Lakomý sedlák houbař Randibas

zobrazeno 25×

Vložil(a): jitkamety, 8. 5. 2016 10.11

Byl jednou jeden bohatý lakomý sedlák a jmenoval se Randibas. Byl tak lakomý, že ani za vlastní jídlo nechtěl peníze dávat a proto chodil do lesa sbírat houby. Hrozně mu vadilo, že tam chodí i chudí lidé a nemá všechny houby jenom pro sebe. Však on jednou lesy koupí a oplotí a pak bude všechno jenom jeho. Tak si to představoval. Jde tedy lesní cestou a náhle potká starého dědečka, s vousem až po pás.
„Co tady děláš, ty dědku?“ obořil se na něj. „Ty nejsi ani odsud a jistě sbíráš houby. Tak ať už tě u nás v lese nevidím, koukej zmizet!“
No a ten dědeček skutečně zmizel. Jenže on to byl kouzelný pohádkový dědeček, 100 let starý, a rozhodl se Randibase potrestat. Ten nasbíral plný košík hříbků a pyšně si je nesl domů. Když vyšel z lesa, ještě jednou se zálibně do košíku podíval a překvapeně zjistil, že v něm má jenom šišky. Kouzelný neviditelný dědeček se za ním pochechtával. Tu ale vyjde z lesa chudá babka a nese si pár mecháků na oběd. Na jiné jídlo nemá peníze. Randibas se ji postavil do cesty.
„Poslouchej, babo, víš, že mi ještě dlužíš peníze za dříví?
Babka ví, ale nemůže dluh zaplatit, peníze nemá, snad prý příští měsíc.
„Tak sem zatím aspoň naval ty mecháky,“ povídá zlý Randibas a všechny houby jí sebral.
Když odešli, objevil se na té cestě ten pohádkový dědeček a zamnul si svůj vous až po pás.
„No, to jsem tomu dal. Chtěl jsem potrestat bohatého Randibase a potrestal jsem chudou babku.“
Tu se vedle něj objevil jiný pohádkový dědeček, 200 let starý, s vousem až po kolena.
„Jsi ty mi ještě nezkušený mladík,“ povídá mu. „Bohatého člověka nepotrestáš tím, že mu něco vezmeš. On má své bohatství z těch chudých, těm zase všechno vezme a bude dále bohatý. Jenom ti chudí budou ještě chudší. Takovému lakomci musíš přidat. Tolik, až se tím zalkne. Dávej teď dobrý pozor, já ti to ukážu.“
Druhý den hned za úsvitu maže Randibas do lesa, co nejdřív, než mu ti ostatní jeho krásné houby vysbírají. A podívejme se, hned na kraji roste krásný mechák, pak další a další a ještě větší. Za chvilku měl Randibas plný košík. Najednou ale na něj kouká z mechu kozák a vedle něj druhý. Vysypat mecháky a vzít kozáky? To je škoda. Odnést domů a vrátit se? Právě se o kus dál z houští ozývají hlasy.
„Našel jste něco, sousede?“
„Ale kdepak, dnes nemám štěstí, moc toho neroste.“
„To tak,“ pomyslel si Randibas, „aby mi ti hloupí lidi všechno vysbírali.“
Dostal nápad. Svlékl si košili, zauzlil rukávy a nasypal do ní mecháky. Tu nesl na ramenou a do košíku sbíral kozáky. Jenže za chvíli byl košík zase plný a tu najednou rostou křemenáče s červenou hlavičkou, které se mu líbily ještě více než kozáky. Svlékl si tedy ještě tričko a potom kalhoty, ze všeho udělal pytle, naplnil je a střídavě poponášel. Už ty houby skutečně neměl kam dávat, ale co nevidí? Před ním hned u cesty roste ten nejkrásnější hříbek, úplně pravý. Toho tedy vzal do ruky a chtěl se vrátit do vesnice. Jenže co krok, to další hříbek, jeden krásnější než druhý.
Randibas si tedy svléknul i podvlíkačky (takže byl nahatý až po paty), zavázal nohavice a sbíral do nich hříbky. Jeden obzvláště krásný si vzal do pusy, aby se mu nepomačkal. Málem se udusil, jenže přeci ho nenechá v lese těm ostatním. Pak našel ještě dva malé hříbky a ty si zastrčil do uší.
Kolem poledního koukají lidé, cosi podivného se sune z lesa do vesnice. Úplně nahý muž, špinavý od bláta až za ušima, který poponáší postupně několik pytlů a košík a v puse má obrovského hřiba, z každého ucha mu roste jeden malý hříbek. Utíkali mu naproti.
„Pane co se vám stalo?“ tážou se Randibase. Ten huhňá s hřibem v puse:
„Lihichky, nechochte do hesa, hádné houby nehochtou.“ Ty všechny houby mu nestačily, bál se, aby si tam ostatní také něco nenasbírali.
„A co to máte v těch pytlích?“ ptají se ho.
„Nich, jenom chichky,“ huhňá dále Randibas.
Vesničani koukají do pytlů i do košíčku, skutečně, ve všem jenom šišky.
Naložili tedy Randibase na žebřiňák a odvezli do nemocnice.
Učení doktoři mu vyndali houby z pusy i uší a ptají se ho:
„Co to je?“
„To jsou šišky dejte mi je zpátky do pusy a do uší.“
Jeden doktor vysypal obsah jeho podvlíkaček, samé šišky.
„A co je tohle?“
„To jsou mecháky, vlastně kozáky, vlastně křemenáče, vlastně hříbky...“
blábolil úplně zblblý Randibas.
Doktoři pokývali hlavami.
„Víte, pane, my si Vás tu radši necháme, máte to v hlavě pěkně pomotané.“
V onom ústavu pak už Randibas zůstal, protože nikdy nedokázal vysvětlit, proč sbíral tolik šišek a svléknul se při tom do naha a proč si dal hříbky i do uší. Doktoři taky nikdy nezjistili onu skutečnou příčinu jeho nemoci, že totiž bohatý Randibas samým přebytkem o rozum přišel.
Od té doby se lidem v té vesnici vedlo lépe, protože jim všechno nebral bohatý Randibas. Ti lidé dále chodí na houby, ale nasbírají si jenom do košíčku. Něco snědí k obědu a trochu nasuší na zimu a to jim stačí, žádný z nich nechce mít všechny houby z celého lesa jen pro sebe. Dokonce když najdou hodně hub, tak se s ostatními o ně i podělí.
A na cestě u lesa tam stojí pohádkový dědeček s vousem až po pás a dědeček s vousem až po kolena, a oba se usmívají.  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight