Lesní šedivec

zobrazeno 51×

Vložil(a): jitkamety, 6. 3. 2016 9.52

Před dávnými časy stála na pokraji jednoho hlubokého lesa malá chaloupka a v ní žil chudý drvoštěp se ženou a s třemi dcerami. Jednou ráno když se chystal do práce, řekl ženě:
„Pošli dnes za mnou naši nejstarší, ať mi přinese oběd do lesa, jinak nebudu s prací hotov. A aby nezabloudila,“ dodal, „vezmu si s sebou pytlík jáhel a budu je trousit na pěšinu.“
Když potom slunce stálo přímo nad lesem, vydala se dcerka z hrnkem polévky na cestu. Jenže skřivani, vrabci a pěnkavy, kosi a čížkové jáhly dávno sezobali a ona nemohla otcovu stopu najít. A tak šla nazdařbůh pořád dál a dál, až už slunce zapadlo a setmělo se. Stromy ve tmě šuměly, sovy houkaly, a jí začalo být úzko. V tom spatřila v dálce světýlko, probleskovalo mezi stromy pořád na jednom místě.
„To tam jistě bydlí lidé,“ povídala si, „a přes noc mě u sebe nechají,“ a šla za tím světlem.
Netrvalo dlouho, došla ke stavení, jehož okna byla osvětlena. Zaklepala na dveře a z domku se ozvalo chraptivým hlasem:
„Pojď dál!“ Vešla do tmavé síňky a zaťukala na dveře světnice. „Jen dál,“ volal ten hlas, a když otevřela, seděl tam u stolu šedivý staroch, lokty měl opřené o stůl, hlavu v dlaních a dlouhé vousy mu splývaly pod stůl skoro až na zem.
Ale u kamen měl tři společníky: slepičku s kohoutkem a strakatou kravku. Dcerka vyprávěla tomu šedivci, jak zabloudila, a poprosila, aby ji tu nechal přes noc. Staroch se obrátil ke zvířátkům a povídá:
„Slepičko má, kohoutku můj, a ty pěkná kravko Strako, co Vy na to?“
„Ju!“ odpověděla zvířátka, což asi znamenalo:
„My jsme pro to,“ aspoň staroch tomu tak rozuměl a promluvil podle toho:
„Máme tady všeho plno, zajdi vedle do kuchyně, uvaříš nám večeři.“
V kuchyni našla opravdu všeho plno a uvařila dobrou večeři, ale na zvířátka nevzpomněla. Přinesla plnou mísu na stůl, přisedla k šedivému hospodáři, a že byla vyhladovělá, s chutí jedla. Když měla dost, řekla:
„Ale teď už únavou nohy necítím, potřebovala bych si lehnout a spát.“
Staroch nic. Hlavu měl v dlaních, jako když dřímá. Obrátila se tedy ke zvířátkům:
„Povězte mi, Vy tři v koutě, kdepak je tu nějaká postel?“
Zvířátka odpověděla:
„Sama ses tu dobře měla, na nás soustem nevzpomněla, sama si hled radu dát, kde dnes budeš nocovat.“
V tom také staroch promluvil:
„Jdi po schodech nahoru, najdeš spací komoru, v komoře dvě postele, obě pěkně usteleš. Nezapomeň na povlaky! Já tam přijdu, lehnu taky.“
Holčina šla nahoru, rozesílala, peřiny natřásla a čerstvě povlékla, lehla si do jedné postele, ani na hospodáře nepočkala. Šedivec za chvíli přišel, posvítil jí do tváře, potřásl hlavou, a když viděl, že tvrdě spí, otevřel padací dveře a spustil ji do sklepa.
Drvoštěp přišel pozdě večer domů a vyčítal ženě, že ho nechala po celý den o hladu.
„Já za nic nemohu,“ odpověděla žena, „dcerku jsem s obědem poslala včas, to jistě zabloudila, však ona se zítra vrátí.“
Ráno, ještě než se rozednilo, drvoštěp vstal, že zase půjde do lesa, a žádal, aby mu tentokrát přinesla oběd druhá dcerka.
„Vezmu si s sebou pytlík čočky,“ řekl, „to jsou větší zrnka než jáhly, holka je lip uvidí a nemůže zbloudit z cesty.“
K polednímu se dcerka opravdu vydala s obědem do lesa, ale čočka už byla dávno pryč, lesní ptáci ji sezobali jako včera jáhly, ani zrnko nenechali. A tak bloudila po lese až do setmění, taky se dostala k domku toho starocha, na zavolání vešla do světnice a poprosila o jídlo a o nocleh. Šedivec s dlouhou bílou bradou se zase optal svých zvířátek:
„Slepičko má, kohoutku můj, a ty pěkná kravko Strako, co Vy na to?“
Zvířátka zase odpověděla:
„Ju!“ a dál to šlo všechno docela stejně jako den předtím. Holčina uvařila dobrou večeři, jedla a pila s bradatým šedivcem a o zvířátka se nestarala. A když se optala, kde by mohla přespat, zvířátka odpověděla:
„Sama ses tu dobije měla, na nás soustem nevzpomněla, sama si hled radu dát, kde dnes budeš nocovat.“
Když na komoře usnula, přišel šedivec, posvítil si na ni, zavrtěl hlavou a spustil ji do sklepa.
Třetího rána řekl drvoštěp své ženě:
„Dnes pošleš s obědem naši nejmladší. Byla vždycky hodná a poslušná, ona jistě nesejde z cesty, nebude bloumat po lese jako obě starší, ty vosičky rozlítané.“
Matka nechtěla dcerku pustit:
„Je to mé nejmilejší dítě, mám o ně taky ještě přijít?“
„Jen se neboj,“ odpověděl muž, „holka nezabloudí, na to je moc chytrá, rozum by mohla rozdávat. Ostatně já si naberu hrachu a budu ho trousit, hrách je ještě větší než čočka, bude jí pěkně ukazovat cestu.“
Ale když dcerka vzala košík s obědem a vyšla do lesa, měli holubi doupňáci všechen hrách už dávno ve voleti a ona nevěděla, kudy se má dát. Byla celá ustaraná a pořád si jen představovala, jak bude otec hladovět a jak bude večer maminka naříkat, jestli se jí nevrátí. Když se už setmělo, nakonec uviděla světýlko a přišla k lesnímu domku. Mile poprosila, aby ji tam nechali přes noc, a šedivec s bílou bradou se zase optal svých zvířátek:
„Slepičko má, kohoutku můj, a ty pěkná kravko Strako, co Vy na to?“
„Ju, ju,“ odpověděli.
Ona hned přistoupila ke kamnům, kde měli své místo, pohladila slepičku i kohoutka po hladkém peří a kravku Straku poškrábala na čele mezi rohy.
A když uvařila dobrou polévku, jak jí hospodář přikázal, a mísa už stála na stole, dívčina si povídala:
„Já bych měla jíst a ta hodná zvířátka by nedostala nic? V komoře je všeho plno, to já se dřív postarám o ně.“ Došla pro ječmen, nasypala slepičce a kohoutkovi, ale kravce přinesla celou náruč voňavého sena.
„Ať Vám chutná, milá zvířátka,“ řekla, „a jestli máte žízeň, dostanete ještě čerstvou vodu.“
Přinesla zvenčí plné vědro vody a slepička s kohoutkem si vyskočili na okraj, namáčeli zobák do vody a potom zvedali hlavu, jak už ptáci pijí, a Straka se taky pořádně nalokala. Když měla zvířata nakrmená, přisedla ke stolu ona sama a dojedla, co jí hospodář nechal. Netrvalo dlouho a slepička s kohoutkem začali strkat hlavičku pod křidla a strakaté kravce už se oči zavíraly. A tak dívčina řekla:
„Neměli bychom jít spát?
Slepičko má, kohoutku můj, a ty pěkná kravko Strako, co Vy na to?“
Zvířátka odpověděla:
„Ju, s námi jsi tu jedla, pila, všechny jsi nás opatřila, děkujeme za pomoc, přejeme Ti dobrou noc.“
Dívčina potom vyšla po schodech nahoru, natřásla polštáře, dala čisté povlaky, a když byla hotova, přišel šedivý hospodář a ulehl na první postel. Bílé vousy mu sahaly až k nohám.
Sama si lehla na druhou postel, pomodlila se a usnula.
Ráno vstala se slunkem, zatopila v kuchyni, postavila na snídani a šla opatřit kohoutka, slepičku a kravku Straku. Zase na ně hezky mluvila, a když je potom pouštěla zadními dveřmi na dvorek a do sadu, zvířátka jí řekla:
„Dnes dostaneš pěkné věno, ať to sláma nebo seno, co Ti dají, to si vem. Přejeme Ti šťastný den.“
Šedivý hospodář už čekal za stolem na snídani, a tak honem nesla na stůl, pojedla s ním, poděkovala mu za nocleh i za jídlo a chystala se domů. Ale vzpomněla si, že musí ještě ustlat, a hospodář jí řekl, že si tu slámu ze své postele může svázat do poslamky a odnést domů.
Dívčina šla na komoru, svázala si ten ranec, do postele nastlala otep čerstvé slámy a s rancem na zádech vykročila ze dveří.
Venku zastihla obě starší sestry, které šedivec právě propustil ze sklepa. Když ji uviděly, jak se ohýbá pod nákladem, smály sejí, že si odnáší plnou plachtu slámy:
„Nám ji ten divný hospodář taky dával, ale my jsme se poděkovaly. Kdopak by vláčel celý den takový ranec, když je to jen sleželá sláma. Kdyby to bylo aspoň seno!“
Nejmladší odpověděla:
„Nesluší se nevzít dárek jen proto, že nemá cenu. Hospodář to dobře myslel, vidíte, dal mi do košíku jídlo na cestu.“
„S námi to dobře nemyslel,“ řekly sestry, „když nás držel zavřené o chlebě a vodě,“ a vyprávěly jí, jak se ráno probudily ve sklepě. Ale košík s jídlem jí ochotně vzaly z ruky, aby z něho mohly samy také jíst.
Tak se spolu pustily do lesa, šly pořád jedním směrem a těšily se, že jistě trefí domů, když jdou všechny tři pohromadě, a opravdu ještě před večerem nalezly známou cestu a brzy došly k otcově chaloupce.
Matka plakala radostí, když je uviděla, ale otec řekl:
„Vždyť jsem Ti to povídal, že se holky vrátí. I dřevařova dcera může zabloudit, ale nakonec se vždycky z lesa vymotá.“
Nejmladší byla od svého břemene tak unavená, že plachtu se slámou ani nerozvázala, vecpala ji pod svou postel, lehla a spala.
Ráno chtěla slámu uklidit, ale nemohla tím rancem ani hnout, jak byl těžký. Rozvázala uzel a nevěřila svým očím: všechna sláma se jí přes noc proměnila ve zlato! Hned přivolala matku a sestry a sama se rozběhla ven pro otce, aby se honem šel podívat, jaké bohatství jim přišlo do chaloupky.
Sestry si málem trhaly vlasy z hlavy, když viděly, jakým to darem pohrdly. Ale matka řekla:
„Buďte rády, že jste se vrátily s prázdnýma rukama, ale živé a zdravé. Všechny tři jste jistě zabloudily k Lesnímu šedivci, to on takhle lidi zkouší, odměňuje i trestá.“ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight