat a za chvíli tu byl. Před sebou opravdu tlačil trakař s pytlem.
Sejtko mu pomohl. Popadl pytel jako prase za uši a spolu s Kláskem donesli náklad do mlýna. Hanička se musela usmát. „A co Vaše panímáma, pane Klásku? Nepoběží za Vámi?“
„Ta?“ otočil se Klásek s pytlem v ruce, „Kačenka? Sedí doma, zlato moje. Ta mi věří víc než sobě. Jen má strach, abych se nenamohl od toho pytle. Kdepak, to je anděl!“
„Jen tu muziku mu nemůže odpustit,“ zašeptal Zajíček. Popadl trakař a tlačil jej za kamarády. Zima s ním.
Hanička osaměla.
„Zlatíčko, sluníčko!“ uslyšela známé kňourání. A znovu musela Černobýlem zahánět roztouženého vodníka. Bylo jí horko, zula si dřeváčky. Položila je na pařez a rozběhla se hledat svého Libora. Právě včas, aby ji tu nezastihli dva nastrojení pánové. Pan vrchní ze zámku rozhazoval rukou a vykládal svému vznešenému společníkovi:
„Tak tady je ten mlýn, prosím. Tady bydlí ten rebelant. Pořád s námi vyhledává spory. Napřed pro tu lípu, teď zas o to děvče. Že prý na ni nemáme právo, když jsme se jí neujali jako sirotka.“
„Záleží na tom, jestli je k světu,“ mínil hrabě, vzácný pán v hedvábných načechraných šatech. „O právu nemusíme mluvit. Právo je jen pro nás.“
Do očí mu padly drobné dřeváčky na pařeze.
„A copak to máme tady?“ pozvedl lorňon k očím a prohlížel si ten div. „Jak malou nožku musí mít ta dívčinka! Sacrebleu, ta má asi nožky jak srnka!“ rozplýval se chválou.
„A jak umí zpívat, jasnosti,“ dodal pan vrchní. „Ostatně, neklame-li mě sluch, tohle zpívá zrovna ona.“
Mezi stromy se k nim nesl dívčí zpěv. Jenže slova, kterým bylo rozumět, nebyla pro pana vrchního lichotivá:
„Lohovskej vrchní je od rány,
potkáš-li ho, hned prchni,
on trápí poddaný ..... “
„Výborně!“ smál se hrabě. „Tak oni už si tu o Vás i zpívají, pane vrchní! Málokdo z nás je tak slavný, aby vešel do písniček.“
„Já už ji naučím způsobům,“ zuřil pan vrchní, ale nemusel nikam běžet, protože se Hanička objevila před nimi sama.
Užasle se podívala na nečekané návštěvníky. Spatřila, jak hrabě drží její dřeváčky ve dvou prstech, jako by si prohlížel párek zvířátek. S leknutím Vykřikla:
„Mé dřeváčky!“ A hnala se po nich.
„Pomalu, pomalu, malá krásko,“ žertoval s ní pan hrabě. „Tady má jeden dřeváček, ale pro ten druhý si musí přijít sama do zámku ke mně.“
„To si mě pletete s nějakou poběhlicí z kočáru!“ vykřikla Hanička a vytrhla mu dřeváčky z rukou. „Tohle není pro Vás. Beztak jste v životě neměl dřeváky na nohou.“
Hrabě poněkud zkoprněl, protože opravdu, pokud se pamatoval, dřeváky na nohou neměl. Pan vrchní se musel usmívat pod vousy. To byla oplátka za tu písničku.
Hanička si navlékla dřeváčky a bez dalších řečí odběhla. Pan hrabě se vzpamatoval:
„Čiperná dívčina!“ luskl prsty. „Úplně mi popletla hlavu. Teď už Vám to, pane vrchní, přímo nařizuji: tu musíte dostat do zámku za každou cenu!“
Netušil, že jeho slova slyší někdo třetí.
Paní kněžna.
Už hezkou chvíli se bavila tím, že naslouchala. Stála za stromem a teď vystoupila.
„Vida, pan hrabě se nápadně zajímá o zdejší módu v obuvi,“ řekla ironicky a hrabě upadl do rozpaků.
„Já ..... výsosti ..... spolu s panem správcem tady ..... “ koktal. „..... hledáme toho rabulistu mlynáře,“ pomohl mu pan vrchní.
„Toho zajímavého muže myslíte?“ opravila ho paní kněžna významně. „Je to asi jediný člověk, který se tu nehodlá před svou kněžnou plazit a má odvahu bojovat o své právo.“
Oba muži se jen mlčky hluboce uklonili.
„Vy už nebudete jiní,“ povzdechla si kněžna. „Samé klanění, samá hladká slova a přitom bůhvíco v srdci ..... Kéž bych mohla někam pryč od vašich zámků, kočárů, komnat, plesů ..... Snad aspoň v mém lesním zámečku na mne čeká trochu klidu a míru.“
„Ten člověk sem přichází,“ upozornil paní kněžnu pan vrchní. „Mám ho zapudit?“
„Naopak,“ usmála se kněžna, „ráda ho poznám. Ale napřed s ním mluvte Vy sám, pane vrchní. My dva se tu zatím ukryjeme.“
Zatáhla rychle hraběte do stínu za stromy a čekala.
Mlynář se přiblížil ráznými kroky a zarazil se, když spatřil pana správce.
„Vy zde?“ řekl. „Dobrý večer, pane vrchní.“ A chtěl jít dál.
„Počkat!“ zadržel ho pan vrchní. „Paní kněžna Vám vzkazuje ..... “
„..... o mé lípě?“ naježil se mlynář. „Nechci nic slyšet. Sbohem.“ Udělal dva kroky, ale střetl se s hrabětem, který proti němu vystoupil z lesa.
„Když se s Vámi mluví jménem kněžny, měl byste zůstat stát, mlynáři, a vyslechnout, co si přeje,“ spustil hrabě.
„Dobrá,“ zastavil se mlynář. „Co si přeje paní kněžna?“
„Nepřeje si, ale poroučí!“ zvýšil hrabě hlas.
„Pak jí vyřiďte, že poroučí marně,“ zvýšil i mlynář hlas. „A má-li na mysli lípu, té se nevzdám. Chrání náš mlýn.“
„Pověry!“ procedil hrabě skrze zuby.
„Tomu nemůžete rozumět,“ nebojácně mu řekl mlynář. „Jste cizí krve a nemáte cit pro náš život. A tady pan vrchní je zaprodanec, ten jej ztratil.“
„Cože? Zaprodanec?“ rozčiloval se pan vrchní.
A pan hrabě se přestal ovládat.
„Porazíme Tvou lípu,“ křičel, „a to Tvé děvče si vezmeme bez ptaní!“
„Nikdy,“ zaťal mlynář pěsti. „A přijdete-li si pro ni, postavím se Vám se sekyrou v ruce! Nemáte právo!“
„Ani já?“ ozval se vlídný hlas, který se do té hádky rozlil jako balzám. Vlídný, měkký hlas paní kněžny, při němž vrchní i hrabě uctivě zmlkli. Vystoupila ze svého úkrytu a blížila se k mlynáři, který nevěděl, co říci.
„Ani Vy nemáte právo ..... paní kněžno,“ řekl po chvíli, když se vzpamatoval.
„Dobrá,“ usmála se kněžna. „Ale jedno právo snad mám přece. Lucernu. Přineste mi ji, mlynáři. Chci na zámeček v lese.“
„Tuto službu Vám nemohu odepřít,“ podrobil se mlynář, ale podíval se kněžně nebojácně do očí. Chvíli se oba na sebe mlčky dívali. Kněžna se zájmem, mlynář, aby dokázal, že nemá strach.
Konečně se mlynář obrátil a několika kroky se octl ve stavení. Za chvíli se vracel s rozžatou lucernou.
„Kam si přeje paní kněžna, abych ji doprovodil?“ zeptal se stručně.
„Už jsem řekla, že k zámečku, mlynáři,“ žádala kněžna tiše. Neměla sílu poroučet tomu sebevědomému člověku.
„Chcete jít sama v noci s tím ..... “ varoval ji hrabě.
„S tím rabulistou?“ doplňoval pan vrchní.
„Adieu, pánové, nebojte se o mne,“ odbyla je kněžna. Vykročila. Mlynář s rozžatou lucernou šel dva kroky před ní.
Oba páni se dívali za nimi. Hrabě se obrátil k panu vrchnímu a zasmál se.
„Chápete, pane vrchní, naši příležitost?“ řekl.
„Vy myslíte ..... ?“ zamrkal pan vrchní.
„Myslím,“ luskl prsty pan hrabě. „Paní kněžna ani mlynář tu nejsou a ta holka bude ve mlýně sama. Odvedeme ji na zámek a tu lípu ..... “
„..... porazíme!“ dokončil vrchní a pleskl si hřbetem prstů o dlaň.
Se smíchem odcházeli na zámek pro dráby.
Po jejich odchodu vyšli z mlýna čtyři šumaři, Sejtko, Zima, Klásek a Zajíček. Zjistili, že už je vzduch čistý a zaměřili stejnou cestou k zámečku jako mlynář s kněžnou. Hráli si do kroku a Zajíček si každou chvíli sahal na kapsu, zdali tam má svou pracně složenou supliku.
Z vody se za nimi díval vodník Michal, který si spokojeně zamručel:
„Hanička sama doma ..... chi, chi, to se mi právě hodí ..... “ Vylezl z vody a mokrými šlápotami ťapkal k oknu. Dlouho číhal pod oknem, než Haničku uviděl. Česala se a chystala se k odchodu.
„Haničko, zlatíčko,“ zakňoural.
Hanička se otočila. Uviděla vodníka pod oknem. Popadla Černobýl a vyběhla. Vodník nečekal a hup! zmizel ve své vodní říši.
„Protivo jeden!“ vzdychla si Hanička. Ale náhlý hluk ji polekal. Naslouchala do lesa. Slyšela hlasy a kroky více lidí. Rozeznala hlas pana správce i drsné hlasy drábů. Šli pro ni. Déle už nečekala a rozběhla se tam, kde byla její jediná ochrana. Za Liborem.
Sotva zmizela, vynořily se postavy, pan vrchní, pan Franc, mušketýr a několik drábů. Vrhli se na mlýn, jako by dobývali pevnost. Ale hnízdo bylo prázdné. Našli doma jen babičku a ta opravdu nevěděla, kam mohla Hanička zmizet.
„Kočička zmizela,“ soptil pan vrchní, „ale lípa nám neuteče. Ještě dnes v noci ji porazíme. Pojďte, lidé!“ A v čele celého hloučku vykročil směrem k zámečku.
Vodník Michal se za nimi opatrně díval z vody.
„Pěkný klid sis našel, Ivane,“ zabručel sám k sobě. Vylezl a bral se stejným směrem. „Haničko, sluníčko ..... “ kňoural si do kroku.
Šlo se mu těžce, nebyl zvyklý na dlouhou chůzi. A ke všemu se cestou polekal, když zaslechl nějaký hluk. Zastavil se a čekal.
Hlasy se blížily.
Čtveřice šumařů bloudila lesem. Spletli si cestu a nevyznali se ve tmě.
„Krásná ..... noc ..... “ povídal Zajíček, aby dal najevo, že se nebojí, ale zuby mu drkotaly.
„Copak noc,“ dodával Klásek, „ale kdyby nás přepadl hejkal, to by nebyla žádná švanda. Takový hejkal Ti stiskne krk a zmáčkne ..... a našup je po člověku.“ Poděsil tou řečí sám sebe a radši zmlkl.
„Ježíšmarjá!“ zaúpěl Zajíček, který už několikrát klopýtl a upadl. „Má suplika! Ještě před chvílí jsem ji měl v kapse!“ A začal se ve tmě šacovat. Kroutil se a poskakoval, jako by měl tanec svatého Víta. Pak se div nerozplakal:
„Ztratil jsem ji, hoši ..... Ale jak ji tady v té tmě najdu?“
Hoši však měli jiné starosti.
„Hrůza!“ zakvílel Zima a Sejtko popadl Zajíčka za rameno a zoufale mu je tiskl. „Hejkal!“
Ve tmě mezi stromy stála postava nebo něco, co se postavě podobalo. A mělo to oči, které světélkovaly. Přestrašeným muzikantům to stačilo.
„Hejkal! hejkal!“ volali a rozutekli se, každý jiným směrem.
Na zemi zůstala ležet Zajíčkova suplika. Bělala se v paprscích měsíce, který se vyhoupl z mraku. A postava se pohnula.
„Haničko, sluníčko,“ zakňourala a dala se do pohybu.
Čtyři muzikanti se vzdalovali od sebe. Konečně se zastavili.
Volali jeden druhého a dávali si znamení svými nástroji. Lesní roh, klarinet, trubka, housle zněly nočním lesem. Podle zvuku se přibližovali muzikanti k sobě.
Mlynář, doprovázející paní kněžnu, je slyšel, ale nevěnoval jim pozornost. Nesl lucernu v ruce, paže už ho začínala bolet, jak ji stále držel ve výši. Ale zarputile mlčel a kráčel dál. Kněžna se lehce sunula za ním jako stín.
Najednou uslyšel za sebou mlynář lehký výkřik. Stanul a obrátil se.
„Co si ráčí paní kněžna přát?“ řekl pokud možno drsně.
„Nevidíte, mlynáři, tu mokřinu?“ naříkala kněžna. „Mám křehké střevíčky. Tudy nemohu projít.“
Mlynář chvíli váhal. Co mu bylo po tom? Ale najednou, ani sám nevěděl jak, popadl kněžnu do náruče a přenesl ji přes mokřinu. A zase ji postavil do trávy.
„Díky,“ zašeptala kněžna. Chvilku šli oba mlčky. Mlynář s lucernou napřed, kněžna v jeho stopách.
Najednou opět kněžna vzdychla. Mlynář se obrátil, zvědav, co si přeje. Ale kněžna si nepřála nic. Byla jen okouzlena noční krásou kolem.
„Nevidíte, jak je to zde půvabné, mlynáři?“ řekla. „Jaký nádherný strom se tu košatí! A jak voní!“
„To je naše prastará lípa,“ zahučel mlynář. „Ta, o kterou mě chcete připravit.“
„Já?“ ohradila se kněžna. „Jste si tím jist, že já?“
„Tedy oni ..... ti Vaši lokajové ..... ,“ procedil mlynář tvrdě, „ale jistě s Vaším dovolením.“
„Usedněme tu, mlynáři, a promluvme si o tom,“ prosila kněžna. „Jsem unavena a s tou Vaší lípou ještě není konec. Ještě se pne. Ještě opojně voní medem. Ještě šeptá lidskému srdci své zkazky.“
Mlynář usedl vedle paní kněžny.
„Cítíte jako my,“ řekl, „netušil jsem, že i Vy máte srdce.“
„Ta záře z lucerny jen ruší, nemyslíte, mlynáři?“ řekla kněžna a na její přání postavil mlynář lucernu za strom. Přitom si povšiml, že se v mechu něco bělá. Zdvihl to. Rozpoznal nešťastnou Zajíčkovu supliku.
„Co jste to našel, mlynáři?“ zajímala se kněžna.
Její hlas byl vlídný, něžný, měkký, sama se podobala měsíčnímu paprsku. Ale mlynář měl po náladě. Suplika mu připomněla skutečnost.
„Nic ..... “ řekl. „Jen supliku ..... Vašeho učitelského mládence ..... žádost, abyste se slitovala ..... umírá málem hlady a nemůže se ženit se svou Dorničkou ..... “
„Podivný lid ..... “ zamyslela se kněžna, vytržená z kouzelné nálady. „Stále jen o něco prosí, něco žádá ..... “
„A někdy vzpomíná,“ doplnil tvrdým hlasem mlynář. „Na doby, kdy nežil v ponížení a v hanbě.“
„V jakém Vy žijete ponížení, mlynáři?“ zasmála se kněžna. „Je snad ta lucerna tak těžká pro Vaši ruku?“
„Pro mou hrdost je těžší než balvan,“ pozvedl se mlynář. Nemohl zůstat sedět při takových slovech.
I paní kněžna povstala. Zblízka zazněl lesní roh. Signál.
„Slyšíte, mlynáři?“ ulekla se.
„To jsou ti nešťastní muzikanti,“ řekl mlynář. „Chtěli Vám zahrát kasací na zámečku.“
„A zkazili mi krásnou chvíli,“ posteskla si kněžna sama k sobě. „myslela jsem, že si toho řekneme více, mlynáři.“
„Připomněla jste mi jen skutečnost,“ odpověděl mlynář chladně. „Že jste paní kněžna a já jen obyčejný mlynář.“
Kněžna se mu podívala zblízka do očí.
„Myslíte, že je to chyba, mlynáři?“
„Pojďme, paní kněžno,“ pozvedl mlynář lucernu a vykročil. Jako by se ani nestaral, zdali jde kněžna za ním.
Když odešli, něco se ve tmě pohnulo.
Byl to vodník Michal, putující k zámečku.
„Hleďme, hleďme,“ kňoural spokojeně. „Paní kněžna a mlynář ..... jako dva holoubci ..... Kdyby to věděla moje Hanička, snad by si mě začala vážit ..... Haničko, sluníčko ..... “ A jak mohl nejrychleji, pospíchal tam, kde doufal uvidět Haničku. Ale znovu se musel schovat.
U lípy nebyl klid. Ve tmě se objevily další postavy. Pan Franc ze zámku a mušketýr.
„Počkáme tady u lípy,“ řekl pan Franc. „Za chvilku už sem musí dorazit pan vrchní s dřevorubci. Co říkáš, mušketýre?“
„Že mi ta stará lípa pije krev,“ ulevil si mušketýr. „Už aby ji porazili a toho' zpupného mlynáře usadili. Troufal si i na mě, považte!“
„A tu holku mu taky vezmeme,“ pokračoval pan Franc a zasmál se, až se mu bříško roztřáslo. „Hezká holka se na zámku nikdy neztratí.“
„A až jí užijou páni, dostane se i na mušketýra!“ uchechtl se domýšlivý voják a ve tmě si nakroutil knír.
Vodník Michal to slyšel a nemít studenou krev, určitě by byl pocítil horkost až v hlavě. Kdyby mu vzali Haničku z mlýna na zámek, to by přišel o své jediné potěšení! Zamručel vztekem.
„Slyšel jste, pane Franci?“ ulekl se mušketýr.
„Medvěd!“ vydechl pan Franc a rychle se schoval za mušketýra. „Jdi se tam kouknout a vyřiď ho. Turků ses nebál, a takový medvěd je proti tomu jako nic ..... “ Ale hlas se mu třásl a zuby mu jektaly.
Mušketýrovi se nechtělo.
Zato Michalovi. Vykročil proti těm dvěma, postavil se hodně do výše a roztáhl ruce, jako by je chtěl popadnout do náručí, a strašně se šklebil.
První vzal nohy na ramena pan Franc a hned za ním mušketýr, který pak doma tvrdil, že chtěl vlastně pana France zachraňovat.
Vodník Michal spokojeně bručel, že je vytrestal. „Já jim dám Haničku!“ myslel si.
Tu uslyšel za sebou supění, dupot a někdo mu položil ruku na rameno a pořádně jím zalomcoval.
„Klásku, ty nezdárníku, už Tě mám! Já Ti dám toulat se v noci po lesích!“ vykřikla Klásková, která si spletla vodníka s mužem.
Michal se zapotácel leknutím. Naštěstí se měsíc schoval za mrak, takže ho Klásková nepoznala. Té hubaté ženské se bál víc než mlynářova karabáče. Klásková poznala jen tolik, že to není Klásek.
„To nemůžete hned říct, kdo jste, člověče?“ osopila se na Michala. „Takhle mě mejlit! A co tu vlastně vyvádíte?“
„Já ..... já jdu z jarmarku ..... teto ..... prodávám kalouny ..... “ breptal Michal.
„Kalounkář ..... “ řekla Klásková. „No dobrá, ale jak Vám to mám věřit, že nejste spolčený s Kláskem? A kampak se to tlačíte? Snad ne do té mokřiny?“
Jakési podezření jí kmitlo hlavou.
„Já ..... jen tak si chci nohy omočit ..... “ koktal Michal.
„A neznáme se odněkud?“ naléhala Klásková. „Třeba od mlýnské strouhy? Někoho mi připomínáte!“
To už Michal věděl, že je zle. Obrátil se a myslel, že několika skoky dostihne mokřinu. Ale Klásková mu zastoupila cestu, dala si ruce v bok a tma netma, les neles spustila na plné kolo:
„Tak je to tedy, vodní kocoure! To věřím, že bys chtěl k vodě, abys měl nade mnou moc!“
Michal začal kňourat:
„Pusťte mě, tetičko, já Vám povím, kde je Váš Klásek.“
„Tak? A kde?“
„Teď jde lesem k lesnímu zámečku ..... Postrašil jsem je ..... všechny ty čtyři. Rozutekli se každý jiným směrem ..... ale budou v zámečku hrát kasací paní kněžně ..... A teď mě pusťte, tetičko ..... “
„Ani nápad!“ křikla Klásková. „Napřed se přesvědčím, že nelžeš. Hybaj, a hezky přede mnou!“
A šli. Napřed schlíplý Michal, ze šosů mu kapalo a neobratné nohy zakopávaly o kořeny, za ním Klásková s napřaženou rukou.

Na zámeček.

Před lesním zámečkem se ozvaly kroky, zašustilo křoví, objevilo se světlo, vycházející z lucerny v mlynářové ruce, a vodník Ivan, který si tu liboval v osamělém jezírku, měl po klidu.
Kněžna byla u cíle své noční cesty.
Uchvácena se rozhlížela kolem na starou balustrádu, na terasu, na stříbrné jezírko s lekníny v měsíční záři uprostřed čarovné a vlahé letní noci.
„Není to krásné, mlynáři?“ obrátila se k svému zamlklému průvodci. „A k tomu dokonce hudba!“ zaposlouchala se do noci. Tu a tam se z lesa ozývaly signály. Lesní roh, trubka, klarinet, housle.
„To jsou ti naši šumaři,“ poznamenal stroze mlynář.
„Nechci vědět, kdo to je,“ přerušila ho kněžna. „Chci jen vnímat kouzlo této krásné chvíle.“
„Jim nejde o kouzlo, ale o důstojný lidský život,“ nedal se umlčet mlynář.
„Buďte o ně bez starosti,“ netrpělivě pokračovala kněžna. „Dostanou, co chtějí. Ale teď chci slyšet Vás, mlynáři. Co říká Vaše srdce. O čem sníte? Co neříkáte každému na potkání?“
„Jsem přece ve Vašich očích rebel,“ mumlal mlynář, který cítil, jak ho opřádá stejné kouzlo jako kněžnu. Násilím si musel připomínat, že skutečnost je docela jiná. Lípa! Hanička! Právo, pošlapávané kněžninými přisluhovači!
Jen jako z dálky slyšel kněžnin měkký hlas:
„Ne, Vy nejste rebel, mlynáři, to už jsem poznala. Jste čestný a hrdý člověk, a proto půjdete se mnou. Do města, do mého paláce, udělím Vám úřad, hodnost, titul, a budete ..... budeme šťastní.“
„Opustit domov, mlýn, povznést se nad svůj lid a zapomenout, že jsem z jeho krve?“
„To nikdo neříká,“ tiše pokračovala kněžna. „Svému lidu byste naopak mohl více prospět tam, než zde ve mlýně.“
Nasadila mu do hlavy svůdnou myšlenku. Což kdyby opravdu obětoval dosavadní život, opustil mlýn i své drahé, aby mohl prospívat lidu?
Kněžna ho pozorovala přimhouřenými víčky. Už už čekala, že mlynář přikývne a řekne ano.
Nečekaná událost zmařila její očekávání.
Ze tmy se objevil vodník Michal, podobný obludnému strašidlu, přeběhl terasou, zanechávaje za sebou mokré šlápoty, a sotva dospěl k jezírku, zmizel ve vodě. Kněžna, která se úlekem přitiskla k mlynáři, se opět vzpamatovala a chtěla se té příhodě zasmát, když se po vodníkovi vynořila další postava ..... jeho pronásledovatelka Klásková, jež nedbajíc kněžny vykřikovala:
„Mizero jeden! Tak jsem dávala pozor a přece mi vzal draka! A to mi lhal, že tu najdu Kláska!“
Teprve teď se zarazila.
„Odpustějí, paní kněžno ..... “ změnila tón, „já tu hledám svého muže, prý Vám tu měl zahrát kasací ..... “
„Ach, zase ta prokletá kasací!“ sevřela kněžna drobné pěsti. „Každou krásnější chvíli mi zkazí ta jejich kasací!“ A rozzlobena se obrátila ke Kláskové zády.
Klásková tedy promlouvala k mlynáři.
„Vám, pane mlynáři, mám taky co vyřídit,“ spustila. „Sotva jste vytáhl paty z mlýna, už tam vpadl pan vrchní s panem Francem, a mušketýrem a s několika pochopy a chtěli Vám unést Haničku ..... “
„A podařilo se jim to?“ vybuchl mlynář.
„Utekla jim,“ vydechla Klásková, rozčilená sama tím, co říkala.
Mlynář se obrátil k paní kněžně, ale viděl jen její záda. Bála se jeho pohledu. Řekl jí tedy do zad:
„To je ta panská přízeň, paní kněžno! Krásná slova zde a surová hrubost tam?“
„Nemohu za to, mlynáři!“ otočila se kněžna prudce a v očích jí zaplálo hněvem, který hned pohasl. Tiše dodala:
„Věřte mi, že jsem o tom nevěděla ..... “ Opět se otočila, aby skryla, že jí do očí vklouzly slzy.
Bez dalšího slova mlynář odešel. Splnil svou povinnost, byl volný.
Několik kroků za ním pospíchala Klásková. Doufala, že ji mlynář zavede ke Kláskovi.
O něco dál kráčela stejnou cestou zpátky i paní kněžna. Lesní zámeček se jí najednou zprotivil, noc se jí zdála ošklivá. Lokaj, který předtím čekal v zámečku, nesl nyní lucernu před ní.
Mlynář se styděl, že se dal okouzlit lichotivými řečmi a náladou noci. Teď cítil úzkost o Haničku. Kde může být? Co chvíli volal do tmy:
„Haničko! Kde jsi?“
Hanička ho neslyšela. Pospíchala tmou, ale už se jí zdálo, že ztratila cestu. V tom se ulekla.
„Kdo to?“ vykřikla. Nějaká postava, která jí zkřížila cestu, však bojácně odpověděla:
„To jsem jen já ..... učitelský ..... Zajíček ..... A to jsi Ty, Haničko?“
Vysvětlil jí, že hledá ztracenou supliku.
A Hanička mu zas pověděla, že prchá před zámeckými dráby.
Zajíček se rozhořčil.
„Ví o tom paní kněžna? Nechci ani věřit, že by svolila k takové ničemnosti,“
Najednou se oba zarazili. Zprvu mysleli, že to stoupají ze země bílé páry, ale páry dostávaly obrysy dívčích postav a za chvíli Hanička i Zajíček pochopili, že vidí víly. Kde se vzaly, tu se vzaly, obkroužily oba poutníky a roztančily se kolem nich.
Nedaleko už bylo slyšet drsné hlasy pronásledovatelů, ale víly toho nedbaly. Krok za krokem vedly v tanci Haničku i Zajíčka k prastaré lípě. Když byli blízko mohutného kmene, lípa se otevřela a Hanička ..... jako by jí to někdo našeptal ..... vstoupila do stromu a kmen se za ní zavřel jako skříň. Víly zmizely. Zajíček stál pod korunou vonící lípy sám.
A už tu byli. Pan vrchní, pan Franc, mušketýr a několik pacholků se sekyrami a pilami.
„Tady je to!“ ukázal pan vrchní a zpozoroval Zajíčka. „Co tu děláš, učitelský?“ uhodil na chudáka.
„Naše kapela, prosím, chtěla zahrát paní kněžně tu kasací, kterou jste nám nedovolil provést na zámku,“ omlouval se Zajíček. „A já tu zabloudil.“
„Řekni raději, že jsi sem někam zavedl tu holku! Kde je? Pověz!“ rozkřikl se pan vrchní.
„Nevím ..... prosím,“ koktal Zajíček.
„Chceš být kantorem v městě a vzít si tu svou? Tak řekni, co víš nebo máš po nadějích!“ vyhrožoval pan vrchní.
„Nemohu ..... prozradit ..... “ zaúpěl Zajíček a tím vlastně přiznal, že o Haničce ví.
„Dobrá, nemluv. Ale od této chvíle nejsi učitelský. Hned zítra Tě pošlu na vojnu. A teď, hoši, na tu lípu!“ poručil pan vrchní.
„Ne, to nedovolím!“ vykřikl Zajíček a postavil se před lípu, aby chránil ubohou Haničku uvnitř stromu. Poprvé v životě se postavil někomu na odpor.
„Svažte ho, blázna!“ houkl pan vrchní a několik hrubých rukou hned odervalo Zajíčka od lípy. Ale než se mohli pustit do ničivého díla, objevil se mlynář, sledovaný bědující Kláskovou. Naráz vyrval prvnímu pacholkovi sekyru z rukou a postavil se na obranu staleté lípy.
„Ani krok!“ volal. „Srazím každého, kdo se přiblíží, panská holoto!“
„Nebojte se! Na něho!“ pobízel vrchní své lidi. Mlynář zvedl sekyru nad hlavu a hlava prvního pacholka by byla nejspíš vejpůl, když se všichni zarazili. I Klásková, které došla řeč. I Zajíčkovi kolegové, Zima, Sejtko a Klásek, kteří se konečně našli a dorazili sem. Celá lípa se najednou ozářila, jako by rozsvícena neznámýma rukama. Podobala se velké rozžehnuté lampě.
„Zázrak!“ zvolala Klásková a padla na kolena.
Panští pacholci dostali strach. Obrátili se a panstvo nepanstvo utíkali domů. A mušketýr za nimi. Pan vrchní a pan Franc pro břicha nestačili tak rychle utíkat. Pokulhávali za nimi.
Mlynář nechápal, co se to děje. Obrátil se k lípě, která pomalu dohasínala. Kmen se otevřel a z něho vystoupila Hanička.
„Haničko drahá!“ objal ji mlynář. „Zkusil jsem pro Tebe strachu!“
„A já pro Tebe, Libore,“ usmívala se Hanička v slzách.
„Bludička!“ vykřikla Klásková, která ještě neměla čas povědět Kláskovi své mínění o jeho kasací.
Ale nebyla to bludička. Byla to lucerna, kterou teď nesl před paní kněžnou lokaj.
Kněžna pochopila, co se stalo. Mlynář, sekyra, lípa, muzikanti a Hanička. Nebylo to tak těžké uhodnout. Obrátila se k mlynáři a řekla:
„My dva už jsme si řekli všechno, či spíše zamlčeli. Věřte mi jen, že má slova byla upřímná a pravdivá, i když zdánlivě věci svědčí o opaku. Ale ani kněžna neví vždycky o všem. Jen jedno je ještě třeba dokončit.“
Převzala lucernu z lokajových rukou a roztříštila ji o pařez. „Ruším Vaši povinnost svítit touto lucernou vrchnosti,“ dodala, „a přeji Vám i zde Vaší Haničce, abyste byli spolu šťastni až do smrti. A Vy pane ..... “ obrátila se na Zajíčka, který se k ní nesměle blížil.
„Zajíček, učitelský mládenec.“ představoval se ustrašený učitelský. „Jenže svou supliku jsem ztratil, vážená paní kněžno.“
„Zde je,“ sáhl si mlynář pod kabát. „Našel jsem ji cestou.“
Kněžna ji přijala, ale ani se do ní nepodívala. „Vím už předem, co v ní bude,“ řekla. „A mohu Vám jen říci, že se Vaší žádosti vyhovuje. Budete kantorem na škole v městě a můžete se ženit. Jen já se vrátím sama do své zlaté a nudné klece.“ Poslední slova říkala už jen jakoby sama k sobě. „Kde je cesta?“ ptala se lokaje.
Pomalu svítalo, lucerny už nebylo zapotřebí a na cestu bylo dobře vidět.
„A co kasací?“ volal rozradostněný Zajíček. „Hoši, spusťme!“
A spustili. A hráli tak pěkně, že i Klásková se zapomněla pustit do Kláska. Když dohráli, popadla muže za rameno. Klásek se leknutím rozklepal. Ale Klásková ho překvapila.
„Lidičky, dneska mě to udělalo tak na měkko, že se už ani na vlastního muže nemůžu zlobit. Klásku, už se netřeš a dej mi hezkou pusu.“
Dostala ji a Klásek řekl ostatním:
„Co Vám mám povídat. Sami vidíte, že je to učiněný anděl.“
Hanička se podívala na svého Libora. Nemuseli si nic říkat, ani se objímat. Věděli už oba, že patří k sobě.
„Jen naší pramáteři lípě bychom měli poděkovat, že nás zachránila,“ pohladila Hanička staletý strom.
„Do smrti budu o ni pečovat,“ řekl mlynář. „Vždycky jsme věřili, že chrání náš rod. Dnes to zapíši do své knihy i pro naše vnuky.“
A vesele se šlo domů za doprovodu muziky.
Jen na vodníky se zapomnělo. A vodníci zapomněli na lidi. Michal, ačkoli toužil po Haničce, už zůstal v zámeckém jezírku u Ivana v podnájmu. Ivan byl starý mládenec a nevadilo mu, že má kamaráda na bytě. Zato teď měli naprostý klid. Kněžna se už v lesním zámečku neobjevila. Opustila i zámek a cestovala po světě. A pana vrchního přeložila na jiné panství. Příliš jí připomínal, že mladý smělý mlynář zvítězil nad svou vrchností.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight