Líný Mates

zobrazeno 54×

Vložil(a): jitkamety, 6. 3. 2016 9.46

Mates byl lenoch. Každého dne vodil svou kozu na pastvu, jinak neměl co dělat, ale když večer přihnal z pastvy domů, přece jen hekal a vzdychal.
„Na mou pravdu, mám to na krku pěkný chomout,“ říkal, „od jara do zimy pořád jen lítat po pastvě s kozou. Aspoň kdyby se přitom člověk mohl natáhnout na mez a schrupnout si! Ale kdepak, to musí mít oči na šťopkách, aby koza něco neprovedla: hned okouše mladé stromky, hned proleze dírou v plotě někam do zahrady, nebo mi dokonce uteče. Tohle není žádný život, když si člověk nemůže kapánek poležet.“
A tak sedal na zápraží, díval se na vrata protější chalupy a lámal si hlavu, jak se z toho chomoutu vyvléknout. Dlouho nemohl nic vymyslit, až jednou. Jak tak sedí a kouká na vrata, naráz se pleskne do čela:
„Že mě to už dávno nenapadlo! Už vím co: ožením se s tlustou Káčou. Ona taky pásá kozu, tak může tu mou přibrat a pást obě dvě. A já budu mít po trápení.“
A tak se Mates zvedl, pomaličku rozhýbal unavené údy a zamířil přes silnici do těch vrat naproti. Bydlili tam rodiče tlusté Káči a on je šel požádat, aby mu svou pracovitou a ctnostnou dceru dali za ženu. Rodiče se dlouho nerozmýšleli:
„Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá, ti dva jsou pro sebe stvořeni,“ řekli si, „naše Kačenka se prací taky zrovna nestrhá.“ A dali mu ji.
Tak si tlustá Káča vzala líného Matesa a chodila pást obě kozy. Mates měl zlaté časy, mohl se jen povalovat a žádná dřina už ho nezmáhala, jen ta jeho lenost. Někdy si taky vyšel s Káčou na pastvu a říkal:
„To člověk občas musí, aby mu potom to poleženíčko lip chutnalo. Jinak by už ani nevěděl, jak se na světě má.“
Jenže tlustá Káča byla zrovna tak líná, a taky si chtěla polepšit. Jednou na něco přišla:
„Poslechni, Matýsku,“ povídá mu, „proč my se máme zbytečně plahočit a kazit si nejlepší léta? Mladí jsme jen jednou. Co kdybys řekl sousedovi, aby si vzal naše kozy a dal nám za ně jedny včely? Takhle kozy každé ráno mečí a budí nás, že ani nemůžeme dospat. Úl postavíme pěkně na výsluní do zahrady a dál už se o něj nemusíme starat. Včeličky nikdo nemusí hlídat a honit na pastvu. Samy si vyletí, samy najdou cestu domů, nasbírají nám medu a my s tím nebudeme mít ani nejmenší práci.“
„Takhle mluví rozumná žena,“ odpověděl Mates, „to je přece nápad! Hned se seberu, zajdu k sousedovi a bude to. Ostatně med má lepší chuť než kozí mléko, je výživnější a taky déle vydrží.“
Soused dal milerád za dvě kozy jeden živý úl. Včeličky neúnavně lítaly od rána do večera, od slunka do slunka, a snášely slaďounký med, až měly úl plný. Když Mates na podzim plástve vybral a med vymetal, byl ho plný džbán.
Džbán postavili na poličku v komoře, kde líhali. Polička byla přibitá na stěně až nahoře pod stropem, ale ještě měli strach, že by jim džbán mohl někdo ukrást, nebo aby se jim na med nedostaly myši. A tak si Káča našla silnou lískovku a dala šiji k posteli, aby na ni dosáhla a nemusela přitom zbytečně vstávat: takhle dokáže ty nezvané hosty zahnat přímo z postele. Líný Mates si rád poležel až do poledne. Říkával:
„Kdo časně vstává, jmění promrhává. Pozdní vstávání ušetří snídani.“ Jednou dopoledne se tak za bílého dne rozvaloval v posteli a odpočíval si od toho vyspávání. Z dlouhé chvíle začal rozumovat a najednou povídá ženě:
„Káčo, Ty jsi ženská, a ženské rády sladkosti, Ty na ten med budeš chodit! Radši s ním něco uděláme, než ho sama všechen vylízáš. Pořídíme si za něj husu s housátky.“
„Beze všeho,“ odpověděla Káča, „ale počkáme s tím, až budeme mít děcko, aby je ohlídalo. Nebudu se přece sama mořit s housaty, zbytečně se trmácet a vydávat sílu.“
„Myslíš, že chlapec bude pást husy?“ řekl Mates. „Dneska už děti neposlechnou, dělají si, co samy chtějí. Myslí si, že jsou chytřejší než rodiče. Pošleš ho s housaty, a on si půjde na raky.“
„Oho,“ rozpálila se Káča, „ten by si to vypil, kdyby neudělal, co mu řeknu. Vezmu na něj hůl a naložím mu nepočítaných. Podívej, Matýsku,“ zvolala, a jak byla v ráži, popadla hůl, kterou tu měla na myši a na zloděje, „podívej, takhle se do něho pustím.“
Rozpřáhla se a bác! jako z udělání se strefila zrovna do džbánu na poličce nad postelí. Džbán poskočil, narazil na stěnu, spadl a rozkřápl se. Sladký med vytékal mezi střepy na zem.
„Tu máš,“ povídá Mates, „husa s housátkem už leží a nikdo ji nemusí pást. Ještě štěstí, že mi džbán nespadl na hlavu, můžeme být rádi, jak dobře to dopadlo.“
A protože v jednom střepu viděl ještě trochu medu, sáhl pro něj a povídal docela spokojeně:
„Na tomhle zbytečku si ještě pochutnáme, Kačenko, a potom si kapku odpočineme po tom leknutí. Co na tom, když vstaneme trošku později než jindy? Den bude i tak ještě dost dlouhý.“
„To je moje řeč,“ odpověděla Káča, „jakýpak spěch, člověk vždycky ještě přijde včas. Jako ten šnek, co ho pozvali na svatbu, však víš. Vydá se na cestu, leze, leze, až doleze, tam kouká, a hele, zrovna přišel na křtiny. Před domem se ještě převalil přes plot a povídá: ,Jenom nespěchat, z toho nic dobrého nekouká.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight