Lesní ženka

Bětuška byla mladičké děvče; matka její byla vdova a neměla svého jmění více než roztrhanou chaloupku a dvě kozy, ale Bětuška byla přece vždycky veselá. Od jara do jeseně pásávala kozy u březiny.
Vždy, když šla z domu, dala jí matka do mošinky krajíček chleba a vřetánko, přikazujíc, ať je plné. Poněvadž kužele neměla, otočila jí len okolo hlavy. Bětuška vzala mošinku, a vesele cestou zpívajíc, poskakovala za kozami k březině.
Když tam přišly, šly kozy po pastvě, Bětuška sedla pod strom, levou rukou tahala s hlavy, za kužel jí sloužící, vlákna a pravou spouštěla vřetánko, že jen tak po zemi frčelo. A přitom si zpívala, až se les rozléhal; kozulenky se pásly.
Když ukazovalo slunce na poledne, odložila vřetánko, zavolala na kozy, dala jim po soustu chleba, aby jí nezaběhly, zaskočila si do lesa pro trochu jahod neb jiného lesního ovoce, jaké právě na čase bylo by pamlsek měla k chlebu. Když se najedla, poskočila si, ruce založila a zpívajíc tancovala. Slunéčko se skrze zelení stromů na ni smálo a kozičky, hovíce si v trávě, myslely si: To máme veselou pastušku! Po tanci zase pilně předla, a večír když domů přihnala, nikdy od matky lána nebývala, že vřetánko prázdné.
Jedenkráte, když dle obyčeje v pravé poledne po skrovném obědě k tanci se chystá ..... tu, kde se vezme, tu se vezme ..... stojí před ní překrásná panna. Roucho má bílé, tenounké jako pavučinka, od hlavy k pasu jí splývají vlasy zlaté barvy a na hlavě má věnec z lesních květin.
Bětuška strnula. Panna se na ni usmála a povídá líbezným hlasem:
„Bětuško, ráda tancuješ?“
Když panna tak pěkně na ni promluvila, Bětušku strach opustil; odpověděla:
„Oh, já bych celý den tancovala!“
„Pojď tedy, zatancujem si spolu; já Tě naučím!“ tak řekla panna, sukni si po boku vykasala, Bětušku objala a začala s ní tancovat. Jak se v kolo pustily, tu se jim ozvala nad hlavami tak líbezná hudba, že se Bětušce srdce v těle rozehrálo. Hudebníci seděli na březových větvích v černých, popelavých, hnědých i měnivých fřáčkách. Byl to sbor vybraných hudebníků, co se na pokynutí krásné panny sešel: slavíci, skřivánkové, pěnkavy, stehlíci, zvonkové, drozdové, kosové i sedmihlásek velice umělý.
Líčka Bětušce hořela, oči jí svítily, zapomněla na úkol i na kozy, jen se dívala na svoji družku, která se před ní, okolo ní v nejluznějších pohybech otáčela, a tak lehounko, že se travička pod její útlou nožkou ani nesklonila. ..... Tancovaly od poledne do večera, a Bětušce nohy neustály, aniž ji zabolely! Tu krásná panna zastavila krok, hudba umlkla ..... jak přišla, tak zmizela.
Bětuška se ohlédla, slunéčko zacházelo za les; ..... i spráskla ruce nad hlavou, a nahmatavši nespředený len, vzpomněla na vřetánko v trávě položené, že není plné. Sundala len s hlavy, i s vřetánkem do mošinky uložila, a kozy přivolavši, hnala domů. Nezpívala cestou, ale trpké výčitky si dělala, že se dala té krásné panně omámit, a umínila si, kdyby sejí to mělo ještě jednou stát, aby panna k ní přišla, že ji už neposlechne.
Kozičky, neslyšíce veselý zpěv za sebou, ohlížely se, zdali to za nimi jde jejich vlastní pastuška. I matka se divila a dcerky se ptala, zdali chorá, že nezpívá.
„I ne, matičko, nejsem chorá, ale že mně již od samého zpěvu v hrdle vyschlo, proto nezpívám.“ vymluvila se Bětuška a šla uschovat vřetánko i len nespředený. Vědouc, že matka hned přízi nesmotává, chtěla druhý den vynahradit, co první den promeškala, a proto se matce nezmínila ani slovem o krásné panně.
Druhý den jako obyčejně hnala Bětuška zase kozy k březině a už si zase vesele zpívala. Přihnala k březině, kozičky se začaly pást a ona, usednouc pod strom, začala pilně příst a přitom si zpívat, neboť při zpěvu práce lépe od ruky odpadá.
Slunce ukazovalo na poledne. Bětuška dala kozičkám po kousku chleba, odběhla si pro jahody, a vrátivši se, začala obědvat a s kozičkami rozprávět.
„Ach, moje kozulenky, dnes nesmím tancovat,“ vzdychla si, když po obědě drobty z klínu do ruky shrabala a na kámen položila, by šije ptáčkové odnesli.
„A proč bys nesměla?“ ozval se tu líbezný hlas, a krásná panna stála před ní, jako by z oblak byla spadla.
Bětuška se ulekla ještě víc než poprvé a oči zamhouřila, aby ani pannu neviděla; když ale panna ještě jednou otázku opakovala, ostýchavě odpověděla:
„Ach odpusťte, krásná paní, já nemohu s Vámi tancovat, protože bych zase úkol nenapředla a matka by mně lála. Dnes než slunce zajde, musím dohonit, co jsem včera zameškala.“
„Pojď jen tancovat, než slunce zajde, pomoc se Ti najde!“ řekla panna, sukni vykasala, Bětušku objala, v březových větvích sedící hudebníci spustili a tanečnice daly se do kola. A ještě luzněji krásná panna tancovala, Bětuška mohla na ní oči nechat, zapomněla na kozy i na úkol.
Tu ustala noha tanečnice, hudba umlkla, slunce bylo na sklonku. Bětuška spráskla ruce nad hlavou, kde obtočen byl nespředený len, a dala se do pláče. Krásná panna sáhla jí na hlavu, len smekla, otočila okolo kmenu tenké břízy, uchopila vřetánko a začala příst. Vřetánko jen tak po zemi frčelo a vůčihledě rostlo, a než slunce zašlo za les, byl len všechen spředen, i ten, jejž Bětuška před tím dnem nespředla. Plný potáč dávajíc děvčeti do ruky, promluvila krásná panna:
„Motej a nereptej, pamatuj si moje slova: motej a nereptej.“ Po těch slovech zmizela, jako by se byla pod ní zem slehla.
Bětuška byla spokojena a myslela si cestou: Když je tak hodná, to budu s ní zase tancovat, jestli ještě přijde. Zpívala si zase, aby kozičky veseleji kráčely. Matka ji ale mrzutě přivítala; chtěla mezi dnem přízi smotat, viděla, že je vřeteno neplné, a proto byla na dceru nevrlá.
„Co jsi včera dělala, žes nenapředla úkol?“ domlouvala jí.
„Odpusťte, matko, trochu jsem si tancovala,“ řekla Bětuška zkroušeně, a ukazujíc matce vřetánko, dodala:
„Dnes je zato přeplné.“
Matka umlkla, šla si kozy podojit a Bětuška vřetánko uložila. Chtěla matce příhodu svou povědět, ale myslela si zase: Ne, až jestli ještě jednou přijde, pak se jí zeptám, co je, a matce povím. Tak si umyslela a mlčela.
Třetí ráno jako obyčejně hnala kozy k březině; kozy začaly se pást a Bětuška, sednuvši pod strom, začala zpívat a příst.
Slunce ukazovalo na poledne. Bětuška odložila vřetánko do trávy, dala kozkám po soustu chleba, nasbírala jahod, naobědvala se, a drobty dávajíc ptákům, vesele pravila:
„Moje kozulenky, dnes Vám zatancuju!“ Poskočila, založila ruce a již chtěla zkoušet, zdali dokáže tak slušně tančit jako krásná panna, tu ona sama před ní stála.
„Spolu půjdeme, spolu,“ pravila k Bětušce s usmáním, uchopila ji, a v tom okamžení hudba nad hlavami jim zazněla, a panny letním skokem v kole kroužily. Bětuška zapomněla zase na vřetánko i kozy, nic neviděla než krásnou pannu, jejíž tělo jak proutek vrbový na vše strany se prohýbalo, nic neslyšela než hudbu líbeznou, podle níž jí nohy samy skákaly. ..... Tancovaly od poledne do večera.
Tu panna ustala ..... hudba umlkla. Bětuška se ohlídla, slunce bylo za lesem. S pláčem spráskla ruce nad hlavou, a obrátivši se po neplném vřetánku, naříkala, co jí matka řekne.
„Dej mi svoji mošinku, já Ti vynahradím, co jsi dnes promeškala!“ řekla krásná panna. Bětuška jí mošinku podala a panna na okamžik udělala se neviditelnou, pak ale Bětušce mošinku vrátila se slovy:
„Ne teď, doma na to hled!“ a zmizela, jak by ji vítr odvál.
Bětuška se bála hned do mošinky kouknout, ale na půl cestě jí to přece nedalo; mošinka byla tak lehká, jako by pranic v ní nebylo, musela se podívat, jestli ji panna neošidila. Jak se lekla, když viděla, že je mošinka plna ..... březového listí!
Tu se teprve pustila do žalostného pláče, dělajíc si výčitky, že byla lehkověrná. V zlosti vyhodila přehršli listí ven a chtěla mošinku vyklopit, ale pak si myslela: Podestelu to kozičkám, a nechala listí v mošince. Bála se skoro domů jít. Kozulenky nemohly zase svoji pastušku poznat. Matka čekala na prahu plna úzkosti.
„Probůh, jaký to potáč příze jsi mi včera domů přineslo, děvče?“ bylo první její slovo.
„Proč?“ úzkostlivě se ptá Bětuška.
„Když jsi odešla ráno, jdu motat; motám, motám, potáč ustavičně plný, jedno předeno, dvě, tři předena a potáč plný! Ký zlý duch to předl! rozzlobím se a v tom okamžení příze z vřetánka zmizne,jak by ji sfoukl. Pověz mi pak, co je to?“
Tu Bětuška se přiznala a začala o krásné panně vypravovat.
„To byla lesní ženka!“ zvolala matka v ustrnutí. „Okolo poledne a půlnoci ony svoje rejdy provádějí. S děvčaty mají slitování a mnohdy je i bohatě obdarují. Že pak jsi mi to neřekla, kdybych byla nereptala, mohla jsem mít příze plnou sednici.“
Tu si vzpomněla Bětuška na mošinku a napadlo jí, že by snad přece něco mohlo pod tím Mstím být. Vyndá vřetánko i len nespředený, nahlídne ještě jednou a .....
„Podivte se, matko!“ vzkřikne. Matka nahlídne a spráskne ruce. ..... Březové listí obrátilo se v zlato! 
„Ona mi kázala: Ne teď, doma na to hled, ale já neposlechla!“ hněvala se Bětuška sama na sebe.
„Štěstí, že jsi nevyklopila celou mošinku!“ mínila matka; ráno šla sama podívat se na místo, kde Bětuška přehršli listí vyhodila, ale na cestě leželo jen svěží březové listí.
Než bohatství, co Bětuška domů si přinesla, i beztoho bylo dosti velké. Matka koupila statek, měly mnoho dobytka ..... Bětuška měla krásné šaty, nemusela kozy pást, ale cokoliv měla, jakkoli byla veselá a šťastná, přece jí nic takovou rozkoš nepůsobilo jako tanec s lesní ženkou. Často si do březiny zašla, vábilo ji to tam, přála si, aby krásnou pannu spatřila, ale nikdy více ji nespatřila.