Laponka a Finka

zobrazeno 30×

Vložil(a): dáša, 13. 3. 2016 14.01

Zastavili se před náramně chatrným domem. Střecha mu sahala až k zemi a dveře měl tak nízké, že chtěl-li někdo ven nebo dovnitř, musel lézt po břiše. 
Nikdo nebyl doma kromě staré Laponky, která smažila ryby na olejové lampičce. Sob jí vypravoval Gerdin příběh, ale dříve svůj vlastní, neboť se mu zdál mnohem důležitější. Gerda byla zimou tak zkřehlá, že ani nemohla mluvit. 
„Ach Vy ubožátka!“ řekla Laponka. „To musíte ještě běžet daleko, na sta mil odtud, do Finska, neboť tam přebývá Sněhová královna v létě a zažehuje každičký večer modré světlo. Napíši několik slov na sušenou rybu, neboť papír nemám: odevzdejte to tam nahoře mé známé Fince a ta Vám poradí lépe nežli já!“ 
Když se Gerda ohřála, najedla a napila, napsala Laponka několik slov na sušenou rybu. Upozornila Gerdu, aby dopis dobře uschovala, a potom ji opět dobře přivázala na soba. Ten se dal zase do běhu. 
Na nebi se opět blýskalo a celou noc plála překrásná modrá severní zář. 
Tak se dostali do Finska a zaklepali u oné Finky na komín, neboť její stavení nemělo ani dveře. 
Uvnitř bylo horko, takže Finka chodila skoro úplně nahá; byla maličká a náramně špinavá. Ihned svlekla malou Gerdu a zula jí botky a rukavice, aby jí nebylo příliš horko. Potom položila sobovi kus ledu na hlavu a čtla, co bylo napsáno na sušené rybě. Ctla to třikrát, až to uměla zpaměti. Potom hodila rybu do hrnce, neboť se ještě dobře mohla jíst a Finka nikdy nic nepohodila. 
Pak jí sob vypravoval nejprve svůj příběh, potom příběh malé Gerdy. Fince svítily oči, ale neřekla nic. 
„Jsi velmi chytrá,“ pravil sob. „A já vím, že dovedeš svázat všechny větiy světa jedinou nití. Rozváže-li lodník jeden uzel, dostane dobrý vítr, rozváže-li druhý, zavane to prudce, a rozváže-li třetí a čtvrtý, zaburácí takový vichr, až se lesy vyvracejí z kořenů. Nechtěla bys dát tomuhle děvčátku nápoj, kterým nabude síly dvanácti mužů, aby přemohlo Sněhovou královnu?“ 
„Síly dvanácti mužů,“ zasmála se Finka. „To by toho asi spravila!“ 
I šla potom k jakési poličce, vyndala odtud kus černé, sbalené kůže a rozbalila ji. Byla na ní napsána podivná písmena a Finka čtla, až jí pot stékal po čele. 
Avšak sob opět prosil velmi naléhavě za Gerdu a ta se dívala tak prosebnýma očima, plnýma slz, že Finka začala zase svítit očima. I zatáhla soba do kouta a šeptala mu, kladouc mu čerstvý led na hlavu: 
„Malý Kaj je opravdu u Sněhové královny. Má tam všeho podle libosti, nač si jen vzpomene, a myslí, že se mu dostalo nejlepšího údělu na světě. Ale to je tím, že mu vlétla střepina skla do srdce a kousíček do oka. Ty je nutno nejprve vyndat, sice se nikdy nestane opět člověkem a Sněhová královna nad ním podrží svou moc.“ 
„Ale copak nemůžeš dát malé Gerdě něco, čím dostane moc nade vším?“ 
„Nemohu jí dát větší moc, nežli již má. Což nevidíš, jak je tato její moc veliká? Nevidíš, jak lidé a zvířata jí slouží, jak se pěšky, a k tomu bosa, dostala tak daleko do světa? My jí nemusíme dávat moc, ta tkví v jejím srdci, spočívá v tom, že ona je rozkošné, nevinné dítě. Nedostane-li se sama k Sněhové královně a nevyndá-li sklo z oka malého Kaje, nemůžeme jí pomoci. Dvě míle odtud začíná zahrada Sněhové královny, dones tam dívčinu! Posad' ji k velkému keři s červenými jahodami, které rostou ve sněhu. Nezdržuj se a pospěš zase zpět!“ 
I zvedla Finka malou Gerdu na soba a ten pak utíkal, jak nejrychleji dovedl. 
„Ó, vždyť nemám své střevíčky! Vždyť nemám své huňaté rukavice!“ volala malá Gerda. Zpozorovala to, když ji začalo zábst. Ale sob si netroufal se zastavit, utíkal, až přiběhl k velkému keři jahod. Tam složil Gerdu a políbil ji na ústa, při čemž mu kanuly po tvářích slzy velké jako hrachy. Potom ubíhal zas, jak dovedl, zpět. 
Ubohá Gerda tu stála bez střevíčků a rukavic uprostřed mrazivého, ledového Finska. 
I rozběhla se dále, jak jen mohla. Náhle k ní přicházel celý šik sněhových vloček. Nepadaly z nebe, neboť to bylo docela jasné a svítilo severní září, nýbrž pobíhaly po zemi, a čím více se blížily, tím byly větší. Gerda se ještě pamatovala, jak hezké byly sněhové vločky pod zvětšovacím sklem, ale zde vypadaly docela jinak. Byly velké, živé a strašlivé. Byly to přední stráže Sněhové královny. 
Měly nejpodivnější postavy. Některé vypadaly jako oškliví, velcí dikobrazi, jiné jako spletence hadů, kteří vystrkují hlavy, a jiné jako tlustí medvídkové se zježenou srstí. Všechny sněhové vločky svítily bělostí, všechny byly živé. 
I začala se malá Gerda modlit. Bylo zima, že viděla svůj dech, vycházející z úst jako pára, která se stále zhušťovala a brala na sebe podobu malých, jasných andělíč ků. Ti rostli a rostli, jakmile se dotkli země, a všichni měli přilbu na hlavě a oštěp a štít v rukou. Množili se a množili, a když Gerda skončila modlitbu, byl jich kolem ní celý šik. Bodali oštěpy do strašlivých sněhových vloček, až je roztříštili v tisíce kusů, a malá Gerda šla docela bezpečně a vesele kupředu. Andělé jí hladili nohy a ruce, takže již tolik necítila, jak je zima, a šla rychle vpřed k zámku Sněhové královny. 
Ale nyní se nejdříve podíváme, jak se dařilo Kajovi. Nemyslel vůbec na malou Gerdu, a tím méně tušil, že ona stojí před zámkem. 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight