Labutě

Tři mladé labutě letěly jednoho zimního večera nad Vidzemskou pahorkatinou a západ slunce do ruda zbarvoval jejich dlouhé bílé šaty.
„Zima mi vždycky připadá jako dlouhý bílý horský hřeben, který musím přeletět. Tam za horou už kvete léto, zpívají ptáci a na modré teplé jezerní hladině kreslí rybky třpytivá kola. Proto žiji doopravdy jen v létě. Už mne omrzelo věčně sypat na zem bílá peříčka.“ Labuť nespokojeně zatřepetala křídlem a na zem se snesl celý vír něžných bílých vloček.
„Můj růžový sad, to je zimní západ slunce,“ řekla druhá, strkajíc hlavu pod rozčepýřené chmýří svého křídla. „Nejkrásnější růže rozkvétají ve sněhu.“
Třetí labuť měla oči nazelenalé jako led.
„Mám ráda velké jasné zimní hvězdy. Moje květiny kvetou pouze v noci,“ řekla a toužebně se zadívala do dálky.
Tak letěly všechny tři spolu. Hned mizely a hned se zase znovu objevovaly na širém nebi. Při pohledu ze zamrzlých oken domů je mohli někteří lidé pokládat za stíny letících andělů. Žily ve věčném pohybu. Když byla vánice, tančily v poli. Vysoko mávaly svými dlouhými bílými křídly, až sněhové vločky vířily.
Jestliže se vločky snášely měkce a zádumčivě, kolébal je ve vzduchu snivý dech dívek ..... labutí, držících se za ruce a létajících klouzavým letem s tiše složenými křídly.
Odpočívaly v lese na ohnutých zelených vrcholcích jedlí a sosen. Někdy se stávalo, že se lovec na lesní louce přiblížil ke třem bílým sněhovým závějím, které se náhle zvedly do výše, vtáhly ho do sněhové vánice a unášely daleko do lesa, kde zmizely všechny stopy .....
V létě se dívky labutě oblékaly do tenoučkých jemných bílých šatů z mlh.
Jednou za horkého letního dne, když hledaly chládek, odhodily šaty a vklouzly do jezera. Tam za zeleným rákosím si něžné sluneční paprsky pohrávaly s jejich bílými rameny.
Zatímco se koupaly, nějaký mládenec je tajně pozoroval, skryt za křovím na břehu. Té nejmladší vzal šaty a jako omámený je držel ve svých rukou. Po vykoupání se dvě dívky oblékly a odletěly. Třetí se však nemohla vznést k nebi. S pláčem následovala mládence, který neobratně táhl za sebou její dlouhé labutí šaty a konci bílých křídel zametal zemi.
Mládenec přivedl dívku do své nízké chaloupky. U vchodu si odřela čelo o začazené nízké dveře. A poprvé ucítila zápach kouře, který tak obdivuhodně připoutává člověka k jeho domu.
Mládenec schoval dívčiny labutí šaty a oblékl jí matčiny, ve kterých mu její božská krása byla bližší a milejší. Dívka se stala jeho ženou. Naučila se nosit na ramenou vodu, otáčet mlýnkem na zrní a svého muže milovat.
Tak žili šťastně a brzo se jim narodil malý světlovlasý chlapeček.
Jednou v zimě, když se vracela od studny, uviděla žena na nebi zvláštní mrak. Zdálo se jí, že tam nahoře plují vzduchem její sestry labutě a objímají se křídly. Zmocnila se jí taková touha po modrém něžném zimním nebi, že se jí ramena začala třást a voda se proudem vylévala z vědra. Když se vrátila do světnice, všechny kouty prohledala, aby našla své labutí šaty.
Muž odjel do lesa pro dříví. V domě bylo zatopeno. Dítě si hrálo v zarudlém světle, jež vycházelo z kamen. Své dívčí šaty konečně našla za dveřmi ve starém ranci pod sepranými lněnými hadříky, které už nikdo nepotřeboval. Byly tak tenoučké a jemné, že je mohla svinout a zastrčit do ucha. Nebylo je těžké skrýt.
Něžná peříčka světlých šatů se narovnala a nyní ležely v ženiných rukou jako bílý sněhový obláček.
Už už je chtěla obléci, ale vtom zpozorovala, že ji někdo táhne zpět.
Když se ohlédla, spatřila oči svého dítěte, velké a jasné jako zimní hvězdy. To bylo nyní její pravé nebe. Aby se zbavila nepřemožitelného pokušení, rychle šaty svinula a hodila do ohně.
Bílý obláček peří v ohni zrůžověl a pak se rozpadl na drobný mlhovitý popel.
Z lesa se vrátil muž a u prahu setřásal z velkých zmrzlých kožených střevíců kousky ledu, které se zvonivě kutálely po podlaze. Žena mu pomohla stáhnout kožich a postavila před něj na stůl kouřící talíř s jídlem. Unavený muž vypadal trochu ospale a těžkopádně. Žena nenápadně odvrátila oči, aby muž neviděl, že plakala.