Lískový oříšek

Kterýsi táta měl tři syny. O dvou starších byl přesvědčen, že budou tak rozumní jako on, ale Janka považoval za úplného hlupáka. Podle svého přesvědčení také se syny zacházel. Starší poučoval a vodil k muzice, pěkné šaty jim koupil, peníze na útratu dával, našel jim nevěsty a dobře je oženil. Mladšího odstěhoval do chléva a vůbec se oň nestaral, protože prý hlupákovi nepomůže ani největší shromáždění moudrých, neřkuli táta, který se musí starat o dům i o pole, o lidi i o dobytek, ano i o pány, aby byli spokojeni s předepsaným desátkem a robotou.
Žil tedy Janek jenom ve stájích a na polích a věděl mnoho o dobytku a úrodě, ale lidi tuze neznal. Nebyl ani zlý, ani hloupý, ba měl lepší srdce než jeho bratři. Měl rád zvířata i pole, a zvířata pak milovala jeho. Když šel polem, obilí se před ním radostně vlnilo a rosa na trávě se zatřpytila silněji, když se on přiblížil. I robil a robil a na nic si nestěžoval, neboť ani nevěděl, jak žijí jeho bratři a co dobrého mají.
Stalo se jednou o žních, že vrchnost potřebovala nádeníka, který by po celý den nic jiného nerobil, než čerpal vodu pro napájení dobytka. Pan hrabě měl sice jenom šest koní, ale mnoho krav, volů a býků. Potok kolem zámku netekl, tak vodili dobytek k velikému napajedlu uprostřed dvora. A právě tam se měla voda čerpat. Nikdo tu práci nechtěl robit déle, než musel, v době žní pak robotníci odešli na pole a vrchnost najímala nádeníka.
Řekl otec synovi:
„Na zámku potřebují nádeníka. Dobře Ti zaplatí ..... nechtěl bys tam jít?“
„Proč ne?“ řekl Janek. „Když mi dovolíte. Je přece jedno, kde robím, zdali doma, anebo na zámku.“
Zavedl otec syna na zámek a Janek od rána do večera čerpal vodu do velikého napajedla, ba i v noci musel robit. Třikrát denně přihnali pastýři veliká stáda krav a volů a zvířata vodu vypila a Janek musel čerpat znovu. Nebyla to práce snadná ani veselá, velmi často přišel otylý správce a vyhuboval, jednou dokonce biřic pohrozil kočárem. Synek však mlčel a nestěžoval si. Střádal a těšil se, co si za ty peníze koupí. A také na muziku myslel. Vyprávělo se o ní a mladí a staří se na ni těšili. Janek ještě nikdy nebyl na tancovačce, a tak si všecko představoval tuze hezké.
Jednou přijel Janek k napajedlu a vidí, že se uvolnil kámen a vypadl a přimáčkl žábě nohu. Žába se namáhala vyprostit, ale nešlo to, kámen byl příliš veliký.
„Ubožáku,“ politoval ji Janek, „počkej, pomohu Ti.“ A zvedl ten kámen, opral žábu v čisté vodě a pustil ji na svobodu. Ale ona neodskákala, nýbrž zůstala sedět na kamenném roubení.
„Jsi hodný synek, Janku,“ promluvila, „a pomáháš i zvířatům. Smutně však žiješ. Dám Ti něco, co Ti pomůže alespoň k veselosti.“
A hned vyplivla malý lískový oříšek. Janek jej vzal a prohlížel si jej. Nebylo na něm nic zvláštního, co by mohlo člověka rozveselit, ale synek věděl, že žába nemůže dát něco velkého, a nechtěl pohrdnout dárkem, tak jej vzal a poděkoval zaň.
„Neztrať jej,“ radila žába, „protože to není obyčejný ořech. Kdo jej má, může všemu poručit: Ať to tak jde stále! a ono to tak stále půjde a tak dlouho, dokud neřekneš, že je toho dost.“
Janek poděkoval, ale tuze tomu nevěřil. Dal oříšek do kapsy a tam jej nosil ve všední den i ve svátek.
I bylo po žních a staří i mladí, robotníci, úřednictvo i páni ze zámku přišli na dožatou. Janek nikdy nebyl u muziky a tuze si přál odskočit tam alespoň na chvilku. Ale musel čerpat vodu, aby dobytek měl večer co pít. Činil se, pak se umyl a běžel k hospodě. Všichni byli vyšňořeni, nejvíc ale panstvo a úředníci.
Janek mohl na všech nechat oči a načisto zapomněl, že on nemá než právě hrubé kalhoty a košili, stejné pro den i pro svátek. Nejlépe ze všeho se mu líbili muzikanti a hudba k tanci, veselá a dovádivá. Byl by vydržel dívat se a naslouchat až do rána.
V tom si ale vzpomněl, že má oříšek od žáby. Vzal jej do ruky a řekl:
„Ať to tak jde pořád.“
A opravdu, šlo to tak pořád a bez přerušení, hodinku, dvě, až do rána. Muzikanti hráli a nepřestávali, tanečníci zůstali v kole a tančili bez přerušení, zpěváci zpívali a diváci se utěšovali. K ránu si Janek řekl, že už je té podívané dost, a muzikanti v tom okamžiku ustali a s nimi i na smrt unavení tanečníci. Ale ti lidé nebyli spokojeni jako Janek, oni se začali strkat a hádat a všichni hrozili muzikantům.
Tančil tam mezi nimi i tlustý pan správce, který tak často plísnil Janka v práci. Byl tuze mocný pán. Teď se cítil tuze pohaněn. Zdálo se mu, že to všecko zavinili muzikanti, a tak poručil, aby je biřic odvedl, prý jim musí rozbít záda za špatný žert.
Janek šel za hloučkem muzikantů, kteří všichni naříkali a nadarmo prosili. Umiňoval si, že jim nějak pomůže. Ale už ho spatřil zlý správce a rozkřikl se naň:
„Lenochu, kdo načerpá vodu do napajedla? Hybaj po robotě!“ I musel Janek po robotě a muzikantům pomoci nemohl. Slyšel však u studny, jak strašně křičí pod kočárem, a bylo mu jich tuze líto. Poznal, že víckrát v hospodě nesmí žádat, aby se tancovalo až do rána bez přerušení, protože to lidi mrzí a jsou z toho veliké nepříjemnosti ..... všechen hněv se pak vylévá na muzikanty, kteří za nic nemohou. Umiňoval si však, že pyšného správce poučí, jak to je, když se někomu ublíží.
Brzy se mu naskytla příležitost. Místo dešťů přišla po žních parna, jakých nepamatovali ani nejstarší lidé. Janek prosil vrchnost, aby mu dali pomocníka, protože dobytek má ustavičně hroznou žízeň a jediný člověk nestačí čerpat.
„Ty kůže líná!“ křičel naň zlý správce. „Po tancovačkách bys chodil, ale robit ne? Hybaj!“
„Voda v studni klesla, řetěz nestačil,“ pravil Janek, „právě dnes tam připjal kovář delší. Ani on, silák, by teď naplněný okov nevytáhl. Když mi nevěříte, pošlete se mnou drába, ať se přesvědčí.“
„Uvidíme,“ řekl správce. „Ale drába nepošlu, sám se půjdu podívat. Běda, jestli lžeš!“
Janek si vzpomněl na nevinné muzikanty a na tu nespravedlivou exekuci a šel za správcem k napajedlu. Okov byl spuštěn, ale vody v něm nebylo. Správce nedbal na Jankovo upozornění, točil a točil a volal:
„Přistihl jsem Tě při lži, půjdeš na lavici!“
Janek vzal oříšek a řekl:
„Ať to tak jde pořád!“ A správce nemohl odejít od studny, nýbrž musel točit kolem, ať se mu to líbilo anebo ne. Někdy nabral trochu vody, někdy ne, ale kdykoli táhl okov nahoru, volal:
„Přistihl jsem Tě při lži, půjdeš na lavici!“
Stranou stál Janek a smál se, až se za břicho popadal.
Přicházelo k napajedlu mnoho pacholků a drábů a všichni viděli a slyšeli stejnou. Někteří hned strachem utekli, jiní se smáli, ale všem bylo tuze divné, na jakou robotu se pan správce vrhl s takovou chutí, až se tak hrubě zpotil.
Nakonec zavolali k správci urozeného pána a paní. Ale i jim do očí křičel správce:
„Přistihl jsem Tě při lži, půjdeš na lavici!“ Oni se tomu tuze divili i smáli.
Viděl Janek, že pan správce únavou užuž padá, domníval se, že mu dal dosti za vyučenou, a tak si přál, aby mu správce uhnul. Avšak sotva ten zpocený tlusťoch nabral dechu, zakřičel na Janka, který čerpal vodu do napajedla:
„Tys všecko zavinil, teď to vím. A půjdeš na lavici.“
Přišli drábi a pacholci a odvedli Janka k exekuci. Pan hrabě s tím souhlasil, protože to nejde, vrchnost urážet a zesměšňovat, za chvilku by žádný sedlák nepřišel na robotu a skopčáci by louskali špačky.
Synek se nebránil, jenom ho mrzelo, že ta robota ještě panu správci nestačila, aby se polepšil. Cestou na lavici uvažoval, co by měl ještě zrobit. Nic ho nenapadalo. Tak se tam položil a čekal na exekuci.
„Vyber nejlepší kočár,“ poroučel správce biřicovi, „chci tomuto pacholkovi napravit hlavu a vštípit úctu k vrchnosti.“
Janek vidí, jak biřic vybírá kocary a každý zkouší jenom tak ve vzduchu, zdali je pružný. I říká Janek:
„Ať to tak jde pořád!“ A biřic stojí a třepe kočárem naprázdno, ale bít nezačíná.
„Dej se do toho!“ poroučí správce.
Biřic jako by neslyšel.
„Darebáku,“ křičí správce, „Ty ses s Jankem domluvil! Chopte se ho a na lavici s ním!“ Tu se Janek ozval:
„Nehněvejte se naň, nedomlouval se se mnou a za nic nemůže. I kdyby bil do mne, nic mi nezrobí. Mám nad sebou střechu.“
Rozhodl se pan správce, že věci přijde na kloub sám, a poručil, aby Janka osvobodili. Pak si lehl na lavici a vložili mu na krk i na nohy jařmo. „Zkus to,“ pravil jinému biřicovi, „já žádnou střechu nevidím.“
Druhý biřic vzal kocar, rozmáchl se a již dopadaly rány na hřbet a zadek pana správce. „Ať to tak jde pořád, „řekl si Janek. A biřic opravdu bil a bil a nic nedal na hrozby, řev i výhrůžky pana správce. A lidé se sbíhali se všech stran a míst a hleděli na exekuci a říkali si, že je to správné. Janek využil shonu a zmizel.
Nečekal doma, až pro něj zase přijdou. Věděl už, co má v tom malém lískovém oříšku od žáby, a přestal se bát lidí i světa. Tak odešel a prožil mnoho veselých příhod, nastřádal si peněz a dobře se oženil a měl hodně synů. Však také všecky rozumně vychoval. Oříšek od žáby nikdy nezahodil ani neztratil. Když jej už nepotřeboval pro sebe, zahrabal jej do země a on vyklíčil a vzrostl ve statný keř. Každý syn pak dostal od táty místo bohatství dobré vychování a lískový oříšek. A bylo to jistě dobré, neboť synové svého tátu velebili a měli ve veliké úctě až do jeho klidné smrti, a ještě i pak naň s vděkem vzpomínali.

Zdroj: www.abatar.cz