Lesní holub

zobrazeno 74×

Vložil(a): jitkamety, 16. 4. 2016 20.22

V dávných dobách se stávaly podivuhodné věci. Pastýř byl korunován na krále a naopak králové odhazovali purpurové pláště, šli pást ovce na travnaté louce a pochutnávali si spolu s nimi na darech země. Líbali orosená stébla trávy i zemi a potom opět nabývali nových poct. A ať šli kamkoli, všude je poznávali ptáci i lesní zvěř. I květiny, po nichž šlapali, šeptaly: „Ať žije král!“ neboť věděly, že je král kdysi políbil. Jejich duše bývala často stejně vnímavá jako čich dobytčete, které kráčí po travnaté louce a cítí všechny její vůně. Jak lidé, tak i zvířata byli tenkrát těsně spjati se zemí.
Znám z těch dob jeden příběh a chcete-li, mohu Vám ho vyprávět, než plamen svíce před spaním dohasne a na stěnách se objeví lehké stíny.
Byl tedy jeden starý král. Měl všechno, co si královské srdce může přát ..... jen voda mu chyběla, kterou kdysi v mládí pil ze studánky v rodném kraji.
Rozkázal, aby mu přinesli vodu z té studánky. Jeho lidé tam šli, ale v místě, kde král kdysi pil, našli jen louži zašlapanou kravami a řídkou ostřici. Neodvážili se nabrat vodu z louže, kterou zkalily dobytčí tlamy, a vraceli se s prázdnými džbány. Cestou našli říčku se svěží průzračnou vodou. Naplnili tou vodou zlaté královské nádoby a vrchní stolník ji podal na královský stůl.
Král se napil a pravil:
„Voda je dobrá, ale není to ta, kterou jsem kdysi píval. Nic není lahodnějšího než voda ze studánky v mém rodném kraji.“
Král zesmutněl a přepadla ho nepřekonatelná touha po místech, kde kdysi za mladých let pásával ovce.
I vydal se s celým svým dvorem na cestu a po několika dnech putování odbočil ze široké silnice po tichých stezkách své otčiny, kde se přes kořeny prastarých jedlí vinula černá kolej, vyježděná selskými vozy, a kde rostly hřiby posypané jehličím. Pro starého krále bylo potěšením stírat svou zvadlou rukou jehličí z červených kloboučků březáků.
Ty lahodné dítě lesa, v této chvíli jsi mi milejší než mnohé mé dvorní dámy, byť všechny mají přepychovější kloboučky, než máš ty! pomyslel si v duchu král.
Na královo přání zůstaly kočáry stát na silnici. Dál šli všichni pěšky, jako tu kdysi chodíval král. To byl jeho šťastný den.
Teplé slunečné paprsky pronikaly jedlovím. Chvojí bylo jakoby posypané kousíčky zlata. A za vrcholky jedlí jako by se smálo a nahlíželo, šlo jim vstříc samo slunce.
Dvořané přenášeli dvorní dámy kavalírsky přes dešťové kaluže a potoky. A tu se nejedné mužské ruce podařilo dotknout se bezděčně ruky své milované a nejedna hlavička spočinula v opojení na prsou toho, před kým prchala v neúprosném studu lásky. Na takové cestě se vždy přiházívaly příjemné náhody a dámy často vyhledávaly ochranu u svých věrných kavalírů před dotěravými větvemi jedlí a stromy vyvrácenými bouří.
Král byl tak šťastný, jako by získal nové království a vlhký kámen, zašlápnutý do louže, na který kladl svou vratkou nohu, mu připadal jako nový stupínek k trůnu.
Kráčeli podél modrozelených lánů s klasy, jež se tiše skláněly pod tíhou rané zralosti. Dlouhé šaty dvorních dam vlekly své vlečky po zelených mezích a drobné luční kvítky se divily zlatým květům, vyšitým na šatech, jež se nesly kolem nich.
Došli až k chaloupce na kopci, kde král v mládí žil. Za zelenými šeříkovými a šípkovými keři jako vodní oko z tmavé studně hleděla na ně dvě nízká úzká okýnka.
„To je div, jak jsou ta okýnka malá!“ říkal si král, když se zastavil: „A jak bývala velká a jasná, když jsem se dětskýma očima díval jimi do světa ..... “
Pohladil děti, které se plaše skrývaly za matčinou zástěrou, a poručil, aby jim nasypali na oříšky do trávníku mírku zlata.
Potom se stezkami, po kterých přišli, vraceli k silnici, kde na ně čekaly kočáry.
Úzká stezka v mechu, kde se tu a tam zableskl pozdní sluneční paprsek, vedla do lesního houští. Bůhví jak se to stalo, ale ta cestička upoutala najednou veškerou královu pozornost, a tak po ní odbočil do lesa. Dobře věděl, že tam kdysi bývala louka, kde pásával koně a vyvýšený trávník, na němž ležel, podřimoval a pohlížel na věčně bdící hvězdy.
Slunce už zapadalo za vysokou ohradu jedlí a na prázdné travnaté pastvině, z níž se zvedala chladná mlha, nezůstal ani jediný živý paprsek.
Chlad a stesk sevřely královo srdce. Chtěl se vrátit zpět ke svému doprovodu, ale vtom zaslechl za svými zády udivený hovor, jako by se někdo vyptával. Ohlédl se ..... kdo to tam byl? Ten hlas mu byl tak důvěrně známý. Opravdu tam někdo promluvil? Nebo to zde, v lesním tichu, zaznívá v jeho duši nějaká vzdálená vzpomínka? Vše utichlo. Nikde nikdo. Sotva ale král vykročil, opět se za jeho zády někdo divil a ptal. Je to snad mámení smyslů? Nebo to byl lesní holub?
Podíval se vzhůru do chmurného šera uschlých větví, zda tam není někde holubí hnízdo. Vysoko v korunách, kde jedlové větve byly ještě zelené a pohupovaly se ve větru, byl s to rozeznat několik tmavých havraních hnízd, ale nikde nezahlédl děravá holubí obydlí.
Král kráčel stále hlouběji do lesa.
A někdo za ním stále hovořil a divil se. Král běžel, aby mu neuniklo žádné slovo, které odnášel šum lesa. Jeho plášť se za něco zachytil a roztrhl, a když se prodíral suchým jedlovým houštím, jeho žezlo se zachytilo ve větvích a vypadlo mu z rukou. Král však už neměl sílu ani vůli vrátit se a zvednout je. Slyšel jen čísi líbezný hlas, jakým s ním ještě nikdo nemluvil.
Nakonec se unavil a usedl na pařez. Země kolem byla pokryta červenohnědým jehličím. Mech tu nerostl, protože husté koruny stromů sem nepropouštěly sluneční paprsky. Nad ním bylo narudlé šero uschlých větví. Hnědá žabka, jež seděla v dešťové louži, k němu přiskočila a hleděla na něho vypoulenýma očima, které neznaly nic jiného než lesní soumrak. Obklopilo ho lesní ticho. Jenom lehký šum, který táhl korunami stromů, se neklidně dotýkal jeho duše a holub, který ho lákal dál a dál. A tak opět vykročil.
Les zřídl a pod jedlemi se objevily světlé a vzdušné deštníky lískových keřů. Malé bledé květinky s bělavými kvítky důvěřivě vyhlížely zpod lískových keřů. Několik pozdních jahod se tu začervenalo a zvalo ho k sobě.
Ur ..... ur ..... ur ..... zuř ..... zurčela mezi lesními pařezy voda. Pařezy byly stářím už celé omšelé a kolem černých kořenů stromů tekl zarostlý potůček.
Rostly tam olše plné mízy. Olše znal král dobře. Jejich míza byla nahořkle sladká jako skořice. Dobře si pamatoval její chuť a své prsty žluté od mízy, když stahoval kůru, aby udělal píšťalku. Když přelézal potok, chytal se olší a tiskl svou tvář k jejich chladivým tělům. Tu a tam ještě nacházel na stromech vyřezaná srdce, zarostlá starou ztmavlou kůrou, jako zarůstají staré rány. Některá z těch ran ho začala znovu bolet, a tak ..... dojat lehkým smutkem ..... vyšel konečně na jakousi cestičku, kterou znal ještě z dětských let.
Poslední zlato, které zanechalo zapadající slunce na okraji obláčku, dohasínalo za nízkými jedlemi, ale v dálce ještě vrkal lesní holub.
Byl už soumrak a král se docela polekal, když zaslechl za sebou kroky. Ohlédl se a uviděl děvčátko v zelené pruhované sukničce, které chvatně a plaše, jako by před ním prchalo, prošlo kolem něho.
V ruce neslo staré vědérko vodou zčernalé, v němž bylo ještě doutnající polínko zasypané popelem.
„Kam jdeš, dítě?“ zeptal se král.
„Domů. Šla jsem k sousedům pro oheň,“ odpovědělo děvčátko.
„Vyveď mě z lesa. Kdysi jsem tohle místo dobře znal, ale teď už nevím, na které straně je silnice.“
„Pojď se mnou!“ řeklo děvčátko a vrhlo plachý pohled na jeho zlatou korunu. Ale na víc se neodvážilo zeptat.
Cesta vedla dolů, až přišli na břeh močálu.
Nad bažinou ležela mlha. Tmavá stezka prořezávala ostřici a v mlze se vinula od jednoho vyvýšeného drnu k druhému.
„Jdi jen za mnou! Můj domov je za močálem na kopečku. A za kopcem je silnice. Ale pospěš si, musím včas donést oheň domů, aby lidé nezůstali potmě.“
Děvče šlo rychle před králem a volalo na něho, když zůstával pozadu, ale on viděl v té mlze jen její klobouček.
Naříkající vylekaná čejka se těžce zvedla z vyvýšeného drnu a opět zapadla do močálu. A králova srdce se zmocnila černá hrůza.
Děvčátko na něho stále ještě volalo, ale on už zůstal daleko za ním. A v mlze už nebyl s to rozeznat ani jeden tmavý prošlapaný vyvýšený drn.
Půda pod jeho nohama se začala houpat. Udělal krok stranou, ale zapadl do bahna ještě hlouběji a bublající voda objala jeho kolena. Škrábal se ven z bahna, a když pocítil tíhu vody na svých kolenou a šatech, vrhl se vpřed a tak jak byl, s korunou na hlavě, utonul v jezírku bahna, jehož černá hladina se náhle rozevřela a pohltila ho.
Celou noc lesem znělo zoufalé troubení lesních rohů. Ale krále nenašli. A nikdo nevěděl, že si v malém jezírku v bažině hrají rybky s jeho zlatou korunou. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight