Locika

zobrazeno 127×

Vložil(a): jitkamety, 1. 3. 2016 15.46

Žil jednou muž se ženou a přáli si dítě. Dům, ve kterém bydlili, měl v zadní stěně okénko a okénkem bylo vidět do sousední zahrady. V zahradě nekvetly obyčejné fialky a sedmikrásy a růže jako v jiných zahradách. Rostly tu samé nevídané pestré květiny a třpytily se jako polité stříbrem. Zahrada byla obehnána vysokou zdí a nikdo se neodvažoval zeď přelézt, protože zahrada patřila mocné kouzelnici. Žena často postávala u okénka v zadní stěně domu a těšila se pohledem na podivné barevné květiny a přála si být na chvíli motýlem, aby mohla mezi tou nádherou létat a dotýkat se jí. Jednou si všimla v zahradě něčeho, co doposud neviděla. Mezi květinami se přes noc zazelenal záhon locikového salátu. Salát vypadal tak šťavnatě, že na něj dostala žena chuť. Kdykoliv se od té chvíle podívala do zahrady, neprohlížela si květiny, přitahoval ji jen a jen záhon lociky. Kdybych tak mohla aspoň okusit salátu, toužila ve dne v noci, bledla a hubla, ztrácela se před očima. Mužovi jí bylo líto a vyptával se.
„Copak Ti chybí? Trápí Tě něco?“
Žena si vzdychla:
„Můj milý muži, já asi umřu, jestli se nenajím salátu ze sousední zahrady.“
Muž se polekal:
„Co Tě napadá, nevíš, že zahrada patří kouzelnici?“
„Vím,“ povídala žena, „proto mi nemůže nikdo pomoci.“ A hubla den ze dne ještě víc.
Jestli se moje žena nenají salátu ze sousední zahrady, jistě umře, rozvažoval muž. Pro hrst zelených listů snad nebude zle.
Když se večer zešeřilo, spustil z okna žebřík, sestoupil do zahrady a přinesl ženě, po čem toužila. Žena si připravila salát, s chutí jej snědla a zrůžověla a rozveselila se.
„Muži, já nevím, co se se mnou děje,“ řekla nad prázdným talířem, , jedla jsem salát a mám na salát ještě větší chuť než dříve.“
Muž měl radost, že se ženě daří lépe, a myslel si: jedna hrst salátu nebo dvě ..... to už není rozdíl, a sestoupil do zahrady znovu. Sotva se shýbl k záhonu, objevila se za ním kouzelnice a křičela:
„Jak se opovažuješ brát lociky z mého záhonu? Chceš sklízet, co jsi nesázel? To se Ti, panáčku, nevyplatí.“
„Milost, milost,“ prosil muž. „Nikdy bych se toho ne odvážil, kdybych se nebál o ženu. Kdyby se nenajedla salátu, jistě by byla umřela.“
„Dobrá,“ přikývla kouzelnice, „když je salát pro Tvou ženu, vezmi si, kolik chceš. Ale jestli se narodí Tvé ženě do roka dítě, patří mně. Budu se o ně starat jako matka.“
Muž se třásl strachy a všechno slíbil. Do roka se narodila ženě holčička. Třetího dne po narození si přišla kouzelnice pro dítě a vzala je s sebou. Dala mu jméno Locika.
řece plynula voda, na nebi běžely mraky, na zemi utíkal čas. Locika rostla do krásy a ze všeho nejkrásnější byly na ní dlouhé zlaté vlasy. Pletla si z nich copy, zářily jako dva prameny slunečních paprsků. Kouzelnice zpozorovala, že Locika rozkvétá, i zavedla ji do lesa. V lese stála vysoká věž a nevedly do ní ani schody, ani dveře. Jenom docela nahoře měla věž malé okno. Do té podivné věže kouzelnice Lociku zaklela, aby ji nikdo neviděl a nikdo s ní nemohl mluvit. Každý den k ní chodila sama na návštěvu. Postavila se vždycky pod věž a zavolala:

„Locika, Lociko,
spusť mi dolů vlasy!“

Jakmile uslyšela Locika kouzelnici, rozvázala si copy, obtočila vlasy nahoře kolem skoby a spustila je dolů z okna jako zlatý vodopád. Kouzelnice se dole chytila vlasů a dala se vytáhnout nahoru. A tak Locika nikoho jiného nepoznala než kouzelnici.
řece plynula voda, na nebi běžely mraky, na zemi utíkal čas. Jednoho dne projížděl lesem princ a zaslechl sladký zpěv. Pobídl koně a dojel k podivné věži. Locika si uvnitř krátila zpěvem dlouhou samotu. Princ by byl rád věděl, kdo ve věži zpívá, a hledal marně dveře. Pak zpěv umlkl a princ odjel. Ale píseň, kterou uslyšel, ho doprovázela. Nesl ji v hlavě i v srdci. Nazítří se vrátil a příští den zas a další den zase. Stál za stromem a poslouchal, jak Locika zpívá. Tu přišla kouzelnice a zavolala:

„Lociko, Lociko,
spusť mi dolů vlasy!“

Locika spustila dva proudy zlatých vlasů a vytáhla kouzelnici nahoru.
„Jestli je tohle žebřík, po kterém se člověk může dostat k tomu ptáčku zpěváčku, pak zkusím také štěstí,“ řekl si princ.
A druhého dne, když se začalo stmívat, šel k věži a zavolal:

„Lociko, Lociko,
spusť mi dolů vlasy!“

Za okamžik se spustily k princi zlaté vlasy a princ se dostal nahoru.
Locika se ulekla. Ale královský syn jí vyprávěl, jak si zamiloval její zpěv, a hovořil tak mile, že Locika ztratila strach. A když se jí princ zeptal, jestli by si ho vzala za muže, přikývla. myslela si, že ji bude mít jistě raději než stará kouzelnice. Řekla mu:
„Ráda s Tebou půjdu, jenom nevím, jak bych se dostala z věže dolů. Víš co? Kdykoli sem půjdeš, přines mi přadénko hedvábí. Upletu z něho žebřík. Až bude žebřík hotový, sestoupím po něm a odvezeš mě na svém koni.“
Smluvili se, že princ k ní bude chodit každý večer, aby přadének bylo dost a žebřík byl brzy hotový. Kouzelnice nic netušila, nic nepozorovala, dokud se jí Locika jednou nepodřekla:
„Povězte mi, proč mi dá mnohem víc práce vytáhnout Vás než mladého prince? Ten je u mě ve chviličce.“
„Ach ty ničemné dítě,“ vykřikla kouzelnice.
Ve zlosti chytila Lociku za vlasy, omotala si je kolem ruky, popadla nůžky a šmik, šmik, zlaté vlasy ustřihla. Potom Lociku přenesla svými čarami na poušť, kde ubohá dívka musela žít v nouzi a bídě.
Navečer si kouzelnice uvázala odstřižené prameny vlasů nahoře na skobu. Princ přišel a volal:

„Lociko, Lociko,
spusť mi dolů vlasy!“

Kouzelnice spustila zlaté vlasy dolů. Princ vystoupil nahoru a místo Lociky našel ve věži kouzelnici.
„Oho,“ posmívala se, ,jdeš si pro svého miláčka, ale povedený ptáček už nesedí v hnízdě a nezpívá. Kočka si ho odnesla. A Tobě ještě vyškrábe oči. Lociku nikdy, nikdy neuvidíš.“
Královského syna tak zabolelo, že Lociku už neuvidí, že v zoufalství vyskočil z věže. Pádem se nezabil, ale trní, do kterého spadl, mu popíchalo oči. Slepý bloudil po lese a naříkal pro ztracenou milovanou Lociku.
Když vyšel z lesa, ležel před ním široširý svět, ale princ nic neviděl. Toulal se, kam ho nohy nesly, a nebýt dobrých lidí, umřel by hlady. Chodil a všude poslouchal, jestli někde neuslyší hlas milované Lociky.
Navečer sedával na návsích a naslouchal děvčatům, jak zpívají. Hledal mezi nimi hlas Lociky. Zrána poslouchal pradleny u řeky. Zpívaly při máchání prádla. Hledal mezi nimi hlas Lociky. Dal se vést písničkou do hospod a na tržiště, do podhradí i na pastvu. Hledal hlas Lociky a nikde, nikde ji nenacházel.
V řece plynula voda, na nebi běžely mraky, na zemi utíkal čas. Princ prošel města, lesy, louky, vesnice a došel na poušť. Byl tak nešťastný, že si přál, aby ho roztrhala divoká zvířata. Najednou uslyšel smutnou píseň. Zaposlouchal se, ten hlas přece zná, ten milý hlas. Šel za hlasem a Locika ho uviděla. Poznala prince, objala se s ním a zaplakala. Dvě slzy skanuly na princovy vyhaslé oči. V tom okamžiku kouzlo ztratilo svou moc, princ prohlédl a viděl jako dřív. Nemohl se na Lociku vynadívat.
Vesele se jim putovalo zpátky ke starému králi, který svého syna oplakával. Když viděl, že se mu vrací princ s nevěstou, poručil troubit a bubnovat, až se všechno třáslo. A hned chystali slavnou svatbu. Pozvali muziku až z Čech a první taneček si zatančil princ s Locikou.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight