Lomikar

zobrazeno 80×

Vložil(a): jitkamety, 3. 4. 2016 21.04

Kterak Chodovákům jejich práva ubíral a jak se oni s pánem soudit začali, ale veliký ten spor nakonec prohrát museli

Když na Trhanově stavěli nový zámek pro tehdejšího plzeňského hejtmana, Chodové museli při stavbě s koňmi i potahy pomáhat a šla mezi nimi jedna řeč, že se jejich pán konečně dostal tam, kam už dávno patřil, do Trhanova, protože Chodovákům trhal grunty, okrádal je o pole a louky. Wolf Maxmilián Lamingen z Lamingenu se to dověděl a hned nařídil, aby jeho zámku všichni říkali Chodský zámek. Nic mu to ale nebylo platno, Trhanov zůstal navždycky Trhanovem. Rod pánů z Lamingenů přišel do Čech z Bavorska a od císaře se jim dostalo kraje kolem Domažlic. Nebyli to o nic lepší páni, než byli ti před nimi, ale cizince v sobě nezapřeli. Kde mohli, tam chodským rychtářům upírali práva a zacházeli s nimi jako s nesvobodnými lidmi. Chodováci za to nedali svým novým pánům poctivého jména a znali je jenom jako Lomikary, pánovi říkali čert. Když starý pán Lamingen umřel a dědictví se ujal Wolf Maxmilián Lamingen, hejtman plzeňský, přišla na ně ještě horší pohroma. Byl to pán nad jiné přísný a žádostivý majetku i moci. „Když nebude jinak, zavolám na pomoc samého ďábla, aby ty selské palice zlomil!“ křičel Lomikar často dlouho do noci, když se dověděl, že se Chodováci brání a ohánějí neustále starými právy. „Já nebudu čekat, až mne budou poslušní. Já je k tomu sám donutím.“
Jak se pán zlobil, paní a dcery před ním utíkaly a schovávaly se v komnatách v druhé půli zámku. Uměl se totiž tak rozzuřit, že co měl po ruce, tím kolem sebe pral a nikdo si před ním nebyl jist životem. Jakmile někdo pánovi připomněl Chodováky, neznala jeho prchlivost mezí. Několikrát ho paní prosila, aby trhanovské panství prodal a odstěhoval se jinam, on však vedl stále svou. „Já že bych měl těm psům uhýbat? Nikdy! Dříve je donutím k poslušnosti, jinak bych nemohl ani klidně umřít. Už mému otci ztěžovali život a protivili se, ale on byl na ně slabý. Dej mu pánbůh věčné odpočinutí! Já si s nimi lépe poradím.“ A tak se plzeňský hejtman pečlivě staral o své poddané ať byl v Plzni, na Trhanově nebo v Praze. Odnikud nebylo na Chodsko daleko. Denně jezdil kurýr s příkazy a nařízeními na Trhanov nebo do Domažlic. Pán nikoho nenechával na pochybách, že svou vůli prosadí.
Chodové se ale nedali. Když jim Lomikar bral lesy a kácel v nich dříví jako ve svých, stěžovali si uctivě až u samého císaře. Ten nakonec dal panu z Lamingenu napomenutí a lesy do užívání. Chodům poručil věčné mlčení, protože jsou prý navždy zavázáni dědičným člověčenstvím.
„Tohle je přece proti našim privilegiím! Císař se dal pánem oklamat a zapomněl na naše stará práva!“ bouřili sedláci na chodské rychtě.
„Musíme se bránit a znovu jít ke dvoru do Vídně, abychom císaře uprosili a naše privilegia neprohráli,“ radili někteří.
Ti starší sedláci rozvažovali pomaleji a důkladně a těm mladším chladili horké hlavy. Dobře věděli, že soudy s pány stojí moc peněz. S domažlickými měšťany prosoudili hezkých pár zlatých, aby uhájili Chodský hrad, a přece jim to nebylo nic platné. Nakonec připadl hrad pánům z Lamingenu a Chodové nedostali nic. „Počkejme, co páni budou na nás chtít, a pak teprve uvidíme, jak a co u dvora povědět,“ mínili jiní.
„Copak jsme nějaké baby? Nemůžeme přece čekat, až si něco trhanovský Lomikar na nás vyvzpomene.“
A trhanovský pán opravdu nelenil. Nečekaně se vrátil na Chodsko a začal se svými úředníky objíždět chodské vesnice jednu po druhé. Vždycky dal na návsi vybubnovat a svolat všechny sedláky, potom na ně sám naléhal.
„Vydejte svá privilegia dobrovolně! Stejně už dávno neplatí a jen Vás navádějí ke hříchu proti vrchnosti. Jestli je nevydáte dobrovolně, pozvu na Vás vojsko. Až Vám v každém gruntu a chalupě budou sedět vojáci, stejně všichni povolíte,“ vysmíval se jim. Hrozil všelijakými tresty, ale marně.
Sedláci stáli a mlčeli. Ženské se tiskly do houfu s dětmi. Nikdo neřekl ani slova a páni museli odjet s nepořízenou. Když z Klenčí odjeli, lidé začali naříkat. „Co s námi jenom bude? Co uděláme? Když nám sem dají vojáky, vyjedí nás brzy jako kobylky.“
Nakonec přišli na radu za Janem Sladkým, řečeným Kozinou, který měl v Klenčí největší statek a vážnost po otci. Ten jim řekl:
„Nehořekujte! Ještě není tak zle. Něco z našich pergamenů odevzdáme na Trhanově a ty nejdůležitější dobře ukryjeme. Musíme se také poradit s ostatními Chodováky, co a jak společně uděláme.“ Sedláci souhlasili.
Druhého dne se trhanovský pán vrátil z ranní objížďky a nařídil, aby k němu nikoho do komnaty nepouštěli. Potom za sebou zavřel dveře a sedl ke stolu. Měl plnou hlavu starostí s neposlušnými sedláky a nějak těžko se mu dýchalo. Proto vstal a otevřel okno dokořán, aby se trochu ochladil a nadýchal čerstvého vzduchu. Vtom na něho uctivě zavolal jeden z písařů, že má dole v kanceláři návštěvu. „Kdo je to? Dnes nechci nikoho vidět. Ať přijde zítra!“ křikl pán, ale nedalo mu to, aby se nevyklonil z okna a písaře nevyslechl.
„Poníženě prosím, ta ženská přinesla nějaká lejstra, milostpane hejtmane!“
„Ty troupe jeden! Proč jsi to neřekl hned? Okamžitě ať přijde za mnou nahoru!“
křikl hejtman a sám spěchal ke dveřím, aby je otevřel.
Za chvíli vešla do komnaty stará žena v selském oblečení. Když uviděla hejtmana, uctivě pozdravila a položila před ním na stůl uzlík. Rozvázala šátek a vysypala z něho staré pergameny, pro které by se každý chodský sedlák dovedl bít až do krve. Hejtman je sebral oběma rukama a srdce mu prudce tlouklo radostí. Když se vzpamatoval a chtěl stařenu odměnit laskavým slovem, stará vyběhla na chodbu a zmizela.
„Tak přece se Ti psi poddali!“ řekl si hejtman spokojeně. „Kdo by to byl řekl, že to bude tak snadné.“
Potom zavolal sloužícího, aby mu přinesl džbán vína, a bral jeden pergamen po druhém, na každém rozvázal stužku a četl. To však nevěděl, že všechna svoje privilegia mu Chodové přece jenom nevydali. Nejdůležitější si nechali na horší časy.
Tehdy se u císaře znovu hlásili Domažličtí o svá práva a jeden domažlický mistr, Matěj Just, mluvka a chlubil, potom mezi lidmi vyprávěl, jak prý s císařem seděl u jednoho stolu a jak před ním a jeho synem rozprostřel plášť. Jenom proto prý Domažličtí ten svůj spor vyhráli, že on sám mluvil s císařem.
„A také se mne císař ptal, co prý u nás Chodováci dělají,“ povídal ten mluvka v jedné hospodě, aby to všichni kolem dobře slyšeli. „Že o nich teď už není nic slyšet a o nic se nehlásí, protože prý mají dobrého pána.“
V tu chvíli se zvedlo u vedlejšího stolu několik Chodováků a jeden se ho zeptal: „A cos na to řekl, Matěji?“
Mistr Matěj se trochu zarazil a váhal. Celá hospoda se po něm dívala a čekala. „Co jsem měl císaři povídat?“ řekl opatrně. „Snad to, že se s námi, Domažlickými, nemůžete v ničem dohodnout? Nebo to, že Vám Lomikar pobral všechna privilegia?“ V tu chvíli bylo zle. První padl stůl a s ním všechno, co na něm bylo. Chodováci se srotili a tlačili Matěje ke dveřím. O tvrdá slova nebyla nouze, celá hospoda byla hned na nohou.
„Ty pse jeden, Ty ses nás ani nezastal? Půjdeš tedy tam, kam patříš, ale s poctivými lidmi sedět u stolu nebudeš.“
A vyhodili ho zavřenými dveřmi z hospody. Když mistr Matěj dopadl před hospodou na zásep, nevěděl, kde má ruce a nohy. Potom se přece jenom zvedl a utíkal horempádem z vesnice.
To málo stačilo, aby se Chodováci zase vzchopili a začali hlásit o svá práva. Však měli také proč. Jejich pán je tlačil novými robotami a daněmi, a když se vzpouzeli, vedl proti nim žalobu. Chodováci prosili o pomoc u císařského dvora, ale císař je káral, že svého pána nejsou poslušni.
Když bylo o celé při rozhodnuto, přišlo od císaře sdělení, že se má přečíst soudní výnos Chodovákům veřejně na Chodském zámku v Domažlicích. Trhanovskému pánu to bylo velmi nemilé, protože Chodský zámek podle jeho nařízení jako hejtmana byl nyní na Trhanově. Požádal proto pány komisaře, aby se raději ještě jednou zeptali u vídeňského dvora, kde a jak jej mají Chodovákům číst. Konečně přišla odpověď a jednoho dne povolal Maxmilián z Lamingenu na trhanovský zámek všechny sedláky z chodských vsí. Přišli bez váhání, ale když je písaři nutili, aby šli s nimi do kanceláře, dal se někdo slyšet.
„Vždyť bychom se tam ani nevešli. Přečtěte nám ten list tuhle venku na nádvoří, abychom všichni dobře slyšeli.“
Pánům komisařům to nebylo milé, že se s nimi sedláci domlouvají jako se sobě rovnými. Potom se ale s panem Maxmiliánem dohodli, že ten list přečtou z otevřeného okna zámku, a vyšli s pánem nahoru do veliké síně.
Na nádvoří byla zatím hlava na hlavě. Když se páni objevili v okně, sedláci smekli beranice a pozorně poslouchali, co jim páni čtou. Čím více se však chýlilo čtení ke konci, tím větší byl mezi sedláky nepokoj. Jeden z komisařů se snažil honem nařízení dočíst a tu se dole ozval mladý sedlák Jan Sladký Kozina: „Páni komisaři! Kdyby tohle všechno byla pravda, co jste nám tu četli, tak už nemáme žádná privilegia a páni ve Vídni by nám to byli jistě řekli. Proto nevěřím, že tenhle list je platný.“
„To má pravdu! To je pravda!“ zahučelo to mezi sedláky, kteří začali také pozvedat hlasy.
Lamingen zbledl vztekem a komisaři nezbylo nic jiného než se Chodováků zeptat, jestli o té žalobě pána z Lamingenů vědí.
„Všichni o tom víme a proč bychom také nevěděli. Ale kterak jeden z nás chce, všichni chceme a stojíme jeden za druhého!“
Páni už nemohli být na pochybách, že se proti nim právě vzmáhá nová selská rebelie, a snažili se zachovat klid.
„Když tedy nejste s rozhodnutím císařské Milosti spokojeni, musíme to u dvora vyřídit. Nechť tedy jeden z Vás vystoupí a jde sem nahoru, aby mluvil za Vás za všechny,“ řekl jeden 7. komisařů. Z houfu vystoupil Jan Sladký Kozina.
„Já sám jsem byl u císařského dvora ve Vídni a dobře vím, jak bylo rozhodnuto. Co jste nám tu četli, je docela něco jiného, než jak náš císař pán rozhodl. Budu mluvit za všechny, když ostatní proti tomu nebudou.“
Pán z Lamingenu zbledl a komisaři se podívali jeden po druhém. Nikdo z nich si s tím selským rebelem nevěděl rady.
Zatím se dole sedláci mezi sebou dohodli, že Kozina může mluvit za všechny. Ale co když ho páni zajmou a vsadí do vězení?
„Když to musí být, tak s boží pomocí půjdu,“ řekl jim Kozina. „Pozdravujte mou ženu a děti a vzkažte, že se k nim brzy zdráv navrátím.“
Páni mu dal: otevřít dveře a pán z Lamingenu s ním jednal, dokud tam byli císařští komisaři. Když však odjeli, poručil Kozinu vsadit do vězení a k němu dal sebrat a zavřít ještě toho mluvku, domažlického mistra Matěje, který se pořád potloukal někde po hospodách.
Když se Kozina nevrátil domů, jeho žena šla druhý den prosit na Trhanov za muže, ale stráže ji do zámku ani nepustily. S pláčem a nepořízenou se vrátila domů. Chodové zašli do Plzně k novému hejtmanovi prosit za Kozinu a o pomoc, ale se zlou se potázali.
„Pán z Lamingenu je nyní místodržitelem země české a neradím vám, abyste proti němu začali novou při. Já sám proti jeho vůli nic nenadělám, ani poradit Vám nic jiného nemohu.“
Sedláci viděli, že přišli na hejtmanství marně, ale ustoupil nechtěli. „Když už jsme tu hru začali, musíme ji v poctivosti dohrát až do konce. Máme ještě dva pergameny a ty platí tolik jako všechny, co jsme dali trhanovskému pánu.“ Potom poděkovali hejtmanovi, že je vyslyšel, a odešli.
Maxmilián z Lamingenů znovu na Chodováky žaloval a žádal na svou ochranu vojsko. Novou chodskou rebelii líčil ve Vídni tak barvitě, že mu ani u císařského dvora nevěřili a nakonec se přenesla celá ta soudní pře do Prahy. Bylo povoláno mnoho svědků, ale nebralo to konce.
Po Chodsku šla o trhanovském pánu Lomikarovi řeč, že je to černý pes a pomáhá mu sám ďábel, a proto jsou Chodováci proti němu bezmocní. Někdo ho viděl jezdit v ohnivém kočáře a jiný zase bez hlavy. Pan Maxmilián z Lamingenu se zatím pořád ještě těšil dobrému zdraví a tvrdošíjně vedl svou při proti chodským sedlákům. Trval na tom, aby byli příkladně potrestáni.
Začas soud rozhodl, aby byl Jan Sladký, řečený Kozina, v Plzni popraven provazem a k té popravě sehnán ze všech chodských vesnic lid.
Když bylo vše připraveno a Kozina do Plzně převezen, sešlo se v ten den v Plzni mnoho lidu. Všichni Chodováci museli být při tom a vidět, jak bude kat věšet Kozinu. Jeho žena šla za mužem až na popraviště a vedla za ruce dvě malé děti. Marně prosila přítomné pány, aby se smilovali nad jejím nevinným mužem. „Pro ty dvě děti mějte slitování, páni! Vždyť jim berete otce a živitele!“ naříkala Kozinová, spravedlnosti se však nedovolala.
Průvod došel až na popraviště a Kozina vystoupil na lešení, poklekl a pomodlil se. Potom mu dal kněz rozhřešení a on srdnatě vystoupil po žebříku nahoru. Když mu kat dával kolem krku oprátku, uviděl Kozina uprostřed shromážděného davu trhanovského pána sedět na koni. V třírohém klobouku a kabátci plném krajek se samolibě díval, jak budou mladého sedláka věšet. Kozina se vzchopil a řekl silným hlasem, aby ho všichni kolem dobře slyšeli:
„Lomikare! Lomikare! Do roka a do dne budeš se mnou stát před soudnou stolicí boží a tam se ukáže, kdo z nás ...“
Vtom mu kat na pokyn hejtmana utáhl smyčku na krku a kolem zahřměly bubny. Na všech stranách se ozýval pláč a nářek, ale Jana Sladkého Koziny už nebylo. Pán z Lamingenu rychle obrátil koně a prodíral se davem odtud. Když vyjel na volnou silnici, nikde se v Plzni nezastavil a jel rovnou až na Trhanov. Dlouho visel Kozina na šibenici. Potom vedle něho pověsili ještě nějakého žida. Nikdo z nich ale nesměl být sundán, dokud se provaz oběšencům sám nepřetrhne a jejich těla nerozklovou vrány. Ve dne i v noci je vojáci hlídali, aby snad někdo nařízení neporušil. Když pak žid spadl dolů, plzeňští páni prosili v Praze, aby jim dovolili sundat také Kozinu ze šibenice a pohřbít do země. Páni ale svolení nedali, a přece jednoho dne Kozinovo tělo zmizelo ze šibenice. Kam se ztratilo, věděli prý jenom chodští sedláci, kteří na statečného Jana Kozinu nikdy nezapomněli. Celý jeden rok uběhl. V Klenčí zůstala po Kozinovi mladá vdova a na Trhanově se pán z Lamingenu rozhodl, že pozve na zámek hosty. Proč, to nikomu neřekl. Každý ale věděl, že je to právě v den výročí Kozinovy popravy. Na zámku se pilo a jedlo, kolem stolu bylo veselo. Pán z Lamingenu se pořád ohlížel po dveřích, jako by někoho čekal. Přijely i jeho dvě provdané dcery, Barbora hraběnka z Gutštejna a Maric Anna hraběnka z Vrbna. Obě se s otcem srdečně vítaly a objímaly ho. „Tatíčku, Vy dnes dobře vypadáte! Za ten rok jste nám omládl,“ lichotily mu jedna přes druhou.
Pan Maxmilián byl v obličeji stále ruměnější. S chutí popíjel z poháru, posedával z jedné židle na druhou a rozprávěl s hosty. Nikdo ho nemohl poznat, jak byl roztomilý. Den uběhl ve veselém hodování, hostům se nechtělo ani od stolu. Když bylo už kolem půlnoci, poručil pán dolít všem nového vína do pohárů a čekal, až hodiny budou odbíjet dvanáctou. V tu chvíli vzal plný pohár vína a postavil se do čela stolu.
„Dnes je pro mne výroční den, moji milí páni! Jistě si dobře pamatujete, jak mi pod šibenicí ten chodský rebel Kozina předpověděl smrt. A hle! Proroctví se nesplnilo. Jsem tu mezi vámi zdráv a živ!“
Páni a dámy začali tleskat a provolávat pánu z Lamingenu dlouhé žití. Smíchu bylo dost a dost, a zatímco hodiny odbíjely dvanáct úderů, pan Maxmilián rozjařen zavolal vesele:
„Kozino, chybil jsi! Rok je pryč a já jsem ještě tu!“
Vtom se prudce rozletěly dveře do sálu a v nich se objevil černý pes s vyplazeným jazykem. Všem se zdálo, že odněkud slyší Kozinova slova hlaholit právě tak jako tenkrát pod šibenicí.
„Lomikare! Lomikare! Jenom sám pánbůh nás rozsoudí, Lomikare! Nyní pojď se mnou na boží soud!“
Kolem všechno utichlo, pán z Lamingenu se zapotácel, padl na zem a vydechl naposledy. Stříbrný pohár držel v ruce tak pevně, že mu ho museli vzít násilím. Spravedlnost se naplnila, jen všechna lidská bolest se nedala vzít zpět. Chodská privilegia však už neplatila, nebylo už svobodných chodských sedláků. Roboty dopadaly tvrdě na jejich hlavy a nikde neměli zastání, ani se nemohli odvolat. Po smrti pána z Lamingenů daly obě dcer)' hraběnky postavit kolem Trhanova troje boží muka, aby měl jejich otec v hrobě pokoj. Potom panství prodaly a stěhovaly se z kraje. Ale ani ta boží muka prý nepomohla zlému Lomikarovi. Lidé věřili, že ho odnesl do pekla sám ďábel a tam došel konečně své odplaty. Po celá staletí muselo Chodsko čekat, než mohlo znovu svobodně žít.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight