Lesní panna

Kterak svou krásou každého okouzlila a jak se v bílou lan měnila, až jednomu rytíři se ji podařilo unésti, ale žádné štěstí v lásce neměl

Nad řekou Střelou na vysokém kopci stojí rozvaliny žlutického hradu, prvého ze tří, které ve Žluticích byly a patřily žlutickým pánům. Kdysi v něm za dávných dob bydlel jeden rytíř, který nadevše miloval lov. Pro tuto zálibu obětoval všechno a celé dny se toulal jenom po lesích. O statky se staral purkrabí a on mu plně důvěřoval.
„Ty si tu beze mne dobře poradíš, milý purkrabí. Darmo bych Ti jenom překážel,“ loučil se rytíř, když vyjížděl z hradu na lov.
„Můj pane, dej ale na sebe pozor! Lidé mi přinesli zvěst, že se po lesích toulá bílá laň, která prý každého lovce svede z cesty do mokřin. V tom jsou jistě nějaké čáry. Proto vezmi s sebou na lov alespoň pár svých lidí, aby Ti byli nápomocni v čas potřeby.“
Jakmile rytíř uslyšel o bílé lani, musel mu purkrabí ještě jednou všechno povědět, potom řekl rozhodně:
„Neboj se, já tu laň ulovím a bude po čárách. Večer mne čekejte s bohatou večeří, já Vám potom povím, jak jsem pochodil.“
Rytíř sedl na koně, pak vyjel z hradu a jako vítr se hnal po staré cestě do lesů. Půl dne projezdil sem a tam, ale bílou laň nikde nezahlédl. Byl z toho už mrzutý, když kolem poledne sjel dolů k řece, aby se opláchl studenou vodou. Slunce se v ní zrcadlilo a zlátlo, až mu zrak přecházel. Sotva smočil ruce ve vodě, nedaleko v houštině to zapraskalo a z mlází vyšla na břeh laň bílá jako padlý sníh. Rytíř se nemohl na ni vynadívat, jak byla krásná. Sotva však hmátl po kuši, laň zavětřila nebezpečí a skočila zpátky do lesa. Rytíř hned sedl na koně a hnal se za ní. Na jedné mýtině ji zahlédl, ale než mohl po ní vystřelit, zase mu zmizela. Tak se za ní honil několik hodin a už ani nevěděl, jestli je to sen nebo skutečnost. „Jako by mne ten bílý přízrak omámil,“ naříkal rytíř. „Pořád jej tuším před sebou, ale nemohu ho dostihnout. Já tu laň musím dnes dostat.“
A znovu se rozjel tam, kde mu zmizela. Ještě několikrát ji zahlédl, ale nedostihl. Teprve kvečeru padl únavou nedaleko lesní tůně. Jak se opřel o strom, usnul hlubokým spánkem. Kůň se nedaleko popásal na mladé trávě a rytíři se zdál podivný sen. Když dohonil laň a chtěl po ní střelit, proměnila se v krásnou pannu. V tom se probudil a protřel si oči.
„Takový krásný sen a já ho ani nedospím,“ povzdechl si hlasitě, ale nad sebou uslyšel líbezný dívčí hlas.
„To nebyl sen, rytíři! Málem bys mne byl dohonil, ale já Tě chtěla ušetřit. V mokřinách bys přišel o život.“
Rytíř vyskočil a spatřil před sebou krásnou pannu, právě takovou, jakou si vysnil. Dívala se na něho smutnýma laníma očima a měla na sobě průsvitný bílý šat. Zlaté vlasy jí spadaly až po paty.
„Kdo jsi? Pověz, krásná panno? Kde ses tu vzala?“ prosil ji rytíř nedočkavě a mohl na ní oči nechat.
„Nebuď zvědavý a pro své dobro rychle odtud odejdi! Nepřináším nikomu štěstí, ani Tobě je nepřinesu,“ řekla panna a pomalu mizela v mokřině. Když rytíř viděl, že mu zase uniká, skočil za ní a chytil ji za ruce. Potom pannu přitáhl k sobě a nepustil z náruči.
„Jsem rád, že jsem Tě našel. Musíš se mnou na můj hrad. Zahrnu Tě zlatem a perlami! Vezmu si Tě za ženu!“
Panna se mu vzpírala, ale z jeho rukou se jí už nepodařilo vyprostit. Rytíř ji posadil před sebe na koně a vracel se domů. Než projeli lesy, dvakrát ho panna ještě prosila, aby všechno dobře rozvážil a nepřivolával na sebe neštěstí. On se jejím obavám jenom smál.
„Neboj se mne, panno! Kuši už proti Tobě nezvednu, ale budu Tě opatrovat jako nejvzácnější poklad.“
„Jsi nerozvážný!“ kárala ho. „Kdo se jednou spojí s lesní pannou, ten bývá málokdy šťasten. Každý z nás je ale strůjcem svého osudu. Já Tě varovala!“ Rytíř dojel s pannou na žlutický hrad a vzbouřil hned všechnu čeleď. Když purkrabí viděl, koho si jeho pán přivezl, hluboko se poklonil.
„Buď vítána, krásná paní! Tento hrad ať je Ti druhým domovem a my všichni Ti budeme věrnými služebníky.“
Panna se smutně usmála, seskočila s koně a šla ruku v ruce s rytířem do velké síně. Tam v krbu hořel oheň a vše bylo přichystáno k hostině, jak rytíř poručil. Sotva s pannou zasedli ke stolu, sloužící nosili jídlo a pití, muzikanti začali pod oknem vyhrávat. Na hradě bylo mnoho radosti, ale také dost závisti, že si pán přivezl z lesů takovou krásnou nevěstu.
„Uvidíte, že tohle nedobře skončí!“ povídala stará chůva čeládce. „Náš pán se zakoukal jen do její hezké tvářičky a nebude teď kolem sebe vidět, nic jiného jenom tu krasavici.“
„Mlč, babo!“ okřikl ji purkrabí. „Nebo Ti dám napráskat a přenocuješ v hradním vězení. Kdo z nás by mu nepřál hezkou ženu, neměl by ho rád. Teď alespoň nebude tak často jezdit po lesích a bude se držet více doma. Paní zlá nebude, to je jí vidět na očích.“
„Kdo říká, že je zlá?“ bránila se chůva. „Kdopak ale ví, kde ji náš pán sebral? Mně se vůbec nelíbí, má takové uhrančivé oči a kloudně se na člověka nepodívá.“ Panna opravdu klopila oči a byla před tolika lidmi bojácná. Ani víno a dobré jídlo ji nerozveselilo, jen muzikanti ji potěšili. Pán přinesl z komory několik vzácných věcí, i střevíčky po matce a obul je panně na bosé nohy, potom přes ramena přehodil dlouhý plášť a na krk zavěsil zlatý šperk.
„Proč se na mne neusměješ?“ prosil ji rytíř, když pořád seděla jako kamenná. „Nezlob se na mne, pane! Nejsem zvyklá žít jako lidé. Volně je mi v lese, kde se vítr prohání v korunách stromů a šumí listí. Zde je ticho až k pláči.“ Rytíř otevřel okno dokořán, aby panna slyšela vítr, jak se honí po střechách hradního paláce. Rychle přistoupila k oknu a dlouho se pak dívala do tmy. Když se znovu vrátila ke stolu, řekla:
„Věř mi, že Ti nechci nijak ublížit a raději sama zahynu, než bych měla být tvým neštěstím. Dávno už je tomu, co jsem byla zakleta kouzelnou mocí v bílou laň a není mi žádné pomoci. Bloudím za dne po lesích a lákám lidi do mokřin. Za večera se měním v pannu a ráno je ze mne laň. Tak tomu bude každého dne.“
„Krásná panno, nic mne nemůže už od Tebe odtrhnout. Zůstaneš tu a do lesů se již nevrátíš. Uvidíme, kolik zmohou ta čarovná kouzla,“ řekl rytíř a uchopil pannu pevně za ruku.
Potom jí vyprávěl o svém životě, bohatství a lásce. V krbu pořád ještě hořela dubová polena a po komnatě se rozlévalo příjemné teplo. K ránu rytíř na chvíli zaspal, tu se mu panna vysmekla z rukou a vyběhla rychle ze síně na dvůr. Ale ani psi nezaštěkali, ani stráže ji nespatřily. Pootevřenou brankou vyšla z hradu, právě když na východě začalo svítat. V tu chvíli se panna proměnila v bílou laň a prchala do lesů.
Když se rytíř probudil, bylo už ráno. Jak pannu neviděl, vzbouřil čeládku a nechal ji všude hledat. Když ji nenašli, vzal koně a sám vyjel do lesů.
Několik dnů mu bílá laň unikala a rytíř se vracel do hradu unavený, ale druhého dne znovu vyjížděl pannu hledat. Volal ji po lese, prosil a zapřísahal, aby se k němu vrátila, že bez ní nemůže žít.
Až jednou kvečeru zase dojel k té hluboké tůni, kde se mu zjevila bílá laň. Slunce zapadalo za obzor. Rytíř padl do trávy na kolena a prosil ji: „Nepíchej přede mnou, moje milá!“
Vtom se laň proměnila v krásnou pannu, protože kouzlo načas pominulo. Stála uprostřed mokřiny a dívala se na něho smutnýma očima.
„Měl jsi mne poslechnout, rytíři! Není nám souzeno, abychom spolu žili. Jestli se včas nevrátíš, propadneš mému kouzlu.“
Rytíř se vzchopil a bez bázně šel za krásnou pannou do mokřiny. Marně ho prosila, aby se vrátil, neposlechl ji. Hlouběji a hlouběji se nořil do mokré trávy, až dosáhl její ruky. Sotva lesní pannu objal, zmizeli oba v hlubině.
Od těch dob už nikdo ve žlutických lesích bílou laň neviděl, ale vypráví se, že lesní panna zpívá za nocí táhlou a tesknou píseň o nešťastném rytíři. Starý hrad na kopci byl začas dobyt a opuštěn, ale sídlo lesní panny se dosud nazývá Pannahora.