Loupežnická jeskyně

zobrazeno 29×

Vložil(a): jitkamety, 11. 3. 2016 16.20

Kdoví k čemu je to dobré, říkal si jeden pasáček, kterého otec s výpraskem a bez peněz vyhnal do světa, neboť mu ovce utekly z košára. Tak vandroval tři dny rovnou za nosem a přišel do jednoho hlubokého lesa. Ptáčkové tam pískali tak vesele, že neodolal a pískal si s nimi. Když byl večer, ptáčkové odlétli do svých hnízd, ale on žádné přístřeší nenalezl, a tak se nakonec spokojil s tím, že si lehne do vysoké trávy, která byla kupodivu měkčí než jeho lůžko ze slámy doma. Tu pojednou uviděl, že asi sto kroků před ním svítí skrze stromy světlo, pak zmizelo a byla opět tma a pak se zase ta zář objevila, ale nebyl to oheň, spíše něco jako jeho odraz. „Podíváme se, copak to je.“ řekl si a prodíral se křovisky směrem ke světlu. Přišel k travnatému pahorku, ze kterého nahoře vystupovala záře, a uvnitř bylo slyšet rozprávět mužské hlasy. Opatrně po všech čtyřech vylezl nahoru a viděl, že pahorek je dutý; byla tam jeskyně a uprostřed plál oheň, u kterého stál muž s dlouhým vousem a něco vařil. Vůně toho pokrmu mu stoupala do nosu a žaludek nasadil na písničku:
„Dej mi něco, dej mi něco!“ Tak slezl a dlouho hledal nějaký vchod, až nakonec našel bytelné dřevěné dveře, ve kterých bylo malé okýnko.
Když tím okýnkem nakouknul dovnitř, uviděl tři zamračené, divoce vyhlížející muže, kteří seděli u stolu, a pomyslel si:
„Počkat, to by mohli být loupežníci, raději se jim zčerstva kliď z cesty, mohlo by Ti jít o život.“ Mezitím slyšel, jak ten první z chlapů říká:
„Já na něco stále myslím, ale neřeknu to.“ Tu pravil ten druhý:
„Mne taky něco napadlo, ale když neřekneš nic Ty, já budu taky mlčet.“ Ten třetí řekl:
„Když své nápady neřeknete, já musím mlčet také. Ale myslím si, že bychom si to měli říci, neboť jsme tu jen my. Můžeme losovat o to, kdo promluví první.“ S tím byli ti druzí dva spokojeni a los padnul na toho prvního. Ten řekl:
„Mě napadlo, že nebudu dále krást, loupit ani zabíjet.“
„Já také ne! Já také ne!“ volali ti druzí dva:
„Ale proč nechceš více krást, ani loupit, ani zabíjet!“
„V tom je ten háček,“ řekl první „já jsem ukradl kouzelný měšec, který není nikdy prázdný, ať si z něj člověk vytáhne peněz, kolik chce. Tady leží a vezměte si, kolik chcete.“ S těmi slovy hodil na stůl měšec, ze kterého se začaly sypat zářící dukáty po tuctech.
„To je velký poklad,“ řekl druhý „ale já Tvé peníze nepotřebuji. Mám kouzelný plášť, když si jej přes sebe přehodím a přeji si být kdekoliv na světě, jsem v mžiku tam, i kdyby to bylo na samém konci světa. Tady je!“ a položil plášť vedle měšce.
„To vše je jen harampádí proti tomu, co mám já!“ řekl ten třetí. „Mám tu šavli, když ji vytáhnu a švihnu jí, potom padají hlavy těch, co stojí přede mnou. Podívejte se, tady je, a abyste mi věřili, uděláme si malou zkoušku.“ Švihnul šavli proti psům, kteří leželi v rohu, a všem jim odpadly rázem hlavy, jakoby jim je odříznul holič. Pak položil šavli na stůl k plášti a měšci. Ten nejstarší řekl:
„Nyní se naposledy napijme a rozlučme se tak se svým starým řemeslem!“ A přinesl velikánské konvice vína a společně chlastali a chlastali, dokud za hluboké noci všichni tři neleželi pod stolem a tak chrápali, že by jeden vedle nich mohl střílet z kanónu a nic by neslyšeli.
Teď přišla má chvíle“, řekl si pasáček, který vše pozorně vyslechl, potichu otevřel dveře, měšec strčil do kapsy, šavli si připnul k boku a plášť si přehodil přes sebe.
„Není kam spěchat,“ pomyslel si „teď se nejdříve v klidu najím a napiji a potom se vydám na cestu.“ Přinesl si z kotle, který ještě visel nad ohněm, maso a k tomu chleba, máslo a víno a spokojeně si udělal výtečnou hostinu a nijak s tím nepospíchal, takže slunce už stálo vysoko na obloze, když byl s jídlem hotov. Potom uštědřil každému loupežníkovi pořádný kopanec, házel na ně talíře, mísy, konvice a číše a hulákal a pokřikoval jako posedlý, dokud se neprobudili a konečně nevyskočili. Ale dříve než by ho mohl některý z nich chytit, přál si být deset hodin cesty odtud, a tak loupežníci jen protáhli nosy a museli s tím svým loupením začít od znova a číhat na pocestné v křoví.
Hoch se tím svým přáním ocitl rovnou u bran nějakého velkého a nádherného města a bylo Vám to rovnou hlavní město, kde měl své sídlo král. Šel dovnitř a do toho nejvznešenějšího hostince, kde se ubytovávalo jen vzácné panstvo. Když ho hostinský uviděl v tom jeho nevzhledném plášti, řekl:
„Najdi si jiný hostinec, já mám samé nádherné pokoje s hedvábnými poduškami a ty nejsou pro žebráky, nýbrž jen pro prince a hrabata.“ S těmi slovy se obrátil a šel si po svých, ale jeho dcera, která vše slyšela a které se ten krásný mladík líbil, měla slitování a protože se už chýlilo k večeru, tajně mu nabídla malou komůrku v zadním domě, kde obyčejně spávalo služebnictvo urozených pánů. Když od něj odcházela, tu jí řekl:
„Jako poděkování za Vaši dobrotu si podržte zástěru.“ A nasypal dívce do zástěry tolik ryzích tolarů, že je skoro nemohla unést. Ihned běžela za svým otcem a ukázala mu to bohatství. Tu se hostinský poškrábal za ušima, oblékl si svoje nedělní šaty, s mnohými úklonami vešel do jeho komůrky a prosil hocha na stotisíckrát o prominutí, pak ho zavedl do té nejnádhernější komnaty a jednal s ním jako s králem.
Druhého dne si pasáček nechal zavolat krejčího, aby mu ušil honosné šaty, stejné jako nosí princové. Dále nakoupil koně, ty nejkrásnější kočáry a najal si rovných dvacet sloužících; pak koupil ten nejnádhernější dům ve městě, nechal ho zařídit po císařsku a nastěhoval tam; zkrátka držel si dvůr, jaký si nemohl dovolit ani sám král s celým svým bohatstvím.
„To by byla dobrá partie pro moji dceru.“ pomyslel si král a nechal ho pozvat na zámek a požádal, aby s ním každý den jídával u královské tabule. Zanedlouho králi vyhlásil válku císař sousední říše a král byl v úzkých, neboť jeho nepřítel měl strašlivé vojsko. Když o tom pak šla řeč u stolu, pasáček řekl:
„Pane králi, dejte mi s sebou tělesnou gardu a já se s nepřítelem vypořádám.“ Zpočátku král myslel, že hoch mluví z cesty, ale když tento stál na svém, souhlasil a nechal ho vytáhnout do pole proti nepříteli jen se stovkou mužů tělesné stráže. Strachem zkamenělí vojáci stáli proti strašlivé přesile nepřítele, ale hoch jen zvesela proti nepříteli zamával čtyřikrát nebo pětkrát šavlí a tu Vám celá ta armáda ležela bez moci na zemi. Pak se obrátil jako vítěz zpět ke královskému městu, kde ho král přijal s otevřenou náručí.
Nyní připravili velkou slavnost a nádhernou hostinu, při které seděl po králově pravici. Když byla hostina u konce, král povstal a pravil před všemi hosty:
„Jako můj dík si přej cokoliv a já Ti Tvé přání splním!“
„Tak Vás prosím o ruku princezny.“ řekl jinoch a s tím přáním nebyl spokojen nikdo více než samotný král. Svatbu slavili s nevídanou nádherou a slavnost trvala přes jeden měsíc a jediný, kdo u toho chyběl, to jsem byl já.
Pasáček si žil jako princ a často myslel s radostí na to, jak to bylo tenkrát dobře, že ovce utekly z košára a že ho otec vyhnal s výpraskem z domova. Při tom ale pociťoval stále větší stesk a touhu opět vidět své bližní a ponejvíce svého otce, aby se mu za ten výprask odvděčil. Když to už déle nemohl vydržet, nechal vše připravit na cestu a své ženě řekl, že ho k otci doprovodí. Pyšná princezna se velmi zaradovala, neboť věřila, že otec jejího muže musí být ten nejbohatší a nejmocnější císař na světě. Jak tedy kulila oči, když kočár a celý dvorský doprovod zastavil u ubohé pastýřské chýše, její muž vystoupil a řekl:
„To je zámek mého otce!“ Od toho okamžiku princezna pasáčka k smrti nenáviděla, neboť se musela před celým světem stydět, protože má za muže syna obyčejného ovčáka. Dnem i nocí myslela na to, jak by se svého neurozeného muže zbavila. Ale jemu nedala nic znát, naopak byla na něj ještě hodnější a milejší a tvářila se, jakoby se do něj teprve nyní opravdově zamilovala, protože se svým přičiněním vyšvihnul tak vysoko a na svoje staré rodiče nezapomněl, naopak je bohatě obdaroval. Ale princezna se jen tak přetvařovala, aby od něj vyzvěděla, jak vlastně přišel k takovému bohatství a kde ho má ukryté. Pasáček byl jako každý dobrý člověk důvěřivý a nemyslel si, že svět nosí i zlé lidi, neboť on jej držel za dobrý. Když na něho princezna stále naléhala, aby jí řekl své tajemství, tu ji jednoho dne vše vypověděl a ukázal jí i kouzelný měšec, plášť a zázračnou šavli, svůj jediný a největší poklad. Tu se princezna dělala nadmíru vděčná a potěšená a to také byla, ale nebylo to k mužovu zdraví.
Když následujícího rána vstal, přišli čtyři chlapi, které ještě nikdy neviděl, popadli ho, natáhli na něj nějaké hadry a chtěli ho táhnout pryč. Rozhněvaně sahal na stěnu, kde visela jeho šavle, ale ta zmizela a víko truhlice, kde ležel jeho plášť a měšec, bylo vylomeno a tato prázdná. Když volal na své sloužící, ti chlapi se mu vysmívali a pravili, že syn ovčáka žádné sloužící nepotřebuje a že princezna ho posílá zpět domů k jeho otci, neboť ovčáka za manžela nechce. Ach, jak ho ta slova bodala do srdce! Ztráta bohatství ho netrápila, tu by rád unesl, ale že ho jeho žena, kterou tak miloval, tak obelhávala, to ho zranilo a on si přál být v tu hodinu raději mrtev než dále žít s takovou zkušeností. Trpělivě se nechal odvést až na hranice země, a když ji měl za zády, více se neotočil a jako opravdu nešťastný člověk bloudil jen tak světem.
Vandroval světem celý rok a den a svůj chléb si vždy vyžebral u cizích dveří, neboť byl příliš pyšný na to, aby se vrátil do otcovského domu. Jako však nemá na zemi nic zlé ani dobré věčného trvání, tak jednoho dne přešel i jeho smutek a od té chvíle už na své neštěstí stěží pomyslel a opět byl veselý jako dřív. Tak jednoho dne přišel do hlubokého lesa a měl zase tak dobrou náladu jako kdysi před lety, když ho vyhnali z domova. „Kdoví, k čemu to bylo dobré!“ zvolal a hodil svoji čepici do výše. Ale nespadla zpět, nýbrž zůstala viset na jedné větvi. Vylezl tedy na strom, aby si ji sundal a rozhlédl se do všech stran, zda někde poblíž neuvidí kostelní věž. Neuviděl sice žádnou kostelní věž, ale hustý kouř, který v lese nedaleko před ním stoupal vzhůru. V okamžiku byl dole a vydal se směrem za kouřem a vida, byl zase o toho loupežnického pahorku, a když vylezl nahoru, uslyšel rozprávět dva muže.
„Dříve než odejdeme, pověs svůj roh do skříně,“ řekl první „aby nám ho žádný zloděj neukradl.“
„Tak mi dej své holínky, uložím je k tomu rohu,“ řekl ten druhý „a dej mi i klíč.“
„Ne, ten klíč chci já!“ odvětil ten první „Neboť ten roh je daleko cennější než Tvoje holínky.“
„Moje holínky bych nevyměnil ani za tři tucty takových rohů!“ křikl druhý „Sem s tím klíčem!“ Tak se ti dva přeli, až se do sebe pustili a bili se hlava nehlava a konec téhle písničky Vám byl takový, že jeden na druhého vytáhli nůž a navzájem se zabili.
„Proč jste ten klíč nedali raději mně?“ zavolal na ně jinoch, když to viděl „Já bych Vám ušetřil námahu ty věci zamykat.“ Vešel do jeskyně a okoukl holínky, které vyhlížely zrovna jako jeho vlastní boty, jen ty jeho byly už roztrhané a tyhle byly celé. Pak si prohlédnul i ten roh a také na něm neviděl nic neobvyklého, ale řekl si, kdoví k čemu je dobrý, pověsil i ho kolem krku a natáhnul si ty holínky.
Tu najednou pocítil v nohách nevídanou lehkost, a když chtěl jeskyni opustit a zavřít za sebou dveře, tím jediným krokem se ocitnul na druhé straně lesa. „Tolik na spěch zase nemám.“ pomyslel si a posadil se, a protože neměl nic lepšího na práci, začal hrát na ten roh. Sotva vyslal k nebi první tón, jakoby se celý svět zatřásl, z nebe se jali padat vojáci a bylo jich jako stébel trávy a bylo jich jako stébel obilí, nu bylo jich více jak sto tisíc a stáli tu všude kolem vyrovnáni v řadách. Generál předjel před něj, vzdal mu po vojensku čest a zeptal se:
„Co poroučíš, můj pane a králi?“ Zpočátku jinoch nevěděl, zda sní či bdí, ale nakonec se vzpamatoval a řekl:
„Oblehněte hlavní město a přiveďte mi princeznu!“ Generál nechal u hlavního města rozbít tábor a uprostřed postavili ze sametu a hedvábí stan pro svého pána, který se ve svém žebráckém šatě posadil dovnitř. Netrvalo to dlouho a přišel královský posel, který se ptal, jaké podmínky mají obléhatelé. Tu mu jinoch řekl:
„Řekni králi: Tvůj zeť leží před městem a nechává Ti vzkázat, pokud je Ti Tvůj a život Tvé dcery milý, musíte ještě dnes vyplnit, co Vám poroučím! Princezna mi musí vrátit mé tři kouzelné věci, které mi sebrala, a musí mi je do stanu přinést ne nahá a ne oblečená, nesmí jet ve voze ani na koni a nesmí přijít pěšky!“
Jak se král rozhněval, když to slyšel! On totiž do této chvíle věřil tomu, že se jeho zeti přihodilo cestou neštěstí, neboť mu to princeznou namluvila. Okamžitě před něj musela předstoupit a vše mu vysvětlit a měla se ihned vydat na cestu k manželovi. Nu, ale byl to dost těžký oříšek k rozlousknutí, ráda by mu ty tři věci vrátila, neboť ony ztratily svoji kouzelnou moc ihned, co mu je vzala, měšec více nedával peníze, plášť nepřemísťoval a šavle žádné hlavy nekosila, ale jak se měla dostavit před muže, to věru nevěděla. A při tom zůstala, že neví, jak by to měla udělat, že na to její chytrost nestačí. Blížil se večer a princezna se neobjevovala, tu byl pasáček netrpělivý, nechal všechna děla namířit na městské hradby, aby vypálila jednu salvu a pobořila hradby. Pak poslal do města ke králi posla se vzkazem, že je nejvyšší čas, aby princezna ty věci přinesla. Ale posel byl sotva v polovině cesty, když princezna už přicházela a za ní kráčel i sám král. Nebyla ani nahá ani oblečená, protože byla ovinutá rybářskou sítí. A taky se nevezla, ani nejela a ani nešla, nýbrž se plazila a po čtyřech skrze celé vojsko dolezla až k pasáčkovu stanu. Ten seděl ve svém žebráckém šatě na nádherném trůnu, vzal si ty tři kouzelné věci a princeznu poslal domů, ale krále co možná nejlépe pohostil, neboť již věděl, že on na té zradě neměl žádnou vinu.
Následující ráno propustil svoje vojsko, navlékl si kouzelný plášť a přál si být na nějakém bitevním poli. Ihned tam byl a našel tam dva krále, kteří spolu vedli již čtyři roky válku. Postavil se tedy na stranu toho slabšího a máchnul svojí kouzelnou šavlí a během deseti minut leželo vojsko toho druhého krále na zemi. Král, kterému se zasloužil o vítězství, mu nabídnul jako svůj dík ruku své krásné dcery. Tak se stal pasáček opět princem a po smrti krále se posadil na jeho trůn a vládnul této zemi šťastně a spokojeně.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight