Liška Bystrouška

Byli jste už někdy v Národním?
Já ano. Měl jsem desáté narozeniny a strýček Cyril mě vzal do divadla. Na operu, jak řekl. To je Vám nádhera! Byl jsem už kolikrát v biografu, ale to nic není proti divadlu. To si připadáte jako v zámku, jenže se nikdo na Vás nemračí a neříká, že tam nepatříte a že si musíte obout velikánské bačkory, abyste nenašlapali. Ani to nedovedu popsat, jak se mi tam líbilo. Když se vejde, vypadá to, jako že je kolem všechno ze zlata. Však se tam taky chodí jinak než venku. Nikdo se tam neodváží dupat nebo se dát do běhu. Taky je tam hodně zrcadel a hodně světel. A všude nějaké sochy. Samí slavní herci nebo spisovatelé. A na zdech a na stropech jsou krásné obrazy, takové čisté, jako vymydlené. Seděli jsme se strýčkem Cyrilem v lóži. Hned dole v přízemí. Když se odtamtud podíváte nahoru, vidíte několik pater a někde strašně vysoko jsou galerie. Tam se chodí k stání. Lidi tam stojí jako na nějakém vystrčeném balkónku a úplně visí nad hlavama těm lidem, co sedí tady dole v přízemí. Strýček říkal, že když byl mladý, chodil hodně k stání, protože to moc nestálo. Prý tam někde nahoře v koutě byla lavička a tam směl ten, kdo byl slepý a nosil bílou hůl, úplně zadarmo. Strýček říkal, že slepec stejně nevidí a na poslouchání takové místo stačilo. Dneska on sám chodí nejraději do přízemí, aby dobře viděl a slyšel. A k vidění je toho spousta, i když je opona ještě spuštěná. Ta železná totiž. Ono je tam těch opon víc. Železnou mají, kdyby hořelo, aby oheň nepřeskočil z hlediště na jeviště nebo obráceně. Když se vytáhne železná opona, je za ní druhá, moc hezká. Nějaký pan Hynais na ní namaloval nějaké kameny a sloupy a spoustu lidí a prý to představuje, jak se jako to divadlo stavělo. Jenže to není tak doopravdy, nejsou vidět žádní zedníci a umazaní lidi, ale takové hezké paní a vůbec hezcí lidi a někteří se vznášejí ve vzduchu. To je takové sváteční stavění, to se tak dřív malovalo. A když koukáte na tu oponu až nahoru, najednou Vám sklouznou oči na lustr a to se úplně leknete. Z té vysokanánské výšky visí takový skleněný lustr, že se Vám zdá, jako by měl každou chvíli spadnout. Vůbec si neumím představit, jak tam takový ohromný lustr zavěšovali. To museli mít na to lešení a nějaké veliké jeřáby. A když se lustr rozsvítí, pane, to je záře! To se nedá spočítat, co je tam žárovek. Zkrátka všechno je takové sváteční a slavnostní.
Ale to pořád povídám o divadle a ne o tom, co hráli. Strýček říkal, že to je slavná opera od pana Janáčka. A ukázal mi fotografii jak pan Janáček vypadal. Vypadal takový mladý, i když měl šedivé vousy pod nosem. Mně se moc líbil. A měl takové oči, že bych mu věřil všechno. A tu operu napsal o lišce, ona se totiž celá ta opera jmenuje Liška Bystrouška. Prý o ní četl v novinách nějaké povídky, které psal básník Těsnohlídek, který to zase psal podle obrázků malíře Lolka. A dostalo se to až k panu Janáčkovi a ten z toho hned začal dělat operu. Já se bál, že asi nebudu rozumět té hudbě, ale strýček Cyril mi radil, abych na hudbu zapomněl a jen se díval na lišku, že mi ta hudba přijde sama. A měl pravdu. Ze začátku mi bylo divné, proč ta liška nemluví obyčejně a proč všecko zpívá, ale pak jsem si tak nějak na to zvykl a už se mi to zalíbilo. Například když se liška zeptá své maminky o žabičce:
„Jí se to?“ tak to zazpívá tak, že už si tu větu jinak neumím představit než jako zazpívanou. Od té doby jsem s tím zlobil i doma. Když maminka přinesla něco na stůl, tak jsem vždycky takhle zazpíval:
„A jí se to?“ Ze začátku se všichni smáli, ale pak jsem dostal vyhubováno a musel jsem toho nechat. Ale to jsem pořád ještě neřekl, jak ta opera začala.
Tak když se zvedla opona, ta od pana Hynaise, a rozhrnula se ještě jedna, taková obyčejná, tak jsme byli hned v lese. Všude to bzučelo a cvrkalo a zpívalo, no, jako v lese. A bylo dusno a lesem šel jeden pan myslivec a už byl ze všeho strašně ospalý. Před každou bouřkou je vždycky dusno a člověku se chce spát. Jemu taky. Tak si ten, kdo byl slepý a nosil bílou hůl, úplně zadarmo. Strýček říkal, že slepec stejně nevidí a na poslouchání takové místo stačilo. Dneska on sám chodí nejraději do přízemí, aby dobře viděl a slyšel. A k vidění je toho spousta, i když je opona ještě spuštěná. Ta železná totiž. Ono je tam těch opon víc. Železnou mají, kdyby hořelo, aby oheň nepřeskočil z hlediště na jeviště nebo obráceně. Když se vytáhne železná opona, je za ní druhá, moc hezká. Nějaký pan Hynais na ní namaloval nějaké kameny a sloupy a spoustu lidí a prý to představuje, jak se jako to divadlo stavělo. Jenže to není tak doopravdy, nejsou vidět žádní zedníci a umazaní lidi, ale takové hezké paní a vůbec hezcí lidi a někteří se vznášejí ve vzduchu. To je takové sváteční stavění, to se tak dřív malovalo. A když koukáte na tu oponu až nahoru, najednou Vám sklouznou oči na lustr a to se úplně leknete. Z té vysokanánské výšky visí takový skleněný lustr, že se Vám zdá, jako by měl každou chvíli spadnout. Vůbec si neumím představit, jak tam takový ohromný lustr zavěšovali. To museli mít na to lešení a nějaké veliké jeřáby. A když se lustr rozsvítí, pane, to je záře! To se nedá spočítat, co je tam žárovek. Zkrátka všechno je takové sváteční a slavnostní.
Ale to pořád povídám o divadle a ne o tom, co hráli. Strýček říkal, že to je slavná opera od pana Janáčka. A ukázal mi fotografii jak pan Janáček vypadal. Vypadal takový mladý, i když měl šedivé vousy pod nosem. Mně se moc líbil. A měl takové oči, že bych mu věřil všechno. A tu operu napsal o lišce, ona se totiž celá ta opera jmenuje Liška Bystrouška. Prý o ní četl v novinách nějaké povídky, které psal básník Těsnohlídek, který to zase psal podle obrázků malíře Lolka. A dostalo se to až k panu Janáčkovi a ten z toho hned začal dělat operu. Já se bál, že asi nebudu rozumět té hudbě, ale strýček Cyril mi radil, abych na hudbu zapomněl a jen se díval na lišku, že mi ta hudba přijde sama. A měl pravdu. Ze začátku mi bylo divné, proč ta liška nemluví obyčejně a proč všecko zpívá, ale pak jsem si tak nějak na to zvykl a už se mi to zalíbilo. Například když se liška zeptá své maminky o žabičce:
„Jí se to?“ tak to zazpívá tak, že už si tu větu jinak neumím představit než jako zazpívanou. Od té doby jsem s tím zlobil i doma. Když maminka přinesla něco na stůl, tak jsem vždycky takhle zazpíval:
„A jí se to?“ Ze začátku se všichni smáli, ale pak jsem dostal vyhubováno a musel jsem toho nechat. Ale to jsem pořád ještě neřekl, jak ta opera začala.
Tak když se zvedla opona, ta od pana Hynaise, a rozhrnula se ještě jedna, taková obyčejná, tak jsme byli hned v lese. Všude to bzučelo a cvrkalo a zpívalo, no, jako v lese. A bylo dusno a lesem šel jeden pan myslivec a už byl ze všeho strašně ospalý. Před každou bouřkou je vždycky dusno a člověku se chce spát. Jemu taky. Tak si chytili a už nepustili. Jenže kvůli tomu kousnutí byl oheň na střeše. Ne že by snad hořelo doopravdy, to se tak říká. Pepík začal řvát a paní myslivcová nad ním spínala ruce a pan myslivec rázně zakročil. Pepíka poučil, že nemá zlobit hodná zvířátka a lišku uvázal na řetěz. Úplně jako psa. A to je pro lišku strašné ponížení. Za to se musela pomstít, to uzná každý. Ještě jí dodal chudák Lapák. Radil jí, aby se ponížila jako on, olízala člověkovi ruku a byla ráda, že je u lidí. To bylo, jako kdyby mluvil do zdi a ne k lišce. Bystrouška si myslela své a čekala na nějakou příležitost. Ale myslíte, že ji nechali na pokoji? Kdo? No kohout a slepice. Kdepak! Oni celý den nic nedělají, jen chodí po dvoře a kdeco zobou. Přitom protivně kdákají a kohout kokrhá a všecko si prohlížejí. Proto si dobře všimli, že má liška potíže a náramně jim to bylo k smíchu. Kohout se hrozně naparoval:
„Kokrhyhý!“ se smál a rozkládal ke slepicím, že lišce sklaplo, že nosila nos, vlastně čumák, moc vzhůru a teď to má, a že slepice jsou lepší, že snášejí vajíčka a člověk je má za to rád. „Tak, tak, tak,“ pokyvovaly slepice a tak slepicovsky potrhávaly hlavama, jako kdyby je někdo tahal na provázku. To se rozumí, že to liška slyšela a měla vztek. A už hned měla nápad. Začla před slepicema schválně hodně naříkat a že už nechce žít a zahrabe se do země a pojde. Slepice měly oči navrch hlavy a kohout se nestačil kokrhavě divit. A liška se opravdu začla zahrabávat. To se ví, slepice musely být u toho, zvlášť když myslely, že jim liška náhodou vyhrábne ze země i něco k snědku. A kohout se naparoval a chtěl hodně zblízka kokrhat, že to říkal, že vždycky říká, co se stane, například, kdy bude den. A ještě se lišce posmíval a volal na ni:
„Vyrýt, vyrýt!“ Měl z toho zkrátka náramnou legraci. Jenže ne nadlouho. Když se kohout a slepice přiblížili na dosah, liška vyskočila a chramst!, měla jednu slepici v zubech, chramst! druhou, chramst! na kohouta, a všechny zadávila, až peří lítalo. Zbylé slepice spustily poplach, že to bylo slyšet do myslivny, paní myslivcová vyběhla, pan myslivec za ní, a hned pochopili, co se stalo. Pan myslivec popadl hůl a uštědřil lišce takové nadělení, že skákala, div se řetěz nepřetrhl. Ale nepřetrhl se. Liška ho musela překousnout a v tom zoufalství měla takovou sílu, že se jí to podařilo. A proletěla panu myslivci pod nohama, div ho neporazila, a dvěma třemi skoky byla na zdi, a už zmizela do lesa. Na dvoře zbyl jen přetržený řetěz, zadávený kohout a slepice, a kolem nich peří. Liška Bystrouška byla na svobodě. A já jí to přál, protože jsem viděl, že sejí v zajetí nedařilo.
O přestávce jsem pořád mluvil o lišce, když mě strýček Cyril ještě prováděl divadlem. Jsou tam krásné dvorany, plné mramoru a soch a obrazů. A taky mi strýček vyprávěl o Národním divadle, jak si je vlastně vystavěl lid sám za své peníze, sbírané po celé zemi po korunkách. Taky prý vozili do Prahy z venkova základní kameny, vysekané z různých míst v Cechách a na Moravě. A představte si, když už divadlo stálo, tak vyhořelo! Ale lidi nezoufali, začali sbírat znova, sbírka se vydařila a brzo stála nová budova, ta, která tam stojí dodnes. Není to ani sto let. Já to poslouchal jen jedním uchem, protože jsem měl chuť na limonádu, ale to hlavní si pamatuji. V bufetu mi chutnalo, strýček mi k té limonádě koupil chlebíček se šunkou a s bramborovým salátem. Navrchu na tom bylo očko. Ale už zas zvonilo a my museli po schodech utíkat dolů do naší lóže. Nemohl jsem se dočkat, až se zvedne opona. Ta od pana Hynaise, i ta obyčejná. Ta druhá se, jak už znáte, jen rozhrnuje.
A víte, že už se mi ta hudba zalíbila? I to zpívání. Oni zpívají tak zvláštně. Někdy mi to připadalo, že to je skoro jako když mluví, a přitom to přece jen bylo zpívání. Strýček Cyril mi potom doma vysvětloval, že pan Janáček hodně poslouchal, jak lidi mluví, třeba na ulici, na poli nebo ve vlaku a zapisoval si to do not a podle toho pak skládal tu svou hudbu.
Ale abych pokračoval, co bylo dál s liškou Bystrouškou. Měla moc příhod. Například s tím, jak přišla k vlastnímu bytu. Když se řekne byt, tak to se rozumí, že to není jako naše byty, ale díra do země v lese, takové doupě. Ona má na to liška svůj fortel a strýček Cyril říkal, že to je pravda, protože on dřív jezdil o prázdninách do jedné myslivny a tam se to dověděl. Liška, když chce získat cizí doupě, třeba jezevcovo, tak se mu tam neslušně zachová. A ne málo neslušně, ale hodně neslušně, snad mi rozumíte. Zrovna tak to udělala tomu jezevcovi, který se podobal panu farářovi. Mně se to nezdálo, ale strýček říkal, že to je nějaké podobenství nebo tak nějak, a že to jsou dvě jezevčí povahy. Mě zajímal víc ten opravdický jezevec a tomu to liška vyvedla nádherně. Jen mu to tam u vchodu do pelechu udělala, tak jezevec už balil a stěhoval se. Ono mu to tak páchlo, že tam nevydržel už ani minutu. Sice přitom trochu huboval, ale liška mu nezůstala odpověď dlužná a celý les se přidal na její stranu. Jezevec teda odtáhl a liška získala vlastní byt.
A když má člověk, vlastně liška vlastní byt, to se hned lepší žije. Začala pořádně lovit a pan myslivec to hned poznával, protože mu začali v revíru ubývat zajíci nápadným tempem. Říkal to i svým přátelům, tomu panu farářovi, co vypadal jako jezevec, a panu učiteli, s kterýma sedával v hospodě pana Pánka. Oni dobře věděli, jak mu liška utekla, a často ho kvůli tomu škádlili a on se zlobil. Jenže lišku Bystroušku, ať dělal, co dělal, nemohl v lese přinatrefit a zastřelit ji jako škodnou. A Bystrouška, jako by to věděla, si z něho dělala legraci, a udělala šiji i z jeho dvou přátel. Jednou se vraceli, každý sám, z hostince pana Pánka a to se ví, že vypili víc vína, tak šli takovým nejistým krokem. A liška Bystrouška šije vyčíhala. A teď se jednalo o nějaké slečně Terynce, jenže tomu jsem moc nerozuměl. Strýček mi to pak vysvětloval, že to bylo asi takhle. Pan učitel prý myslel na jednu slečnu, která se jmenovala Terynka, ale ona ho nechtěla, že snad byl pro ni učitel málo. Sama si chtěla vzít pana Haraštu, který měl víc peněz, protože obchodoval s drůbeží a kromě toho byl taky pytlák. Ale pan učitel to nevěděl. A jak tak šel v noci lesem, narazil na Bystroušku, která se schovala za slunečnici a všelijak s ní kývala, až si myslel, že to je ta jeho slečna Terynka ve velkém slaměném klobouku, a že snad mu jde naproti. Tak hned začal tu slunečnici prosit, aby si ho vzala za muže, že jí snese modré s nebe. Ale když chtěl slunečnici vzít do náruče, tak liška utekla a slunečnice se zahoupala, a pan učitel se natáhl jak široký tak dlouhý. Pak šel lesem pan farář a ten zas viděl, jak z křoví svítí oči lišky Bystroušky, a taky si ji popletl s nějakou mladou dívkou, kterou znal před moc a moc lety, a nakonec taky upadl a dřepl si do mechu. Do třetice uviděl lišku pan myslivec, a ten hned po ní střelil, jenže vedle. A tak liška vyvedla všechny tři a měla z toho radost. A lišácky se usmívala. Vlastně nevím, jestli se může lišácky usmívat jen lišák, nebo taky liška, ale to je jedno.
A jak tak liška Bystrouška běžela lesem, najednou se sama lekla. Z křoví na ni zasvítily něčí oči, celé žluté a žhavé. Po prvním leknutí poznala, že je to mladý lišák, který se tu v lese objevil asi nedávno. Lišák na ni koukal překvapeně, ale pak ji oslovil a vedli spolu takové všelijaké řeči. Jako že se líbí jeden druhému, a jak se jmenují, a tak. Liška Bystrouška se hodně chlubila. Například lhala, že má vlastní dům a já dobře věděl, že má jen tu jezevčí díru. Ale úplná drzost byla, když řekla, že ten dům zdědila po strýci jezevcovi. Pane, kdyby tak lišák věděl, jak to zařídila, aby ho zdědila! Ale co já vím, možná, že by se mu to nezdálo divné, protože to lišky tak dělají, a tedy i lišáci. Liška Bystrouška lhala, jako když tiskne, a lišák jen vyvaloval oči. A ještě víc se divil, když mu liška řekla, že má vychování od člověka a že byla na zkušenou v myslivně. To už lišák nevěděl, co samou úctou dělat. Nakonec zmizel a za chvilku byl zpátky a v tlamě nesl králíka, aby si Bystrouška pochutnala. Oba si sedli k hostině a za chvíli bylo po králíkovi. Dával jsem pozor, jestli je ten králík z tržnice, ale byl asi jen tak udělaný z látky, protože se moc ohýbal. A tak přišla Bystrouška k ženichovi.
Ptal jsem se strýčka Cyrila, jak to dopadne, a on říkal, že s liškou Bystrouškou špatně, ale jinak, že to není smutné. To mě mrzelo. Já mám radši, když všechno končí dobře. Ale takhle už jsem byl celý napjatý, kdy ten špatný konec přijde. Napřed to bylo ještě dobré. Měli svatbu a byl na ní celý les, až na bručouna jezevce, který žil někde na druhém konci lesa. Zato byl na svatbě určitě skokánek a určitě volal to svoje „brekeke!“ Jenže tentokrát to znamenalo:
„Ať žije svatba!“ No, a za nějaký čas měla Bystrouška sama mladé lištičky a kvůli nim hodně lovila, takže pan myslivec pozoroval, že mu králíci mizejí z lesa dvojnásob rychle než před tou svatbou, a to už tenkrát se na to zlobil. Ale kdepak, aby někde dopadl lišku Bystroušku. Měl zkrátka smůlu.
Až jednou.
Ale to byste to museli vidět z naší lóže. Já Vám řeknu, jak to vypadalo. To Vám šel po jevišti jeden člověk s nůší na zádech a moc vesele si zpíval do kroku. Podle programu to byl pan Harašta, ten, co měl ten obchod se slepicema a co taky pytlačil. Ale k tomu, že to dělá, jako toho pytláka, se nikomu nepřiznal. A před panem myslivcem dělal úplné neviňátko. A přitom měl chytrák v nůši schovanou skládací pytláckou flintu, kdyby cestou náhodou narazil na nějakou zvěř. Třeba na lišku. A taky že ano. Zrovna se vracel z města s nůší plnou kuřat a slepic, když najednou uvidí lišku Bystroušku s celou její rodinou. To bylo zrovna u toho zabitého zajíce, který ležel na cestě tam v těch místech, kde pan myslivec nalíčil na lišky železa. Jenže lišky jsou mazané, hned poznají, co měl člověk v rukou. A tak si Bystrouška a její rodina dali pozor. A jak viděli, že přichází pan Harašta s nůší, hned se schovali. Jen Bystrouška dostala ohromný nápad, jak zaopatřit něco moc dobrého k snědku. Hned řeknu, jak to provedla. Vylezla z křoví a ukázala se panu Haraštovi. Dělala, že kulhá a že snad bude snadněji jako zastřelit. Pan Harašta se na to chytil. Hned dal tu pytláckou flintu dohromady a běžel za ní. Ale čím rychleji běžel, tím rychleji kulhala i Bystrouška a vedla ho stále dál od té nůše. Tohle všecko jsem neviděl na jevišti, ale jen to tak vypravuji, abyste tomu lepší rozuměli. A když byla liška už dost daleko od nůše, a rozumí se, pan Harašta taky, dali se lišák a jeho dětičky do práce. Překotili nůši a pustili se do drůbeže. Tohle ani nemůžou na tom divadle předvést, ale já si to umím představit, jak by to bylo ve skutečnosti. To by asi kostičky jen křupaly a peří by lítalo kolem, jako když padá sníh. A to už se vrátila i Bystrouška, která pana Haraštu zavedla a zpátky se vrátila tím nejrychlejším během, kterému pan Harašta nemohl stačit. A Bystrouška se taky dala do hodování a moc jí chutnalo. Jenže pan Harašta se nějak vymotal lesem na to samé místo a přišel, když ještě lišky hodovaly. Samozřejmě se rozzuřil nad tou škodou, namířil a vystřelil. Ani pořádně nemířil, jen tak bouchl tím směrem, co viděl ty rezavé ocasy. Do lišek jako když střelí, vlastně on do nich už střelil, zkrátka lišky zmizely a na cestě zůstala ležet jen chudák liška Bystrouška. To bylo moc smutné. Pan Harašta se trochu upokojil, měl radost, že aspoň ulovil lišku. A hned ho napadlo, že z jejího kožichu dá udělat rukávník a dá ho té slečně Terynce. A to se opravdu tak stalo, i když to není vidět na jevišti. Mně bylo Bystroušky moc líto. Skoro jsem měl chuť jít už domů, ale on ještě nebyl konec. Všechno zas bylo jako na začátku. Pan myslivec zase šel lesem a zpíval tak smutně, že strýček Cyril nějak nápadně pokašlával, dokonce jsem si všiml, že si utřel oči kapesníkem a dělal, že se jen tak potichu vysmrkal. No, a zas bylo před bouřkou a zas pan myslivec usnul a zas mu nějaký skokánek skočil na nos. Pan myslivec se probudil, ale nevšiml si hned skokánka, protože dřív viděl malinkou lištičku, úplně takovou, jako byla Bystrouška. A zas ji chtěl chytit, jenže ona mu utekla a jemu se dostal do ruky ten skokánek ..... taková měkká hroudička něčeho slizkého a studeného. Pan myslivec se na něj rozkřikl a skokánek celý vyděšený něco řekl, asi zas jen to svoje „brekeke„, ale teď to znamenalo, že on není ten skokánek z dřívějška, to že byl jeho dědeček, který mu o panu myslivci vypravoval. Pan myslivec ale nerozuměl žabí řeči. Skokánka pustil, utřel si ruku o listí a šel domů. Přece nebude domů tahat skokánka, aby ho dětí chovaly v lahvi od okurek, když je kolem myslivny všude skokánků habaděj ! Tak šel domů a tak smutně si zpíval a měl radost, když našel krásný hříbek v mechu. A tím to končilo. Strýček Cyril se mě pak ptal, jak se mi to líbilo. Ale to nemusel, to přece na mě viděl, jak jsem to všechno hltal. A pak mi slíbil, že mě vezme do Národního divadla i někdy příště, a třeba i na jiné věci, třeba na Prodanou nevěstu, tam prý vystupuje medvěd, nebo na čerta a Káču, tam prý je vidět čerty v pekle, nebo na Bludného Holanďana, to je ten prokletý kapitán, co pořád musel plout se svou lodí, na které nebyl jeden živý člověk. A já řekl strýčkovi, že už se těším.
A šli jsme domů. Když se lidi vyvalí z divadla, tak je venku veliký ruch a všechno se to tlačí u stanice na tramvaj. Ale my šli se strýčkem Cyrilem pěšky. Napřed jsme si tak trochu okoukli divadlo zvenku. Úplně nahoře, kam se člověk na ulici vlastně málokdy podívá, jsou velikánské sochy a koně a nějaké takové divné vozy, jaké bývaly za starodávných časů. To Národní je vlastně hezké, i když se člověk kouká od nábřeží. A strýček mě ukázal balkónek a povídal:
„Tamhle se dobře koukni, vidíš? Tam z té škvíry roste mladý topol.“ A vysvětlil mi, že na Žofíně, to je ten ostrov kousek dál, jsou veliké topoly a z těch topolů lítají v létě semínka, že to vypadá, jako když tak trochu sněží. No, a nějaké to semínko muselo zabloudit a vítr je vefoukl zrovna do té malé škvíry. Kdybyste to chtěli udělat stejně, tak se vsadím, že to nedokážete. Ale vítr to dokázal. A semínko se v té škvíře uchytilo, vodu mělo, když sem tam zapršelo, nějaká hlína nebo prach tam taky byl, a z toho rostlo, a za nějaký čas z té škvíry vykukovala větvička a čím dál víc rostla a byla silnější. To už si toho všiml i někdo z divadla a zakročil. Ale jak mohl zakročit? Usekl tu větvičku. Ale protože nemohl dovnitř do té škvíry, tak tam kořínek zůstal a za čas už zas vykukovala ze škvíry nová větvička. „A tak se to pořád opakuje,“ říkal mi strýček Cyril. „Každý rok jsem zvědavý, kdy už topůlek vystrčí ze škvíry větvičku a bude se rozhlížet.“ Já jsem řekl, že bych si věděl rady hned. Prostě bych ten balkón rozkopal a kořínek vytrhl. „Jenže, chlapče, to nejde jen tak, rozkopat balkón ve výši asi deseti metrů nad ulicí. To by se muselo postavit lešení a dalo by to práci. A stálo by to víc než celá stovka takových maličkých topůlků.“
„A co s tím teda udělají?“ říkal jsem. Strýček nevěděl. Ale povídal, že ten topol tak trochu obdivuje. Že prý by každý člověk měl mít tolik houževnatosti a držet se tam, kde roste. A začal mě poučovat, ale já ho moc neposlouchal, protože jsem pořád viděl ten malý topol celou cestou domů, i ještě doma. Je to divné, viďte? Kamenné divadlo a na něm si docela klidně roste stromek! O tom by se možná dala složit opera. Třeba ji složím sám, až budu velký. Až tam někdy půjdete, tak se dobře podívejte, jestli ten topůlek se tam ještě drží.