Loutkové dovadlo

zobrazeno 71×

Vložil(a): jitkamety, 29. 3. 2016 16.12

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a bylo to moc hezké divadlo s červenou oponou a se spoustou loutek. Kdyby se někdo za oponu podíval, uviděl by hluboký pohádkový les. Lesem vedla cesta, ale nikdo po ní nepřicházel. Divadlo bylo tiché, nikdo s loutkami nehrál. Děti odjely na návštěvu k babičce. Venku svítí slunce a to se děti šly jistě koupat. A co loutky, když právě nehrají divadlo?
„Hepčí!“ kýchl Kašpárek. Slunce mu zalechtalo nos.
„Hepčičí!“ kýchl Kašpárkův koníček. Musil si také kýchnout. Byl Kašpárkův a rád dělal všechno po Kašpárkovi.
„Pustíme do lesa trochu sluníčka,“ řekl Kašpárek a roztáhl oponu.
Hned bylo v pohádkovém lese krásné slunné odpoledne jako v pravém lese. Koníček si poskočil.
„Co kdybychom si, koníčku, tak trochu vyjeli?“ řekl Kašpárek.
„Co kdybychom si, Kašpárku, tak trochu vyjeli?“ řekl koníček.
Kašpárek sedl na koníčka a zazpíval, až se to v lese rozléhalo:

„Hop, koníčku, hop a skok,
přes kapradí, přes potok,
přes potok a přes pařez,
jenom Ty mě pěkně nes.“

Kašpárkův koníček, který rád dělal všechno jako Kašpárek, spustil také písničku:

„Hop, Kašpárku, hop a skok,
drž se, drž se přes potok,
přes potok a přes pařez,
projedeme celý les.“

Kašpárek se koníčka držel, koníček poskakoval hned sem, hned tam, a přece spolu celý les neprojeli. Kde se vzal, tu se vzal v lese palouk a na palouku sladká zelená tráva. Koníček sehnul hlavu, aby se napásl.
„Jen se, koníčku, napas,“ řekl Kašpárek, „ale tamty modré kytičky nech na pokoji. Z těch si neuškubni ani jednu.“
Koníček kýval hlavou, ano, ano, bude se pást jenom na zelené trávě. Kašpárek si lehl do trávy a vymýšlel si pohádku, jakou dětem zahraje, až se vrátí domů.
Koníček se pase a rozhlíží se. Copak to tu tak krásně voní? Ach, to voní modré kytičky. Jakpak asi chutnají? A co, povídá si koníček, jsem poslušný koníček, poslouchám Kašpárka od rána do večera, mluvím jako on, kýchám jako on, i písničky si zpívám jako on. Kdybych jednou, jen jednou jedinkrát neposlechl, snad by se tolik nestalo. Uškubnu si modrou voňavou kytičku, a když mi nebude chutnat, tak si modrých kytiček ani nevšimnu.
A koníček si k modré kytičce čichne, pak ji olízne, pak ji uškubne a začne ji chroupat. To je Vám dobrota. Jaká je tohle dobrota, ani vypovědět se nedá. Koníček schroupe jednu kytičku, pak druhou a pak už nemůže přestat. Ale co to? Oči se mu zavírají, zdálky slyší líbeznou hudbu. Maličko si odpočinu, myslí si koníček. Lehne si do trávy a jen ulehne, už spí.
„Koníčku, probuď se,“ volá ho Kašpárek.
Ale kdepak koníček! Spí a spí, jen kopýtkem ze sna pohne. Zdá se mu, že s Kašpárkem uhání hop a skok přes kapradí, přes potok.
„Ty můj neposlušný koníčku,“ lituje Kašpárek koníčka. „Ze ses napásl kouzelných modrých kytiček! Teď budeš spát a spát a kdo ví, kdy se mi probudíš.“
Co mel Kašpárek dělat? Počkat, až koníček přestane spát? A tak si lehl vedle něho. Lehl si do měkké hebké lesní trávy a usnul také.
A co dál? Už nic? Tohle že je konec? Ze zazvonil zvonec?
Žádný zvonec nezazvonil. Jenom musíme počkat, až se koníček a Kašpárek prospí.

Tři loupežníci

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom divadle tři loupežníci. Jeden se jmenoval Ušando, to byl ten, který měl pořád černé uši, protože si je nerad myl, druhý se jmenoval Vlasando, ten si zas nerad česal svoje dlouhé vlasy, měl je, chudák,
už celé mechovaté, a třetímu se říkalo Nehtando, protože měl dlouhé nehty a za každým nehtem černo, jako když je v lese nejčernější noc.
Každý den se pozdravili loupežnickým pozdravem:
„Ať nám čert pomůže,
kam loupežník nemůže.“
Potom se rozloučili a šli loupit. O půlnoci se zase sešli v pohádkovém lese pod vysokou borovicí. A tam se dělili o to, co naloupili. Někdy dělili něco, někdy víc a někdy si rozdělili na tři díly nic.
Ti tři loupežnici měli nejraději noc bez měsíce a bez hvězd, a vida, právě takovou noc máme dneska. Už je půlnoc, už se v lese ozývá z jedné strany dupity dup ..... to přichází k vysoké borovici Ušando, z druhé strany se ozývá cupity cup ..... to přichází k vysoké borovici Vlasando, a z třetí strany je slyšet cupity i dupity ..... to spěchá k vysoké borovici Nehtando.
Ušando, Vlasando a Nehtando se usadí, Vlasando rozsvítí lucerničku, aby na lup pěkně viděli.
„Hromy a blesky,“ řekne Ušando, „pochlubte se, moji milí, co jste dneska naloupili.“
„Ale,“ povídá Vlasando, „za nic to dneska nestálo. Potkal jsem na kraji lesa babičku a křiknu na ni: Sem s tím, co máš u sebe nejdražšího! ..... A víte, co mi dala? Jehlu. „Panáčku, loupežníčku,“ řekla mi, „tahle jehla je nejdražší, co mám. Ušila jsem si s ní před lety šaty na svatbu, ušila jsem s ní dětem i vnučkám šatičky, tou jehlou jsem šila po celý život.“ Koukám na jehlu, nic drahocenného na ní nevidím. Ale pro jistotu jsem ji vzal.“
„Dobře jsi udělal,“ chválí Vlasanda Ušando. „Když nic, aspoň něco.“
„A já,“ vykládá Nehtando, „já jsem zahnal kluky od kuliček. Hráli se skleněnými kuličkami a já jim je všecky vzal. Koukejte, není to krása?“ vysypal kuličky před lucernu, aby je Ušando s Vlasandem dobře viděli.
„Jojo,“ pokyvoval hlavou Ušando, „to jsou duhovky, heleďte, jak na nich přecházejí barvy.“
„A copak jsi nám, Ušando, naloupil Ty?“ zeptal se Vlasando.
„Nestojí to za řeč. Potkal jsem chlapíka, nesl veliký hrnec. Povídám:
„Sem s tím hrncem, nebo Tě namoutě .....
„Chlapík mi dal hrnec a teprve cestou jsem poznal, že má hrnec díru. Pověsil jsem hrnec tady na větev, na borovici. Nechci ho ani vidět.“
Loupežníci si vyprávějí, vyprávějí, kutálejí si duhovými kuličkami a nevědí, že lesem jede na koníčku Kašpárek.
Koníček se už probudil a moc ho mrzelo, že Kašpárka neposlechl. Hop a skok ..... poskakuje koníček a přemýšlí, jak by Kašpárkovi udělal radost. Kdybych tak uměl čarovat, povídá si koníček, přičaroval bych si křídla a povozil bych Kašpárka vysoko nad lesem. Ale snad bych mu mohl aspoň zazpívat jako ptáček. A koníček zkusí zazpívat, jako zpívají ptáci. Ale kdo to kdy slyšel, aby koník zpíval jako ptáček. Místo ptačí písničky se rozlehne lesem zabručení, jako by se odevšad sbíhali medvědi.
Panečku, to se loupežníci polekali. Vyskočili, až porazili lucerničku. Ve tmě chytali jeden druhého, nic se nestarali o jehlu, kuličky a hrnec. Pomoc, pomoc ..... volali a rozutíkali se po lese. Kdo ví, snad tam běhají podnes.

Tři čerti

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom divadle se sešli tři čerti. Jeden z nich byl kníže pekel a vládl všem čertům a čertíkům. Však také vypadal jako pan král. Druhý čert nosil oblek jako myslivec a čertí rohy schovával pod kloboukem.
A třetí čert, to Vám byl právě jenom čert, ani kníže, ani myslivec. Byl to čert, který v pekle uklízí a přikládá pod kotel uhlí, aby čertům nebyla zima.
Jednoho dne povídá kníže pekel:
„Nedá se nic dělat, někdo musí pro princeznu Lhaněnku. Už nalhala na světě hromadu lží, zrovna tolik, kolik princezna potřebuje nalhat, aby se dostala do pekla. Tak co, kdo ji přivede? Ty ne,“ povídá kníže pekel tomu obyčejnému čertovi, co přikládá pod kotel, „Ty jsi moc chlupatý a zkrátka, vypadáš jako čert. Princezna by Tě na dálku poznala a třeba by se Ti schovala. Ale ty,“ ukázal na čerta myslivce,
„ty máš pěkné šaty, s Tebou půjde ráda.“
Čert myslivec se knížeti pekel uklonil, a protože rád pořád povídal, hned spustil:
„To mě těší, má uctivá poklona, princezna Lhaněnka jako by tu už byla, to se rozumí, jakpak by ne ..... , a mluvil a mluvil.
„Tak dost,“ řekl kníže pekel, „a šupej do práce.“
Čert myslivec zadupal a vyletěl z pekla rovnou na svět.
Princezna Lhaněnka žila v zámku na konci světa. I čertovi to trvalo dost dlouho, než do té královské říše doletěl. Cestou si pořád povídal:
„To jsem chytrý čert, jakpak by ne, jinak by mě kníže pekel nikam neposílal, jakpak by ne, já jsem nejchytřejší čert na světě, kdepak, takový čert se dneska už nevidí, takového bych uviděl, leda že bych se podíval do zrcadla ..... A to se nám udělala tma, aha, už je noc a já ještě letím, a co kdybych si na chvilku někde sedl, třeba tamhle pod tu velikou borovici, jistě tam bude měkoučká lesní tráva.“
Gert se snesl pod velikou borovici, jen to zafičelo. A nepřestával mluvit:
„Trochu si odpočineme, zámek je nedaleko, princeznu Lhaněnku překvapíme a honem s ní zpátky do pekla, než začne svítat.“
A co čert nechtěl, to se stalo. Čert myslivec se posadil rovnou na babiččinu jehlu, kterou loupežník Vlasando vzal babičce. Čert vykřikl, vyskočil, a nohy mu ujely po skleněných kuličkách, o které oloupil kluky Nehtando. Čert se zachytil borovice. Borovice se otřásla a shodila z větve hrnec, který uloupil loupežník Ušando. Hrnec spadl čertovi myslivcovi na hlavu jako veliký klobouk. Sjel mu přes uši a přes oči a čert neviděl. Zkoušel hrnec z hlavy stáhnout, ale čertí rohy mu bránily. Venku tma, v hrnci tma ještě větší.
„To je nadělení, to je, to je,“ bědoval čert s hlavou v hrnci. „Ještě se udusím a bude po nejchytřejším čertovi.“ Dostal strach, zadupal a frr, letěl rovnou zpátky do pekla. Do pekla čert vždycky trefí, i když má na hlavě hrnec a nevidí.
5,Slyšel jsi, koníčku, čerta?“ řekl Kašpárek svému koníčkovi. Zabloudili v noci v lese a dostali se zase k borovici.
„Videi jsi, Kašpárku, čerta?“ zeptal se koníček.
„Co budeme dělat?“ řekl Kašpárek.
„Co budeme dělat?“ řekl koníček, který rád dělal všechno po Kašpárkovi.
A co my, kdy dovíme se, co se pak dál dělo v lese?
Brzy budou z lesa venku. Do té doby, pane králi, dejte pozor na Lhaněnku!

Lhaněnka

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom divadle bylo ráno, a když je ráno, probouzejí se i princezny. Dobré jitro, princezno Lhaněnko.
A kdopak nám to zpívá pod zámkem?

„Hop, koníčku, bez a skoč,
pospícháme, víme proč,
slyšeli jsme čerta v lese.
Ať princeznu neodnese.“

Ale vždyť je to Kašpárek. A než může koníček zazpívat svoji písničku, už je i s Kašpárkem v zámku.
„Pane králi, poklonka, máte doma dceru Lhaněnku?“
„Takovou bych měl,“ povídá pan král, „a doma je také. Asi se ještě protahuje v posteli.“
„Mám pro ni důležitou novinu,“ povídá Kašpárek.
„Když novinu, tak novinu,“ řekne král a zavede Kašpárka k princezně Lhaněnce. Koníček chce jít za Kašpárkem. Ale to přece nejde, aby koníčkové chodili k princeznám a pošlapali královské koberce.
Kašpárek poví princezně, co viděl a slyšel, jak ten čert a co ten hrnec. Ale moc se, princezno, nesmějte. Měla byste se lhaním přestat.
„Moje řeč,“ povídá pan král, „pravda, pravda.“
„Dobře,“ přikývne princezna, „tak já tedy nebudu lhát, ale zato budu pořád ležet v posteli.“
„Jejdánky,“ diví se pan král, „a nač by nám to bylo? Proč?“
„Poněvadž,“ povídá princezna, „chci a chci zůstat ležet v posteli, abyste vě a vě a věděli.“
A princezna zůstala ležet v posteli a jenom ležela a jenom jedla samé dobroty, dorty a zmrzliny a pila limonádu. Protože byla krásná a líná, začali jí lidé v království říkat Krasolína.
Řeči se povídají a čas běží. O princezně Krasolíně se dověděl drak, který bydlil uprostřed pohádkového lesa. Panečku, Krasolína jenom leží a jí samé dobroty.
„Hm, hm,“ bručí drak, „takovou princeznu zrovna hledám.“ A hned vzkázal panu králi do zámku po havranovi, který dovedl mluvit:
„Jestli mi do soboty nepřivezete princeznu Krasolínu, která jí samé dobroty, přiletím si na zámek pro ni sám.“
A byl to veliký drak a šel z něho veliký strach.
Jak se o tom princezna Krasolína dověděla, hned vstala, oblékla si hermelínový plášť a běžela ke králi a plakala a slibovala, že už nebude líná, jen ať ji zachrání. Král dal zavolat Kašpárka a povídá:
„To jsou věci, to jsou věci, na stará kolena nové trápení. Nejdříve mi princezna lže, pak je líná a teď ji ke všemu chce drak. Pomoz mi, Kašpárku, najít nějakého rytíře, který mě draka zbaví. Ať je těm trápením konec.“
„Už běžím, pane králi,“ slibuje Kašpárek, „ať se děje co se děje, nejpozději v pátek jsem s rytířem tady. To víte, musím vybrat nejsilnějšího, nejstatečnějšího. A taky aby se princezně trochu líbil. Poklonka a nazdárek, klaní se Vám Kašpárek.“
Kašpárek nasedne na svého koníčka a už je tu písnička:

„Hop, koníčku, běž a skoč,
pospícháme, víme proč,
ať si drak spí ve své díře,
my jedeme pro rytíře.“

A jeli. A my si počkáme, až dojedou.

Les, drak a princezna

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom loutkovém divadle byl pohádkový les a v pohádkovém lese drak, který dostal chuť na princeznu.
A kdopak si zpívá v pohádkovém lese?

„Hop, koníčku, hop a skok,
přes kapradí, přes potok,
drak spí v lese v černé díře,
pospěš, pospěš pro rytíře.“

Vždyť je to Kašpárek, jede na koníčku a zpívá. Když zpívá Kašpárek, musí zpívat i koníček:
„Hop, Kašpárku, hop a skok, drž se, drž se přes potok, ještě les a hora, řeka, za řekou nás rytíř čeká.“
Ale kdepak, rytíř na Kašpárka s koníčkem nikde nečekal. Projeli lesem, vyjeli na horu a z hory dolů a dali se převézt přes řeku.
„Hej, dědečku převozníku, nevíš o rytíři, který by zachránil princeznu Krasolínu? Musí být silný a statečný, protože bude bojovat s drakem. A také aby se princezně aspoň trochu líbil.“
„Tak rytíře hledáš, Kašpárku,“ pohladí si převozník vousy, „podívej se tamhle, vidíš ty tři vrchy? Na každém vrchu hrad a v každém hradu bydlí rytíř. V prvním rytíř Jímrád, v druhém rytíř Spímrád a ve třetím rytíř Nestrach. Některý z nich Ti jistě pomůže.“
„Děkuju, dědečku,“ řekl Kašpárek, posadil se na koníčka a hned vzhůru do prvního hradu.
„Vzácný pane rytíři Jímráde, pomozte nám. Pro princeznu Krasolínu si chce přijít drak.“
Rytíř Jímrád sedí za stolem, jí a pije a mlaská:
„Kašpárku, Kašpárku, copak nevidíš, kolik mám před sebou práce? Tohle všechno musím ještě sníst. A pak to ostatní, co pro mě pečou, smaží, vaří v kuchyni. Za měsíc nebo za rok, to bych snad jel.“
Kašpárek sedne na koníčka, a rozjede se do druhého hradu.
„Vzácný pane rytíři Spímráde, pomozte nám. Pro princeznu Krasolínu si chce přijít drak.“
Kytir opimrad lezi na kozesine a spí. Neřekne ano, neřekne ne. Spí a spí a nic ho nemůže probudit.
I sedne Kašpárek na koníčka a jede k třetímu hradu.
„Vzácný pane rytíři Nestrachu, pomozte nám. Pro princeznu Krasolínu si chce přijít drak.“
„Drak říkáš, Kašpárku? Tak to si vezmu na cestu nejostřejší meč.“
Rytíř Nestrach sedne na koně, Kašpárek na koníčka, a hned jedou zpátky do království, kde se princezna Krasolína bojí draka a pan král o princeznu Krasolínu.
Drak už se vydal na cestu do královského zámku. Veverky a lesní králíci před ním utíkají, medvědi se schovávají a ptáci odlétají v celých hejnech.
Ale tady je rytíř Nestrach, který neutíká. Vytasí ostrý meč a pustí se do zápasu s drakem.
Tohle drak nečekal. Pošle na rytíře ohnivý dech z tlamy, seká drápy vpravo vlevo a pak dostane z rytíře strach. Začne couvat a couvat, ani se neohlédne. Leze pozpátku do lesa a najednou ..... žbluňk. Nevšiml si, že je na břehu hluboké tůně, spadl do ní, až to zasyčelo. Od té doby draka už nikdo nikdy neviděl.
A rytíř? Vzal si princeznu Krasolínu za ženu.
A Krasolína? Přestala být líná. Co by říkal princ líné princezně?
A Kašpárek? Sedl na koníčka a jel dál.
A kam? Tam a zpátky. Od pohádky do pohádky.

Karkulka

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom loutkovém divadle stála v lese chaloupka. V chaloupce bydlila babička. Byla to babička Červené karkulky. Babička s Karkulkou hrály spolu pohádku, kterou jisté všichni znáte. O vlkovi, babičce, Karkulce a myslivcovi a jak to nakonec všechno dobře dopadlo.
A když babička s Karkulkou nehrály pohádku o Červené karkulce, tak si povídaly. Babičky dovedou moc hezky vyprávět. A babička Červené karkulky, ta to, pane, uměla. Anebo si Karkulka hrála s babičkou na schovávanou. Anebo si s ní hrála na rýmovanou. Ze nevíte, co to rýmovaná je? To je taková hra, kdy se všechno, co si Karkulka s babičkou řeknou, musí rýmovat Karkulka přijde k babičce na návštěvu a už začne hra.

„Nesu Ti, babičko, koláče,
nesu je rovnou z pekáče,
a k tomu nesu pár jitrnic,
v košíčku najdeš ještě víc.

Babička se diví:
„Co v tom koši všechno není.“
„Máme u nás posvícení,“ rýmuje Karkulka.
A tak to jde dál a pořád. Když se řekne dneska, už je tu rým hezká, když se řekne hned, už je tu rým med. Babička si s Karkulkou povídá a čas utíká. A pak si babička vzpomene, jak sama byla malá holčička. Dostala tenkrát kosa v kleci. Ale někdo nechal u klece otevřená vrátka a kos frnk. Ajeje. Najděte rým na frnk. To je náramně těžká věc. Ale Karkulka se nechtěla dát poddat. Kdepak. Přemýšlela a přemýšlela a najednou zavolala:
„Hrnk, brnk.“
Než jí babička mohla povědět, že hrnk nic není, objevili se v chaloupce dva trpaslíčkové. Takoví, co se schovávají po lese za muchomůrky. Vousatí, se zelenými špičatými čepičkami.
„Copak od nás chceš, Karkulko?“ vyptávají se.
„Nic,“ potřásá Karkulka hlavou.
„Nene,“ povídá první trpaslík, „já jsem Hrnk a Ty jsi mě volala.“
„Nene,“ povídá druhý trpaslík, „já jsem Brnk a volala jsi mě.“
„To já jen tak rýmovala,“ řekla Karkulka, „já opravdu nic nechci.“
„Nene, to Ti, Karkulko, jen tak neprojde,“ zlobili se trpaslíčkové.
„A tak co,“ povídá babička rychle, „přineste nám džbánek ostružin.
Trpaslíčkové odešli a za chvíli přitáhli džbánek plný krásných voňavých ostružin.
„Tady jsou ostružiny,“ povídají, „a nemysli si, Karkulko, že nás budeš volat každý den. My chodíme jenom na první zavolání.“
Trpaslíčkové se ztratili a v chaloupce zbyl džbánek ostružin. Ty byly sladké!
Škoda, vzpomněla si Karkulka na vlka, trpaslíčkové mohli vlka zahnat a mohla jsem hrát dětem úplně novou pohádku.
Ale co, nám se stará pohádka o Červené karkulce docela líbí. Hlavně že všechno dobře dopadne. A tak je to správné.

Kníže a ptáček

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom lese, v jakém lese? V pohádkovém lese za oponou se procházel. Kdo se procházel? Pan kníže přece. A kdo že je ten druhý pán s tím divným kloboukem? Knížecí myslivec přece.
Pan kníže se prochází v lese s knížecím myslivcem a povídá:
„Milý myslivce, jestlipak jsi mi připravil sítě a klece?“
„Ano, pane kníže, jak jste poručil.“
A načpak asi potřeboval pan kníže sítě a klece? Tenhle pan kníže chytal moc rád ptáčky zpěváčky. Znal všechny způsoby, jak ptáčky přilákat a jak je chytat. Měl na zámku tisíc klecí a v každé ptáčka zpěváčka. A měl ještě jednou tisíc klecí, ale ty byly prázdné a čekaly.

Fiú, fiú, cililíd,
pan kníže si hlídá síť,
nejdřív sladký semenec,
pak Tě, ptáčku, čeká klec.

Ale copak je tohle? Nad sítí se třepetá ptáček, jakého kníže ještě nikdy neviděl. Ptáček zpěváček se zlatými a stříbrnými peříčky. Toho musím mít, povídá si kníže. Ptáček poskakuje z větve na větvičku, užuž po něm vztahuje pan kníže ruku, a vtom ptáček zase frr a popoletí. Pan kníže za ním a ptáček je znovu na dosah ruky a zase frr a pan kníže musí popoběhnout. Hlouběji, hlouběji do černého lesa běží pan kníže za zlatým a stříbrným ptáčkem zpěváčkem.
Najednou je kolem pana knížete ticho, jako když v loutkovém divadle všechny děti ztichnou, poslouchají, a nikdo ani nezakašle. To je nadělení, povídá si pan kníže, tady to vůbec neznám. Přede mnou houští, za mnou houští, nalevo skála, napravo temný les.
A tu začne zlatý a stříbrný ptáček zpívat:

„Pane kníže, pane kníže,
chystal jsi nám, ptáčkům, mříže,
pane kníže, nakonec
les je dneska Tvoje klec.“

Ptáček dozpíval a chtěl odletět, ale kníže začal volat:
„Ptáčku, ptáčku, zabloudil jsem, pomoz mi, pomoz! Dám Ti sto zlatých dukátů, když mě vyvedeš z lesa.“
„Nač by mi bylo sto dukátů?“
„Dám Ti tisíc dukátů.“
„Nač by mi bylo tisíc dukátů?“
„Dám Ti, co si budeš přát. Pomoz mi odtud. V tomhle hlubokém lese mě nikdo nenajde.“
„A tak víš, pane kníže, co? Já Tě z lesa vyvedu. Ale pusť všechny ptáčky zpěváčky z klecí. A dej mi svoje knížecí slovo, že už ptáčky zpěváčky nikdy nebudeš chytat.“
Co měl kníže dělat? Slíbil, a co slíbil, udělal.
Do hlubokého lesa se dostal brzy, ale z hlubokého lesa to trvalo hodinu a hodinu a ještě hodinu a já nevím, kolik ještě půlhodin a čtvrthodin.
To bylo slávy, když se pan kníže vrátil z lesa na zámek. Hned strojili nádhernou hostinu, jedli, pili, hodovali, všechny klece zotvírali, každý ptáček dostal máček, tomu dali, tomu víc, až nezbylo skoro nic, jen pár kapek mlíčka jen tak pro koníčka, a co dostal Kašpárek? Ten nečekal na dárek, poslechl si, co se stalo. A to přece není málo.

Krejčí Nitka

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom loutkovém divadle, v loutkovém městě žil byl krejčí Nitka se svou ženou Majdalenou. Do okna domečku, ve kterém bydlil, si dal cedulku:

„Šaty jako kytka,
šije krejčí Nitka.“

Lidé chodili okolo domečku, okolo okna a okolo té cedule, ale nikdo do domečku nevešel. Nikdo nechtěl mít šaty jako kytka, které ušil krejčí Nitka. Krejčí čekal, Čekala jeho žena, jeho nitě, jeho žehlička. A nic.
„Ty jsi mi pěkný krejčí,“ zlobila se krejčíkova žena Majdalena. „Celý den stojíš u okna a koukáš. Z čeho budeme žít, když nevyděláš ani korunku.“
Teď se rozzlobil zase krejčí. Na okně bzučelo hejno much. Krejčí ve zlosti popadl čepici, hodil ji na mouchy a třináct jich jednou ranou zabil. Vida, řekl si krejčík, to se povedlo. Vzal za oknem cedulku a připsal:

„Když se krejčí Nitka zlobil,
třináct jednou ranou pobil.“

Tramtarará, trubač troubí a prr, prr volá kočí. Před krejčíkovým domečkem zastaví kočár, z kočáru vystoupí pan král.
„Račte dále, pane králi. Ušijeme kabátek, nebo ráčíte nový hermelínový plášť?“ vítá krejčík.
„Ani to, ani to, já jdu kvůli té cedulce. Třináct jsi pobil, krejčíku, třináct jednou ranou?“
„Tak, tak,“ povídá krejčík, „ani o chlup míň.“
„To je dobře,“ povídá pan král. „To si lehko poradíš s obrem, který trápí tuhle za jeden, dva, tři, za tím třetím kopcem, lidi. Až nad obrem vyhraješ, přijď na královský zámek. Dostaneš pytel peněz i kočár, aby sis mohl peníze odvézt.“
Tramtará a hyje, hyje, kočár je v prachu.
Nu co, povídá krejčík, třináct jsem pobil jednou ranou, snad se mi podaří vyhrát i nad obrem. Vydá se do světa a počítá: první kopec, druhý kopec, a sotva vystoupí na třetí kopec, už vidí obra. „Copak Ty jsi zač?“ volá obr. „Já jsem krejčí Nitka, šiju šaty jako kytka.“
„Když šiješ, ušij mi kalhoty. Zrovna potřebuju nové.“
Ach, to bylo látky, od začátku do konce a od konce do začátku, ach, to bylo nití a jehel. Desatery nůžky Nitka polámal, než na kalhoty nastříhal.
„Pane obře, tady jsou ty kalhoty,“ táhne krejčík za sebou kalhoty dlouhé jako dvě borovice.
Obr si oblékne kalhoty, chce udělat krok a upadne do řeky.
„Pomoc,“ volá obr, ale kdo by pomáhal obrovi, který trápí lidi. Reka odnáší obra dál a dál, rovnou do moře.
„Pane králi, už jsem tu,“ uklání se krejčík, „obra jsem porazil, už nebude nikoho trápit.“
Král se diví, celý dvůr se diví, a už nesou pytel peněz a zapřahají do kočáru.
Tramtarará, kdepak, to nejede král, trubači troubí na cestu krejčíkovi. Krejčíku, krejčíku, jakpak že jsi vyhrál nad zlým obrem? Jaké kouzlo jsi mu zašil do kalhot?
Psst, ale nikomu ani muk. Já mu přišil dole jednu nohavici k druhé. A jé, škoda že to nesmíme nikomu povědět. Někomu snad o tom povědět můžete. Třeba Kašpárkovi. Až bude hrát pohádku, aby věděl o čem.

Vodník

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom loutkovém divadle bydlel u pohádkového rybníka starý vodník.
Hastrmánku, hastrmánku,
jestlipak máš vodu v džbánku,
a co Tvoje hrníčky,
máš už na všech pokličky?

I co Vás vede. Tenhle hastrmánek měl všechny hrníčky prázdné, ani v jednom neměl dušičku přiklopenou pokličkou. Měl jenom vodu ve džbánku a z toho džbánku z dlouhé chvíle pil.
Všechny děti z loutkové vesnice uměly plavat a žádné se nechtělo topit. I Jeníček uměl plavat, i Mařenka, i Červená karkulka.
Každý večer vylezl hastrman na starou vrbu u rybníka, díval se na měsíček a zašíval si zelenou niti kabátek.

Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije nit,
záplatu dám k záplatě
na tom starém kabátě,
zítra bude lip.

Ale nebylo. Hastrman neměl co dělat, a kdo nemá co dělat, tak je smutný a trápí se. Hastrman seděl na břehu, ani se nehýbal. Z toho čekání začal podřimovat.
Hop, ..... žába skočila do vody, až to plesklo. Hastrman se lekl. Málem skočil do vody také. A žába už plavala v rybníce a smála se.
Podívejme, kroutil hastrman hlavou, ona je to vlastně legrace někoho pěkně vystrašit A to já také budu strašit. Aspoň zaženu dlouhou chvíli.
A teď to začalo. Pan vrchní správce ze zámku jel kolem v kočáře. Hastrman se schoval ve vrbičkách a spustil hastrmani písničku:
„Brekekeks, brekekeks ..... .“ Koně se splašili a převrhli kočár i s panem správcem.
Kmotr Skrhola šel z trhu ve městě a hastrman spustil hastrmani písničku. Skrhola se tak vylekal, že se rozběhl a nezastavil až doma.
Hastrman vylekal Jeníčka i Mařenku, Karkulku i loupežníky, rytíře i pana krále, prince, čerta a tak dále, až vylekal Majdalenu, ženu krejčíka Nitky. A Majdalena nedala krejčíkovi pokoj.
„Musíš hastrmana za to leknutí vytrestat. Poradil sis s obrem, poradíš si s hastrmanem.“
Krejčík neřekl tak ani tak a šel k rybníku. Posadil se pod vrbu, navlékl nit do jehly, vytáhl kabátek a začal na něm vyšívat růžičky, radost se podívat. Tohle vodníka přilákalo.
„Achich, achich,“ vzdychal hastrman, „panečku, Ty to umíš.“
„A kdybych měl zelenou nit, vyšil bych k růžičkám ještě zelené lístečky,“ povídá krejčík.
Než by ses otočil, byl tu hastrman se zelenou nití i jehlou. Jakmile mel krejčík nit a jehlu, dal se do běhu zpátky domů. Cestou volal:
„Jehlu a nit Ti, hastrmane, vrátím, jestli vydržíš rok nikoho nestrašit.“
A víte, co taková hastrmaní jehla dokáže? Šije málem sama a hastrmanů nitě neubývá.
Copak se to ptáte?
Jestli krejčí Nitka hastrmanovi jehlu a nit za rok vrátil? Inu, to musíme ještě rok počkat. Pak se to dovíme. Jen aby hastrman během roku nikoho nepostrašil. Na to si dáme veliký pozor.

Skrhola a čert

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom loutkovém divadle spal strejček Skrhola. Všichni už vstali, jenom Skrhola nevstával. Nikdy nikam nepospíchal, žil si pěkné pomaloučku. Proto byl ve všem pozadu. Místo oběda snídal, místo večeře obědval. Ráno měl půlnoc, v poledne ráno a večer poledne.
Když mu brambory zmrzly a obilí zavál sníh, neměl Skrhola co jíst.
„Kakraholte,“ povídá Skrhola, „kdybych věděl, že mi z té nouze čert pomůže, hned bych zavolal čerta na pomoc.“
„Blblbl,“ ozvalo se v koutě světnice, „nemusíš volat. Už na tu chvíli dlouho čekám.“
„A to já netento,“ vyděsil se Skrhola, „já tento čerta nevolal.“
„Jako by se stalo,“ povídá čert, „zatímco jsi lenošil na peci, napsal jsem takovou smlouvičku. Tadyhle mi ji podepiš.“
„A co jako to ..... tento„koktal Skrhola.
Čert ho škrábl drápem do palce, namočil brk do kapky krve a rozkázal:
„Podepiš a já Ti z bídy pomohu.“ Skrhola se klepal strachy, aby ho na něj čekat nebudu. Uteču do lesa a tam se mu schovám.“
Skrhola do lesa a z lesa Kašpárek na koníčku:
„Hej, Skrholo, strejčku, kam utíkáte?“
„Před čertem, Kašpárku, před čertem.“
A čert už je tu. „Blblbl, Skrholo, rok minul, musíš do pekla.“
„A jakpak to tak,“ povídá Kašpárek.
„Tuhle mám smlouvu,“ zamává čert papírem, „Skrhola ji před rokem podepsal.“
„Hepčí,“ kýchne Kašpárkův koníček, čertův kožich je samý pekelný kouř, kdo to má čichat, „hepčí, hepčí.“
Smlouva vyletí čertovi z ruky a letí, letí.
„Vidle, kotel,“ zakleje čert, „musíš tolika kýchat?“ A už se žene za smlouvou, bez ní nemá na Skrholu právo, vidle, kotel, kam se ta smlouva zatoulala?

Čert pobíhá po lese,
po kopcích a po údolí,
ale smlouvu nenese,
musí zpátky bez Skrholy.

„Dekuju Ti, ty můj milý koníčku, že jsi včas kýchnul,“ hladí Skrhola Kašpárkova koníčka. Na lenošení přešla strejčka Skrholu chuť. A jak by ne? Co kdyby zase přiletěl čert?

Filoménka a čarodějnice

Bylo jednou jedno loutkové divadlo a v tom divadle čarovala čarodějnice. Ale mela na čarování málo času. Tu bylo třeba utřít prach, tu zamést podlahu, tady umýt lahvičky na čarodějné vodičky, a hned zase ohřát černému kocourovi mlíčko.
Takhle toho moc nenakouzlím ani nenačaruju, povídá si čarodějnice. Musím se poohlédnout po někom, kdo by mi posloužil.
A čarodějnice si přečetla v čarodějné knize abrakadabraka a hurdy murdy a pletichy kulichy a naráz se proměnila v krásnou bohatou paní v šatech se sametovou vlečkou. Dotkla se proutkem necek a hned před ní stál kočár. Dotkla se proutkem kartáče a smetáku a u kočáru stáli dva černí koníčci. Čarodějnice nasedla, kočár se rozjel a jel a jel, až dojel k chaloupce, kde měli hodně dětí.
„Chalupníčku,“ povídá čarodějnice, „co kdyby šla Tvoje nejstarší dcera ke mně do služby. Bude se mít dobře, nemusíš mít strach.“
„Jako Filoménka?“ klaněl se chalupník vznešené paní, „proč ne?“
Čarodějnice Filoménku posadila vedle sebe do kočáru a odvezla si ji domů. Doma dala Filoménce pěkné šaty a sama se zase proměnila v čarodějnici.
Hú, to se Filoménka lekla.
„Neboj se, Filoménko,“ povídala čarodějnice, „já Ti neublížím. Jen bud' pracovitá a poslušná a budeš se mít u mě lip než doma.“
A co, řekla si Filoménka, proč by nemohla být ošklivá čarodějnice hodná. Leckterá hezká paní se chová jako zlá čarodějnice.
Filoménka uklízela, vařila a ohřívala černému kocourovi mlíčko. Čarodějnice čarovala, vařila vodičky a míchala prášky. Občas někam odletěla na koštěti, ale brzy se vracela. A tak to šlo každý den. Jenom někdy černý kocour prskal, že má mlíčko horké nebo zas studené, i když mu Filoménka mlíčko ohřívala vždycky stejně.
Po roce povídá Filoménka čarodejnici:
„Milostpaní čarodějnice, už jsem u Vás rok, a ráda bych se podívala domů.“
„Domů?“ řekla čarodějnice, „i co Tě nevede. Teď jsi doma tady a domů Tě už nikdy nepustím. Máš co jíst, máš co na sebe a třeba Tě vezmu ještě do čarodějnického učení. Kdepak domů.“
Filoménka plakala. Domů se nepodívá, a ke všemu se má učit čarodějnicí. A to ona jí jistě naskočí bradavice a dostane špičatý nos a bude ošklivá jako čarodějnice. Kdyby ji pořád nehlídal černý kocour, hned by utekla.
Jednoho dne odletěla stará čarodějnice na návštěvu k čarodějnici do loutkového divadla na druhém konci města. Černý kocour spal, a tak se Filoménka dostala po špičkách potichoučku polehoučku k tlusté čarodějnické knize. A četla:
„Jak se proměnit v mouchu a zase zpátky v člověka.“
Filoménka radostí málem zatleskala. Přeříkala si kouzelné říkadlo, a zrovna když se kocour probudil, proletěla kolem něho moucha a bz, bz ..... oknem ven.
„Už tomu bude víc než rok, co od nás odešla Filoménka do služby,“ vzpomíná doma chalupník, „jestlipak si také Filoménka vzpomene na nás.“
Bz, bz ..... do světnice vletí moucha, posadí se na židli a už to není moucha, ale Filoménka.
Neptejte se, jakou měli všichni v chaloupce radost. A největší měla Filoménka. Jděte s tím vším carováním! Největší a nejhezčí kouzlo je, když jsme pěkně pohromadě a máme se rádi.

Divadelní prázdniny

Bylo jednou jedno loutkové divadlo, ale nikdo si s loutkami nehrál. Děti odjely na návštěvu k babičce a ještě se nevrátily. Venku zapadá slunce, to byl dneska zase horký srpnový den.
„Není Ti, koníčku, horko?“
„A jak, Kašpárku, a jak.“
Kašpárek seskočí z koníčka, lehne si do stínu, a koníček ať se pase, ať se ochladí vodou z potůčku.
Kašpárek zavře oči a začne dřímat. Koníček se pase a pokukuje po Kašpárkovi. Koníček se pase a jde dál a dál, projde nějakou bránou a jeje, tady za bránou roste travička taková medová, sladká.
„Tak tady Tě máme,“ ozve se nad Kašpárkem.
Kašpárek si protře oči. Copak se to děje?
Ach Kašpárku, zle je, zle je.
Koníček vběhl do zahrady,
pan Franc ze zámku je tady,
zlobí se a křičí, křičí,
koníček prý všechno zničí.
„Pane Franc, já koníčka ze zahrady hned odvedu,“ povídá Kašpárek.
„Nic odvádět, já už dal koníčka zavřít, do tmy zavřít, do kůlny. Tam bude tak dlouho, dokud mi nezaplatíš sto dukátů. Tak.“ Pan Franc domluvil a jde zpátky do zámku.
Kašpárek sáhne do jedné kapsy ..... prázdná, sáhne do druhé ..... vysypaná. Kdo také kdy slyšel, že by měl Kašpárek sto dukátů? Ubohý koníčku, co si počneme?
Běží kolem malá šedá myška:
„Kašpárku, Kašpárku, pročpak jsi smutný?“
„Jak nemám být, myško, smutný. Pan Franc ze zámku mi zavřel koníčka do kůlny a já nemám sto dukátů, aby mi koníčka pustil na svobodu.“
„Jen tu, Kašpárku, počkej,“ povídá myška, „vždycky jsi byl hodný na zvířátka a pomáhal jsi nám. Teď pomůžeme my Tobě.“
Myška se rozběhla na pole a volala:
„Myšky, Kašpárek je smutný, pan Franc mu zavřel koníčka do kůlny. Musíme koníčka osvobodit.“
Jen zavolala, už se myšky sbíhaly. Bylo jich pořád víc a víc. Když jich bylo nejvíc, proběhly zámeckou zahradou ke kůlně. Rozkousaly prkno ve vratech, zámek vypadl, koníček vyběhl.
Vsak byl nejvyšší čas. Dveře pokoje, kde stálo loutkové divadlo, se otevřely a do pokoje vešly děti. Ty by se divily, až by v divadle nenašly koníčka vedle Kašpárka.
Jakpak jste se, děti, měly u babičky? Dobře, koupaly jsme se v rybníku. A cos tu dělal, Kašpárku, ty? Myslíte, že Kašpárek poví? Nic nepoví. Teď je řada, děti, na Vás, abyste s loutkami něco zahrály.
Budeme, budeme hrát. Už jsme si cestou vlakem povídali, jakou hru v loutkovém divadle zahrajeme. O Kašpárkovi a jeho koníčkovi. Třeba tu, jak si Kašpárek vyjel na koníčkovi do lesa. Nebo tu o loupežnících Ušandovi, Vlasandovi a Nehtandovi? Nebo raději o princezně Lhaněnce a čertovi? Také bychom mohli zahrát o Červené karkulce. Ale Kašpárek s koníčkem to musí nakonec vždycky vyhrát.
Možná že si pro ně vymyslíme docela novou pohádku. Budete se dívat?
To víte, že ano.
Tak pozor, začínáme.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight