Lstivý direktor

zobrazeno 50×

Vložil(a): jitkamety, 28. 3. 2016 20.48

Kterak ďábla o peníze ošidil a svou duši inu dát nechtěl, ale jak i na něho za čas došlo a nakonec stará bába ho uhnala k ženění

Když v Polné na zámku byl direktorem Kašpar Khauc, vedl se tu bohaprázdný život plný radovánek, hostin a honů, a to všechno stálo moc peněz. Direktor zval k sobě rád hosty i muzikanty. Ale nejraději ze všeho hrával karty. Jak sedl ke stolu a vzal ty čertovy obrázky do ruky, nikdo ho od nich nedostal. Štěstí se ho drželo a často vyhrával, ale přesto mu čas od času chyběly peníze a on si je vždycky vypůjčil z knížecí pokladny.
Dlouho šlo všechno jako na drátkách. Páni sedali večer u karet a u vína, nebo pozvali muzikanty a protancovali celou noc. Když pana direktora napadlo, v knížecí oboře se střílelo jako o Božím těle. Nějaká dobrá duse se ale našla a pověděla knížeti pánu, jak direktor Khauc na jeho panství hospodaří. Knížepán hned věděl, kolik uhodilo, a poslal psaní, že přijede co nejdříve na Polnou, aby direktor připravil všechny knihy a dal do pořádku knížecí pokladnu.
„Který ďas mu to napískal?“ zlobil se direktor, když si psaní přečetl. „Jak já s ním budu účtovat, když je pokladna napůl prázdná a tolik peněz nikde do týdne neseženu?“
Toho večera s pány neseděl a odkázal je na jiný den. Sám se pak vypravil k jedné babici, která se zabývala čáry a leckdy mu dobře uměla poradit. Když u její chalupy zaklepal na dveře a otevřela mu, vklouzl dovnitř jako úhoř a honem za sebou přirazil dveře.
„To je dost, žes otevřela. Ještě mne někdo uvidí u tvých dveří a bude z toho řečí po celém městě.“
Babice nebyla mladá ani stará, její řemeslo jí však dělalo špatnou pověst. Když pánovi pověsila klobouk a plášť, přinesla na stůl džbán vína a vesele se usmívala: „Žádné strachy, milostpane! U mne už byli všelijací páni a každý dobře pochodil. Na každou bolest se najde nějaký lék.“
Direktor však na její slova nic nedal. Věděl, že je to chytrá ženská a vypočítavá. Od něho se už také něco peněz navytahovala a vždycky měla nastavenou dlaň. Proto si na ni vyjel:
„Dneska ode mne nedostaneš nic. Sám bych potřeboval sto tisíc dukátů. A když je do týdne neseženu, knížepán mne požene před soud.“
„To je zlé, to je moc zlé,“ litovala ho babice a točila se kolem ohniště, kde pánovi rychle opékala rybu.
„Já jsem za Tebou nepřišel proto, abys mne litovala,“ zlobil se direktor. „Raději mi poraď, kde bych nejrychleji přišel k tolika penězům.“
Babice se vymlouvala tak i onak. Povídalo se o ní, že má peněz víc než dost, ale ona se s tím nikdy nechlubila. Potom hodila rybu na veliký talíř a nesla ji na stůl. Direktor do ryby dvakrát dloubl, ale měl tolik starostí, že mu ani nechutnalo. Babice se kolem něho natřásala a pořád ho pobízela k jídlu i k pití, až nakonec řekla:
„Já bych měla jednu radu, ale nevím, jak by se milostpánovi líbila. „Tady může pomoci jenom sám ďábel, ten zmůže všechno.“ Direktor vyskočil od stolu a chytil babici za rameno.
„Ty ses zbláznila! Copak nic chytřejšího už nevymyslíš?“
Rychle se mu vykroutila a sedla proti němu za stůl. Na krku se jí houpala na řetízku řádka pěkných dukátů a hluboko zapadala do hedvábné jupky. „Jak mám pánovi poradit, když si sám nemůže pomoci a nechce mne poslechnout. Se mnou ještě žádný neprohloupil.“
„Já Tě poslechnu,“ řekl pokorně. „Ale toho ďábla musíš přivolat sama.“ Babice se všelijak vymlouvala, ale když jí direktor slíbil bohatou odměnu, brzy se domluvili. Potom snědl s chutí večeři a šel spokojeně domů.
Druhý den se vloudila vystrojená babice navečer do zámku a zůstala u direktora. Všichni ji tu znali, a proto se nikdo neptal, kam jde. Když bylo kolem půlnoci a v zámku už spali, direktor vyšel na parkán. U staré pekárny ležely veliké železné obruče, které ti dva postavili jednu vedle druhé. Babice je potom všechny popsala svěcenou křídou a udělala kolem nich bílý kruh. Oba vstoupili pod ty obruče a čekali, až na věži odbije půlnoc.
Když uhodila dvanáctá, nad Polnou se snesla veliká bouře bez deště. Blesky z nebe zrovna pršely a na rybníku, který obléval zámek, se dělaly veliké vlny. Jedna taková vlna vyhodila na parkán černého ďábla. Sotva dopadl na obě nohy, rozběhl se k těm dvěma, ale křídový kruh ho zastavil.
„Copak jste po mně chtěli, že jste mne přivolali až z takové dálky? Nebýt těch trojích železných kruhů a toho zaříkání, sotva bych byl přišel.“
Ďábel byl statný nebojsa a direktor nemohl ze sebe vypravit ani slova. Babice ho dvakrát dloubla do boku, aby konečně řekl, co chce. Opatrně tedy začal: „Vzácný pane, nehorši se na mne, že jsem Tě tuhle s babou vyvolal. Potřebuji ale nutně pomoci, abych se nedostal do veliké bídy. Když mi pomůžeš, budu Ti nadosmrti vděčný.“
Ďábel zablýskl očima a spokojeně se zachechtal:
„Neboj se, rád Ti pomohu. Ale Ty se mi za to upíšeš vlastní krví.“
Direktor honem přikývl, aby si to pekelník ještě nerozmyslel, a ten skočil zpátky do rybníka, kterému se odpradávna říkalo Peklo, protože prý právě tudy se chodilo na druhý konec světa. Sotva se za ďáblem zavřela voda, už se zase drápal nahoru a nesl s sebou úpis. Hodil ho do kruhu i s brkem a direktor podepsal. Potom se ďábel vrátil stejnou cestou do pekla a za chvilku byl zpátky se svými dary. Všechno šlo ráz na ráz.
Direktor byl by nejraději utekl, ale babice ho držela vzadu za šos. že se nemohl ani hnout.
Když se ďábel znovu objevil, táhl za sebou černou kobylu. Přes ni měl přehozený kabátec a brašnu.
„Tu máš, direktore, co jsi chtěl. To jsou ty nejvzácnější dary, které jsem mohl pro Tebe v celém pekle sehnat. Z téhle kožené brašny nikdy neubývá peněz a v tomto kabátci nepřijdeš o život. V pravé kapse najdeš knížku Kryštofku, která Tě povede k chytrosti. A tahle černá kobyla je tak rychlá, že Tě nikdo nedohoní. Já si za deset let pro Tebe přijdu a Tvá duše v ten den propadne peklu.“
Sotva ďábel domluvil, voda v rybníku se zase vzedmula větrem až k parkánu, a když opadla, ďábla tu nebylo. Černá mračna rychle ubíhala k západu a na věži odbila právě jedna hodina. Direktor byl z té hrůzy tak ztuhlý, že jenom koukal před sebe, ani se nehnul. Zato babice byla čiperná a vesele ohmatávala kobylu.
„Takovou bych také potřebovala. Lítala bych na ní sem a tam, až by se lidi divili.“
„Dej pokoj!“ osopil se na ni direktor. „Já musel dát v sázku svou duši, abych se zachránil, proto budu ještě pánem, a ty, stará, se plahoč po zemi, jak chceš.“ Opatrně vylezl z železných obručí a nejdříve sáhl po kožené brašně. Sotva bouchl do vyšitého pumprlíka, začaly z ní padat samé dukáty tak dlouho, dokud tomu pumprlíkovi nezmáčkl krk.
„Tohle bysme tedy měli,“ spokojeně si oddechl. „Než knížepán přijede, bude pokladna plná peněz.“ Potom si oblékl sametový kabátec a v kapse nahmatal knížku, ale ani se do ní nepodíval a honem sedl na černou kobylu. Jak ho ucítila v sedle, vyrazila po parkánu jako vítr, přelétla nádvořím a vznesla se nad rybník jako pták. Babizna se na to všechno dívala s údivem a zlobila se, že sama sobě nepomohla ke štěstí, když je direktor taková lakota. A on byl zase celý šťastný, když s kobylou dosedl zpátky na parkán.
„To není obyčejný kůň,“ povídal, když slezl s koně a vzal ho za uzdu. „Budu mít co dělat, abych ho uhlídal.“ Potom dal babici pár dukátů a pustil ji tajnou brankou ven. Ani mu nepoděkovala. Věděla, že se direktor stejně bez ní dlouho neobejde. „Však já se ještě dočkám, panáčku, že mi všechno splatíš i s úroky,“ řekla si v duchu a pospíchala tmavými uličkami k svému domku na konci města. Na Polné čekali všichni knížete pána. Důchodní, obroční písaři, porybný i šafář se těšili, že konečně dojde na jejich direktora a bude konec jeho slávy. I když si nejeden sám z nich kapsu namazal, direktorovi ten panský život nikdo nepřál. Když knížepán přijel se svým doprovodem, všichni se před ním ukláněli až k zemi a každý mu toho chtěl mnoho povědět. Direktor ho zavedl do knížecích komnat a teprve po dobrém obědě se knížepán objevil znovu v zámecké kanceláři. „Přijel jsem se podívat na Vaše počty, direktore!“ řekl a čekal, co mu odpoví. Ale on se jenom usmál a nejstaršímu písaři podal klíče od pokladny, aby se nemusel sám namáhat. Písař se snažil truhlu odemknout co nejrychleji, ale chvěly se mu ruce. Konečně zámek povolil, těžké víko se otevřelo a všichni kolem strnuli údivem. Truhla byla prázdná.
„Co to má znamenat, direktore?“ zeptal se přísně knížepán a písaři se hned natahovali jeden přes druhého, aby také viděli do té prázdné truhly.
„Nic se nestalo, knížecí Jasnosti!“ zdvořile a klidně odpověděl direktor. „Tolik peněz aby zůstalo v pokladně zámecké kanceláře, se mi zdálo nerozumné, a proto pojďte za mnou, Jasnosti!“
Direktor zavedl knížete pána vedle do kumbálku, kde bylo plno starých lejster a knih. Zmáčkl u skříně tajné péro, ta se pomalu otočila a za ní se objevila ještě jedna komora. Uprostřed ní stála truhla větší než prvá a byla plná dukátů. „Dobře! Dobře to provedl, Herr direktor!“ radostně se usmíval kníže pán a volal na písaře, aby mu truhlu odnesli do kočáru. „Tohle bylo milé, direktore, já jim toho nikdy nezapomenu,“ řekl a dal sedlat koně. Pospíchal zase do paláce ve velikém městě, kde byl život docela jiný.
Direktor Khauc zůstal na Polné i nadále direktorem k velikému údivu všech úředníků a měšťanů. Od té doby, co měl smlouvu s peklem, nikomu se nepodařilo ho obelhat. Všechno věděl a nic mu neušlo. Když si nevěděl s něčím rady, vyndal z kapsy Kryštofku, pohladil knížku po hřbetě a hned měl na všechno odpověď. S tou kobylou to bylo ale horší. Byla tak žravá, že slámu pod sebou sežrala dřív, než ji tam pacholek nastlal. Jednou direktor přivázal kobylu k chalupě a šel si dovnitř něco vyřídit. Než vyšel ven, kobyla ožrala půl doškové střechy, podruhé zase celý stoh slámy. Každý se koně bál a direktor ho krmil nakonec sám. Od jisté doby se na zámku všechno dařilo, ale přišla do toho vojna a na Polnou přijeli vojáci. Jejich komandant začal poroučet, co potřebuje.
„Do zítřka dáte tisíc chlebů, pět set měr ovsa pro koně a deset volů na porážku. Jestli nám je nedáte, budeme střílet na zámek.“ Direktor se vojenského pána ale nezalekl.
„To bude těžké pořízení. I kdybych dal vymést všechny moučnice a špýchary, dohromady tolik neseženu. A ve chlévech stojí sotva třetina dobytka. Když Vám dám poslední, sami budeme žebráci.“
Komandant se rozkatil, vytáhl pistoli a prásk. Direktora trefil kulkou zrovna do hlavy. Ten se jenom otřepal, jako když ho ovád štípne, a kulka mu padla k nohám. „Takhle spolu nebudeme kamarádi, komandante! Nemám rád, když někdo zbytečně utrácí čas. Nejlépe bude, když rychle zmizíš, nebo budu střílet já.“ Jak to komandant viděl a slyšel, srazil podpatky a už byl ze dveří. Pak dal troubit alarm, vojáci se zvedli a z Polné ještě toho dne odtáhli.
Když se ale blížil desátý rok, direktorovi nebylo do skoku, ani s pány nehejsal. Sedal sám po večerech a upíjel z poháru vína. Usilovně přemýšlel, jak by toho ďábla přelstil a přidal si ještě několik roků života. Když vzal do ruky Kryštofku a ptal se jí, knížka mlčela.
„Nic naplat, musím k té babici. Snad na něco přijde.“
Toho večera nechal černou kobylu doma a vyšel si jenom tak polehku, aby nikdo nevěděl kam. Když zaklepal v domku na dveře, samy se před ním otevřely. Vešel dovnitř a babice na něho čekala. „Pěkně vítám, milostpane! Copak bys ode mne rád?“
„Co se mne vyptáváš, když dobře víš, proč jsem přišel,“ utrhl se na ni direktor a sedl za stůl právě tam, kde kdysi sedával, a nechal na ní, aby mu pověsila klobouk a plášť. Za ta léta babice neomládla, ale pořád byla pěkně při těle a čiperná ažaž. Chodila kolem pece jako mladice a sázela chleba. Měla plné ruce práce. Direktor se na ni díval, jak jí to jde pěkně od ruky. „Poslechni, odkdy pak Ty pečeš chleba v noci?“
„I jen se nediv, milostpane! Když je měsíc v úplňku jako dnes, napeču dvakrát tolik chleba jako jindy.“
Když byla s prací hotova, teprve si sedla proti němu za stůl. Chvíli si direktora prohlížela a pořád měla na krku ty zlaté dukátky. „To mne ani nepohostíš?“ podivil se.
„Proč bych nepohostila, milostpane! Ale dávno jsi už tady nebyl a já odvykla panským návštěvám. Když ale nepohrdneš, něco bych Ti dala,“ a přinesla na míse kus pečeného masa.
Pustil se s chutí do jídla. Všechno spořádal, potom si teprve postěžoval, že deset let uběhlo jako voda a ďábel přijde co nevidět.
„Když přijde, tak přijde,“ řekla babice. „Dej mu takovou otázku, kterou nezodpoví, a vlastní krk na to vsadím, že milostpán zůstane při životě.“
„Jen abys měla pravdu. Nevím, co bych za to dal, kdybych tu mohl ještě pár roků zůstat. Ale na co se mám toho ďábla zeptat?“
„To už nechej na mně, milostpane!“ usmívala se babice a postavila před něj na stůl džbán vína.
Potom mu dlouho něco šeptala do ucha a direktor byl z toho tak vyjevený, že se nezmohl ani na odpověď. Když všechno uvážil, řekl babici, aby té noci k němu přišla, a ona ho vyprovodila ze dveří jako zamlada.
Když se přiblížil osudný den desátého roku, direktor nejedl ani nepil, jenom čekal, jestli ho ta babice zachrání. Večer přiběhla do zámku a nesla s sebou trávní koš. Tajně ji pustil k sobě do komnaty, ani světlo nerozsvítil, a čekali spolu do půlnoci. Jakmile uhodila dvanáctá, dveře na parkán se rozletěly. Vítr v pekelském rybníku zvedl velikou vlnu a na té vlně se opět vyhoupl na svět sám ďábel. Otřepal se, posunul klobouk a šel do zámku pro direktora. Když vstoupil k němu do komnaty, uviděl ho, jak sedí u krbu celý skrčený.
„Tak se chystej, direktore! Už je Tvůj čas, přišel jsem si pro tebe.“ Ale direktor se ani nehnul, jenom mačkal v ruce Kryštofku.
„Nejsem s tvými dary spokojen. Marně tu hledám odpověď na podivnou věc, která se mi přihodila dnes zvečera.“
„Pověz, co chceš vědět, a já Ti rád odpovím,“ řekl ďábel a direktor mu honem ukázal na postel s nebesy, která stála v rohu komnaty.
„Nějaké zvíře se mi nastěhovalo do postele a já se nemohl ani pořádně vyspat. Nyní přemýšlím, kde se tu vzalo a co je vlastně zač.“
Ďábel byl zvědavý a honem se hrnul k posteli. Jak odkryl záclonu, uviděl ošklivou hlavu obrostlou peřím a dva přední hnáty černé jako smůla. Páchlo to všelijak. Ulekl se, protože sám nevěděl, co to je. Jedna s půlnoci ještě neodbila a právo všechno vědět bylo na direktorově straně. Najednou to hrozné zvíře začalo lézt z postele a hrozně skuhralo. Ďábel se polekal a byl ten tam. Ve stáji vzal černou kobylu, zakroužil s ní nad rybníkem a potom zapadl do kalných vod. Direktor se na to všechno díval oknem a byl rád, když se vlny na rybníku utišily a měsíc zase svítil jako rybí oko. Obrátil se k posteli a zavolal. „Polez ven, babice! Všechno zlé je zažehnáno.“
Babice z postele ale nevylezla, jenom sundala z hlavy trávní koš polepený husím peřím a vyhodila na zem dvě kopisti pomazané smůlou. Potom se uvelebila v peřinách a spokojeně si oddechla.
„Milý direktore, za každou službu musí být nějaká odměna a já už jsem se dost nasloužila, nyní budeš sloužit zase Ty mně. Vezmeš si mne za ženu.“ Když to direktor uslyšel, myslel, že se babice zbláznila. Začal ji tahal z postele, ona měla větší sílu než on a začala křičet, až se sběhly služky. Sotva je uviděla ve dveřích, hned na ně volala:
„Dělejte! Dělejte pořádek! Pán už by si také rád lehl, ale ještě jste mu nenatřásly peřiny. A já jako direktorka to přece dělat nebudu.“
Služky měly oči navrch hlavy a hleděly nové paní co nejlépe posloužit. Chudák direktor se nezmohl ani na slovo, protože to byla první ženská, která ho doběhla. Jednoho ďábla se zbavil a druhého si musel vzít, byla z toho svatba. Direktorka ho hlídala jako oko v hlavě a vedla dům po pansku. Direktor se už nikdy nemohl podívat za žádnou cizí sukní, jinak byl v zámku oheň na střeše. A když paní direktorka začala křičet, bylo to všude pěkně slyšet. Marně se direktor tajně radil s knížkou Kryštofkou, ta v té noci ztratila svou kouzelnou moc. Kožená brašna mu zůstala, ale za pumprlíka mohl tahat, jak chtěl, zlatý dukát z ní už nikdy nevypadl.
Když umřel, direktorka ho pochovala v hrobce kostela v Polné a na jeho rakev dala tabulku s nápisem „Kaspr Khauc, dominia polenského direktor“. Potom bydlela ještě dlouhá léta v Polné a každý den se modlila za hříšnou duši svého milého manžela.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight