Krásná Vasilisa

zobrazeno 18×

Vložil(a): jitkamety, 29. 3. 2016 15.49

Žil byl jednou v jednom carství kupec. Dvanáct let prožil se svou ženou, dožili se jenom jedné dcery, krásné Vasilisy. Když se matka chystala umřít, bylo děvčátku teprve osm roků. Před smrtí si kupcova žena dcerku zavolala, sáhla pod přikrývku, vytáhla panenku, podala ji Vasilise a řekla:
„Poslouchej dobře, Vasilenko, nezapomeň splnit mé poslední přání. Loučím se se životem a s rodičovským požehnáním Ti tu zanechávám tuhle panenku. Chraň ji vždy při sobě, nikomu ji neukazuj, a potká-li Tě kdy nějaké hoře, nakrm ji a popros o radu. Nasytí se, poradí Ti, jak neštěstí napravit.“ Potom dcerku políbila, duši vypustila.
Po smrti své ženy držel kupec smutek, jak se sluší, brzy se však začal poohlížet' kterak by se znovu oženil. Byl to hodný člověk, o nevěsty neměl nouzi, nejvíc ze všech se mu ale zalíbila jedna vdova, ne už nejmladší, dvě dcery měla, skoro stejně staré jako Vasilisa ..... řeklo by se: zkušená matka a řádná hospodyně. Kupec se s tou vdovou oženil, jenže špatně pochodil: nenašel v ní dobrou matku pro svou Vasilisu. Vasilisa byla nejprvnější krasavice ze vsi, macecha i nevlastní sestry jí tuze záviděly její krásu, trápily ji tou nejtěžší prací, aby dřinou zhubla, od větru a slunce v tváři potmavěla ..... trudný život s nimi měla dcerka nešťastná.
Avšak Vasilisa všechno trpělivě snášela, den ze dne byla krásnější, v tváři plnější; zato macecha a její dcery hubly, zlostí šeredněly, třebas obě v jednom kuse seděly s rukama v klíně jako milostslečny. Jak že to tak mohlo být? Inu, Vasilise věrně pomáhala její panenka, bez té by si se vší prací těžko poradila. Však jí také Vasilisa, než si sama sedne k jídlu, nabídne to nejchutnější sousto, a pak večer, když jdou všichni spát, zavře se s ní do komůrky, zas ji hostí, pobízí ji:
„Jez, panenko, ochutnej, o mém hoři poslouchej. U tatíčka doma žiju, radosti tu neužiju, macecha by mě nejraději ze světa sprovodila. Poraď mi, panenko, co a jak, co si mám počít a co udělat?“
Panenka se navečeří, pak jí poradí, potěší ji v jejím hoři a druhého dne udělá všechno za ni. Vasilisa zatím odpočívá v chládku, trhá kvítečka, záhony má už dávno vypleté, zelí zalité, vodu nanošenou, pec roztopenou, panenka jí ukáže i kvítí proti opálení ..... předobře se žije dcerce s její panenkou.
Léta ubíhala, Vasilisa vyrostla, už z ní byla nevěsta. Všichni ženichové ve městě se o ni ucházejí, o macešiny dcery žádný ani okem nezavadí. Macecha se vzteká ještě víc, všem ženichům odpovídá:
„Nevdám přece mladší dřív než starší dvě!“, vypoklonkuje je z domu, na Vasilise si vylévá zlost bitím.
Jednou musel kupec odjet na dlouhý čas za obchodem. Macecha se zatím odstěhovala do druhého domu; za domem se černal hustý les, v lese na mýtině stála chaloupka, v chaloupce bydlela baba Jaga. Sotva se macecha přestěhovala do nového, co chvíli posílá nenáviděnou Vasilisu do lesa, hned pro to, hned zas pro ono, ta se však pokaždé vrátí domů živá, zdravá: panenka jí vždycky ukáže cestu, nikdy ji nenechá zabloudit k chaloupce baby Jagy.
Přišel podzim. Macecha rozdělila dcerám práci na večer: jedné nařídila paličkovat krajky, druhé plést punčochy, Vasilise příst a všem přísně nakázala, kolik díla mají udělat. V celém domě zhasla světlo, udusila oheň, nechala jen svíčku tam, kde pracovaly, a šla spát. Děvčata se dala do díla. V tom začala svíčka čoudit. Jedna z macešiných dcer přinesla kratiknot, aby světlo pospravila, ale místo toho, jak jí matka poručila, jakoby náhodou tu svíčku uhasila.
„Tak, a co teď?“ spustila děvčata. „V celém domě ani jiskřička, práce máme ještě spoustu, jedna musí běžet k babě Jaze pro oheň.“
„Já nepůjdu,“ řekla ta, co paličkovala krajky, „od špendlíků tu mám světla dost.“
„Já taky ne,“ řekla ta, co pletla punčochu, „mně na práci svítí jehlice.“
„Půjdeš ty!“ rozkřikly se obě. „Hybaj za babou Jagou pro oheň!“ A už ženou Vasilisu ze světnice.
Vasilisa zašla do své komůrky, postavila před panenku uchystanou večeři a řekla:
„Jez, panenko, ochutnej, o mém hoři poslouchej: sestry mě posílají pro oheň za babou Jagou. Ale ta mešní!“
Panenka se nasytila, očka jí blýskla jako dvě světýlka.
„Neboj se, Vasiliso. Jdi, kam Ti sestry poručily, jen mě vezmi s sebou. Se mnou se Ti ani u baby Jagy nestane nic zlého.“
Vasilisa se přichystala na cestu, panenku si dala do kapsáře, pokřižovala se a vydala se do černého lesa.
Jde, celá se třese, vtom se kolem mihne jezdec na koni: celý bílý, v bílém šatě, bílý kůň i postroj bílý ..... venku začne svítat.
Jde dál, a vtom druhý jezdec: celý rudý, v rudém šatě, rudý kůň i postroj rudý ..... na oblohu vyšlo slunce.
Celý den a celou noc šla Vasilisa, teprve další večer došla na mýtinu k chaloupce baby Jagy.
Plot kolem je z lidských kostí, z plotu trčí lidské lebky, v lebkách sedí oči, u vrat místo sloupků lidské nohy, místo závor ruce, místo zámku Čelist plná ostrých zubů. Divže Vasilisa hrůzou neumřela, zůstala stát jako přimražená. A tu znovu jezdec: celý černý, v černém šatě, černý kůň i postroj černý. Přicválal k vratům, zmizel, jako by ho země pohltila ..... na mýtinu padla noc. Tma však netrvala dlouho: oči v lebkách zaplály,
na mýtině bylo naráz světlo jako ve dne. Vasilisu roztřásla hrůza, jenže nevěděla, kam se vrtnout, a tak stála, krůček nebyla s to udělat.
Za chvíli se v lese strhlo boží dopuštění: stromy zapraskaly, suché listí zašustilo, z lesa vyletěla baba Jaga ..... veze se v hmoždíři, tloukem se odráží, koštětem za sebou stopu zametá. Přijela až k vratům, zastavila, začichala a spustila křik:
„Tfuj, tfuj! Co to tady páchne člověčinou? Kdopak to tuje?“
Ve velikém strachu přišla Vasilisa k babici, hluboko se poklonila, tiše promluvila:
„To jsem já, babičko. Macešiny dcery mě k Tobě posílají pro oheň.“
„Dobrá, znám je,“ řekla baba Jaga. „Nejdřív ale u mně musíš do služby. Pilně pracuj, pak dostaneš oheň. A jestli ne, tak Tě sním.“ Potom se obrátila ke dveřím a křikla:
„Hej, závory moje pevné, odemkněte se, dveře moje široké, otevřete se!“
Vrata se otevřela, baba Jaga s hvízdotem vletěla dovnitř, za ní vešla Vasilisa, dveře zabouchly.
Baba Jaga přišla do světnice, protáhla se a poručila:
„Přines, co je tamhle na peci, mám už hrozitánský hlad.“
Vasilisa zapálila louč od lebek v plotě a snášela babě z pece jídlo ..... dobře pro desítku jedlíků; ze sklepa donesla kvas a medovinu, vědro piva, soudek vína ..... dobře pro desítku pijáků. Babice to všechno doposledka snědla, do dna vypila ..... Vasilise nechala jen krapet polévky, krajíc chleba, ždibec pečínky.
Pak se uložila k spánku, a než usne, povídá:
„Až zítra odjedu, uklidíš dvůr, zameteš v chalupě, uvaříš oběd, vypereš prádlo, co je v koutě na kupě, pak dojdeš pro věrtel pšenice na sýpku nad stodolu a řádně přebereš zrní od koukolu. Jestli to všecko nestačíš, tak Tě sním!“
Přikázala, pohrozila a pak usnula. Vasilisa postavila zbytky jídla před panenku, rozplakala se a bědovala:
„Jez, panenko, ochutnej, o mém hoři poslouchej: baba Jaga mi dala tuze těžkou práci, hrozí, že mě sní, jestli všechno nesplním. Pomoz mi!“
Panenka jí odvětila:
„Nic se neboj, krásná Vasiliso. Navečeř se, pomodli se a jdi spát ..... ráno je moudřejší večera.“
Ráno raníčko se Vasilisa probudila, baba Jaga je už dávno vzhůru, vyklonila se z okna, světlo v lebkách zhaslo, pod okny se mihl bílý jezdec ..... venku se rozednilo. Baba Jaga vyjde na dvůr, hvízdne, v mžiku před ní stojí hmoždíř s palicí a pometlem. Pod okny se mihl rudý jezdec ..... na oblohu vyšlo slunce. Baba Jaga se usadí do hmoždíře, vyjede ze dvora, tloukem se odráží, koštětem za sebou stopu zametá. Vasilisa zůstala sama, prohlédla si chaloupku, divila se, co je všude bohatství, pak se zastavila, zadumala, do čeho se pustit dřív. Kouká, kouká, ale všechna práce je už udělaná, panenka vybírá z pšenice poslední zrníčko koukolu.
„Ach ty moje spáso,“ řekla panence Vasilisa, „před neštěstím jsi mě zachránila, mou záhubu odvrátila.“
„Teď už jenom připrav večeři,“ odpověděla jí panenka a schovala se Vasilise do kapsáře. „Spánembohem ji přichystej a pak odpočívej ve zdraví.“
Kvečeru Vasilisa prostřela na stůl a čeká babu Jagu. Už se smráká, za vraty se mihl černý jezdec ..... venku je tma, jen oči v lebkách svítí. Stromy zapraskaly, listí zašustilo, to přijíždí baba Jaga. Vasilisa ji uctivě přivítala.
„Hotovo a uděláno?“ ptá se baba Jaga.
„Sama se pojď přesvědčit, babičko,“ na to Vasilisa.
Baba Jaga všecko prohlédla, velice se dopálila, že nenašla, proč se rozzlobit, a pak kývla:
„Dobrá, dobrá!“ A hned křikla „Mí věrní sluhové, mí drazí druhové, semelte mi z té pšenice mouku!“
Objevily se tři páry rukou, popadly pšenici a zmizely s ní bůhvíkam. Baba Jaga se najedla, chystá se spát, a než usne, znovu Vasilise přikazuje:
„Zítra budeš dělat to, co dneska, pak přineseš ze sýpky mák, zrnko po zrníčku ho budeš přebírat. Podívejme, někdo do něj v zlosti hlínu naházel!“
Domluvila, obrátila se ke stěně a usnula. Vasilisa nakrmila panenku, panenka se nasytila a řekla jako včera:
„Pomodli se a jdi spát ..... ráno je moudřejší večera, všechno bude hotovo, Vasilenko, neboj se.“
Ráno raníčko baba Jaga zase odjela v hmoždíři ze dvora, Vasilisa s panenkou nečekaly a vykonaly, co měly na práci. Babice se vrátila, všechno prohlédla a křikla:
„Mí věrní sluhové, mí drazí druhové, vytlačte mi z toho máku olej!“
Objevily se tři páry rukou, popadly mák a zmizely s ním bůhvíkam. Baba Jaga zasedla k jídlu, jí, Vasilisa před ní stojí, ani nedutá.
„Cože se mnou nemluvíš?“ ptá se baba Jaga. „Stojíš, mlčíš jako němá.“
„Netroufala jsem si, babičko,“ odpověděla jí Vasilisa, „ale jestli dovolíš, ráda se na něco zeptám.“
„Ptej se, ale ne každá otázka je vždycky k prospěchu: kdo moc ví, bude brzo starý.“
„Chtěla bych se Tě zeptat jen na to, co jsem už stejně viděla. Když jsem k Tobě šla, předhonil mě jezdec: bílý, na bílém koni, i šat měl bílý ..... kdo to je?“
„To je můj jasný den,“ řekla baba Jaga.
„Potom mě předhonil druhý jezdec: rudý, na rudém koni, i šat měl rudý ..... kdo to je?“
„To je moje slunko rudé,“ řekla baba Jaga.
„A kdo byl ten černý jezdec, babičko? Dohonil mě až u samých vrat!“
„To je moje temná noc ..... všichni tři mí věrní sluhové.“
Vasilisa si vzpomněla na tři páry rukou a víc se neptala.
„Na nic se už nezeptáš?“ optala se baba Jaga.
„To mi stačí, babičko. Sama jsi říkala, že kdo moc ví, bude brzo starý.“
„Správně,“ řekla baba Jaga, „že ses zeptala jen na to, cos potkala venku před vraty, a ne cos viděla uvnitř za vraty. Co se doma uvaří, ať se doma sní, a ty, co se moc ptají, ty sním já. Teď se ale zeptám Tebe: jakpak to, že stačíš všechnu práci, co Ti poručím?“
„Maminčino požehnání mi v tom pomáhá,“ odpověděla jí Vasilisa.
„Takhle je to!“ zamračila se baba Jaga. „Už ať jsi pryč, i s tím požehnáním! Ještě to by mi tady scházelo!“
Vystrčila Vasilisu ze světnice, vyprovodila ji ze dvora, z plotu vzala jednu lebku s planoucíma očima, narazila ji na kůl, kůl dala děvčeti a řekla:
„Tu máš oheň pro nevlastní sestry, poslaly Tě přece pro něj, vem si ho.“
Vasilisa se rozběhla domů, lebkou si svítila na cestu ..... ta uhasla teprve za svítání a kvečeru druhého dne došla konečně k macešině domu. Přijde k vratům, chce lebku zahodit, teď už oheň jistě potřebovat nebudou, vtom však z lebky slyší dutý hlas:
„Nezahazuj mě ještě, jdi a dej mě maceše!“
Vasilisa se zadívala na macešin dům ..... všude tma, i okna černá, vešla tedy s lebkou do stavení. S radostí ji přivítaly a hned vyprávěly, že od chvíle, co odešla z domu, nebylo v chalupě kouska ohně: nedokázaly vykřesat ani jiskérku, a když donesly oheň od sousedů, přišly do světnice a plamen uhasl.
„Snad nám aspoň ten Tvůj vydrží,“ řekla macecha.
Odnesly lebku do chalupy ..... oči na ně z lebky hledí, až je hrůza obchází, pálí je a žhnou, divže duši nevypustí. Hledají, kam by se schovaly, ale ať se vrtnou kamkoli, oči za nimi, do rána je na prach spálily, jen Vasilise neublížily.
Ráno Vasilisa zakopala lebku do země, zavřela dům na petlici a vydala se do města. Poprosila o přístřeší opuštěnou stařenku. Žije tam, žije, čeká na otce.
„Ach babičko,“ povídá jednou stařence, „je mi tady smutno bez práce. Jdi a kup mi ten nejlepší len, budu aspoň příst.“
Stařenka šla, nakoupila nejlepšího lnu, Vasilisa sedne k práci ..... dílo jí jde od ruky radost pohledět, přízi přede rovnou, tenkou jako vlásek. Napředla příze, je načase začít tkát. Ale kdežpak by se našlo brdo na tak jemnou přízi, nikde žádné, a udělat nové také nikdo nedokáže. Poprosila tedy Vasilisa panenku.
„Přines staré brdo, starý člunek a kus koňské hřívy,“ řekla panenka, „já Ti všecko udělám.“
Vasilisa sehnala, co bylo třeba, a šla spát; panenka jí do rána postavila stav, že mu rovno není. Koncem zimy měla Vasilisa plátno utkané, tak tenoučké a jemné, že se dalo ouškem jehly místo nitky provléknout. Z jara plátno vybělily a Vasilisa řekla:
„Jdi, babičko, na trh, plátno prodej, peníze Ti přijdou vhod.“
Stařenka se podívala na to krásné dílo a jen vzdychla:
„I to to, děťátko moje, takovéhle plátýnko nemůže nosit nikdo jiný než sám car. Donesu je rovnou do zámku.“
I vydala se stařenka k carským palácům, prochází se pod carskými okny sem a tam. Uviděl ji car a ptá se:
„Copak tu, babičko, u nás pohledáváš?“
„Inu, carské Veličenstvo,“ na to stařenka, „přinesla jsem tuze vzácné zboží. Nikomu krom Tebe ho však neukážu.“
Rozkázal car, aby stařenku přivedli, do carských komnat uvedli, a sotva spatřil plátno, náramně se podivil.
„Za kolik je prodáš?“ ptá se.
„To se, jářku, penězi zaplatit nedá, care tatíčku, donesla jsem Ti je darem.“
Car stařence poděkoval, bohatě ji obdaroval a vlídně propustil.
Začali carovi šít z toho plátýnka košile. Nastříhali na ně, nemohli však najít švadlenu, která by si troufla vzít je do práce. Hledali, hledali, až nakonec poručil car pozvat stařenku. Přivedli ji a car řekl:
„Když jsi dokázala upříst a pak utkat takovéhle plátno, dozajista z něho budeš taky umět ušít košile.“
„Kdežpak bych já, milostivý care! Já tu přízi nepředla, plátno netkala,“ řekla stařenka, „to je práce mé nevlastní dcerky.“
„Nuže ať je tedy ušije ona!“
Stařenka se vrátila domů a všechno Vasilise pověděla.
„Dobře jsem tušila, jak by ne,“ řekla Vasilisa, „že mě ani tahle práce nemine.“
Zavřela se do světničky, šila, vyšívala, chvilky odpočinku si nedopřála ..... zanedlouho měla tucet košil.
Stařenka odnesla košile carovi, Vasilisa se zatím umyla, učesala, vystrojená sedí u okýnka a čeká, co bude dál. A vtom vidí, že do dvora vchází carský sluha, přijde do světnice a hned vyřizuje:
„Milostivý car, náš pán, přeje si poznat tu zručnou švadlenu, u které si dal košile šít, a po carsku ji vlastní rukou odměnit.“
Vydala se tedy krásná Vasilisa do carského zámku, objevila se před carem a car, sotvaže ji spatřil, na místě k ní láskou zahořel.
„Ne, ne, krasavice moje,“ povídá Vasilise, „domů Tě už nepustím, vezmu si Tě za ženu.“
Vzal Vasilisu za bělostné ruce, posadil ji vedle sebe a bez meškání vystrojil svatbu. Brzy nato se vrátil Vasilisin otec, zaradoval se, jaký osud potkal jeho dcerku, a zůstal u ní na zámku. I dobrou stařenku si vzala Vasilisa k sobě a panenku, tu nosila do nejdelšího stáří schovanou v kapsáři.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight