Lovec a syn trpasličího krále

zobrazeno 47×

Vložil(a): dáša, 16. 2. 2016 16.12

Byl jednou jeden král, kterému zemřel vrchní lovčí, a tak svolal lovce z celé země a uspořádal hon. Kdo zastřelí nejvíce zvěře, ten bude nový královský lovčí. Jak už to tak chodí, při lovu si staří a zkušení lovci vybrali ta nejlepší místa. Čím byl jeden mladší, o to horší dostal stanoviště, a ten nejmladší stál na tak odlehlém místě, že jakmile začal lov, neslyšel z toho ani rány střelců ani křik honců. Zachmuřeně tam stál a čekal, ale protože mu stále do rány nepřicházela žádná zvěř, sedl si na kmen stromu, vybalil svoji loveckou tornu a pojídal z těch pochoutek, které dostal každý ode dvora. Potom vstal a kráčel hloub a hloub do lesa, až nakonec přišel na mýtinu, a když se po ní porozhlédl, tu uviděl, že tam o život bojuje tvor z podzemní říše, sotva tři stopy vysoký mužík s divokým medvědem. Zdálo se, že mužíka už opouštějí síly, a tak chtěl lovec na medvěda vystřelit, když tu si domyslel, že by mohl s medvědem lehce zabít také toho trpaslíka. Proto vytáhl svůj lovecký tesák, vběhl na mýtinu a ocelovým ostřím rozřízl medvědovi šlachy na zadních nohách. Zvíře sice zavylo bolestí, ale svého protivníka, kterého pevně drželo, pustit nehodlalo. Tak mu lovec prořízl šlachy i na předních tlapách a sotva to udělal, byl trpaslík volný, medvěda popadl, zvedl ho do výše a velkou silou jím mrštil na zem, až tento vypustil duši. „Ty jsi můj zachránce,“ řekl mužík lovci: „s tím medvědem jsem bojoval už od časného rána. Byl bych podlehnul, kdybys mi nepřišel na pomoc. Ale teď mne následuj, neboť jsem syn trpasličího krále a teď tě nepropustí bez toho, že by se ti odměnil za to, že jsi zachránil jeho jediného syna před smrtí.“

 o nemusel hochovi říkat dvakrát, následoval trpaslíka cestou necestou, prodírali se křovisky i mlázím, až narazili na stezku, která je vedla dovnitř nějaké hory. Chvíli šli v černočerné tmě, za chvíli se pomalu jasnilo, až bylo najednou docela světlo a před nimi ležela rozlehlá země s městy a vesnicemi a uprostřed stál královský zámek, který byl tak nádherný, že to není k popsání. V té zemi ale nebyli lidé ani větší ani menší než lovcův průvodce. Dříve než vešli do zámku, řekl syn trpasličího krále svému doprovodu: „Vezmi si ze všeho, co ti můj otec král nabídne jako dar, vždy to nejhorší a nejnenápadnější, nebude ti to ke škodě.“ To mu hoch slíbil a pak šli do zámku a předstoupili před krále. „Můj synu, kde jsi byl tak dlouho?“ zeptal se trpasličí král. „To se seběhlo tak,“ vyprávěl princ: „když jsem dnes ráno vystoupil z hory, vběhl mi do cesty divoký medvěd. S tím jsem bojoval, dokud nestálo slunce vysoko na nebi, a byl bych podlehl a ten netvor by mě roztrhal, kdyby mi tento lovec nepřišel na pomoc a neosvobodil mne.“ Tu trpasličí král lovci děkoval a nabídnul mu, aby se s ním posadil ke stolu, a když se dobře najedli a napili, řekl mu: „Teď pojď se mnou, odměním se ti za tvůj dobrý skutek.“

 ejprve přišli do komnaty, kde na zlatých hřebících visely ty nejnádhernější pušky. Jedna zářila více než druhá, byly vykládané stříbrem a slonovinou. Ale lovec se nedíval na ty krásné, blýskající se zbraně, nýbrž prohledával ten nejtemnější kout, dokud nenašel jednu starou, napůl zrezivělou flintu, která visela na obyčejném železném hřebíku. „Jestli si mohu opravdu vybrat, pak volím tuhle.“ řekl králi. „Copak chceš dělat s tou zrezavělou věcičkou?“ odvětil trpasličí král: „Tu za celý svůj život nevyčistíš.“ „Jsem mladý dost, tak mám na čistění čas.“ řekl lovec, a tak, když trpasličí král viděl, že si navzdory všemu chce ponechat tu nejhorší flintu, dal mu ji a vedl ho do další komnaty.

 ady visely na zlatých hřebících ty nejkrásnější lovecké lesní rohy. „Tady si můžeš najít nějaký lesní roh.“ řekl král. Ale hoch se opět rozhlížel v jednom tmavém a zastrčeném koutě a netrvalo to dlouho, tu jeden lesní roh opravdu našel, byl pokrytý měděnkou a vypadal tak špinavě a ošklivě, že nestál ani za řeč. „Tento roh bych měl rád.“ Tomu se král velmi podivil a řekl: „Nebuď hloupý a vezmi si nějaký zlatý.“ Ale lovec zůstal na svém, že ten nejhorší roh je mu nejmilejší. Tak ho dostal od trpasličího krále darem a šli do koňských stájí.

 flintě a lesnímu rohu patří také dobrý kůň.“ řekl král: „Tady stojí mé koně, hnědáci, vraníci i běloušové, všech barev, co jich na světě je. Jednoho si vyhledej, ten bude tvůj.“ Ale lovec prošel kolem těch nádherných zvířat lhostejně dál a zastavil se teprve v tom nejzapadlejším koutě stájí, kde uviděl vyhublého, ošklivého šimla, který byl celý pokrytý blátem. „Toho bych rád měl.“ řekl trpasličímu králi. „Co budeš s takovým starým zvířetem dělat?“ ptal se král: „Dostává chleba z milosti a je zcela k neužitku, proto ho ani stájníci už nepucují a nekartáčují.“ „To nevadí,“ řekl hoch: „ti ostatní hřebci vypadají tak pyšně a urozeně, ten šimlík se mi ale líbí srdcem. Já mu dám najíst a postarám se o něj, bude zase pěkný na pohled.“ „Pro mne za mne si ho vezmi!“ zabručel král, a hoch vyšel ze zámku se zrezivělou flintou, měděnkou pokrytým lesním rohem a špinavým a hubeným šimlem.

 enku už ho čekal syn trpasličího krále a pochvalně mu poklepal na rameno. „Škoda se ti nestala.“ řekl: „Protože jsi mne poslechl, dostal jsi to nejlepší, co jen můj otec měl. Nyní ti ale vysvětlím, k čemu ti ten či onen kousek bude. Když zaduješ na ten roh, tak musí všechna zvěř, která jeho hlahol uslyší, přijít k tobě a nemůže se hnout z místa dříve, dokud roh opět nepřiložíš k ústům a nezaduješ. Pro tu zrezivělou flintu nepotřebuješ ani střelný prach ani olovo, je stále nabitá a na co zacílíš, to zasáhneš. Ten šiml je ale to nejlepší, co sis vysloužil, protože umí mluvit jako člověk. Sundej mu ohlávku a nech ho běžet, kam chce, ale bude-li v nouzi potřebovat jeho radu, tak zatřes ohlávkou a on ti ze všech nesnází pomůže. Pokud to ale pro něj bude příliš těžká věc, tak si vzpomeň na mne a přej si mne, pokud budeš ve velké nouzi, budu ti ihned k službám.“ Když trpaslík domluvil, přišli k východu z hory a tam se rozloučili.

 ovec si pomyslel: „Teď uvidíš, zda ten trpaslík mluvil pravdu.“ Rychle přiložil k ústům lesní roh a mocně zadul a netrvalo to dlouho, tu k němu přišli jeleni a srnci a zajíci a lišky a všelikerá lesní drůbež a zůstali před ním stát a nemohli se hnout. Pak přiložil k líci tu zrezivělou pušku a střílel a pokaždé klesl jeden kus zasažený k zemi. Když měl zvěřiny tolik, že tím naložil čtyřspřeží, přiložil k ústům širší konec rohu a zadul, tu se ta zbývající zvěř rozprchla zpět po lese. „S tím rohem a flintou měl pravdu.“ zvolal rozradostněný lovec. „Potom mě jistě neobelhal ani s tím šimlem.“ Řkouc to, sundal koni ohlávku a schoval ji u sebe, potom ho plochou dlaní plácl po zadku a nechal ho pást v lese, on sám se vydal na královský zámek, aby viděl, jak to tam probíhalo. Když tam přišel, seděli lovci už u tabule a vysmívali se mu jako sedmispáči, který prospal čas jídla. On ale dělal, že nic z těch jejich řečí neslyší, a ptal se, kde je král, že potřebuje čtyřspřeží a čtyři sluhy, aby dostal z místa zvěřinu, kterou zastřelil. Lovci si pomysleli: „Ten chlapec si z nás dělá blázny!“ a vysmívali se mu ještě víc, ale když ty svoje řeči neodpískal, zavedli ho nakonec ke králi. „Co chceš?“ ptal se tento. „Pane králi,“ odvětil hoch: „prosím o čtyřspřeží a čtyři lidi k nakládce, abych tu zvěř, co jsem zastřelil, dostal z místa.“ Král se na něj přísně podíval a řekl: „Se mnou nejsou žádné žerty! To čtyřspřeží a čtyři lidi dostaneš, ale jestli nebude fůra plná, tak tě pověsím na tu nejvyšší šibenici!“ Ta tvrdá slova lovce neodradila, vytáhl s vozem a čtyřmi pomocníky ven do lesa a té zvěře co postřílel, bylo opravdu tolik, že to ti koně sotva najednou utáhli. Když ale král viděl, že chlapec nelhal, řekl těm ostatním lovcům: „Věc je rozhodnuta, tento a nikdo jiný bude nový dvorní lovčí!“ a u toho zůstalo.

 ál by to bylo všechno krásné, jako v pohádce, kdyby ovšem nebylo starých lovců, kteří nemohli překousnout, že jim tučné sousto před nosem vyfouknul ten mladíček, a tak dnem i nocí přemýšleli, jak by ho zničili. Inu, nebylo to zase tak těžké, protože král byl důvěřivý a přitom cholerický muž, a tak mu jednoho dne namluvili: „Milostivý pane králi, váš vrchní lovčí nedávno řekl, že pod vaší besídkou jsou ukryté tři sudy zlata a nedokáže je vyzvednout žádný jiný jen on sám!.“ Král si nechal vrchního lovčího ihned zavolat a poručil mu, aby mu ihned obstaral ty tři sudy zlata. „Jaké sudy zlata?“ zeptal se hoch udiveně. „No ty, které leží pod besídkou a jen ty je můžeš vyzvednout.“ odvětil král. Lovčí přísahal na svůj život i věčnost, že o celé věci nic neví, ale o co více krále přesvědčoval, o to více se tento rozpaloval, až mu nakonec řekl: „Jestli mi ty tři sudy zlata neobstaráš ve lhůtě tří dnů, tak ti nechám useknout hlavu!“ Tady byla dobrá rada drahá. Lovčí běhal jako bezhlavý sem a tam po zahradě, staří lovci si zatím spokojeně mnuli ruce. Tak uběhl první den, a když se i ten druhý blížil ke svému konci, lovčí si pojednou vzpomněl, co mu říkal syn trpasličího krále o tom šimlíkovi. Rychle spěchal do své komory, vzal ohlávku, běžel do zahrady a tam s ní ze všech sil zatřásl. V okamžiku před ním stál jeho šiml a ptal se, co si přeje. „Milý šimlíku,“ řekl: „je to smutný příběh. Staří lovci mi nepřejí můj úřad a namluvili králi, že jsem řekl, že pod besídkou v zahradě leží tři sudy zlata a jen já sám je mohu vyzvednout. Král jim to uvěřil, a když do zítřka to zlato neobstarám, tak mi kat setne hlavu.“ „Když to není nic horšího,“ odvětil šimlík: „ty tři sudy zlata jsou tam opravdu ukryté a já je dnes v noci vyzvednu, ale musíš mi obstarat rýč, motyku, tři lahve vína a tři koláče.“ To lovčí slíbil a šimlík opět zmizel.

 ak hoch běžel ke králi a řekl: „Já jsem o té věci přemýšlel a ty tři sudy zlata vyzvednu, ale potřebuji k tomu motyku, rýč, tři lahve vína a tři koláče.“ „Všechno máš mít,“ odvětil král: „a dělníků, kolik potřebuješ.“ „Ne, vše zařídím sám.“ odmítl lovčí, a když dostal motyku, rýč, víno a koláče, šel s tím do zahrady, kde čekal, dokud nebyl večer a položil vše do besídky. Potom šel do zámku a ulehl ke spánku. Druhého dne se rychle oblékl a běžel ven. A podívejme se! Vedle besídky stály tři sudy zlata a třpytily se v ranním slunci. Ihned se nechal ohlásit u krále, aby ho poprosil ho, že má k besídce poslat silné lidi, kteří zlato odnesou do pokladnice. „Vidíš,“ řekl potěšený král: „ti staří lovci měli přece jen pravdu. Proč na začátku tolik popírání a upejpání, když to nakonec dokážeš?!“ Potom ven poslal sloužící, ti to zlato přinesli na zámek a lovčí měl klid, ale ne na dlouho.

 taří lovci totiž opět dnem i nocí přemýšleli, co by králi namluvili, aby to lovčího přivedlo s jistotou do záhuby. Konečně to našli a ten nejstarší z nich šel ke králi a řekl: „Váš lovčí se dal včera slyšet, že by mohl starý dřevěný most, který vede přes řeku v královské zahradě, v jedné noci strhnout a místo toho postavit krásný skleněný, se skleněnými sloupy a skleněnou klenbou.“ „To by byla nádhera!“ řekl král a ihned musel služebník lovčího přivést. „Poslouchej,“ řekl mu: „ty jsi včera říkal, že bys mohl za jedinou noc místo toho dřevěného mostu postavit přes řeku skleněný.“ „Jak bych mohl říci takovou hloupost?“ odvětil lovčí: „Skleněný most vůbec neexistuje a jak bych mohl vůbec postavit most za jedinou noc?“ „Můj milý lovčí,“ řekl král: „tyhle samé řeči jsi vedl i o těch třech sudech zlata. Já dobře vím, že to dokážeš, a pokud tu ráno nebude skleněný most, tak tě to bude stát život.“ Smutný lovčí se odplížil pryč a šel do zahrady, kde vytáhl z kapsy ohlávku a zatřásl s ní. „Copak chceš?“ zeptal se šiml a stál vedle něj. „Milý šimle,“ odvětil lovčí: „vede se mi zle. Moji nepřátelé chtějí moji záhubu a namluvili králi, že svedu v noci postavit místo dřevěného most přes řeku skleněný. Neudělám-li to, tak mě nechá pověsit na šibenici.“ „Tak daleko to ještě nedošlo!“ řekl šiml: „Skleněný most místo toho dřevěného dnes v noci postavím, ale musíš mi přinést rýč, motyku, šest lahví vína a šest koláčů, neboť tahle práce je těžší než ta první. Jakmile odbije desátá hodina, musí ty věci stát u mostu.“ Lovčí obstaral vše, co mu šiml řekl, potom šel do zámku a ulehl ke spánku. Když vyšlo slunce, podíval se z okna a uviděl, jak se skrze stromy v zahradě tetelí skleněná záře. Rychle probudili krále a ten se na ten zázrak nemohl vynadívat. „Vidíš, hned jsem ti říkal,“ řekl lovčímu: „že to dokážeš.“ Potom musel kočí zapřáhnout ten nejkrásnější kočár se šestispřežemi a král se vydal přes most. Ale kovář musel předtím koně okovat diamanty, jinak by jim to po kluzkém skle klouzalo.

 yní měl lovčí opět nějaký ten týden klid, dokud staří lovci nevymysleli nový úklad. Ten nejstarší z nich šel potřetí ke králi a řekl mu: „Váš lovčí prý ví, kde je vaše nevěsta, říkal, že kdyby chtěl, také ji přivede zpět.“ A to bylo od těch závistivých lidí opravdu zlomyslné, neboť lovčí o tom, kam králova nevěsta přišla, nemohl nic vědět. Sám král tu pannu ještě nikdy neviděl. Byla mu zaslíbena v časech, když on byl už v letech a ona ještě nevinné dítě, a když mu ji měli přivést, tu pojednou záhadně zmizela. Ačkoliv lovčí nemohl vůbec nic o princezně vědět, král starým lovcům uvěřil, nechal si ho zavolat a řekl mu: „Ty víš, kde je má nevěsta, staří lovci mi to řekli. Jestli mi ji na místě neobstaráš, jsi synem smrti.“ Lovčí věděl, že odpor by mu nic nepomohl, proto řekl, že uvidí, zda se to podaří, smutně svěsil hlavu a šel do zahrady. Když zatřásl ohlávkou, stál před ním šiml a ptal se ho na jeho přání. „Milý šimle,“ odvětil lovčí smutně: „nyní mám králi obstarat jeho ztracenou nevěstu.“ „Tak to je zlé.“ opáčil šiml: „Kde je, to vím. Ale hlídá ji tři sta loupežníků, takže musíš se mnou, jinak ji nikdy králi nepřivedeš.“ Lovčí řekl: „Udělám vše, o co mě požádáš.“ Tak mu šiml poručil obstarat dvanáct lahví vína a dvanáct koláčů, neboť cesta, kterou musí překonat, je daleká.

 dyž se lovčí k šimlovi vrátil s vínem i koláči, naskládal ty dobroty do pytle a nasednul na něj. Pak se šiml vznesl do vzduchu a uháněl s ním skrze mraky. Potom, co uteklo pár hodin, řekl: „Nyní zastavíme a posilníme se.“ Snesl se dolů a pojedli spolu koláče a napili se vína. Když se dost občerstvili, vydali se znova na cestu, na které ale ještě dvakrát zastavili, aby se posilnili. Když se šiml s lovčím zvedl k oblakům potřetí, netrvalo to dlouho a tu pod sebou uviděli velkou budovu a vedle ní jednu menší. „To je loupežnický zámek, kde drží zajatou princeznu.“ řekl šiml: „Ta budova vedle je koňská stáj.“ Pak se spustil z oblaků dolů a snesl se před zámek loupežníků, kde lovčí seskočil a zabušil na zámeckou bránu. Loupežníci vyšli ven a ptali se, co jim přinesl. „Přinesl?“ podivil se lovčí: „Já si chci něco odnést!“ „Sem může jeden buď něco přinést, nebo to tu nechat.“ byla odpověď: „My jsme loupežníci, a kdo nic nepřinese, ten tu musí nechat život.“ „K tomu nemám žádnou chuť.“ řekl lovčí: „Přišel jsem, abych vyzvedl princeznu, a prosím vás, abyste mi ji dali.“ To přišlo těm lupičům velmi k smíchu, jim třem stům chce jeden muž vzít princeznu, a tak mu řekli: „Zaveď šimla do stáje a ukryj se tam. Když se dokážeš ukrýt tak, že tě nenajdeme, tak princeznu dostaneš.“

 ovčí zavedl šimla do stáje a ptal se ho, co má v té věci udělat. „Loupežníkům řekni,“ odvětil šiml: „že se ve stáji schováš, ať dovnitř přijdou třeba hned. Potom se skrč pod můj ocas, mohou tě pak hledat tři dny i tři noci a nenajdou tě, neboť budeš neviditelný.“ Lovčí udělal, jak mu koník řekl, šel ke dveřím stáje a zavolal loupežníky, ať hned přijdou a hledají ho, potom běžel k šimlovi a skrčil se mu pod ocas. Loupežníci si to nenechali říkat dvakrát a běželi do stáje a hledali ho ve všech koutech i zákoutích, z podlahy vyrvali všechna prkna, pročesali všechny hromady, ale ač hledali sebevíc, nenašli ho. Konečně se unavili, vyšli ze stáje a volali na něj, aby vyšel ven, že ho nemohou najít. Lovčí odstoupil od šimla a šel ven. „Ty dokážeš víc, než my všichni!“ volali překvapeně: „Ale princeznu nedostaneš, protože jsme to nemysleli vážně. Pokud ji opravdu chceš, tak nám přiveď toho divoké hřebce, který pase deset mil odtud.“ Divoký hřebec byl opravdu nádherný kůň, byl osedlaný a na hlavě měl sice ohlávku, ale tak nezkrotný, že i ty nejsilnější řetězy přetrhl, když ho chtěl člověk chytit a zkrotit. „Já si tu věc promyslím.“ řekl lovčí a šel do stáje k šimlovi, aby mu vyprávěl o novém úkolu. „Řekni těm loupežníkům, že to uděláš,“ řekl šiml: „pak na mne nasedni a pojedeme do lesa.“ To lovčí udělal také a loupežníci ho svatosvatě ujišťovali, že princeznu dostane, pokud jim toho hřebce přivede.

 dyž přijel lovec na šimlovi do lesa, uviděl osedlaného hřebce i s ohlávkou, jak se pase na mýtině. Protože lovčího šimlík byla vlastně kobylka, zaržala jasným hlasem, a když to hřebec uslyšel, mohutnými skoky se k ní přiřítil a nechal se lovčím klidně vzít za ohlávku a vést. Zatímco jeli zpět k loupežnickému zámku, šiml svému pánovi řekl: „Buď chytrý a opatrný! Když loupežníkům toho hřebce dáš, stejně ti princeznu odepřou. Proto si přej, aby ti princeznu nejdříve přivedli a ona tě políbila; jakmile to udělá, tak jim rád přenecháš ohlávku. Na to přistoupí, ale vyzvedni princeznu k sobě na moje záda a o ten zbytek se postarám já.“ Ta slova si lovčí zapsal za uši a jel s hřebcem po boku k zámku. Loupežníci valili oči, neboť by si nepomysleli, že to ten lovec dokáže. Rozestavili se do velkého kruhu potom a poručili mu, aby jim hřebce předal. „Toho se budu střežit,“ řekl lovec: „dokud mi nepřivedete princeznu sem, jinak mě oklamete jako poprvé.“ „Máš ji mít.“ řekl kapitán loupežníků, neboť ve svém špatném srdci kul nekalotu: „Jen počkej, až budeme mít toho hřebce, tak ti vezmeme i princeznu, a když s tím nebudeš souhlasit, tak tě navrch zabijeme!“ Loupežníci vyvedli princeznu z vězení, kde ji dlouhý čas drželi, a přivedli ji lovčímu. „Dej mi hubičku, princezno.“ řekl, a když si stoupla na špičky, silnou rukou ji popadl a zvedl nahoru. V tom samém okamžiku se oba koně vznesli do výšky a pádili skrze nebeská oblaka na zámek starého krále. Loupežníci z toho měli dlouhé nosy a bezmocný vztek, neboť nyní pro ně byl jak hřebec, tak i princezna ztracení.

 o nějaké chvíli, co uháněli skrze mraky, se koně snesli dolů a všichni se posilnili vínem a koláči. Potom si princezna nasedla na hřebce, zatímco lovčí zůstal na kobylce. A opět se oba koně zvedli vysoko do vzduchu a oblaky pospíchali na zámek. Cestou princezna řekla. „Ty jsi můj vysvoboditel, dal jsi mi polibek, nyní si mne musíš vzít za ženu. Krále ráda nemám, je pro mne příliš starý a podivínský.“ Taková slova se lovčímu líbila, neboť princezna byla mladičká a nadmíru krásná a od pohledu milá, a tak jí slíbil, že se s ní ožení. Když se snesli před královským zámkem a starý král, celý spokojený a dobře naladěn vyšel ven, aby si vyzvedl svoji nevěstu, lovčí řekl: „Princeznu jsem sice přivedl, ale není pro vás. Já jsem ji vysvobodil a já se s ní také ožením.“ Také princezna volala: „Ano, lovčí bude můj muž!“ Tu starý král řekl: „Můj vrchní lovčí se dočista zbláznil, ale přivezl mi nevěstu, postavil skleněný most a obstaral tři sudy zlata, proto mu dám tři dny na rozmyšlenou. Pokud mi ani pak moji nevěstu nevydá, tak si ji vezmu mečem!“

 otva se král vrátil na zámek, tu se lovčí ptal svého šimla, co by té věci měl udělat. „Tady ti více nepomohu.“ odvětil šimlík: „Proti mnoha královým vojákům je moje síla příliš malá. Budeš mu muset nakonec princeznu dát, jinak tě nechá popravit a ztratíš nejen ji, ale i život.“ Tu byl lovčí velmi smutný, neboť si princeznu od srdce zamiloval a vůbec se mu nelíbilo, že by ji měl přenechat starému králi. V nouzi si ale vzpomněl na slova, která mu řekl syn trpasličího krále: „Když budeš ve velké nouzi a šiml ti nebude moci pomoci, tak na mne pomysli a zavolej mě, já ti pomohu.“ „Do větší nouze se už dostat nemohu.“ řekl si a dříve, než dobře věděl, co dělá, hlasitě zavolal syna trpasličího krále. Sotva domluvil, stál malý princ před ním a ptal se, co si přeje. „Podívej,“ řekl lovčí: „vysvobodil jsem princeznu a měl bych ji předat králi. Když mu ji nedám, vezme mi ji mečem.“ „Ať to zkusí!“ řekl syn trpasličího krále: „Princezna se má stát tvojí ženou. Jdi ke králi a vyhlas mu válku. Zítra ráno, jakmile vyjde slunce, nastane bitva. Důvěřuj mi, já ti pomohu.“ A co to řekl, opět zmizel.

 ovčí se svižně vydal na královský zámek, předstoupil před krále a řekl: „Princeznu vám nevydám, ať rozhodnou meče. Zítra s východem slunce začne bitva.“ Král se takové řeči smál, až se za břicho popadal, neboť si myslel: „Ten člověk se docela zbláznil, co si může on sám počít proti mým mnoha vojákům?“ Proto spokojeně nabídku přijal a vojákům, kteří v zámku drželi stráž, poručil, aby mu druhého dne svázaného lovčího předvedli, že ho pak nechá popravit.

 dyž se ale král druhého dne při východu slunce probudil, uslyšel zvenčí pronikající řinčení zbraní a halas zbrojného lidu. Rychle se vrhl k oknu a podíval se ven. Všude, kam okem dohlédl, bylo vše obsazeno malými, tři stopy velkými vojáky tak hustě, že by mezi nimi k zemi nepropadlo ani jablko. Nyní poznal, s čí pomocí lovčí ty těžké úkoly vyplnil, a viděl, že jakýkoliv odpor by byl marný. Poslal tedy dolů k lovčímu jednoho ze služebníků, aby mu oznámil, že se prohlašuje za poraženého, a když mu daruje život, tak se dobrovolně vzdá vlády a jeho vyhlásí jako svého syna a následníka na trůně. Také s princeznou se může oženit, pokud je mu to milé. Když služebník ta slova starého krále vyřídil, byla lovčího i princeznina radost velká a děkovali trpasličímu princi, neboť bez jeho pomoci by to dopadlo jinak. Potom vystrojili velkou svatbu, které se zúčastnil i syn trpasličího krále, a potom starý král předal lovčímu říši a on panoval s mladou královnou ve štěstí a pokoji.

 ba koně zatím přebývali v krásné stáji a dostávali denně toho nejlepšího obroku a k pití jen víno. Jednoho dne šel mladý král dolů, aby se na ně podíval, tu mu kobylka řekla: „My jsme ti pomohli, nyní pomoz ty nám. Vytáhni svůj meč a usekni mě a potom i hřebci hlavu.“ „Jak bych to mohl udělat a dobro zlým odvděčit?“ odvětil mladý král. „Neuděláš-li to,“ odvětil šiml: „pak přivedu na tebe i tvoji ženu neštěstí a bídu.“ Tak musel mladý král poslechnout, ač mu to přišlo těžké, vytáhl meč a usekl šimlovi hlavu. Ta ale ihned opět přiskočila k tělu a místo šimla tu stála překrásná princezna. Rychle udělal to samé i s hřebcem a také jeho hlava skočila zpět k tělu a hřebec se proměnil v pyšného prince. Nyní zavládla teprve opravdu velká radost, ti dva mladému králi vyprávěli, že jsou bratr a sestra, dvě královské děti, které jeden zlý čaroděj proměnil v šimly. On je vysvobodil a ty velké lesy, přes které jel k loupežnickému zámku, to je jejich země, z těch lesů jsou nyní města a vesnice a dvory a mlýny. Tu zavolal mladý král i svoji ženu, aby si ten zázrak prohlédla s ním.

 otom ty dvě královské děti zůstaly ještě jeden nebo dva týdny u krále na návštěvě, dokud je nevyhnala starost o jejich poddané ve vysvobozeném královské říši. Ti žili tam a ti tady v nádheře a radosti, a pokud neumřeli, žijí dodnes.

Autor: Ulrich Jahn

Zdroj: http://pohadky.org

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight