Květ kapradí

Slunko pralo do svahu pod hradem Šternberkem, nedaleko klokotaly a žbluňkaly prameny a na louce si prozpěvoval pasáček koz. Málo dbal o své stádečko, to se pokojně popásalo a chlapec věděl, že se neztratí. Trhal květy, kterých rostlo všude kolem dost a dost, stoupal za nimi stále výše do svahu, jako by ho někdo za ruku vedl, a právě když dolehl polední smír na krajinu, stál pod hradní zdí.
Ve zdi byla branka ze zčernalého kovu, vyhlížela z ní staletí. Pasáček se trochu zarazil, věru tak daleko se ještě nikdy nevydal! Ale tu spatřil krásný žlutý květ kapradí, jak vyráží z pukliny ve zdi zrovna vedle veřejí, a tak ještě ten utrhl, a že byl nejhezčí ze všech a zářil, jako by byl z ryzího zlata, zastrčil si jej za klobouček. Co se nestalo ..... v tu ránu se branka sama od sebe otevřela a za ní bylo vidět točité schodiště.
Chlapce přemohla zvědavost, ta byla silnější než strach, a on počal po schodech stoupat. Chodba byla klenutá, na schodech koberec a na stěnách starodávné obrazy ve vzácných rámech. Na odpočívadlech svítilo dovnitř skrz barevná skla v oknech slunce a také sluneční světlo bylo barevné ..... červené, žluté a modré. Chlapec přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Pochopil, že je už vysoko ve věži, a celý svět se mu zdál odtud vesele zbarvený červeně, modře a žlutě podle toho, kterým sklíčkem vyhlížel. Tak se mu to zalíbilo, že už docela zapomněl na strach a radostně se rozesmál.
„Líbí se Ti u mne?“ ozval se za ním lidský hlas.
Chlapec se ulekaně otočil a spatřil důstojného šedovlasého pána ve šlechtickém odění. Byl by horempádem letěl po schodech dolů, ale pán, jako by četl jeho myšlenky, pozvedl ruku a řekl:
„Nespěchej, když už jsi přišel na návštěvu! Pojď, ukáži Ti něco, co se Ti určitě zalíbí!“
Mluvil laskavě a pasáček se už vůbec nebál a šel za ním.
Vstoupili do vysoké komnaty a ta byla zařízena tak krásným nábytkem a na stěnách visely tak nádherné obrazy, že chlapec zůstal v údivu stát a bezděky smekl a klobouček se žlutým květem kapradí položil na drahý koberec, který pokrýval podlahu.
Starý pán se usmál.
„Chtěl bys být bohatý?“ otázal se pasáčka.
Pasáček jenom němě přisvědčil, oči navrch hlavy.
„Právě dnes je ta šťastná hodina, kdy se Ti Tvé přání může vyplnit,“ řekl stařec, přikročil ke třem těžkým, kováním pobitým truhlám, co stály u stěny, a velikým klíčem je jednu po druhé odemkl.
Chlapec stál, ani nedýchal. A pán zatím nadzvedl víka truhel: jedna byla až po okraj naplněna měděnými krejcary, druhá stříbrnými tolary, třetí zlatými dukáty.
„Vezmi si, čeho se Ti zachce,“ pobízel pán chlapce.
Jak to pasáček uslyšel, přiskočil k první truhle, nacpal si kapsy měďáky a už pelášil ven, i na svůj klobouček zapomněl.
„To Ti stačí? Nezapomeň, že si můžeš vzít to nejlepší, co tady mám,“ zavolal za ním starý pán.
Když to chlapec uslyšel, zarazil se. Pak se vrátil do komnaty, vyházel z kapes měďáky, ve spěchu si je nacpal stříbrnými tolary a už byl ve dveřích, aby si to jeho hostitel snad ještě nerozmyslel a tolary mu nevzal.
„Jsi skromný! Proč si nevezmeš to nejlepší?“ zase za ním volal starý pán a potutelně se přitom usmíval.
I vrátil se pasáček ještě jednou, vysypal tolary z kapes do truhlice a nabral si zlaťáků. Poděkoval, uklonil se a běžel z komnaty.
Tentokrát ho zastihl pánův hlas až na točitém schodišti:
„Opravdu si nevezmeš to nejlepší, co tady mám?“
Ale pasáček se už nevrátil. Řekl si, že přece nemůže být nad zlaté dukáty, a bral schody po dvou po třech, už aby byl z věže venku.
Udýchaný, bez kloboučku vyběhl na louku a branka se za ním sama od sebe tiše zavřela.
Až se podivil, že sluníčko dále svítí, jako svítilo, také jeho kozy se spokojeně popásaly jako vždycky ..... vskutku, jako kdyby se nic nezměnilo! A zatím se z něho, chudého pasáčka, stal boháč! Celý šťastný sáhl do kapsy pro dukáty, aby se jimi potěšil. Ale co to ..... vytáhl jenom hrst oblázků.
S pláčem se vrátil chlapec do vsi a tam vyzradil, co zažil a jak ho pán na šternberském hradu podvedl.
„Ba ne, nepodvedl Tě,“ řekli mu na to moudří lidé. „Byl to pan Jan Kobylka z Kobylího, bohatý šlechtic, kterému kdysi Šternberk náležel. Zjevuje se jenom jednou do roka o polednách, a to pouze tomu, kdo má květ kapradí, který otevírá hradní branku. Ten květ je ukovaný ze zlata, vykutaného z jesenického podzemí, avšak tak jemně a dovedně, že je od přírodního k nerozeznání, nebýt jeho zlaté záře. Pan Kobylka Ti dobře radil, aby sis vzal, co má nejlepšího, ale Ty jsi jeho rady neuposlechl.“
Teprve nyní si pasáček uvědomil, že nejlepší byl onen zlatý květ kapradí, který nechal i s kloboučkem v hradní komnatě. Ale to už bylo pozdě litovat!

Zdroj: www.abatar.cz