Loupežníci na Žárech

zobrazeno 38×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 23.22

Ani Vám nepovím, kdy se to stalo. Bylo to tenkrát, co vznikly osady Holčovice, Nová Ves, Křížová, Spálené, Vraclávek ..... 
Hustě zalesněné údolí podél Opavice a Kobylího potoka nelákalo tehdy jen poctivé osadníky, ale také nejrůznější lapky a lupiče. Jedna taková banda řádila na Žárech u města Albrechtic, kde ovšem tehdy ještě nestál léčebný ústav jako dnes, nýbrž jen zámecký dvorec a hájovna. 
Ve dvorci vládl šafář, člověk nepoctivý a záludný, v hájovně pak jeho kumpán, hajný Brokš. Zejména tomu se v lese raději každý vyhnul na sto honů. Byl to samotářský podivín, který držel svou ženu v hájovně uprostřed smrkových hvozdů málem jako ve vězení. K dřevorubcům, na které měl dohlížet, se choval hrubě, a běda, jestliže přistihl nějakou babku, že si nese z lesa nůši klestí! Nikdo nepamatoval, že by Brokš nabídl někomu v hájovně přístřeší, i když lesní dělníky zastihla prudká bouře nebo se některý poranil. Zato k vrchnosti se měl podlézavě, a ta byla ráda, že někdo je ochoten v takové zapomenuté končině sloužit. 
Avšak hajný Brokš si v té divočině právě liboval. Byl to chlapík urostlý, sukovitý, nohy měl rychlé, zanedbaný plnovous a oči pod nízkým čelem jako dvě jiskry; když halekal z kopce na kopec chraptivým hlasem, každého, kdo jej slyšel, obešel strach. Po lese se pohyboval s jistotou, zrovna s ním splýval jako ta zvěř. Nikdo si nikdy nebyl jist, odkud se náhle vynoří, a každé takové setkání s ním přineslo zaručeně nějakou nepříjemnost. 
Tehdy se děly na Žárech podivné věci. Lidé říkali, že slyšeli z lesa sténání, jiní zase, že zahlédli hajného Brokše, jak pod stromy pohřbívá lidské tělo. Člověk to byl zlý, a tak není ani divu, že se mu přisuzovaly ty nejhorší činy; nic průkazného by však nikdo nemohl dosvědčit. 
Jednou se těmi končinami vracel na sklonku dne tovaryš z vandru. Přes rameno měl přehozený vak, ve kterém si nesl ze světa výslužku a také leccos pro své blízké na památku. Šlo se mu dobře a on si zvesela pohvizdoval. Tak došel na rozcestí, ze kterého vybíhalo na všechny strany několik lesních cest. Tovaryš se v rozpacích zastavil. 
„Hej, chasníku, odkud a kam? Ptá se Tě strážce lesa!“ zazněl lesem chraptivý hlas. 
Ano, byl to hajný Brokš. Sledoval tovaryše už delší dobu a nyní se mu zdála chvíle příhodná, aby ho oslovil. 
„Fuj, to jsem se lekl!“ ulevil si veselý chasník a hned si také uplivl, aby se ho nechytil úlek. 
Potom pověděl, odkud je a že nemůže najít cestu k domovu. 
„Lehká pomoc!“ řekl mu hajný Brokš. „Vyšplhej se na borovici, abys měl lepší rozhled, z vršku uvidíš až do doliny a snadno si zapamatuješ směr, kterým se máš dát!“ 
Chasník složil vak do mechu a hned se chystal, že vyleze na největší strom. Hajný ho však ještě zarazil: 
„Máš pěkné oblečení, mohl by sis je potrhat. Vysvleč se!“ 
Důvěřivý mládenec dal na jeho radu, svlékl kabát i kalhoty a teprve potom svižně šplhal na borovici. Z vrcholku stromu viděl celý kraj jako na dlani. 
„Už vím, kudy se mám brát. Teď nezabloudím,“ volal radostně. 
„Jen si tu svoji domovinu dobře obhlédni, vidíš ji naposled,“ zahulákal hajný Brokš pod stromem, zalícil ručnici a vystřelil. 
Veselý vandrovní se udiven chytil za prsa, pustil se větví a padal k zemi. Tak zničil panský hajný mladý život jen proto, že se mu zalíbilo chasníkovo odění a jeho vak. 
Kdožví kolik darebáctví a zločinů napáchal hajný Brokš! Když lidé viděli, že si šušká se šafářem, domysleli si, že ti dva opět kují něco nekalého. A potom občas zahlédli v lesích, které měl hajný opatrovat, podivné cizí chlapy a říkalo se, že se tam ukrývá celá lupičská banda. Nasvědčovalo tomu ostatně i to, že několik osamělých usedlostí přepadla ozbrojená cháska a také červený kohout vyskočil v poslední době na střechy vesnických chýší víc než často. Všichni tušili, že v tom má prsty hajný Brokš, ale nikdo se neopovážil ho veřejně obvinit, neboť každý věděl, že příští noci by zaručeně vyhořelo jeho obydlí. A Brokš se choval ke dřevorubcům a osadníkům stále surověji a bezcitněji, jist si svou mocí. 
Pouze jediný člověk z celého okolí mohl být před Brokšem klidný. Byl to největší sedlák na Žárech, moudrý a přemýšlivý hospodář, kterého si všichni sousedé vážili a chodili k němu na radu. 
Ten se pramálo staral o Brokše, strach z něho neměl a hajný se kupodivu snažil získat si jeho přízeň. Sedlák však o jeho náklonnost nestál a přehlížel ho, což Brokše dosti mrzelo. 
Jednou se sedlák vracel s koňským potahem lesy k domovu. Zdržel se u kováře v Albrechticích a spěchal, aby nezatměl. Přes všechen spěch ho však soumrak zastihl právě nedaleko Brokšovy hájovny. A už se také vynořil z lesa sám hajný, kdoví jak dlouho sedlákův povoz sledoval. 
„Podívejme se, kdo se nám potuluje po lese! Pojď, hospodáři, v hájovně se posilníš miskou mléka a potom Tě doprovodím k dědině.“ 
Sedláka to setkání věru málo těšilo, hajného mu byl v té pustině čert dlužen. Ale odmítnout pozvání nemohl, vždyť kdo to kdy slyšel, aby Brokš někoho pozval do hájovny! Pomýšlet na útěk se mu ostatně zdálo bláhové a také pomoci by se nedovolal, a tak v duchu přiznal, že je vydán hajnému na milost a nemilost a nezbývá, než jeho pozvání vyhovět. 
V hájovně sedlák prvně spatřil hajného ženu. Kuchtila něco u pece, a když spatřila ve dveřích cizího člověka, polekaně sebou trhla. Sedlákovi se zdálo, jako by mu chtěla něco povědět, ale hajný ji hned hrubě vyhnal z jizby a sám svému hostu nalil misku horkého mléka. 
„Tak vidíš, hospodáři, není lepší žít s Brokšem ve shodě?“ domlouval sedlákovi, zatímco ten malými doušky upíjel mléko. 
Sedlák se obával, že ho hajný bude nutit, aby v hájovně přenocoval a to by se mohl rozloučit se svým potahem, ne-li rovnou se životem, o tom byl přesvědčen. Ale Brokš ho na noc nezval. Jenom když netrpělivý sedlák poposedl a chystal se zvednout, pohlédl hajný do okna a řekl: 
„Ještě ne, ještě není čas, hospodáři!“ 
Tak se to opakovalo poněkolikrát a sedlák už seděl jako na trní. 
Konečně hajný vyhlédl ze dveří, vrátil se do jizby a řekl: 
„Pojď, už je čas!“ 
Na setmělém dvoře zahlédl sedlák ve svitu louče cizího chlapa nevlídné tváře, jak přehazuje na voze podkovy, které si vezl od albrechtického kováře. Hajný vyhrkl na toho člověka nakvašeně: 
„Nechej toho, to je náš kmotr ze sousedství!“ 
To postačilo a vousáč beze slova zmizel ve tmě. 
Potom vyvedl Brokš potah ze vrat hájovny a s loučí v ruce svítil na cestu. 
Sedlák měl za té cesty věru neradostné myšlenky. Chce mne snad zavést na nějaké pusté místo a tam zabít? myslel si s obavami. A vskutku, kdykoliv louč v Brokšově ruce vzplála jasněji, zahlédl několik postav, které ustoupily hlouběji mezi stromy, a také jakýsi podezřelý šramot a hvízdání je celou cestu provázelo. Avšak nic se nepřihodilo, hajný Brokš vyvedl potah z temného lesa bez nehody a tam sedlákovi řekl: 
„Teď už dojedeš domů sám. Ale nezapomeň na službu, kterou jsem Ti dnes prokázal, jednou se možná přihlásím, abys mi splatil stejným,“ dodal mnohoznačně. 
Sedlák nevěděl, co si má o hajném myslit. Ale že měl jiných starostí dost, pustil ho záhy z hlavy. 
Brokš se mu připamatoval až mnohem později, to když hajného udala jeho vlastní žena. Brokš totiž za ten čas tak zesurověl, že bil i ženu, a když dokonce jednou uhodil jejich malou dcerušku tak, že zůstala ležet na podlaze bez sebe, žena utekla do Albrechtic a tam vypověděla vrchnostenským úředníkům všechno, co na svého muže věděla. A že toho nebylo málo! Potvrdilo se, co lidé dávno tušili, totiž že hajný a šafář měli v lesích loupežnickou bandu, která svou krutovládou zastrašovala celý kraj. A tak se stalo, že hajného a šafáře odvedli v železech. 
Avšak ani to ještě neměl být konec hajného Brokše. Lupiči z jeho bandy se zavčasu rozutekli po lesích a kterési noci se jim podařilo pomoci Brokšovi z vězení. Snad by Brokš skutečně uprchl spravedlnosti, ale jak seskakoval ze zdi, která obklopovala vězení, vyvrtl si kotník a za jasnícího se dne se musel ukrýt v křoví u cesty. 
Tu se stalo, že po té cestě jel zrána s povozem zrovna onen sedlák, kterého hajný kdysi vyvedl z lesa. 
„Hospodáři! Hospodáři! Zastav! Před časem jsem Ti pomohl, teď mě Ty zachráníš. Zastav, ať mohu vylézt na vůz! Neboj se, přihodíš na mne slámu, na Tvém vozu mne panští drábi hledat nebudou.“ 
Sedlák ztuhl úlekem, když zaslechl z křoví známý chraptivý hlas, ale nezastavil. 
„Tobě nepomohu. Lidé by mi to neodpustili,“ křikl na hajného a švihl do koní. 
Sedlák rozsoudil spravedlivě. Hajného potom snadno lapili a na vrchu Šibeňáku popravili. Před svou smrtí se Brokš vyzpovídal ze všech svých zločinů a i otrlému katovi a jeho pomocníkům prý vstávaly hrůzou vlasy na hlavě nad tím, co všechno vyslechli. 
Tak smutně skončil hajný Brokš, který měl střežit lesy, a zatím se stal vůdcem loupeživé bandy. 
Ani jeho tlupa se dlouho v okolí neudržela. Zásluhu o to měl nový pán na Hoštalkovech, jímž byl Jan Skrbenský z Hřiště, a notně prý mu při schytání lupičů pomohli též sedláci a dřevorubci, ze kterých smrtí Brokšovou spadl i starý strach.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight