Liška a vlček

zobrazeno 39×

Vložil(a): jitkamety, 7. 4. 2016 14.36

V jedné vesnici bývala jedna stará, tuze chytrá liška. Chodívala na besedu k babičce Šimečkové, sedávala u ní, když předla, a babička jí vykládala pohádky.
Jednou napadlo moc sněhu. Všecky děti vytáhly sáňky a vozily se z kopce dolů. Lištička se na ně závistivě dívala. Pak si nachystala smrkovou větev a čekala, až vyjde měsíček. Jak se objevil na nebi, vyběhla na kopeček, sedla na větev a šup z kopce dolů! Vylezla zase nahoru a zase šup dolů!
Vozila se, vozila, ale když to bylo jen po smrkové větvi! myslela si: Kdybych měla sáňky, jezdila bych při měsíčku až do rána. Půjdu se k babičce Šimečkové zeptat, jestli nemají u nich nějaké sáňky. Jak se setmělo, zaklepala u babičky na okno. Babička zastavila kolovrat a ptala se:
„Kdopak to klepá?“
„Babičko, otevřete mně! Jdu k Vám na radu,“ povídala liška. Tak babička odstrčila závoru a pustila lišku do jizby. „Pojď se ohřát k peci, jistě jsi z toho lesa vymrzlá,“ zvala lišku. „Ale babičko, nejsem. Já bych se vozila, kdybych měla sáňky. Nemáte nějaké?“
„Zlatá lištičko, nemám,“ povídala babička. „Ale běž tady vedle k dědečkovi Kroupovému. Tam mají jedny sáňky na půdě, oni Ti je jistě půjčí.“
Tak liška šla a bác, bác, bác na dveře. Dědeček Kroupů seděl na lavici u pece a kouřil. Vstal, otevřel okno a ptal se:
„Kdopak to bouchá?“
„Já, dědečku, já!“
„Kdopak já! Pojď blíž, ať na Tebe vidím.“
„Já, lištička z lesa.“
„I ty kakramente! Mám na Tebe odepnout řemen? Vždyť jsi mně v létě zadávila slepici!“
„Ale dědečku, to se mýlíte, to se tuze mýlíte! Já ani slepice nejím. To Vám zadávil kmocháček tchoř. Zeptejte se třeba babičky Šimečkové! Ta ho tenkrát viděla!“
„Vy jste oba stejní, Ty i kmocháček tchoř,“ povídal dědek. „A co vlastně chceš?“
„Dědečku, pěkně Vás prosím, půjčte mně sáňky! Já se budu vozit při měsíčku.“
Dědek vylezl na půdu, vzal tam sáňky, podal je lištičce oknem a povídal:
„Ale ať je nerozlámeš! Zítra je přines zpátky!“
Když měla liška sáňky, běžela na kopec a vozila se. Jak jezdí, najednou vidí vlka. Přištrachal se k ní, ocas táhl po zemi a povídá:
„Copak děláte, kmotřičko?“
„Však vidíš, že se vozím,“ odsekla mu liška.
„Jé, to jsou pěkné sáňky! To musí být pěkné, kmotřičko. Nechejte se mě jednou svézt. Já jsem na sáňkách ještě jaktěživ nejel.“
„Ale kmocháčku, to nejde. Já mám sáňky vypůjčené a Vy byste mně je rozlámal.“
„Zlatá kmotřičko, nerozlámu! Jenom mně je půjčte. Svezu se jen jednou.“
Liška se dala uprosit a sáňky vlkovi půjčila. Vlk se na ně pěkně posadil, jel jednou až dolů, vyběhl zase na kopec a povídá:
„Kmotřičko, pěkně Vás prosím! Jenom ještě jednou mě nechejte! Je to tuzinečko pěkné!“
Jel podruhé, jaksi špatně zarejdoval a najednou drc! Narazil sáňkami do stromu a vyvalil se do sněhu. Sáňky byly rozbité na kusy. Liška celá dolekaná přiběhla k němu a povídá:
„Copak jsem Vám, kmocháčku, povídala? Že mně ty sáňky roztlučete. A já je mám teď vrátit. Teď si je zanesete dědkovi Kroupovému sám, já tam s nimi nepůjdu!“
Milý vlk posbíral všecky kusy ze sáněk, svázal to chvojím, vzal na záda a šel ke Kroupům. Dědek právě vstal a začal vyhazovat lopatou sníh ode dveří, aby mohl ven z chaloupky. Vlk zkroušeně začal:
„Dědečku, liška Vám posílá nazpátek ty sáňky a děkuje za půjčení.“
Shodil ze zad kusy sáněk, svázané chvojím.
„Dej to tady do síně,“ řekl dědek a škaredě se díval na ty kusy.
Vlk se ničeho zlého nenadál, šel do síně a hodil rozbité sáňky na zem.
Dědek zavřel dveře a povídá:
„Já Ti dám, ty lajdáku! Tak mně roztlouct sáňky!“
Obrátil lopatu a nasázel jich vlkovi, co mohl. Když ho vypustil ze síně, chudák vlk chroumal a pomalu se vlekl na kopec.
Liška seděla na pařezu a ohřívala se na sluníčku.
„Zlatá kmotřičko, ten dědek mně natloukl! Nohu mám chromou, v kříži mě bolí. Pojďte k nám a namažte mě zaječím sádlem!“
„Vy jste tuze hloupý, kmocháčku,“ řekla mu liška. „Mě by dědek do síně nedostal. No ale že jsme kmotři, tak pojďte. Já Vás namažu a vyhojím.“
Za nějaký čas se vlk vyzdravil a liška povídala:
„Kmocháčku, tak dlouho jsem Vás živila a posluhovala Vám, teď můžete shánět zase Vy pro mne. Včera jsem slyšela, že je dnes v Janoušově svatba. půjdeme tam! Já budu číhat za stavením a Vy budete nosit ven, co tam ukradnete.“ Vlk si povzdechl:
„Po té nemoci bych potřeboval něco dobrého. Vemte, kmotřičko, šátek na maso a na koláče a půjdeme.“
Když přišli k lesnímu palouku, byla tam studánka. Byl právě úplněk, měsíc stál vysoko na nebi a odrážel se ve vodě. Jak došli ke studánce, liška povídá:
„Zlatý kmocháčku, jenom se podívejte do té vody, jaký je tam pěkný tvarůžek. Víte co, oba jsme hladní. Vypijeme tu vodu a pak ten tvarůžek sníme.“
„Ano, kmotřičko, to je správný nápad! Takový tvarůžek stojí za to!“ Oba si lehli k studánce a začali pít vodu. Vlk hltal vodu zplna hrdla, ale liška jen strčila čumák do vody a nepila. Za chvíli měl vlk břicho jako sud. Vstal a povídá:
„Kmotřičko, už nemůžu.“
Liška mu zacpala zadek kolíčkem a on pil ještě dál. Potom liška povídala:
„Nic si z toho, kmocháčku, nedělejte, jestli už nemůžete. Až půjdeme zpátky, tak vodu dopijeme a tvarůžek si sníme.“ Tak šli lesem dál, až se dostali do vesnice. Našli chalupu, kde byla ta svatba, a liška povídala:
„Já se schovám za stodolu a Vy, kmocháčku, jděte dovnitř. Podívejte se napřed na chlebovou pec. Tam bývá schované všecko, co se na svatbu napeče.“
Vlk šel do chalupy a rovnou vylezl na pec. Opravdu! Bylo tam všeličeho ..... pečené maso, koblihy i koláče s tvarohem a povidlím. Vlk toho nabral, co stačil unést, a zanesl to lišce za stodolu. Povídal jí:
„Kmotřičko, vemte si, co chcete, a jezte. Já ještě půjdu dovnitř.“ Za chvíli přinesl podruhé všeho dobrého. Liška jedla, co mohla, a co nemohla, svázala do uzlíčku. Když šel vlk do chalupy potřetí, nešel už na chlebovou pec, ale vlezl rovnou do kuchyně mezi kuchařky a sed! si za stůl.
V tom právě začali muzikanti hrát takový pěkný kousek. Jedna kuchařka popadla vlka a začala s ním tancovat. Jak se vlk párkrát otočil, někdo do něj žďuchl a vyrazil mu ze zadku kolíček. V tom šplích! Voda stříkala po kuchyni na všecky kuchařky i na všecky ty dobroty. Co jich tam bylo, všecky se do něj pustily: chytly vařečky, lopatky, naběračky, války, sekáčky, měchačky, polínka, smetáky, kopisti, cedník, ba i hrnce lítaly.
Chudáka vlčka tak zvalchovaly, že tuze naříkal ..... hé, hé, hé. Jak kdosi pootevřel dveře, vyškrabal se ven a hrabal se za stodolu k lišce. Liška se zatím tak najedla, že se nemohla ani pohnout. Od povidlových koláčů měla pusu modrou, že vypadala, jako by ji někdo ztloukl. Tak čekala na kmocháčka, až se vrátí. Vlk se táhl po zemi, vzdychal a naříkal:
„Kmotřičko zlatá, tolik bití jsem v životě nedostal!“ Liška dělala, že pláče, a povídala:
„Kmocháčku milý, já taky! Podívejte se, jak jsem celá modrá. Šla jsem taky do chalupy na chlebovou pec pro kus masa, abychom měli doma zásobu. Chytil mě tam jeden a namlátil mně sekáčkem, že se nemůžu ani pohnout. Co si jenom počnem? Tady zůstat nemůžeme. Kdyby nás tu našli, tak nás zabijí.“
Vlk se rozmýšlel, jak by to udělali, a potom povídal:
„Kmotřičko milá, nic naplat, musíme domů. Vylezte mně na záda a já Vás ponesu.“
Liška si přivázala uzel s koláči na krk a vylezla vlkovi na záda. Ten chudák kulhal, stonal naříkal Liška ujídala z uzlu maso a zpívala si:

„Bitý nese nebitého,
povidlím pomazaného!“
Vlk zvedl uši a povídá!:
„Co si to vykládáte, kmotřičko?“
„Ale to jenom tak, o své nouzi.“

Chudák vlk nesl lišku dál k lesu. Liška vytáhla z uzlu koblih, jedla a zase se vlkovi posmívala:

„Bitý nese nebitého,
povidlím pomazaného.“
Vlk se zase ptal:
„Co to povídáte, kmotřičko?“
„Ale to já jenom sama sobě o své bídě.“

Tak donesl vlk lišku až k jejímu doupěti. Když byli blízko, liška hop! Skočila mu ze zad dolů, popadla uzel s masem a koláči, hodila ho do doupěte, sama tam vklouzla za ním a zatarasila vchod větvemi. Hladového a pobitého vlka nechala stát venku. Když to nebohý vlk uviděl, povídal si:
„Teď jsem poznal kmotřičku lišku! Půjdu domů, lehnu si, a až se uzdravím, každou lišku, kterou potkám, rovnou udávím. Všecky jsou tuze falešné!“
jednom lese, v jedné hájence žil starý myslivec. Protože mu nohy už nesloužily jako zamlada, nejraději sedal v lenošce u kamen a koukal z okna. Aby nemusel chodit do lesa, choval tři psy a ti běhali na lov místo něho. Jeden se jmenoval Štěk a byl celý černý, druhý se. jmenoval Haf a byl bělounký jako sníh, a tomu třetímu, strakatému, říkal Mlč. Jedenkrát poslal do lesa toho černého, Štěká. Už se stmívalo, Štěk pořád nikde. Když se ho nemohl dočkat, zapískal, tu přiběhl Haf a myslivec mu poručil:
„Běž se podívat, kde zabloudil Štěk!“ Haf zavrtěl ocasem, hup ze dveří a tentam. Už je tma a Haf nikde a Štěk taky nikde. Tak myslivec pískl na toho třetího psa, na toho strakatého ..... Jak se ten strakatý jmenoval? ..... Mlč!
No, dobře, už mlčím, když chcete. Ale jak to dopadlo s myslivcem a s jeho třemi psy, to už se nedovíte.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight