Labutí jezero

zobrazeno 40×

Vložil(a): jitkamety, 21. 3. 2016 16.36

V temných lesích nablízku jezera stál královský zámek, kde vládla královna vdova. Starý král dávno zemřel. Zanechal jediného syna, který pomalu dospíval a pomýšlel na to, že se ujme vlády po matce. Ale princ, který se chce stát králem, musí se poohlížet po nějaké nevěstě.
Když se blížily princovy osmnácté narozeniny, řekla mu matka:
„Už jsi dost starý, synu, aby sis vybral tu, která bude sedět na trůně po Tvém boku.“
„Tím mne netrap, matko,“ odvrátil se princ a díval se oknem, jak se venku ohýbají stromy ve větru. „Poslechnu Tě, ale radši bych se vypravil na lov.“
„Jen nezapomeň, synu, že zítra pořádám ples, na který pozvu nejkrásnější a nejbohatší dívky z celé země. A z nich si vybereš nevěstu.“
„Můžeš mi vybrat sama,“ zvolal princ. „Já mám nejraději vítr a volnou krajinu, koně a luk a lesy!“ A už ho královna neviděla. S nejmilejším druhem Benem a s několika lovci se hnal na lov.
Celý den byli v sedle, ale prince lovit nebavilo. Místo lovu se těšil divokou jízdou. Něco ho tísnilo a nevěděl, co. K večeru se vraceli a octli se blízko Kamenného hvozdu, jak zdejší lidé přezdívali lesu, o kterém se šířily hrůzostrašné povídačky. Koně se zarazili před temnou hradbou dubů, jakoby vytesaných z kamene.
A tehdy to princ spatřil.
„Podívej, Beno!“ vykřikl. A ukazoval vzhůru k šeřícímu se nebi.
„Labutě, a co má být?“ řekl klidně Beno.
„Ale ta vpředu, nevidíš? Jsi slepý? Má na hlavě zlatou korunku! To přece labutě nemívají.“
„Opravdu,“ žasl Beno. Byly to podivné labutě a nejpodivnější byla ta, co letěla v čele hejna.
„Musím ji dostat!“ volal princ. Ale nemohl po ní střelit. Hejno jim už přeletělo nad hlavami a sneslo se do hlubin hvozdu.
Seskočili s koní, vstoupili do lesa. Bylo tam děsivé ticho. Mocné duby se podobaly skalám. Rozhrnovali křoviska mezi strmícími velikány a pronikali, sami nevěděli kam. Najednou Beno ukázal rukou:
„Jezero!“
Rozhrnuli poslední houštinu a stanuli na břehu jezera, které se podobalo stříbrnému podnosu.
Měli štěstí.
Po jezeře plulo hejno bílých labutí se štíhlými dlouhými krky a v jejich čele plula nejkrásnější, nejbělostnější a nejsmutnější labuť se zlatou korunkou na hlavě.
Princ na ni zamířil lukem.
„Nemohu ji zabít,“ povzdechl po dlouhém míření. „Mám pocit, že bych zabil živého člověka. Ne, Beno, to není labuť, to je živá a krásná dívka, to je princezna, kterou hledám, to je nevěsta, kterou jsem si už vybral.“
„Zbláznil ses, princi?“ káral ho Beno. „Byl jsi plný radosti z divoké jízdy a najednou takovéhle řeči? Je možné, že Tě něco očarovalo? Říká se, že tenhle Kamenný hvozd je opředený kouzly.“
„Očarovala mě labuť,“ šeptal princ. „Podívej se, Beno, jak je krásná. Podobá se bílé, křehce nadýchnuté sněhové plachtě, podobá se soše z bílého mramoru, podobá se mým bílým nocím, kdy jsem se probouzel a něco nevýslovně sladkého mě táhlo k nočnímu oknu, kde plul měsíc. Vidíš? Teď se zdvíhají k odletu. Uletí mi!“
V šeru jezera, jehož modř se rychle zakalovala, labutě zamávaly křídly a pomalu se vznášely nad hladinu černajících vod: čím více se stmívalo, tím bělejší se zdály. A nejbělejší byla ta, které zářila na hlavě zlatá korunka v paprscích zapadajícího slunce.
„Letí k nám, Beno!“ vykřikl princ radostně. „Povšimla si mne!“
Královna labutí letěla přímo k nim. Ale těsně v jejich blízkosti změnila směr letu, zakroužila a vznesla se vysoko vzhůru. A její družky za ní, jako by je táhla za sebou na neviditelné šňůře.
„Nesmím ji ztratit!“ rozhodl se princ a Beno ho marně zdržoval. Než se ostatní nadáli, zmizel jim princ ve stínech křovin.
„Co teď?“ obrátil se Beno k ostatním lovcům, když bylo zřejmé, že prince nedohoní. „Půjdeme tím směrem za ním,“ řekl starý zkušený střelec. „Snad ho někde dostihneme, má-li les konec.“
„Bojím se, že se pomátl,“ strachoval se Beno.
„Zamiloval se do labutě,“ usmál se starý střelec a snažil se, aby ho nešlehaly větvičky do tváře, jak se prodíral kravinami. „Kdo to jaktěživ slyšel? Labuť je krásná, ale nikoho nemiluje. Má studené oči a nejraději má chladnou vodu. A nikdy by nedala princi následníka.“
Pak už se prodírali kravinami mlčky. Byli rádi, že vyšel měsíc.
Na nebi už zářivě stála kulatá luna, sama podobná nebeské labuti. Od jejího světla bylo v hvozdu trochu vidět. Také křoviska již ustala a mezi objemnými pni dubů mohl princ rychleji běžet. Utíkal stále tím směrem, kterým letěly labutě.
Stromy se rozestoupily a princ se octl na rozlehlé mýtině, kde se v bledém světle měsíce černaly trosky kamenného hrádku.
Unaven usedl na balvan, aby si odpočinul.
„Jak ji najdu v této končině, když nevím, kde se skrývá?“ pomyslel si. Bezradně se podíval k luně, ale ta na něho jen civěla bílým, nehybným, studeným pohledem. Odvrátil oči a podíval se k dubům, které se podobaly mlčenlivě knížecí družině, čekající na rozkaz. „Vidím snad dvě luny?“ zašeptal, neboť mezi kmeny znovu uviděl měsíc. Ale nebyl to měsíc, nebyla to ani labuť, byla to víla. V ničem se nelišila od lidské bytosti. Vypadala jako krásná, pobledlá dívka, zlaté vlasy jí splývaly na ramena, modré oči připomínaly oblohu. Měla bílý šat, který spadal až do trávy, a byla bosa. Pomalu kráčela k němu. Zdálo se, že se vznáší.
Oslovil ji. A byl překvapen, že mu víla odpověděla. A ještě víc, že s ním hovořila, jako by se znali odedávna z dětských her. Prozradila mu, kdo je.
„Byla jsem jako jiné dívky, princi,“ vyprávěla, „ale pán tohoto prokletého lesa mne ze msty proměnil v labuť. A se mnou i všechny dívky z mé družiny.“
„Kamenný hvozd má pána?“ zeptal se princ.
„Rudovousa,“ přisvědčila. „A nevíš, jak je zlý a krutý. Aby naše bolest byla větší, smíme se nakrátko proměňovat v lidské dcery, a pak jsme dvojnásob nešťastné, když zase na nás padne to bílé kouzlo. Ruce nám najednou ztuhnou a obalí se peřím, hrdlo se protáhne a hlava se změní v labutí. A já jako pro smích lesním duchům mám na hlavě místo svých vlasů zlatou korunku. Rudovous se pak škodolibě směje ..... počkej si na podzimní čas, kdy uschne na dubech listí, a uslyšíš jeho ostrý, syčivý smích ..... Ach, nevíš, princi, jaké je naše utrpení!“
„Čím Ti mohu pomoci?“ rozechvěn řekl princ.
„Tím, co není v Tvé moci,“ povzdechla. „Sama nevím, co mne přitáhlo k Tobě. Ale když jsi na mne namířil luk, bylo to, jako by se mne dotkla Tvá ruka. A když jsi na mne upřel své oči na břehu jezera, bylo to, jako bys mě pohladil dlaní a já se musela k Tobě přiblížit. Věděla jsem, že poběžíš za mnou. Nikdy tak pomalu nelétáme a neposkytneme nikomu příležitost, aby nás mohl vypátrat.“
„A já ..... já také cítil, že musím za Tebou. Mně zas bylo, jako bych Tě znal odedávna. Jak se jmenuješ? Chci Tě oslovovat jménem.“
„Odeta, princi.“
„Má Odeto, Odeto,“opakoval princ. „Teď jsem u Tebe a už nikdy Tě neopustím.“
„Za chvíli se proměníme v labutě, princi, a co by sis počal?“
„Osvobodím Tě, Odeto!“
„Musil bys mít to nejvzácnější, co lidé znají.“
„Najdu to, Odeto, jen mi řekni, co to je.“
„Láska,“ zašeptala.
„Cítím, že Tě miluji, Odeto!“ vyznával horoucně princ. Ale Odeta smutně sklonila hlavu.
„Říkáš to předčasně, princi. Ještě přijde zítřejší den, kdy uvidíš jiné dívky a budeš si vybírat mezi nimi.“
„Nechci už jinou než Tebe, Odeto!“ zvolal princ ..... A chtěl ji obejmout. Ale Odeta se proměňovala v bílý přelud, ztrácela se jako mlha, a najednou už tam nebyla. Princ měl pocit, že se marně pokouší zachytit měsíční paprsek. Obrátil se, volal. Neviděl ji, neodpovídala mu. Byl sám uprostřed mlčícího hvozdu.
Z blízkosti se ozvaly lidské hlasy. A z dubů se vynořily postavy. Beno a princova lovecká družina.
„Tady jste, princi!“ jásali. „Už jsme se báli, že Vás nenajdeme!“
mysleli si, že se princ zbláznil. Neboť se na ně obořil:
„Buďte zticha! Chci slyšet, co mi říká má bílá labuť!“
mysleli, že si plete měsíc s labutí, ale princ docela jasně slyšel Odetin šepot, i když ji neviděl. Bylo to, jako by mu hladil tvář bílý vánek:
„Chtěla bych zítra být alespoň jednou z těch voskových svící na planoucím lustru, aby Ti mé horké slzy mohly ukápnout k roztančeným střevícům, až budeš v tanci objímat jiné dívky ..... “
Snažili se prince žertem přivést na jiné myšlenky.
„Tak Tvůj šíp zůstal nevystřelený, princi,“ zkoušel to Beno.
„Střelil jsem po královně labutí, ale šíp se vrátil a zasáhl mě do srdce,“ odpovídal princ nepřítomně.
„Královna matka už má jistě starost,“ připomněl starý střelec, když nasedali na koně, už venku z lesa. V dálce zářila okna hradu jako zlaté mušky v bledém svitu měsíce.
Druhý den k večeru, když se chystali na hradě k plesu, spatřili lidé z vesnice velkou bílou labuť, jak několikrát zakroužila nad hradem. Ale nikdo si nevšiml, že labuť měla na hlavě zlatou korunku. Na tu dálku to nebylo vidět. Na hradě si všiml labutě jen šašek Ťulula, ale nechal si to pro sebe. Už věděl, co se dělo včera v Kamenném hvozdě a leccos si k tomu pomyslel svého. Ostatní obyvatelé hradu byli zaujati ruchem, který se stále zvětšoval. Celý den přijížděli vzácní hosté. Na dvoře už stálo kočárů, že se nedaly spočítat a sluhové měli co dělat, aby očistili kola od prachu a bláta po dlouhých jízdách. Šašek Ťulula chodil v tom zmatku a cinkal rolničkami na čepičce. Usmíval se a jen se díval, jako by mezi hosty někoho hledal. Jen když potkal princova vychovatele, dovolil si žertík:
„Jestlipak víte, Mesjé, že už nemusíte prince učit francouzsky?“
„Ale, ale,“ divil se Mesjé.
„On se totiž učí novou řeč,“ šeptal mu šašek tajemně.
„Ale, ale, a jakou?“
„Labutí!“ zacinkal šašek rolničkami. „Labutí! A ta je na Vás moc studená a mokrá, Mesjé!“
A nechal užaslého vychovatele kroutit hlavou.
V jiné komnatě, v slavnostně vyleštěné s hodovními stoly uprostřed, se šašek Ťulula přiblížil k panu hofmistrovi a vypískl mu do obličeje:
„Jestlipak víte, hofmistře, že se v Kamenném hvozdu dneska v noci nebude strašit?“
Hofmistr povytáhl obočí a čekal.
„Ono se to strašení přestěhuje na hrad, víte? Mně se dneska zdálo o zrzavých fousech, tak pozor, ať Vám náhodou nezrezavějí příbory!“
„A mně se zdá, že Ti straší v makovici, šašku!“ rozzlobil se hofmistr. „Nikdo nemůže za to, že má vousy rezavé.“
„Právě, to jen Vy můžete za všecko, hofmistře,“ rozhihňal se šašek.
„Jak to?“ napřímil se důležitě hofmistr, pokud mu to břicho dovolovalo.
„Protože jste tu měl rozestavit tucet lazebníků, aby každému oholili fousy, když je bude mít zrzavé!“
„Jedeš!“ rozehnal se po něm hofmistr a šašek Ťulula uhnul a utíkal jinam.
Ples začal.
V oknech tanečního sálu se odrážela světla tisíce svíček na těžkých dubových lustrech. Kdo by se díval zvenku, mohl by přirovnat ozářená okna k očím velikých sov, nehybně sedících na temné skále. Všude šuměl ruch rozhovorů, lokajové pobíhali, kuchtíci a kuchaři v kuchyni se potili, do ruda rozpálení v tvářích, a pan hofmistr přecházel s místa na místo a díval se, je-li všechno v pořádku. Krásné dívky se červenaly a měly tváře jako orosené broskve, matky se ovívaly vějíři, otcové pokukovali k prostřeným stolům s lahůdkami. V čele sálu seděla královna matka, aby měla přehled.
Právě hovořila se svým roztržitým synem.
„Vidíš, co je tu krásných děvčat?“ řekla. „Samé dcery hrabat, baronů, rytířů nebo aspoň starostů. Líbí se Ti některá?“
„Nevím, matko,“ odpovídal princ.
„Jsou všechny jak květiny na rozkvetlé louce. Nuže, synu?“
„Mám radši les než louky, matko.“
„Vyzvi některou k tanci. Uvidíš, jak se Ti zatočí hlava z tance i z dívčí krásy, až si budete blízko tvářemi a pohlédnete si do očí.“
Princ reptal, ale šel.
Po chvíli se vrátil k matce.
„Nuže, synu?“
„Přistoupil jsem k jedné, matko, byla krásná jako květina, ale mně připadala jako ze skleníku. Ach, mrzí mne život, matko.“
„Hlupáčku!“ plísnila ho královna matka, „vyberu Ti sama. Pohleď, tamhle ta! Oči má jako černé třešně a v žilách jí koluje místo ohnivé krve ohnivé víno ze samotných Španěl. Jdi ..... nestyď se ..... “
Princ šel. Ale za chvíli se vrátil.
„Nuže, synu?“
„Nemám rád španělské víno, matko, a vůbec už ne tu horkou zemi, kde zabíjejí býky na rozžhaveném písku. Nechal jsem tu dívku stát v kole, matko. Toužím po bílém, vlahém úsměvu, po bílém květu, něžném jako labutí peří ..... “
„Jsi nepřítomný duchem jako náměsíčník,“ zlobila se královna matka. „Jen se dobře porozhlédni. Krásnější dívky už nenajdeš v celém světě. Pohleď ..... Tamhle ta by se líbila mně samotné, kdybych byla princem. Má sladce modrý zrak a celá je jako modré italské nebe bez mráčku nad mírným zeleným mořem. A jak se nese, jako malá bárka kolébaná vlnami blízko břehu ..... “
„Mám raději hluboké jezerní tůně, matko,“ povzdechl princ. Ale šel.
Po chvíli:
„Nuže, synu?“
„Nebe bez mráčku je strašlivě nudné, matko, a bárka u břehu se nevyrovná lodi s bílými plachtami na širém jezeru. S labutími, bílými plachtami ..... “
„Naposled Tě žádám, synu, abys pamatoval na účel dnešního plesu. Jak můžeš být tak umíněný?“ zlobila se královna matka. „Když se Ti nelíbí žádná, tamhle ta Tě jistě nezklame. Jen jdi pro ni. Zdá se mi, že má rtuť v žilách. S ní zapomeneš, že jsi princ a budeš si připadat jako veselý venkovský chasník při tancovačce. Popadni ji do náruče a mysli si, že piješ něžné sladké, opojné víno z lahvice opletené lýkem. A dupni si o zem, jako bys chtěl vyskočit se svou tanečnicí až k slunci!“
O chvíli později:
„Nuže, synu?“
„Nedupl jsem si o zem, matko. Sám jsem si připadal jako omotaný lýkem, zdálo se mi, že ta kráska má dvě tváře, jednu pro ples, druhou pro doma, kde zlostně prohání své služky. Jak se nepodobají labutím všechny ty nafintěné a navoněné krásky, matko!“
„Co to máš pořád s labutěmi, synu?“ pozastavila se matka nad jeho slovy.
Přistoupil hofmistr a sděloval novinku.
„Vzácný host v poslední chvíli, královno,“ ukláněl se. „Však také přijel z nepředstavitelné dálky, až z Dálavie. Jmenuje se baron Rotbart a přibyl i se svou krásnou dcerou, za kterou prý blázní polovina země.“
„A proč ne celá?“ zasmál se mu někdo za zády. „Nebo ta druhá půlka už je v blázinci?“
Byl to šašek Ťulula.
„Princ se přesvědčí sám,“ blýskl hofmistr očima po šaškovi, „a ostatně si nech své vtipy na jindy. Teď jde o vážnější věci, než myslíš.“
„Já že myslím, lidičky?“ volal Ťulula, aby ho slyšeli kolem. „Kdybych myslel, tak bych vymyslel, že se všechny zrzavé fousy mají vyčistit jako kliky u dveří. Tamhle by byla hned práce.“
A ukazoval ke vchodu.
Oči všech přítomných se obrátily ke dveřím, kterými vstupovala vzácná návštěva. Vysoký, zlatem zářící šlechtic s hvězdou na černém kabátě. Černé oči mu podivně sršely nad rezivým vousem. A po boku mu šla neuvěřitelně krásná štíhlá dívka, také celá v černém, se zářícím diamantovým náhrdelníkem.
Princ k nim také obrátil pohled, ale zatajil se mu dech. Ta černá kráska byla ..... Odeta!
Hosté stanuli před královnou.
„Baron Rotbart z Dálavie má čest se sklonit před Vaším majestátem,“ ohnul se rudovousý baron před královnou, až se na lesklých parketách zazrcadlil jeho vous. Pak se hrdě vzpřímil a ukázal na černou krásku:
„Má jediná dcera. Právě včera dovršila šestnáctý rok.“
„Jako můj syn osmnáctý,“ usmála se královna matka. „Ta shoda je možná dobré znamení. Nu, synu, vyzvi naši krásku k tanci. Tentokrát, jak se zdá, Tě nemusím nutit.“
Nemusela.
Princ roztáčel černou krásku a zapomněl na celý svět. Ani si nepovšiml, že se na ně všichni dívají s obdivem a ustupují jim a zůstávají stát v kruhu, aby dobře viděli krásný pár. Mnohé zraky planuly ovšem závistí a kdyby to bylo možné, proměnily by se v rozpálené pruty vrhané tančící dvojici pod nohy.
Baron Rotbart si spokojeně mnul svůj rezivý vous a nemohl potlačit škodolibý úsměv. Znovu se uklonil před královnou:
„Jsem šťastný, že má dcera upoutala prince, výsosti,“ řekl.
Královna poznamenala:
„Krouží sálem jako pár labutí po hladkém jezeru ..... Bílý a černá ..... labutí král a labutí královna ..... Ale co to říkám? Už i já sem zatahuji labutě?“
„čest pro mne i pro mou dceru,“ ukláněl se baron Rotbart a všechna zrcadla v sále jako by zrezivěla, jak se v nich odrážel jeho vous.
„Bude královnou po mně,“ šeptla tiše královna, spíše jen pro sebe, ale baron Rotbart to dobře slyšel. Zato královna neviděla, jaký podivný ohníček mu šlehl v černých očích.
Princ tančil a bylo mu tak dobře, jako ještě nikdy.
„Odeto,“ šeptal své tanečnici v domnění, že je to ta, s kterou mluvil včera v lese, „jsem tak rád, žes přišla.“
„Jmenuji se Odilie,“ opravila ho.
„A já včera myslel, že jsem slyšel Odeta.“
„Včera není dnes, princi,“ usmála se Odilie a princ pro její pohled zapomněl přemýšlet, co vlastně včera slyšel.
„Včera jsi byla bílá labuť,“ blouznil za zvuků hudby, „a dnes jsi ..... “
„..... černá labuť,“ dokončila Odilie.
Princ netušil nic zlého.
„Jsem tak zmaten,“ prosil, „pověz mi, Odilie, pravdu. Viděli jsme se včera?“
„Dnes se vidíme poprvé,“ podívala se mu černá kráska do očí tak podivně, že se princ zachvěl. Ale hned to se sebe střásl. „Tak se mi včera o Tobě jen zdálo,“ pokračoval, „a byla jsi jen sen, který se mi dneska špinil. I Tvé jméno jsem popletl v tom snu.“
Odilie už neříkala nic a princ ji blaženě unášel v objetí za zvuků hudby k tanci. Ani nepozoroval, že se vzdalují do postranní komnaty, odkud bylo velkým oknem vidět na Kamenný hvozd.
Usedli na pohovku, aby si odpočinuli.
Mlčeli, ale jejich oči spolu mluvily. Princovy o lásce a její ..... o čem mluvily její oči, bylo těžko říci. Princ myslel, že také o lásce, ale možná, že se jen tak leskly, když se podobaly roztavené černé smůle, hrozící vystříknout a spálit. Jako by do ledové studny spadla černá hvězda, takové měla oči.
A černý vějíř, kterým se ovívala, byl jako černý vánek v hluboké noci uprostřed lesa, kde straší.
Královna matka a baron Rotbart pozorovali prince s Odilií, dokud jim nezmizeli v sousední komnatě. Baron neustával královně lichotit a pochlebovat.
„Má dcera po léta snila o takovém ženichovi, výsostí,“ řekl a jeho hlas měl medovou příchuť, ale sladký vůbec nebyl. Jako by se do medu ponořila otrávená dýka.
„Můj syn dosud nesnil o žádné dívce,“ poznamenala královna a snažila se rozeznat, zdali se už princ s Odilií vrací do sálu.
„Oba jsou nevinní jak děti,“ uklonil se opět baron.
Přistoupil hofmistr s významným pomrkáváním.
„Poroučí královna, abych ukončil ples, když už je ..... “
„..... ruka v rukávě?“ dokončil za něho šašek Ťulula, který se zas jednou připletl do řeči.
Baron to vzal jako žert. „Máte vtipného šaška, výsosti,“ usmál se a všichni si oddechli, že se neurazil.
Ťulula toho využil.
„Záleží na tom, v čím rukávě,“ rozesmál se mečivým hláskem. „Není rukáv jako rukáv.“
A zatímco mu baron přívětivě kynul, dodal:
„Stejně jako nejsou fousy jako fousy.“
Královna se zamračila a baron se na něho osopil:
„Mlč, drzý blázne!“ A Ťulula se raději ztratil.
Baron to však spravil. „Královna promine,“ uklonil se, „že jsem se tak obořil na jejího šaška. Zapomněl jsem, že šašek musí dělat žerty stůj co stůj, i když nemá o čem.“
Královna si oddechla. Skandál, hrozící ze šaškovy drzostí, byl zažehnán.
„Na věci se tím nic nemění, barone,“ přisvědčila baronovi královna. „O nás přece nejde. Hlavně, že tamti dva to myslí vážně.“
A obrátila se směrem, kde někde za zdí seděl na pohovce princ s Odilií.
Ples končil.
Pan hofmistr si opravdu myslel, že je škoda plýtvat svíčkami, když, jak bylo řečeno, je ruka v rukávě. Za jeho hofmistrování beztak pořád chyběly v královské pokladně finance.
Princ se zvedl. „Ještě poslední tanec,“ prosil černou krásku. Odilie pohlédla oknem směrem, kde se tměl Kamenný hvozd. „Tam je asi teď smutno,“ poznamenala s jakousi zlomyslností.
„Proč myslet na ponurý les,“ řekl princ, „když jsme tady, kde je světlo, veselo, kde jsme šťastní a v bezpečí?“
„Máte pravdu, princi,“ podívala se mu Odilie významně do očí. „A tam v Kamenném hvozdu ať si zpívají labutí písně!“ Její smích zněl bodavě, ale princ si toho nepovšiml. Ani nepomyslel na nebohé labutě v začarovaném lese.
Vkroužili opět do velkého sálu. Tam to ještě šumělo tisíci hlasy, parkety šustily od podrážek dívčích i mužských střevíců, lustry se houpaly, jak horký vzduch stoupal ke stropu, a hořící svíčky ubývaly a zdály se jako uslzené.
Jedna svíčka ukápla vosk princovi zrovna před nohy, až málem uklouzl. „Protivné svíčky I„zvolal. „Ale hlavně že mohu s Tebou tančit dál, má Odilie!“
„Kolik asi mám sokyň, princi,“ vzdychla černá kráska, „když se umíte tak pěkně dvořit svým tanečnicím?“
„Ani jednu!“ vzplanul princ.
„Ani labuť?“
„Ani labuť!“ ujišťoval princ a vůbec si už nevzpomněl na včerejšek. „A když, tak jen černou labuť, Tebe, Odilie!“ dodal.
Přes celý sál najednou pospíchal šašek Ťulula. Prodíral se mezi tančícími páry a zvonil rolničkami. Když byl blízko prince, vykřikl pichlavým hláskem:
„Pozor na cestu, princi, ať Vám nepřeběhne rezavá liška! A na černou kočku dvakrát pozor! Ta by Vám teprve nepřinesla štěstí.“
Ale princ viděl a slyšel jen Odilii. Zato Odilie rozuměla šaškovi dobře. Chladně řekla:
„Mezi černou kočkou a černou labutí není tak velký rozdíl, princi. Nemáme si raději dát sbohem?“
„Nepustím tě!“ ujišťoval ji princ. „Nač dávat na tlachy bláznivého šaška?“
Odilie se zastavila v tanci.
„To znamená, princi?“
„Že chci, abys byla mou ženou!“ řekl vážně.
„S jedinou podmínkou, princi. Přísahejte, že nemilujete žádnou jinou!“ žádala Odilie.
„Přísahám!“ vykřikl princ.
Jen to dořekl, světla v sále zhasla. A komnatami prolétl závan ledového vichru. Okamžik bylo tma.
Pak se bůhvíodkud objevilo zelené světlo a v jeho jedovatém přísvitu spatřili oněmělí hosté, jak se Odilie mění z mladé svůdné krásky v ohyzdnou stařenu, skuhrající princi do tváře:
„Přísahal jsi! Zhyne Tvá bílá královnička!“
Také královna matka v tu chvíli spatřila před sebou místo uhlazeného dvořana škaredou tvář Rudovousá, démona z Kamenného hvozdu. Jen rezivý vous se neproměnil, ale byl teď rozcuchaný a hrozivý. Rudovous nepromluvil. Stačily jeho blýskající oči. Několika kroky přistoupil k té, která před chvílí vypadala ještě jako dvojnice nešťastné Odety, objal ji kolem ramen a dupl nohou ..... ozvala se rána a v okamžiku se oba jakoby propadli do země. Zmizeli.
Zelené světlo zhaslo a lokajové rozsvěceli svíce.
Teprve teď se princ vzpamatoval. Pochopil svůj omyl i své provinění. Roztřásla ho hrůza. Už viděl, že Odilie nebyla Odeta a černá labuť nebyla bílá labuť. Pocítil touhu rozběhnout se do Kamenného hvozdu a vyhledat královnu labutí ..... Odetu.
Uviděl ji dřív, než se nadál.
„Pohleďte! pohleďte!“ zašumělo sálem. Zraky všech přítomných se obrátily k oknu. Veliká bílá labuť ..... se zlatou korunkou ..... se objevila na okenní římse. Mihla se za sklem, do sálu padl na okamžik bílý odlesk, jako by se tam snesl oblak sněhu, a pak bylo,' slyšet v tichu, nerušeném už žádnými výkřiky, mávnutí širokých křídel, a bílé zjevení zmizelo. Zvenku zírala oknem do sálu pustá, prázdná noc.
„Odeto!“ volal princ. „Jak jen jsem mohl zapomenout! Odeto, odpusť! Zachráním tě!“
A dřív než ho mohli zadržet, vrhl se ke dveřím a vyběhl do tmy. Marně za ním volal šašek Ťulula:
„Počkat, pane princi! U jezera je teď zima! Abyste se nenastyd!“
„U jakého jezera, šašku?“ uhodila na Tululu královna a šašek musel s pravdou ven. Vypověděl, co se dověděl od princových druhů, co znal o Kamenném hvozdu i na co připadl sám od sebe. On tušil, že ty rezavé vousy neslibují nic dobrého. A černá kráska se mu hned od počátku nelíbíla. Kam jinam mohla labuť se zlatou korunkou uletět než do Kamenného hvozdu? A kam jinam mohl princ běžet než za ní?
Královna rozhodla, aby se ihned Beno a ostatní vypravili do Kamenného hvozdu zachránit prince před mocí kouzel.
Vyrazili do noci s pochodněmi a s lesklými zbraněmi.
Princ doběhl k jezeru.
Labutě nikde.
Běžel na mýtinu a už chtěl vykřiknout radostí, že vidí Odetu v lidské podobě. Ale nebyla to Odeta. Jen jedna z jejích družek, a ne sama. Za ní uviděl druhou, třetí, a pak celou družinu, na chvíli zbavenou labutího zakletí. Byly krásné, ale žádná jako Odeta. Měly dlouhé vlasy, ale žádná zlaté. Tančily, ale žádná se nepohybovala vzdušně jako Odeta.
Princ je neklidně pozoroval. Stále čekal, kdy spatří i jejich královnu se zlatými vlasy. Už to nevydržel a vyrazil z houštiny k tanečnicím.
Poděsil je. Tanec se změnil v poplašené pobíhání a dívky utekly k jezeru, kde se proměnily v labutě. Sklouzly s břehu na hladinu, jako se spouštějí na vodu plachetnice s bělostnými plachtami, a odplouvaly v postříbřené temnotě.
Neměly už královnu?
Tu ji uviděl.
Spěchala za dívkami lesem, jako by se nerada opozdila a doháněla ztracený čas. Na zlatých vlasech jí tentokrát zářila zlatá korunka. Celý les se od toho zlata rozzářil.
„Odeto!“ skočil jí do cesty se vztaženýma rukama.
Zastavila se, udýchaná. „Přišla jsem se s Tebou rozloučit, protože jsi mi drahý,“ řekla. „Škoda, žes učinil, cos učinil.“
„myslel jsem, že jsem Tě poznal teprve na plese.“
„Neměl jsi přísahat.“
„Byla Ti podobná, zdálo se mi, že jsi to Ty sama.“
„Měla jiné jméno.“
„Ale podobné Tvému. Ve zmatku jsem myslel, že jsem Tě nejdříve poznal ve snu a teprve na plese ve skutečnosti.“
„Ach, s tím ona počítala,“ zavzlykla Odeta.
„Všechno napravím, Odeto.“
„Nevíš, kdo je ona. Valburga, družka démona Rudovousá, který se vydával za barona Rotbarta. Pozorovala jsem Vás oknem v té zoufalé temnotě.“
„Ubohá Odeto, za co se Ti tak mstí?“
„Rudovous mě nenávidí, protože ho má matka kdysi odmítla a Valburga se mi mstí za to, že o ni tehdy Rudovous nestál. Jak jsou teď asi spokojení, když zmařili naše štěstí!“
„Nezmařili!“ zvolal princ. „Chybil jsem, ale ne nenapravitelně. Pomátl jsem se láskou k Tobě a viděl jsem Tebe v ní, byla Ti přece podobná, až na to, že měla černé vlasy místo zlatých a černé oči místo modrých. Přičítal jsem to snu. A viděl jsem Tě dvakrát, jako někdy vídáme lunu dvakrát, jednou na obloze a podruhé na hladině jezera ..... Odpusť mi, Odeto.“
„Musím pryč, drahý ..... “ šeptala. „Musím se proměnit v labuť a nikdy už nepřijmu lidskou podobu ..... Odpouštím Ti. Vzpomínej na mne, drahý, pamatuj, že labuť nemá slzy ..... “
„Tvá korunka je kouzlem, které Tě proměňuje v labuť. Zmařím její kouzlo!“ vykřikl princ zoufale.
Přikročil k ní a strhl jí zlatou korunku s hlavy. Odeta mu v tom nemohla zabránit. Ani v tom, aby hodil korunku do jezera. Korunka prolétla vzduchem, jako by ve tmě přeletěl zlatý páv. Padla na hladinu, ale ..... jaký div! ..... nepotopila se.
„Teď jsi mě vydal nadobro jejich moci!“ vzlykala Odeta. „Zlatá korunka mě chránila. Zemřu.“
„Budu Tě bránit!“ tiskl ji princ k sobě.
„Jakmile se zmocní zlaté korunky, bude se mnou konec,“ chvěla se mu v objetí Odeta jako osika. „Pohleď, už je tady!“ A ukázala do tmy mezi duby. Z hloubi noci se vynořila podivná velká a zlověstná černá sova. Zamířila nad jezero a bleskurychle uchopila do zobáku zlatou korunku, pohupující se na vlnách. Princ se rozběhl na břeh, jako by doufal, že tomu zabrání. Nezabránil.
Když se vrátil k Odetě, ležela bezvládně v trávě a její dech slábl.
„Neumírej mi, Odeto!“ klesl k ní a líbal ji na chladnoucí tváře. Po chvíli se podobala soše z mramoru. Byla krásná, ale nežila. Princ zoufale povstal. Svět byl bez Odety pustý a nesmyslný. Z očí se mu vyřinuly slzy, nechal je volně stékat po tvářích. Skrze chvějící se clonu slz viděl obrysy ležícího těla, bílý sníh tváří a šatu, zlato vlasů, rozlitých do trávy. Světlo luny se podobalo vločkám, které jako by ji chtěly pohřbít svou bílou závějí.
Bezradně stál a nevěděl, co počít.
Drzý výsměšný hlas ho vyrušil.
„Marně ses mi pokoušel zkřížit plány,“ zaslechl za sebou. Obrátil se a rozeznal Rudovousá. Jeho tvář byla ohyzdná a oči měl jako černé uhly.
„Přikazuji Ti, odejdi z mého lesa!“ zahřměl Rudovous. „Nemáš co dělat v mém království!“
„Vyrvu Ti srdce z těla, Rudovouse!“ hrozil mu princ. „Vrať život ubohé Odetě, kterou jsi zaklel!“
„Zhyneš!“ vrhl se Rudovous na prince a hnal se mu po hrdle.
Nastal těžký zápas.
Rudovous měl sílu znásobenou nečistými silami, které mu pomáhaly. Ale princ měl sílu lásky, nad kterou není na světě větší síly. Přitiskl Rudovousá k zemi a drtil ho kolenem do mechu jako starý tvrdý kořen. Tvář na tvář, hrud na hruď, síla proti síle přemáhal princ zlotvora, kterému docházely síly. Rudovous obrátil. Začal princi slibovat polovinu své moci. Pak celou svou kouzelnou říši. Všechny podzemní poklady. Tajemství usmrcujících lektvarů. Ale marně. Princ mu jediným mocným vypětím rozťal hruď a vyrval mu srdce. Sevřel je v pěsti, ale cítil, že ho mrazí. Podíval se a spatřil, že třímá v ruce ledový kámen. Odhodil jej a povstal. Kouzelník ležel před ním bezvládně jako pohozená větev.
Ale ještě nebyl konec nebezpečí. Od zlověstné hradby dubů to zasvištělo zlým sykotem.
Velká a podivná černá sova přilétala. V zobáku držela zlatou korunku. Snesla se na ležící tělo Rudovousá a položila mu zlatou korunku na zející ránu v hrudi. Kouzlo však zapůsobilo opačně. Sotva se zlatá korunka dotkla Rudovousova těla, zablesklo se zeleným plamenem a sova i Rudovous se rozpadli v prach.
„Zakouřilo se, jako by tam ležely dvě rozšlápnuté pýchavky, černá a rezavá.
V mechu zbyla jen hrstka černého popela a na stéblech trav se uchytilo trochu rzi. Kouzlo temných sil v Kamenném hvozdu bylo zlomeno navždy.
Princ zůstal vítězem, ale k čemu to bylo, když Odeta nebyla naživu? Sklonil se nad ní a chtěl ji naposled políbit.
Ale dech se mu zarazil. Odeta pootevřela oči. A mramor jejích tváří se lehce zarděl. Žila! Nepatrně pohnula rty.
„Zachránil jsi mne, drahý ..... “ zašeptala.
„Žiješ, Odeto!“ přiblížil princ svou tvář k její a svým horkým dechem jako by jí vracel život. Viděl, že má Odeta v očích modř hvězdného lesku a v jejích zorničkách spatřil svou vlastní tvář.
Pomohl jí povstat.
Rozhlížela se, jako by si musela vzpomínat, co je svět.
„Zachránils mne,“ opakovala.
„Má láska Tě zachránila!“ opravil ji princ. „Budeme šťastní. Už nejsi královnou labutí, ale královnou mezi lidmi. Proměníme tento ponurý hvozd v krásnou a veselou oboru s plachou zvěří a žádné labutě už zde nebudou připomínat Tvé zakletí.“
Vděčně se usmála. „A mé družky?“ zeptala se.
„Tam přicházejí,“ ukázal princ. Vysvobozena z labutích podob, se smíchem přibíhala Odetina dívčí družina.
„Dejme sbohem labutím stezkám na jezeře!“ pohlédla Odeta k modrému jezeru, které znalo jejich studený mlčenlivý stesk za měsíčních nocí, kdy se hvozdem rozléhal syčivý smích Rudovousá i houkání zlé černé sovy.
„Princi! Princi!“ ozvalo se volání z hvozdu a brzo se objevil dobrý Beno s loveckou družinou i šaškem Ťululou.
Byli rádi, že princ žije.
Šašek se přitočil k princi a Odetě a povídal tím svým pisklavým hláskem:
„Já Vám to říkal, pane princi, že když přeběhne přes cestu zrzavá liška, že je to smůla. A černá kočka smůla dvojnásob.“
„A co když přijde do cesty bílá labuť?“ usmála se Odeta.
Poprvé v životě nevěděl Ťulula, co odpovědět. „To ..... znamená ..... “ koktal a vyvaloval oči.
Princ to řekl za něho:
„To je štěstí v neštěstí.“
Šaškovi se vrátila řeč. „Anebo brzká svatba!“ rozesmál se.
Po tolika hrůzách a úzkostech jim bylo do žertování a do zpěvu. A tak cestou nazpátek slyšel Kamenný hvozd jejich veselé písně.
Královna čekala na cimbuří. V úsvitu dne ještě hořely na hradních zdech nesčetné pochodně. Nemusíme říkat, že byla ráda. Princ si vybral nevěstu a svatba byla na obzoru, víc si královna nepřála.
Brzy se ujal vlády nový král, jemuž po boku seděla mladá královna se zlatými vlasy, krásná jak labuť.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight